Abd-ru-shinovo učení Grálu a exaktní vědy

Jakmile se ale jedná o pozorování jevů, které se nedají postihnout  kvantitativně nebo vůbec ani v jejich podstatě, ať již smysly nebo nějakými nespornými pomocnými prostředky, končí uplatňování exaktního matematického pojetí. Prostor začínají naplňovat dohady, nastává názorový boj, který se často zvrhává v hašteřivost a neústupnost. Sestavují se často i rovnice, které mají platnost jen pro ten případ, který má podporovat správnost daného názoru. Máme zde tak k dispozici nějakou domněnku, nějakou hypotézu. Předpoklady jsou tedy jen osvojovány a přijímány jako domněnky. Budiž vzpomenut jen atomový výzkum. Nejlepší hlavy si kladou za životní úkol, aby přinesly světlo do tajuplného působení ohromných sil, jež jsou uloženy v každém atomu podle velkého nezvratného zákona. Jsou činěna citlivá pozorování, byly provedeny velkolepé výpočty. Mnohé se dalo i experimentálně prokázat, ale stále mnohem více čeká na vysvětlení. Bylo sestaveno mimořádně mnoho hypotéz za účelem eventuálně možného objasnění, a každým vskutku vážným badatelem na tomto poli jsou prováděny přísně logické propočty i jeho vlastních hypotéz. Ale jak řečeno jedná se o domněnky, takže také pro tyto výpočty platí jen předpoklady, které vycházejí z těchto domněnek a které se skutečnými předpoklady nemusí souhlasit. Teprve v případě, že je prostřednictvím vždy opakovatelných praktických pokusů dosaženo úplně platného důkazu pro správnost hypotézy, jsou na základě těchto domněnek stanovené předpoklady správné a z hypotéz se stávají teorie, to znamená, že jsou povýšeny na matematicky absolutní zákonitost. Současně je ale dokázána nesprávnost jiných hypotéz, zabývajících se stejným jevem, jsou tak vyvráceny i jim odpovídající výpočty a tak doloženo, že tyto nesprávné hypotézy byly založeny na falešných předpokladech.

Zatímco výše uvedený výklad měl krátce vyložit to, co se rozumí pod matematickou zákonitostí a jakým způsobem ji má využívat exaktní přírodovědec, musíme se nyní zabývat samotným pojmem zákonitost. Tímto pojmem označujeme něco, ať již je to mírou nebo matematicky vyjádřitelné, co se vždy za stejných a správných předpokladů reprodukuje nebo je reprodukovatelné.

Podle nezměnitelného zákona se Země otáčí jedenkrát za 24 hodin kolem své osy. Zde je měřítkem čas a my se uchylujeme při tomto pozorování k předpokladu, že toto měřítko je pro pojem času jednoznačně stanoveno. Ale jak jsme jej nalezli? Ne jinak, než-li přesným zkoumáním otáčení Země kolem její osy. Tento pravidelný průběh stále se opakujícího pohybu je výrazem času sám pro sebe. Existující rozdělení této doby otáčení na 24 hodin bylo učiněno svévolně, nese však - následkem jeho z kosmického původu odvozeného druhu - otisk absolutna. Absolutní, tzn. nezvratně správné, jsou jen ty děje, které se odvíjejí bez možnosti lidského zasahování ve velkém přírodním dění, ve vesmíru, kdykoliv, tedy stále znovu, jedním a tím samým způsobem. Je při tom lhostejné, kdy takový přirozený děj pozorujeme, nebude moci nikdy probíhat jinak, pokud jen jsou v okamžiku pozorování uplatněny veškeré správné předpoklady; tedy nějak jinak v minulosti, nyní, v tomto okamžiku, nebo jinak v budoucnosti. Již v této skutečnosti máme vyjádření pro pojem nekonečnost. Neboť pokud by se přírodní děj již jednou nějakým způsobem neodehrál stejným, dříve pozorovatelným způsobem, pak by bylo jeho trvání ohraničeno. Žádný přírodní jev se ale nemůže za stejných podmínek odvíjet někdy-nějak-jinak, protože taková odchylka, u toho nebo onoho přírodního děje, by se již musela vyskytnout, čímž ale - následkem závislosti jednoho děje na dalším, předcházejícím jiném ději - by se velká stavba vesmíru musela již dávno zhroutit. Všechno však, co se stále znovu odehrává v nekonečnosti času a rovněž také v nekonečnosti prostoru při stejném souběhu jednou daných základních podmínek bez jakýchkoliv změn, je nezvratnou zákonitostí. 

Přirozené a nepřirozené, pravda a blud, to jsou jedny a ty samé protiklady. Přirozené, jedině absolutně zákonité, je veškeré velké dění ve vesmíru, viditelné i neviditelné. Co jeden ještě přesně poznává, nemůže druhý ani postřehnout, rozsah vidění závisí na tom, jak silně je vyhraněna jeho organická a duchovní schopnost poznávání. Tato lidská individuální schopnost poznávání nemění však nic na existenci jevů. Neboť když jeden člověk ještě nebo již něco vidí, co druhému zůstává neviditelné, podává tím ten první důkaz, že je to jen slabost druhého, pokud zůstává slepým. Některý člověk může díky svým zvláštním schopnostem pronikat přes pozemsky viditelné a poznávat více než jeho spolubližní, který tuto sílu nemá a proto vidí jen to, co mu zprostředkují jeho oči. Přesto nemůže popřít zprávy, které mu poskytl ten první o tom, co při větším rozhledu poznal, především potom ne, když na základě stále se opakujících přirozených skutečnostech, které on sám nemůže vysvětlit, poznává, že mu bylo zprostředkováno to, co je pravdivé.

Odjakživa se lidé pokoušeli odtrhnout se od pozemské vázanosti a proniknout do záhadného vesmíru. Každý, i ten nejprimitivnější domorodý národ cítil, že existuje nějaká moc nebo vícero mocí, které ono velké dění důsledně s velkou dobrotivostí a zároveň neúprosnou krutostí určují a řídí. Náboženství, víry, pověry, bázeň a světonázory jsou vyjádřením tohoto dřímajícího vědomí. Přicházeli světoví učitelé, pokoušeli se dát tázajícím objasnění a zanechali široké stopy svého působení. Ale z důvodu neuspokojení a nedostatečné logické argumentace pokračovalo dotazování dále, dotazování po neotřesitelné Pravdě, po přirozenosti, po nezvratné zákonitosti. 

Podle čeho se ale pozná Pravda, to absolutně správné? Pouze slepá víra není důkazem. Plnou jistotu může tázajícímu přinést jen poznání, že opravdové dění všude a ve všem, v materiálním i duchovním, je zakotveno ve stejných zákonitostech. Aby se tedy mohla stanovit shoda zákonitostí v materiálním a duchovním dění, musí být znám v plném rozsahu alespoň jeden z obou druhů dění. Onen druhý druh se dá stanovit srovnávacím zkoumáním a šetřením, přičemž správnost nebo odchylku nalezeného lze pak zjistit prostřednictvím praktického dokazování.

Co je při prohloubení se do učení Grálu nápadné, je podstatný rozdíl tohoto učení od jiných filosofických a světonázorových učení, totiž, že není vyřčeno nějaké mínění, nýbrž je poskytována přímo samozřejmá reportáž o skutečnostech, týkajících se celkových duchovních dějů, jejichž důslednost je od prvopočátku postřehnutelná a dohledatelná. Každý čtenář, dostatečně vybavený vlastní schopností úvahy, může pravdy vyslovené v učení Grálu pozorovat na sobě, v sobě, na svém jednání a jeho následcích. I když nemůžeme našim duchovním zrakem dosáhnout až do nejvyšších sfér, tak to není důvodem, abychom nemohli důvěřovat tomu, co nám Abd-ru-shin zprostředkovává. Našim zrakem také nemůžeme proniknout do atomu a jeho stavby nebo jeho chování a přesto víme, že skutečně atomy existují a mají vlastnosti, které dovolují dalekosáhlé vývody a závěry o v nich spočívajících silách a jejich původu.

Zabýváme se otázkami podstaty nekonečnosti v čase a prostoru a musíme přinejmenším konstatovat, že naše Země je jen nepatrné zrnko písku ve velké stavbě vesmíru. A pak, tento svět se neskládá z mrtvé beztvaré hroudy, nýbrž se projevuje trvalým pohybem, vždyť každý stavební prvek, každý atom naší země se nachází v sobě uzavřeném pohybu. Proč tedy nemá být i veškerý vesmír v nějakém, v sobě uzavřeném pohybu! A proč by tedy mělo mít duchovní dění ve vesmíru nějakou výjimku a narozením a smrtí tak zároveň mít začátek a konec? Poněvadž každý pohyb usiluje vpřed (dokonce i tehdy, když sám přestává být pohybem, vyvolává v nezměnitelné důslednosti úměrně stejné síly, které v průběhu času opět usilují vpřed), nemůže tedy vědomé duchovní bytí začít narozením, nýbrž musí být způsobeno předchozím duchovním pohybem. To samé platí o smrti. Konečný bod duchovní pozemské přítomnosti neznamená nic jiného než ukončení jednoho druhu pohybu, aby našel pokračování v nějakém novém, z jeho druhu vznikajícím a stejnou energii uchovávajícím druhu pohybu. 

Základní zákon exaktních přírodních věd, na kterém je postaven veškerý fyzikální svět, bez něhož není myslitelný jakýkoliv děj, se nazývá „zákon o zachování energie". Sděluje, že při přeměně nějaké formy energie v libovolnou jinou formu, zůstává původní disponibilní množství energie zachované v plné velikosti. Nic se nepřidá, nic se neztratí. Musí tedy být stále stejná i celková ve vesmíru přítomná energie. Je tedy tento, každým způsobem experimentálně prokazatelný zákon, matematicky zodpovězená otázka na „odkud a kam" v celém materiálním světě.  Když tedy k duchovnímu dění bude člověkem kladena stejná otázka, může existovat jen jedna odpověď: Zachování duchovní energie. Pokud by tomu tak nebylo, potom by musely existovat ve vesmíru dvě absolutní zákonitosti.