A budete mi národ svatý

A budete mi národ svatý

Jaroslav Koželuha

Na počátku bylo SLOVO,

a to SLOVO bylo u Boha,

a to SLOVO byl Bůh.

To bylo na počátku u Boha.

Všecky věci skrze NĚ učiněny jsou

a bez NĚHO nic není učiněno

což učiněno jest.

A jestliže nic nebylo učiněno mimo toto SLOVO, pak už při vyslovení "BUDIŽ SVĚTLO!" bylo od počátku ve vůli Boží, aby byly i národy, ve kterých by mohli lidští duchové zrát tak, aby se cítili šťastnými na půdě, na které mohou vždy nejlépe dospět k plnému rozkvětu, přinášet nejbohatší ovoce a svým harmonickým působením podporovat i celé pozemské lidstvo.

K dosažení tohoto cíle obdržel člověk pro svou pout' stvořením všechno, od daru pozemského těla s jeho utvářením i barvou a k tomu uzpůsobené prazákony stvoření na zcela určité místo na této zemi k dosažení pozemské zralosti. Od počátku tvořily se tedy lidské skupiny, pak rody a nakonec národy. A k tomu se úzce váží i všechna zářeni včetně úchvatného světa hvězd tak, aby člověk byl svým vyzařováním v těsném spojení s veškerým dílem svého nebeského Otce a působil tedy každý i ve svém národě s plným vědomím a zodpovědností věrného služebníka a pomocníka svého Stvořitele. Tedy láska k vlasti a k národu je jedním z nádherných darů, z nichž třeba působení prastvořené Johany je tak pevně vryto do každého lidského ducha jako trvalý odkaz, který je s to ho vysoko povznésti a dáti mu pevnou oporu. Působí na vytváření harmonického domova i cit blaženého spojení se zemí, tvořící naši vlast, cit, který může vyšlehnout v opravdové nadšení celého národa, když se nějaký nepřítel snaží ji poškoditi.

A tak věrným plněním povinností ve stvoření dostává se nám lidem zvratným působením všeho a SLOVO Páně nám připomíná, že při plnění povinností nebude už žádného důvodu k prosbám, ale v duši naší vytryskne jen dík tomu, který nás a tedy i národ ve své všemohoucnosti a lásce každodenně, a to vždy znova a znova bohatě obdarovává. Pak přijmeme dobré i zlé, zdraví i nemoc jako bohaté obdarování, sloužící ke zralosti jednotlivce i národa.

A slib Hospodinův vyvolenému národu na poušti Sinai: "a budete mi národ svatý!" vede nás v těchto řádcích k našemu národu. Nulté číslo Hlasu-1992 k této otázce velmi vážně promluvilo a připomnělo nám i povinnosti národa už tím, že v roce 1931-32 byl český národ jediným ze všech národů, kromě národa německého, který měl v rukou a ve svém mateřském jazyce Poselství Grálu - Ve Světle Pravdy - Velké vydání, téměř současně s národem německým a o pět let později 18. dubna 1937 byl národ povolán k práci, ke službě pro vítězství Světla a Pravdy Boží zde na zemi, aby se uskutečnila konečně touha generací, vrytá také do praporu nad sídlem českých králů ve slovech "PRAVDA VÍTĚZÍ", tedy ta Pravda, o které řekl Mistr Jan Hus:

Hledej Pravdu!

Slyš Pravdu!

Uč se Pravdě!

Miluj Pravdu!

Prav Pravdu!

Drž Pravdu!

Braň Pravdu až do smrti!

A když se k Mistru Janu Husovi přiblížila smrt na hranici a byl již obložen dřívím a slámou až po krk a připoután mokrými provazy ke kůlu, vyzval jej maršálek Hopp z Pappenheimu naposled: "Chceš-li si zachovat život, máš k tomu poslední příležitost!" M. J. Hus odpověděl: "Bůh mi svědkem, že jsem to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítá, nikdy neučil á nekázal. Předním mým úmyslem bylo, abych kázáním, skutky i písmem uchránil lidi od hříchů. V té pak Pravdě Evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci zemřít!"

A tu když kat přiložil pochodeň k hranici, nikdo nechce věřit svým smyslům. Hus zpívá jednu nábožnou píseň za druhou. Kouř ho dusí, on však nepřestává. Hlas mu slábne, pohybuje již jen ústy. Tělo se zachvělo, hlava poklesla. Hus skonal.

A pak národ povstal za Pravdu Boží proti všem a touhu po vítězství Pravdy vložil do bojové písně, naplněné vírou: "Kdož jste Boží bojovníci a zákona jeho, prostež od Boha pomoci a doufejtež v něho, že konečně - s NÍM - vždycky - zvítězíme!"

Tedy bez Něho nikdy a nikdo nemůže zvítězit!

A ten čas doufání v Boha se v národě naplňuje.

V závěru nultého čísla Hlasu hovoří o poslání českého národa učedník Páně, farář Ferdinand Valík ve svém kázání z roku 1955 a na toto kázání navazuje mé následující zamyšlení nad slovy úmluvy mezi Hospodinem a lidem Izraelským na poušti Sinai. Tehdy rozbili stany své naproti hoře a Mojžíš vystoupil k Bohu. A mluvil hlasem k němu Hospodin, s té hory:

"Protož nyní, jestliže skutečně poslouchati budete hlasu mého a ostříhati smlouvy mé, budete mi:

- lidem zvláštním mimo všechny lidi,

- a vy budete mi království kněžské,

- a národ svatý,

- a požehnám chlebu tvému a vodám tvým,

- a odejmu nemoci z prostředka tvého,

- a anděl můj půjde před tebou a uvede tě do země zaslíbené!

A tentokráte odpověděl všechen lid společně a řekl: "Cožkoli mluvil Hospodin, budeme činiti."

Hospodin pak předcházel je ve dne v sloupu oblakovém, aby je vedl cestou, v noci pak v sloupu ohnivém, aby svítil jim, aby ve dne i v noci jíti mohli. Neodjal sloupu oblakového ve dne, ani ohnivého v noci, od tváře toho lidu. A tak k rozkazu Hospodinovu kladli se a k rozkazu Hospodinovu hýbali se, stráž Hospodinovu držíce podlé rozkazu jeho skrze Mojžíše.

A přesto nejednou pochybnosti svíraly i Mojžíše, stejně jako nás dnes, zda můžeme být schopni a ochotni plnit a splnit vůli Hospodinovu, ale najednou od svých pochybnosti uslyšel Mojžíš hlas: "Protož nyní jdi, veď lid tento, kamž jsem rozkázal tobě. Aj, anděl můj půjde před tebou! Nebo lid svatý jsi Hospodinu, Bohu svému a tebe vyvolil Hospodin, abys jemu byl za lid zvláštní ze všech národů, kteříž jsou na tváři země!"

"Protož ostříhej po všechny dny ustanovení a přikázání jeho, kteráž já dnes přikazuji tobě, aby dobře bylo tobě i synům tvým po tobě, a abys prodlil dnů v zemi, kterouž Hospodin tvůj dá tobě!"

Jak nádherně znějící to bylo smlouva mezi Bohem a lidem povolaným a věrným, kterou uzavírá i věta ve Zjevení Janově, že "Kdož zvítězí, obdržíť dědičně všecko a budut' jemu Bohem a on mi bude synem !

Jaké požehnání spočinulo na tomto národě, který dal světu i vám knihu knih, Bibli svatou, vědění o Bohu a jeho svaté vůli, o vině lidstva i spravedlivém trestání, dal nám také vědění o velkých praotcích od Abrahama až po Mojžíše s jeho Desaterem Božích přikázání a potom i vědění o putování, tříbení a poučování tohoto národa po dobu čtyřiceti let na poušti, ale i o moudrosti králů a proroků s nádherou žalmů. Lze se pak divit, že do divočiny nevědomosti světa zářil tento národ jako Světlo v temnotách i na cestu Synu Božímu, Ježíši, který sám Světlo z Prasvětla musel sestupovat jen do těchto míst, kde nejvíce zářilo Světlo? Ano, z tohoto národa volal pak Syn Boží k lidu tohoto světa: "Já jsem Světlo světa, Já jsem ta cesta, pravda a život, nikdo nepřichází k Bohu jedině skrze mne! Hledejte proto nejdříve království Boží a všechno ostatní vám bude přidáno!"

Co moudrostí, ale i varování vane pro každý národ z cesty radosti i bolesti tohoto kdysi vyvoleného národa; až po jeho veliké a bolestné zklamání v okamžiku, kdy místo plamenného jásotu a věrnosti zahřmělo to neuvěřitelné a nenávistné slovo: "Ukřižuj ho"! A tak moudře vedený a ze Světla připravovaný národ vědomě a klidně přivolal si na své hlavy a hlavy svých dětí krev nevinného, tedy odsouzení!

Snad není ani jediného, kdo by si myslel, že to vše patří minulosti a že to nemá k nám žijícím žádný vztah. Ale je dobré připomenout, že každý z tehdy žijících, kteří se provinili proti Hospodinu i Jeho Synu, musí se nyní na zemi sejít se Slovem Syna Člověka k poslednímu zúčtování. Přitom je každému podle svatého Božího zákona lásky poskytnuta ještě jedenkráte příležitost, staré zlo napravit poctivým chtěním k duchovnímu vzestupu. Nejsme snad také z těch, kteří volali "ukřižuj?"

Z toho vycítí snad mnohý; že nese také podíl na všech dějích, které vedly až k ukřižování Boží Lásky na Golgotě. Jistě i mnohý dnes žijící zrodil se tenkrát do doby Ježíšovy i na svou prosbu, sloužit jemu bohatstvím, pozemskou mocí, majetkem, zajistit mu ochranu pro klidnou práci a rozšíření Slova, při budování škol a při budování království Božího. Už u Betléma stáli omilostnění pastýři, ale trvale v jeho blízkosti, pro jeho ochranu a pomoc nezůstal ani jeden. Přišli a zase odešli, jako přišli a také odešli i tři králové. Z. národa kněží jej až na výjimky nepřijal nikdo. Správně mu ale nerozuměli ani učedníci a jeden z dvanácti apoštolů jej nakonec zradil. Ale zklamal i Pilát, který představoval zákon a spravedlnost. Zklamal v rozhodující chvíli, jak zklamávají v takových osudových chvílích lidé většinou dodnes, jedná-li se o rozhodnutí mezi pozemským a duchovním, mezi tím, co dává císař a co dává Bůh.

Z toho se máme všichni učit nejen pro své zrání, ale i pro splnění poslání našeho vlastního národa.

Všichni víme, jak povolaný národ Izraelský selhal. Přešla dvě tisíciletí a opět jsme varováni, tentokráte přímo Synem Člověka:

"Všichni, kteří kdysi za časů Kristových zavrhovali Slovo, jsou dnes opět vtěleni na této zemi. Dnes nemají již nároků na předchozí výstrahu a opětné rozhodnutí. Za dva tisíce let měli dosti času, rozmysleti se jinak."  (Poselství Grálu - Co dělí dnes tak mnoho lidí od Světla?)

"Lidstvo od ukřižování Syna Božího až po dnešní den niterně nepokročilo, nýbrž právě v tomto směru couvlo více zpět. A z této půdy, po dvou tisíci letech ještě úrodnější, vzešly dnešní názory lidstva, které působí rozhodně zhoubně. Lidé, nic netušíce, zaplétají se do nich stále více k vlastnímu hroznému osudu." (Poselství Grálu II - Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zvratného působení)

"Jsou ještě lidští duchové, kteří kdysi ve zlém chtění zkřížili cestu vyslanců světla a obmyslili je zlem. Ať již se to týká někdejší doby Abd-ru-shinovy, nebo Nahome, Marie jakožto Kassandry, nebo Ježíše, každý z těchto lidí musí se nyní na zemi sejíti se mnou k poslednímu zúčtování!"

(Var. nap.: Letnice)

Všichni tedy víme z Bible i z Poselství o selhání prvního povolaného národa a jeho osudu i rozprášení do celého světa s pronásledováním bez konce. Poučný je pro nás rozhovor Pána Ježíše s místodržícím Markem z knihy "Život Ježíšův na zemi." To, co praví Marek, možno vztáhnout jako poučení na součastnost i na náš národ. Marek vyprávěl Ježíši: "Podívej se, já jsem již zestárl a žiji v této zemi od svého mládí. Znám Židy lépe než své krajany. Znám je až do jejich nejtajnějších myšlenek. Znám popudy, podle nichž jednají. Poznal jsem dobré i špatné. V pohybech a držení jejich těla je vtisknut celý jejich ráz. Jejich zevnějšek prozrazuje na první pohled jejich národnost. Tak tomu není u žádné jiné rasy. Nikdy nejsou spokojeni. Chtěli by se mít ještě lépe a to pokud možno pohodlným způsobem. Jsou příliš zbabělí, aby poctivě pro to bojovali. Proto zůstávají porobenými. Je to viditelný úpadek jedné epochy lidstva. Když tak přemýšlím, že všechny národy musí jíti touto cestou a že ani Řím nebude jednou ničím jiným než tito umírající Židé, tu se často ptávám, kde je klíč ke všem těm hádankám, jež nám život předkládá ? My Římané věříme v bohy a Židé věří v jediného Boha, který je neviditelný. Co jest správné? Židovstvo zmírá, umírá jejich Bůh s nimi? Dobude víra Říma světa?"

"Rád ti odpovím, Marku, neboť tvoje otázky si toho zaslouží. Máš pravdu, že Juda umírá a přece po něm zbude částečka, která se opět rozšíří po celé zemi. Židé budou na této zemi tak dlouho, jako viditelné znamení zákona, který proudí stvořením, dokud nepřijde Syn Člověka! A s ním nastane veliký soud, který toto stvoření povzbudí opět k novému životu. Nastane uzavření kruhu pro celou zemi a vážení dobrého i zlého. Izrael jest národem, který prvý pochopil volání Boží, a Izrael bude posledním národem, který přijme hlas Syna Člověka. Udrží se až do konce a stále znovu bude přibírat do zmírajícího těla svého národa zdravou krev, poslouchaje v tom vnitřního popudu a hlasu, který požaduje udržení kmene!

Jako magnet bude stále přitahovat svůj vlastní druh a až jeho duše bude znetvořena k nepoznání, pak nastane jeho konec. Řím je hrdý a může býti ještě dlouho vládcem, avšak jeho víra v bohy zmizí a bude zatlačena vírou v jediného Boha. Také Řím zmizí až na malý zbytek. Tak všichni národové podlehnou umírání ve dnech soudu, mimo jediný, o němž se ještě dosud nic neví. A před koncem síla Světla je vytrhne ještě jednou na krátko k moci a uplatnění. Všichni tito umírající se spojí a spojenými silami pozvednou se proti jedinému, ještě neopotřebovanému, mladému národu, aby jej zničili. V té době budou nesčetná náboženství a všechna budou uplatňovat právo, že jsou jedině pravá. Avšak navzájem se budou potírat a ničit. Bude to strašlivý zápas o moc, jakého země ještě nikdy nezažila. Nenávist zaslepí a obloudí národy. Přechodně budou požívat všech radostí světa, až do přesycení. Malý bude velikým a veliký malým. To je konec všech zmatků. Pak to půjde s ohromující rychlostí ke konci. Bůh, kterého uctívali staří Židé pod jménem Jehova, rozvine svou slávu také na zemi." Tolik citát z knihy Život Ježíšův na zemi.

A Bůh rozvíjí tedy svou slávu nad zemí a Jeho moc a sláva halí i náš národ. Není on tím mladým a neopotřebovaným národem ? Čtěte v nultém čísle 18. duben 1937. Víte, proč se stal národ Izraelský povolaným? Jak byl připravován? Poslechněme Poselství.

"Bědami a silnou touhou po osvobození mohly duše rychleji zráti. Spěchaly duchovně přede všemi jinými, protože tímto silným vzrušením bezpohlavních citů mohly pojednou řádně nahlížeti do sebe samých i do duší svých utlačovatelů. Když jasně pocítili, že všechnu pozemské a také nejbystřejší chytrost rozumu nemohly již pomoci, a když poznali přitom i prázdnotu své duše, naučilo se jejich duchovní oko hleděti bystřeji. Konečně vynořil se zvolna pojem skutečného Božství, pravdivějšího a vyššího než je měli dosud. A jejich modlitby, proniklé bolestí, stoupaly mnohem vroucněji vzhůru. Tím mohl se národ židovský státi vyvoleným .“ (Poselství Grálu: Otče, odpust' jim, neb nevědí, co činí.)

Je schopen tedy náš národ splnit své poslání mezi národy ? Jistě Je ! Vždyť i on má své proroky, kteří postupně budovali stupně k výšinám, Syn Člověka jistě i nad nim bdí a s ním jistě i čeští povolaní, bdí jistě i anděl Boží a s ním i kníže náš, Václav, vévoda české země, jak o něm zpívá národ dosud. Ta píseň o svatém Václavu by však měla častěji stoupat z národa k výšinám jako modlitba, jak tomu bylo i za válečných let, dokud nebude úkol splněn:

"Svatý Václave, vévodo české země,

kníže náš, pros za nás Boha, Svatého Ducha,

kyrie elejson!

Ty jsi dědic české země,

rozpomeň se na své plémě,

nedej zahynouti, nám ni budoucím,

svatý Václave, kyrie elejson!"

Je tomu již 1100 let, co přišli do této země i bratří solunští, Cyril a Metoděj, a přinesli Světlo Pravdy a vytvořili duchovní centrum v krásné lesnaté krajině na sv. Klimentě u Osvětiman, kde dodnes vyprávějí mocné valy o velikosti duchovní výšiny. Zde byli připravováni kněží pro celou Velkomoravskou říši.

A k těmto posvátným místům váže mne vzpomínka na nositelku zlatého kříže, paní Klímovou. Když jsme zde kdysi spolu stáli, najednou začala vyprávět a popisovat děje, které se jí vynořovaly před duchovním zrakem a v závěru k ní promlouval strážící duch. Stačil jsem zaznamenat slova: "Hlídám památky otce našeho Metoděje až do času, kdy Otec nebeský odhalí clonu, která halí vaši zem a zem naši. Přišel jsem s osobou Metodějovou, abych mu věrně stál po boku i jako posmrtná stráž až do časů odhalení, časů nových, nových řádů a pořádků... Modlí se: Pane, zachovej tento národ ve zdraví, v pokoře a lásce k Tobě. Nechť nikdy nevyhasne touha z duše a srdce jeho. Tys poslal otce Metoděje, aby putoval do této říše, aby rozkaz a vůle Tvá se splnila. Šel, aby strádal, trpěl a byl žalářován... Prosím Tě ještě jednou, žehnej tomuto národu, neboť čas krátký jest. Pane, vyslyš modlitbu mou. Amen! Bude vám ještě více sděleno a objasněno čas od času, kdy vám bude celé tajemství odhaleno."

Pak povstal v národě M. J. Hus, nejdříve aby probudil národ a vyvolal k boji za Boží Pravdu Boží bojovníky a k času povolání národa přišel dokončit svou úlohu jako věrný učedník Panův. A je tomu 570 let, co zněla nad husitskými voji ta slavná píseň "Kdož jste Boží bojovníci" a zazněla z malého českého houfce i k 80 tým narozeninám Slečny Irmingard na svaté Hoře.

Ano, před 600 léty začíná se ujasňovat poslání tohoto národa za Boží spravedlnost, za Zákon Boží. Národ se probouzí, husitství očišťuje a v boji zoceluje český lid. Po bojích vykvetlo pak nové Bratrství a Bratří dali národu Bibli v krásné češtině, dodnes používané, která inspirovala mnoho duchovních vůdců, politických činitelů, básníky i hudebníky, malíře i sochaře a spisovatele.

Dodnes působí hluboce na naši mysl sto listů M.J.Husa z Kostnice i jeho oslovování se "M.J.Hus, v naději sluha Boží, v žaláři v okovech v čekání smrti", nebo v posledních listech připojuje "stojící již na břehu přirozeného života, očekávající nazítří strašnou smrt!" Krásný je jeho odkaz přátelům v Čechách dne 10.6.1415: "Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli!" A za tu Pravdu Boží zemřel a národ povstal proti všem nepřátelům té Pravdy.

Nyní však k programu našeho národa, jak jej viděli někteří z velikých jeho synů.

Živým je stále odkaz velikého Moravana, J.A. Komenského, posledního biskupa Jednoty, který už když odcházel, myslí na svůj národ slovy Kšaftu:

"Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu, při svém již dokonalém s tebou se loučení; nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím... Napřed, milost k pravdě Boží čisté, kterouž nám před jinými národy prvé službou mistra Husa našeho ukazovati začal Pán a kterouž on s pomocníkem svým i jinými mnohými věrnými Čechy krví svou zpečetil." (Šestero odkazů z Kšaftu J.A.K.)

A Jan Amos Komenský již před 400 lety určuje program práce na poli Božím v tomto národě:

"Poněvadž i nám některým z národu českého Bůh svíci rozumnosti rozsvítil, že jsme při věci této nad onyno všechny jasněji prohlédli, nestavíme ji pod kbelec, ale na svícen, aby svítila všechněm, kdož v domu vlasti jsou a kdo miluje Světlo, aby plesal v světle tom a chodil v lesku jeho. Jazykem svým píšeme, protože národu svému píšeme. Mají jiní, kdo by je probuzoval, napomínal, vzdělával, mějme i my a Bohu, který po předešlých mrákotách hněvu tak rozkošnými paprsky svítiti začíná, vděčně děkujeme!" (J.A. Komenský - z Lidové čítanky moravské - 1901)

Ale stejně živými jsou i myšlenky Františka Palackého téměř před 200 lety: "Čisté člověčství jest sám zákon vezdejšího bytu našeho, je nejvyšší a nejsvětější člověka povinnost, býti člověkem! Nepovzneseme-li ducha svého a ducha národu našeho k vyšší a ušlechtilejší činnosti, nežli jest u sousedův, nejen nedobudeme si čestného místa v řadě národův, ale neubráníme konečně ani přirozeného bytu svého! Naše obrození není dovršeno! Není a nebude dovršeno, pokud na základě našeho Bratrství, nešetříce zpráchnivělých a neživých forem oficiálního a vlastně jen matrikového církevnictví, nevyspějeme k pravé zbožnosti a k pravému člověčství!" (T.G.M.: Palackého idea národa českého 1898)

Jak zvláštní jsou tato slova, když si k tomu připomeneme slova Pánova: "Všichni pozemští tvorové, kteří drží ducha v zajetí, nemohou být Světlem považováni za lidi! Člověk, který svého ducha zahrabává a nenechá ho působit - tedy právě to, co z něj činí člověka - ten ve skutečnosti člověkem není!" (Poselství III: Duše)

"Politická přání a názory jsou mi zcela vzdáleny, poněvadž mi k tomu chybí potřebné pochopení. Co já chci, je čistá bohoslužba a pravé lidství. Kde jedno z toho chybí, tam to druhé nemůže být správné. Poněvadž jen pravé lidství je nejčistší bohoslužbou!" {H.Vollmann:O působení Grálu na zemi)

Vroucně cítil a ušlechtile smýšlel, nadšeně horlil, nezištně pracoval a neúnavně zápasil Fr. Palacký o nové člověčenství, na jehož štítě zářila zlatá slova jeho životního hesla: Svoji k svému a vždy dle pravdy!

"Jen tehdáž ubezpečíme trvale budoucnost svou, když duchem vítěziti a vévoditi budeme v odvěkém zápasu Prozřetelnosti Boží nám uloženém. Kdykoli jsme vítězili, dálo se to pokaždé více převahou ducha nežli mocí fyzickou, a kdykoli jsme podléhali, že tím vinen býval vždy nedostatek duchovní činnosti, mravní statečnosti a odvahy." (T.G.M: Palackého idea národa českého 1898)

Tak Fr. Palacký i nám budoucím ukazoval, že naše idea česká je v pravdě ideou světovou, otázkou životní, nejživotnější, určovat poměr člověka k člověku, národa k národu, sub specie aeternitatis - ve smyslu věčnosti.

A protože vše pojímal nábožensky a z pohledu Boží Prozřetelnosti, jsou platná pro nás i slova jeho odkazu svému národu: "Já jen z té duše přeji a pána Boha prosím, aby milovanému a po všecky časy nad jiné těžce zkoušenému národu našemu co nejdříve dostalo se věrného zrcadla veškeré jeho minulosti, ku poučení, vzpamatování a utvrzování se v bytu svém, by vždy kráčel po cestách pravdy a práva i aby nepýchal ve zdaru, aniž kdy zmalomyslněl v protivenství."

Tedy úkol veliký, hodný národa povolaného, který po přejití vichřic hněvu povstal z hrobu.

Náš první president T.G. Masaryk hodnotil uplynulý čas slovy živými, burcujícími, posilujícími, napomínajícími i varujícími i dnes po 100 letech, která by měla být vtesávána do duší lidu tohoto národa, aby všechny ty oběti za Pravdu Boží nebyly marnými, ale pavézou nových Božích bojovníků, třímajících pevně v rukou meče čistých myšlenek a kopí dobrého chtění, a z nichž z každého září znamení Pravdy Boží, znamení Kříže Pravdy. A takový Kříž nesme tedy podle příkazu Syna Božího žitím. Ta slova T. G. Masaryka zůstala jen v rukopise jako fragment z roku 1892, zveřejněný také v knize "České myšlení - česká otázka - snahy a tužby národního ohrožení z roku 1895". Poněvadž tento fragment není příliš znám, necháme zde slova Masarykova v Hlasu vrůstat do duše každého, neboť jsou jakoby psána brkem z bělostného křídla našeho anděla Božího:

"Neběží o jazyk a národnost, ale o duši. Kdo nalezne duši svou, neztratí jazyk. Když Hus započal dílo reformní, nehoroval proti Němcům a pro Slovany, nýbrž pro nápravu mravní. Napravily se mravy a utužilo se náboženské přesvědčení. Český jazyk a vědomí české se oživilo a žilo. Ožil a žil jazyk, protože žila duše. Touha po Pravdě a poznání pravého náboženství vnutila pilným Bratřím pero do ruky, aby překládali Písmo a rodila se Bible Kralická.

Bratří nevolali po literatuře a překladech, ale protože stáli za Pravdou cele, vytvořili literaturu, očistili jazyk. Komenský stál v Pravdě a hlásal lásku ke všem národům. Kde a jak mohl sloužil a prospíval svému národu nejvíce. Byl Hus, byli Bratří, byl Žižka. Napřed Hus, potom Bratří pracující a Žižka bojující! Nevolalo se po Bratřích a Žižkovi, ale dostavili se, proto, že se žilo Pravdě a přesvědčení.

Nevolejme ani my dnes po češství, po slovanství, po vlastenectví, ale o Pravdě vydávejme svědectví. Pak nebudeme malí. Dvanáct apoštolů rozešlo se do světa a podmanili si svět, protože věřili ve své poslání a hlásali Pravdu! Rozešleme dnes dvanáct mužů, věřících ve své poslání a hlásajících Pravdu bez bázně a celá Evropa se jim podřídí.

Musíme milovat Pravdu, statečně býti celými lidmi, zkrátka, musíme nalézt svou duši a věřit v tu duší a bude postaráno o všechno. Ale nebude postaráno o nic, jestliže vlastenečtí kazatelé budou kázat zástupům hřmotným sice, ale přece jen mrtvým slovem, kde živoucí ztrácí se z chrámu a okázalým obřadům obcují jen svíčkové báby.

Potřebujeme ideí, živých a velikých ideí a nebudeme malí. Musíme míti ideje světové, ideje pro sebe, netoliko pro sebe, ale pro všechny! Kdo se chce zachovati a udržeti, musí myslet i když myšlení bolí, musí cítit a pracovat pro všechny, nejen pro sebe.

Velkých ideí, živoucích ideí potřebujeme. A ty spasí nás i jiné. Ale nespasí nás sebevětší Rusko, nespasí nás státní právo, nic, docela nic, neboť duše se nedá spasit tělem a vykoupit hmotou. Žili jsme životem velikým v době reformace a protireformace, protože jsme žili lidstvu a s lidstvem celým. Byli jsme zachováni tak dlouho, pokud jsme nepřestali žít tímto životem v mezích zákonů Božích. Nezklátil nás Němec, my sami jsme se pochovali. Národ Husův a Žižkův byl nepřemožitelný.

U Lipan ukázal světu Čech, že jenom Čechem může být přemožen a zničen. Nemáme nepřátel za hranicemi, nepřítel je v nás a podlehli jsme jemu, nikoliv Němci. Na Bílé Hoře byl jen pohřeb, ale umřeli jsme dva věky před tím, sotvaže jsme se narodili. Vstáváme z mrtvých na prahu znovuzrozeného života.

Dobrovský nám hlásal ideu čistého člověčství, (u něj se učil Palacký dějinám a hlásal též ideu čistého člověčství, uvedenou v předcházejícím čísle Hlasu), hlásal nám ji Kollár a vštěpuje nám lásku k poznání. Vstáváme z mrtvých, ale svět už čeká na naše slovo. Je zvědav, co mu máme říci. K tomu, kdo vstal z mrtvých, vzhlížejí lidé s úžasem. Slovo čekají lidé a to Slovo musí být spasitelné, sice se lidé od nás odvrátí a my marně budeme s nimi hledat Spasitele. Budeme se klanět zlatému teleti, vzývaje Bála a staneme se podnoží národů cizích, neboť neuměli jsme v pravou chvíli světu říci Slovo spasitelné!"

Jak podivuhodně pohlížel T.G. Masaryk do dějů a cest tohoto národa, když vyznal pevně a jasně: "Mně česká otázka jest otázkou po osudech člověčenstva, je mně otázkou svědomí. Věřím s Kollárem, že historie národů není nahodilá, nýbrž že se v ní projevuje určitý plán Prozřetelnosti a že tedy jest úkolem historikův a filosofův, úkolem každého národa, ten plán světový postihovat, místo své v něm poznat a určit a podle toho poznání co možná s nejplnějším a nejjasnějším svědomím postupovat při vší práci." (T.G.M.: České myšlení - česká otázka z roku 1895)

A když jednou dostal otázku, co si myslí o životě a o tom všem, vytyčil v odpovědi i poslání tohoto národa:

"Dívám-li se do vesmíru, vidím ve všem řád, kosmos, pořádek. Všechno jako by stvořeno podle velikého plánu. Člověk nemá do toho plánu co hovořit, nemá se cítit nad Bohem. Tudíž dedukuji; jestliže všechno bylo stvořeno podle velikého plánu, jistě v tom plánu bylo, abych i já tu byl a spolupracoval. Je tedy mojí povinností znát smysl svého života a smysl toho všeho a stojím-li v českém národě i smysl a poslání českého národa. Posláním českého národa je pokračovat v husitství a dokončit Bratrství jako výkvět křesťanství." (Emil Ludwig: Duch a čin)

Z husitství vychází tedy povinnost nalézt Pravdu, slyšet ji, učit se ji, milovat ji, mluvit v Pravdě, držet Pravdu, bránit Pravdu až do smrti, tedy tu Pravdu která vstoupila Poselstvím Grálu Ve světle Pravdy již v roce 1932 do národa českého v mateřském jazyce. Tou Pravdou se tedy obnovit, znovuzrodit k úkolu Božích bojovníků a uskutečnit tak tedy touhu věků, ale tentokráte s požehnáním Syna Člověka, které bylo rozlito nad národem toho památného 18. dubna 1937.

Ale jak vedle husitství je myšleno to dokončení Bratrství'? Odpověď lze nalézt v uplynulém čase čtyřicetiletého putování českého národa až do nedávné současnosti po poušti ducha, kterou mnoho lidí pokládá za dobu temna, duchovní nesvobody a duchovního útisku. Je tomu skutečně tak ? Proč Izraelité nešli z Egypta do zaslíbené země přímo, když do ní mohli vstoupit za několik týdnů, nejvýše měsíců ? Proč putovali dlouhých čtyřicet let ? Není v těch čtyřiceti letech izraelského i našeho národa něco symbolického, vyššího, chtěného Prozřetelností Boží ? Nečetli jsme v úvodu že v našich nitrech má vytrysknout jen dík Bohu za to, čím nás každodenně a vždy znova bohatě obdarovává ? Nebylo tedy i těch čtyřicet let darem pro zrání našeho ducha ? Jak to vlastně dělali Bratří, kteří nemohli opustit vlast po roce 1627, ale zůstali a museli přestoupit na katolictví ? Neměli kostelů, neměli ani kněží, byl zakázán tisk a náboženská literatura Bratří byla pálena, nesměli se scházet a konat pobožnosti nebo shromáždění. Tedy vše jako nyní po dobu 40 let! Co se stalo v takových rodinách ? Jak to, že nedošlo k úpadku, ale naopak k důkladnější duchovní práci na sobě samých ? Rodiče se nutně museli stát duchovními a učit děti víře otců, aby oni převzali úlohu duchovních a tak generace za generací formovala z Bratří duchovní, a když po asi 160 letech byl vyhlášen toleranční patent o náboženské svobodě, tu najednou vyvstaly nové řady českých Bratří.

Nebyla tedy i nám dána Prozřetelností Boží možnost státi se během 40 let duchovními, jak tomu chce Všemoudrost Boží ? Neměl celý ten protináboženský tlak donutit národ k zamyšlení a k poznání,že oficiální náboženství nedává a ani nemůže dát vyšší vědění o Bohu, Slově Pravdy a že dá jen povrchní vědomosti a znalost liturgie ? A proto by se mělo obětovat postavení, možnost studia ? Neměl tento tlak přimět rodiče k přeměně v duchovní, jak to udělali Bratří a stát se tak národem kněžským ? Jak že to řekl Hospodin svému lidu na poušti Sinai ? "A budete mi království kněžské, budete mi lid zvláštní mimo všechny lidi a budete mi národ svatý! A anděl můj půjde před tebou, národe!"

Takže když 40 let přešlo, měl před Hospodinem stát národ kněžský (II. Mojžíš: k. 19,G), na kterémž by Oko Boží s radostí spočinulo a žehnalo mu, aby tak plnil nyní svobodně úkol národa povolaného !

Je tomu skutečně tak?

Mnoho poučného k této otázce zaznívá i ze životopisů:

Krishna: "Bude mnohem hůře a zlo se strašlivě rozšíří ve všech krajích země. Avšak jsou někteří, kteří už nebudou chtít usnout. Jejich duch je probuzen a jejich pout' je povede vzhůru. Budou se vždy vracet, tu i onde a zůstane v nich touha po Nejvyšším. Kdykoliv Vyslanec Světla dokončí svůj okruh na zemi, pokaždé přijdou i oni. Budou s ním spojeni ve svaté vůli bílého plamene. A tak jim budou tisíciletí učební dobou pro ten čas, ve kterém mají být zralí. Vy jste mezi těmi, kteří se mají vracet a proto vám to říkám."

Z Lao Tse: "Strašlivou je však mzda toho, kdo ví o Bohu, ale neřídí se podle jeho pokynů, kdo je vlažný a lenivý. Bratří, neochabněte ve službě Bohu, neboť ve vaší věrnosti závisí blaho celého národa. Od vás bude Bůh jednou požadovat duše těchto lidí. Hleďte, ať svou vinou neztratíte ani jediné !"

Z životopisu o Ježíši: "Pravím vám, mnozí z vás budou při tom a mají býti zde, aby spolupracovali na nové říši. Mnozí však oslábnou ještě v poslední minutě. Budou stát u cíle, ale ne u toho, po němž toužili a který přináší vzestup. Krátce před cílem ztratí cestu a sklaní se opět pod temno. Buďte proto bdělí všichni, kteří již myslíte, že jste toho dosáhli!"

A tak naši úvahu o úloze našeho národa můžeme uzavírat i slovy žalmu 24,3:

Kdo vystoupí na horu Hospodinovu ?

A kdo stane na místě svatém Jeho ?

Ten, kdož jest rukou nevinných a srdce čistého, kdož neobrací duše své k marnivosti a nepřisahá lstivě.

Ten přijme požehnání od Hospodina a Spravedlnost od Boha, Spasitele svého.

Tot' jest národ hledajících jeho, hledajících tváři Tvé, ó Bože Jákobův!

Proto ty, český věrný, uč se poznávat světlé vedení svého národa a naslouchej v nitru hlasu svého Pána, hlasu Pravdy, pomysli i na učedníky Ježíšovy, utíkající ve strachu do Emauz a jejich slova:

"Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se již nachýlil!" (Ev. Luk.: k. 24,29)

Nachýlil se tedy čas, kdy musíme být připraveni ke službě, k práci, i k plnění úkolu být kvasem, uvádějícím do pohybu těžké masy.

Jak nám to bylo řečeno ?:

"AŽ se teď náhle zřítí všechno, oč se národy dosud opíraly,

AŽ zmizí víra v moc peněz,

AŽ zmizí i důvěra ve vědění rozumu a především

AŽ zmizí poslední záblesk domněnek o lidské důstojnosti,

PAK nastane váš čas (tedy i tvůj čas, národe povolaný!).

Budete hlásat, musíte hlásat pravdu, kterou znáte, neboť lidé ji budou od vás očekávat, budou o ni prosit

a budete-li se zdráhat, budou ji od vás požadovat.

BUĎTE PROTO PŘIPRAVENI !

Doba přivede vám lidstvo blíže ! Nadejde vysokým duchovním vedením a jako samozřejmost!"

(Poselství doznívá: Velikonoce 1933, Var. napomenutí: Nechť ve vás procitnou velikonoce)

Jděme tedy za oblakem Hospodinovým jako jeho národ ve dne i v noci, neboť Hospodin vede svůj lid k bouřným i radostným časům, jak to vyjádřil před 100 léty i básník Jan Neruda ve Zpěvech pátečních v básni "Jen dál":

Z bouřného času jsme se narodili

a krok za krokem v bouřných mračnech jdeme

vstříc hrdě vznešenému svému cíli,

šíj kloníce jen před svým národem.

My věděli, co na nás cestou čeká,

byt' hrom však bil a mráz nám v kosti vál

tot' jenom česká hudbu odevěká,

my při ní půjdeme k předu - dál, jen dál!

(z Hlasu 1,2,3 )