18. duben 1937
Abdrushin
Před dávnými věky byla ve Světlém hradě bolestně pociťována skutečnost pádu lidských duchů. Spoutali se rozumem, zpřetrhali spojení se světlými vůdci, ba nedbali již ani naléhavých výstrah svých pomocníků, kteří k nim mluvili lidským svědomím.
Lidští duchové se odtrhli od světlých nitek nad sebou a řítili se rychle a jistě do bezedných hlubin temnoty.
Tu se rozhodla Láska Boží pro urychlený zákrok.
Oddělí se od Boha Otce, vezme na sebe tělo člověka a půjde je zachrániti od věčné zkázy.
Ve věčnosti je tisíc let jako jeden den.
Ihned se dalo tisíce pomocníků do práce.
Podle věčných zákonů řízeni, prošli všemi říšemi a silou stejnorodosti byli přitáhnuti k nejvýše stojícímu národu. Je to vědění ducha, které určuje výši národa. Byl to tehdejší národ židovský, který měl nejvyšší duchovní vědění, vědění o jediném Bohu.
Po tisíciletí byl tento národ Židů moudře a pečlivě veden, vyučován, cvičen a zkoušen, aby se mohl státi národem povolaným, národem kněží jediného Nejvyššího Boha. Měl to býti národ učitelů, který by učil všechny národy světa novému vědění, pod vedením ztělesněné Lásky Boží, která sestupovala k zemi, aby přinesla Pravdu, kterou lidé již ztratili.
A vy všichni víte, jak strašlivě tento národ selhal. Nejen že Syna Božího nepřijal, ale ještě jej podle a nenávistně zavraždil.
Vy také víte, co je za to potkalo. Přestali být národem a byli rozprášeni do celého světa, pronásledováni bez konce.
Ježíš, Syn Boží, před svou smrtí zvěstoval přiblížení se království Božího, které nastane, jakmile přijde Syn Člověka, aby soudil živé i mrtvé.
A historie se opakuje.
Jako tehdy, při příchodu Syna Božího, tak i tentokráte při příchodu Syna člověka, který již přišel k soudu, byl pro veliké, učitelské povolání připravován celý národ.
Po staletí velicí duchové a nesčetní pomocníci vychovávali tento velký, mocný, povolaný národ. Měl býti mocný, protože Syn člověka měl předstoupiti před celý svět v moci a slávě. Jazyk povolaného národa byl pečlivě pěstován a broušen, aby mohl jasně a nemýlitelně vyjádřit Slovo věčné Pravdy ke spáse všeho lidstva.
Syn Člověka, poslušen věčných zákonů svého Všemoudrého Otce, zrodil se jako člověk mezi lidmi tohoto povolaného národa. Musel projíti všemi zmatenými cestami, vší špínou a hloubkou pádu, aby mohl poznat jeho špatnost, která je Světlu cizí a tak jako první najít cestu ven z hlubin pádu lidského ducha.
V krátké době osvojil si všechno potřebné poznání a vystoupil ke splnění svého poslání.
Ale lidstvo padlo mnohem hlouběji než to mohlo být ze Světla očekáváno.
A byl to zase tak pečlivě připravovaný národ, který Božímu Vyslanci podal číši plnou rmutu a utrpení. Nepochopením, zlobou a nenávistí ztrpčil Jeho cestu až k zoufalství.
I tento povolaný národ selhal. Sám sebe vymazal z věčné knihy života a jde vstříc svému osudu.
Vůle Boží tak rozhodla. Všechna milost a ochrana, všechno požehnání a pomoc Božích pomocníků bude odejmuta velkému národu, který zradil své poslání a dána jinému, malému národu. Národu, který věren své tradici vždycky stát při pravdě Boží, pilně a věrně přijímá Slovo Pravdy, snaží se podle něho žít a tím se urychleně připravuje stát se vyvoleným národem služebníků Božích, kteří budou učiti všechny národy nové moudrosti ve Světle Pravdy.
Šťastný národ!
Prosím svého Všemohoucího Otce, aby vylil svou sílu a své požehnání na malý národ Jeho věrných, aby rozmnožil jeho možnosti a schopnosti k velikému poslání, k budování království Otcova.
Abdrushin
***
Dopis od Abdrushina pro paní Bezděkovou:
Především sami Čechové byli rozrušeni touto událostí tak, že učednice Dr. Bezděková napsala ihned po slavnostní pobožnosti v Praze Pánovi dopis, jak tato zvěst mezi čtenáři zapůsobila. Již 22.dubna 1937 jí Pán odpověděl:
"Mnohokrát děkuji za Váš dopis, který mě jako vždy potěšil. Píšete, že l8.dubna spočívala nad onou hodinou hluboká vážnost. Mezitím jste jistě slyšeli od pana Kováře, jaký byl její význam. Bylo to tedy u Vás správně procítěno. To, že má nyní vašemu národu povstat nejvyšší blaho, tak jak by se mu o tom nikdy ani nesnilo, Vás, stejně jako pana Valíka, zřejmě rozechvělo.
Velká zodpovědnost klade se tím také na všechny.
Přece však mám k vašim takovou důvěru, že věřím ve splnění!
Přirozeně přitom neodpadne také nutné vytříbení. Toto se dokonce tímto obratem urychluje. Počítejte s tím a proto neselžete a buďte silní! Dnes ještě nejste s to pochopit, jakou nezměrnou velikost přinesl 18. duben vašemu národu, jaká Boží milost tak vašimi proudí.
Modlete se, aby tím lidští duchové procitli a stali se opravdovými lidmi Božími. Potom, ano potom bude vaše země nejpožehnanější mezi všemi.
Přeji Vám všem to nejlepší a mnohokrát Vás zdravím!
Abdrushin."
***
Večeře 9. září 1937
Při výletě na Hafelekar dne 8. září 1937, kterého se k naší veliké radosti zúčastnil celý Trigon, bylo nám na zpáteční cestě na nádraží v Innsbrucku sděleno, že Pán by rád s námi povečeřel. S námi, s účastníky slavnosti Čisté lilie z Československa. Vyšlehla v nás ve všech nesmírná radost, která se projevila tím, že jsme na zpáteční cestě z Innsbrucku až do Schwazu vyzpívali všechny známé národní písně, na které si kdo z účastníků vzpomněl.
Po příjezdu do Vompu, kde jsme tehdy bydleli, nastalo velké radění. Po poradě jsme se zeptali jedné obyvatelky Hory, co bychom měli uchystat a jak to vlastně všechno zařídit. Řekla: „Ukažte, co dovedete.”
Tak jsme se do toho dali sami. Především jsme se usnesli vydrhnout a vyleštit sál, který nám majitel hotelu Vomperhof ve Vompu, kde jsme skoro všichni bydleli, ochotně přenechal k použití. Chtěli jsme mít všechno čisté a krásné vlastním přičiněním.
Nastala doba nejradostnější práce, protože všechno bylo vykonáno s velkou láskou a nadšením. Jedni měli na starosti úklid sálu, jiní zase obstarání květin a výzdobu. Dva muži a jedna žena jeli ráno do Innsbrucku obstarat potřebné nákupy pro kuchyň. Ujednali jsme si totiž, že vystrojíme pravou českou hostinu.
K té patří nezbytně husa a zelí s knedlíkem. Protože však Morava chtěla také ukázat, co umí, bylo usneseno udělat jako moučník vyhlášené lanžhotské koláčky.
Paní hostinská nám na tento pro nás tak slavný den ráda přenechala kuchyň. Ačkoliv se zdálo chvílemi nemožné, že se všechna práce stihne včas, bylo všechno v 7 hodin večer, kdy měla přijet vzácná návštěva, v dokonalém pořádku a všichni účastníci byli oblečeni ve svátečním.
A protože dochvilnost je předností králů, přesně v 19.00 hodin zahoukal klakson auta, které přivezlo vznešenou návštěvu.
Přišli usměvaví - nevím, zda nad tím, že viděli tu nezměrnou radost, která každému z nás zářila z očí, nebo že se jim líbila uchystaná tabule, která byla překrásně vystrojena. Květiny byly rozestavěny v barvě červené a bílé, na lustrech byly zavěšeny naše československé praporky, a tak myslím, že se jim líbilo obojí.
Před večeří byla podávána, jak je na moravském Slovácku zvykem, pravá slovácká slivovice, při níž se slečna Irmingard zakuckala a nechtěla dopít. Nato se paní Maria zeptala: „Jak se říká česky ,Du mußt?‘“ Po odpovědi nařídila slečně česky: „Ty musíš!” Slečna Irmingard tedy poslušně vypila stopečku do dna.
Při této večeři jsme poznali, že Pán a vznešené dámy jsou jako lidé mezi lidmi velmi veselí a společenští. Když si například Pán kladl na talíř knedlík, rozhlédl se vesele po přítomných ženách a řekl: „Teď byste ale rády věděly, která z vás ten můj knedlík vařila.”
Když byl podáván moučník, již zmíněné koláčky, vyžádal si Pán ubrousek s vysvětlením, že tyto makovníky jsou velice dobré a že by chtěl ještě nějaké domů.
Po ukončení večeře jsme byli požádáni něco zazpívat. A protože naše národní písně jsou nepřeberný poklad, rozhlaholil se sál v tyrolské vesnici českými písněmi, jedna krásnější než druhá. Jak se to Trigonu jevilo na poslech, nevím, protože jsme zpívali bez secvičení, pouze naplněni živelnou radostí.
Nakonec jsme si zanotovali pro každého z nás nejkrásnější píseň, hymnu Kde domov můj. Při ní všichni jaksi zvážněli, snad tím, že nám bylo dovoleno vyzpívat to, co je nám zde pozemsky nejsvětější, před Pánem, který je svatost sama pro všechny úrovně a věky.
Po skončení hymny nastalo hluboké ticho, naplněné jakýmsi děním, které všichni přítomní vyciťovali.
Tu po chvíli zavolala paní Maria k sobě učedníka pana Josefa Kováře a sdělila mu vzkaz, který přišel během této písně ze světlých výšin k nám, lidským duchům, prostřednictvím paní Marie. Zněl:
,,Národ, který zdraví svého Pána a Krále hlasy lásky, zněním srdce, díkem, který tryská z duše, je povolán, aby byl prvním národem na zemi. Prvním, který má předcházet všem, kteří chtějí sloužit svému Pánu a Králi - Imanueli.”
Po tomto sdělení jsme všichni jako na povel vstali a poděkovali vznešenému Trigonu němou úklonou za velikou milost, která nám byla v této chvíli poskytnuta.
Vznešená návštěva se s námi rozloučila srdečně, každému z nás podali ruku, a my jsme si domů odváželi nejkrásnější vzpomínky, které půjdou s námi po všechny životy a věky.
Při této večeři mi bylo přiděleno místo v blízkosti Pána a během tohoto večera směla jsem vidět tato znamení:
Z Pánových spánků vyzařovala chvílemi ramena kříže ukončená trigony. Pak se zase utvořil trigon nad jeho hlavou. Chvílemi se všechno záření měnilo v šlehající plameny okolo hlavy, a z nich se pak utvořila jakási koruna.
Bylo to živé Světlo, které se neustále měnilo a vytvářelo zmíněné tvary.
Vzpomínky přímé účastnice
Čtěte také: Povolaný český národ