Napsal Roselis von Sass
Kategorie: Nezařazené články
Zobrazení: 5552

 Kniha soudu

 

 

Roselis von Sass

 



Tato kniha má vzbudit touhu po Pravdě a také vést k Pravdě.

Protože jen poznání Pravdy může osvobodit člověka z dlouhé noci chaosu a sítě klamu.

Pravda zprostředkovává sílu, vědění a skutečnou duchovní svobodu. Pravda povede lidského tvora zpět do jeho domova, do duchovního světelného světa, do dávno ztraceného Ráje !

Roselis von Sass

 

"Boží Láska je neoddělitelná od největší přísnosti Božské Spravedlnosti. Dokonce sama je Spravedlností. Spravedlnost je Láskou a Láska opět spočívá jen ve Spravedlnosti. Jedině v ní spočívá i Boží odpuštění".

Abdrushin

(Ve Světle Pravdy "Co odděluje tak mnoho lidí od Světla?")

 

 

Předmluva. __

Neobyčejné a jedinečné zprávy této knihy přinášejí objasnění omylů, které pronikly do dějin lidstva už před tisíciletími, rozšířily se, zastínily Pravdu a bránily duchovnímu rozvoji lidí.

Dnes, v čase velkých a všeobsáhlých přeměn, v epoše již dávno zvěstovaného Posledního soudu, nesmějí dále setrvávat žádné omyly. Odhalí je Světlo Pravdy.

Posel Světla, pocházející z nejvyšších výšin, spustil obrovské dění universálních přeměn.

V zápětí přicházeli, tak jako se to při rozhodujících časových obdobích rozvoje lidstva stále _ dělo, i různí pomocníci, kteří přicházejí z oblastí, ležících nad původem lidského duchovna. Všichni nosí v sobě pravdivé vědění.

K takovým patří i autorka této knihy. Tady uvedená neobyčejná odhalení napsala čerpajíc “ z pramenů vědění pro ni dostupných, což nemá nic společného se spiritismem, věštěním, okultismem.

Embu, říjen 1969

 

 

 

I.
ANO, UDEŘILA HODINA LIDSTVA!

Všechno, co se odehrává v celém stvoření, i na všech velkých a malých tělesech, se odehrává podle přesného časového rozvrhu. Řád domácnosti stvoření se nedá k ničemu přirovnat a přesahuje všechno lidské chápání. Každý děj ve stvoření je napřed starostlivě stanovený a naplánovaný a spouští se, když světové hodiny kosmu k tomu dají signál.

Miliardy nebeských těles se pohybují v harmonickém běhu na svých dopředu vytyčených drahách. Každá přeměna, která probíhá ve hvězdách, každé nové formování se a každý rozpad v důsledku přezrálosti se začíná a končí podle předem stanoveného časového plánu.

Každá změna nebo každá odchylka od naplánovaného časového rozvrhu by musela mít za následek nepředstavitelné katastrofy v hvězdném světě. Dopředu stanovený děj se nemůže ani přesunout, ani zadržet. Bezpodmínečně se spustí, jakmile světové hodiny dají k němu signál!

Lidé si mohou udělat představu, i když jen slabou, o řádu velké domácnosti stvoření, až si budou všímat svého vlastního bytí. I oni jsou vázáni na pozemský řád a pořádek. Už samotné střídání dne a noci je nutí, aby si uspořádali svůj život. V dávných dobách se národy řídily přesně podle časového plánu přírody. Odpočívaly v noci a pracovaly ve dne.

Každý jednotlivec si jistě může uspořádat svůj život tak, jak chce. Ale přesto zůstává i on vázaný na určitý pořádek. Jeho pozemské tělo potřebuje spánek, potravu a pohyb. Těla kdysi pracovala v rytmu času jako jemně nastavené přístroje. To bylo však už velmi dávno.

Jak radostiplné bylo bytí lidských bytostí, přizpůsobujících se pořádku vládnoucímu v přírodě!

Světové hodiny daly nyní signál i pro lidstvo. A tento signál oznamuje, že předem stanovený čas pro vývoj lidského rodu vypršel. Časový úsek, který dostal každý pro vývoj, byl bohatě nadělený. Každému jednotlivci bylo dáno mnoho statisíců roků. Celé lidstvo už mělo nyní dosáhnout pro něho stanovenou duchovní výši jak na onom tak i na tomto světě.

To se však nestalo. Většina lidí se vyvíjela špatným směrem a přizpůsobila se falešnému životnímu rytmu ! A tak stojí dnes před svým Stvořitelem méněcenná, nezralá a chudobná na lásku. Jako plevy, které se bez užitku ztratí ve větru. To zní krůtě a v rozporu s vymyšleným obrazem, který lidští tvorové udělali z Boží Lásky. Světové hodiny se $šak vůbec nestarají o to, jestli tvorové mají nebo nemají hodnotu. Když čas vývoje vypršel, daly signál a tímto signálem začal současně \ Poslední soud.

Když se toto stalo, letopočet na Zemi udával rok 1929. Přešlo téměř čtyřicet roků od té doby, co zvonící plamenný signál světových hodin zachvěl všemi jemnějšími vrstvami okolo Země a rozechvěl všechny bytosti přírody.

Čtyři desetiletí! Na lidstvo dolehly války, revoluce a nemoci. Tekly proudy krve a slz. Avšak děje do nynější doby byli zanedbatelné předehry v porovnání s tím, co přichází.

Nacházíme se asi uprostřed Posledního soudu. Nyní začíná druhá fáze. Okolo roku 2000 osudové vichřice dovrší své zuřivé běsnění a na očištěnou Zem zasvítí nové slunce!

Od 1929 do 2000! Jaký to dlouhý čas! Ano, dlouhý pro takové lidi, kteří považovali sebe a planetu Žem za střed vesmíru.

Na časovém rozvrhu stvoření je však pozemské století krátkým úderem tepu času.

 

 

 

II.

JE POSLEDNÍ SOUD SKUTEČNĚ BLÍZKO?

Poslední soud! Opět a opět poslouchá člověk burcující zprávy, upozornění a zvěstování starých a nových proroctví. Všechny hlásají zánik světa nebo začátek nové doby po prošlé očistě.

Astronomové již odedávna pozorují nevysvětlitelné sluneční výbuchy, které svým nepředstavitelným rozsahem nemohou znamenat nic dobrého pro Zemi a její obyvatele Velevážení matematici jedné americké university vypočítali, že krátce po roce 2000 se Zem zničí následkem kosmické katastrofy. K tomu se připojuje atomová bomba, která se jako hlava nějaké moderní medusy hrozivě vznáší nad lidstvem.

Položme si jen několik otázek:

Je třeba brát proroctví starých a nových proroků vážně?

Nejedná se o výtvory fantasie nebo o představy, které leží daleko v budoucnosti.

Co si třeba myslet o pozorování různých astronomů a o výpočtech matematiků. Jsou jejich pozorování věrohodná?

Je třeba skutečně očekávat Boží soud? Co vlastně svědčí o tom, že se právě v tomto století projeví takový soud?

Pro duchovně otevřené lidi není těžké zodpovědět tyto otázky. Vždyť právě v tomto století poukazuje všechno na lidskou tragédii, tedy na Soud. Ale tento Soud nepřijde až někdy v budoucnosti, my už žijeme uprostřed jeho důsledků. Člověk vůbec nemusí být prorokem, aby viděl, že lidstvo se s hrůzou žene v ústrety svému konci.

Soud, toto úžasné dění se projeví úplně jinak, než si to mnozí představují. Ve stvoření není žádného svévolného ničení! Každé dění je až do svých nejmenších detailů dopředu stanoveno a co nejpečlivěji naplánováno. I Poslední soud.

Neomylná Boží spravedlnost nedopustí žádný svévolný akt. Z tohoto důvodu není možné, aby za několik dní nebo v časovém období dvou až tří let hříšné lidstvo mohlo být zničeno přírodními katastrofami, jak si to někteří pseudo proroci představují. Kdyby se stalo něco podobného, tak by Země musela prasknout, a všechno, co na ní žije, by bylo bez rozdílu zničeno. Člověk by takovým způsobem neměl čas na to, aby se probudil, poznal sebe sama a odpykával. Násilná pozemská smrt sama o sobě nikomu nepřinese spasení a zmrtvýchvstání ducha.

Výraz "zánik světa" je proto nesprávný. Svět nezanikne, ale zaniknou nebo budou zničeni všichni ti lidé, kteří už mnoho, mnoho tisíciletí svým nesprávným konáním usilují vstříc tomuto zániku.

Ano, nacházíme se uprostřed Soudu! Každého jednotlivého lidského ducha na Zemi a na onom světě se už dotkly probouzející a očisťující paprsky Soudu. Ale tento Soud neprobíhá podle malé, zúžené lidské představy, ale podle Boží Vůle! A Boží Vůle se rovná neomylné spravedlnosti!



III.

PROČ VLASTNĚ MUSÍ LIDSTVO PROTRPĚT SOUD ?



Proč? Protože člověk, přesto, že má svobodnou vůli, zůstává vázaný na prazákon stvoření, což znamená, že musí sklidit to, co zasel. Jinými slovy: Každý může sice dělat a dopustit to, co chce, ale důsledky, které odpovídají jeho původnímu chtění, se k němu vrátí zpět v dobrém nebo zlém smyslu ! Protože všechno, co člověk myslí nebo dělá, žije dále.       ___

Dokonce i Poslední soud vytvořil člověk sám! On ho zasel, když začal hřešit vůči duchu a tím se uzavřel před říšemi Světla.

Čas, kdy se to stalo, je dávno za námi. Od té doby přešly miliony roků. Všechno zlo začalo tímto hříchem. Tento hřích byl příčinou všeho pozdějšího lidského utrpení a on položil zárodek Posledního soudu, který je už v Bibli se všemi svými hrůzami popsán.

Většina lidí, zvláště křesťané, pobouřeně odmítají názor, že se provinili vůči duchu. Kdo by uměl dokázat, že tento domnělý hřích by mohl za všechno lidské zlo? Co se má vlastně chápat pod tímto hříchem?

Hřích vůči duchu?

Člověk se skládá z ducha, duše a pozemského těla. Duch, v souladu s jeho lehčí podstatou, měl spojení s říšemi Světla a jinými vyššími duchy. Na Zemi vedl a řídil osudy jednotlivců, i celých národů. Duše je jen obalem ducha tak jako ovocná dužina, která obklopuje jadérko. Pozemské tělo se svým mozkem a rozumem je nejzevnější skořápkou nebo obalem duše a ducha.      _

Duch vedl a ovlivňoval všechny činy člověka žijícího v těžkém pozemské těle, a to vždy ve smyslu Boží Vůle. Rozum, vázaný na hmotu, byl pomocným nástrojem, který vykonával nařízení ducha a proměňoval je a používal na Zemi ve správném smyslu. Pokud se toto dělo, bylo jen štěstí a radost na Zemi, která byla rajsky krásná a všechny přírodní bytosti byli přátelé člověka.

Jak je třeba vlastně chápat, že duch vedl? Jak je možné to uvidět? A jak uměl člověk odlišit chtění a nařízení ducha od myšlení rozumu?

Duch se projevuje prostřednictvím tak zvaného vnitřního hlasu. Tento vnitřní hlas je výrazovým prostředkem ducha. Když člověk ještě nepropadl hříchu, byl tento hlas rázný a silný, nepřehlušitelný. Pokud byl rozum podřízený duchu, celý nástroj myšlení fungoval jinak než nyní. Lidé se po dlouhé časové období nechávali řídit svým vnitřním hlasem, tedy hlasem svého ducha a jejich činy a díla byla Bohu milá!

Potom přišel den, kdy se lidé stali domýšlivými a začali se cítit velkými a silnými. Až tak silnými, že uvěřili, že už nepotřebují žádné vedení duchem. Vnitřní hlas se stal pro ně obtěžujícím. Od té doby se nechali vést svým rozumovým nástrojem myšlení.

Nechali se vést, protože rozum, který podle Vůle Boží měl být jen pomocným nástrojem, tedy služebníkem ducha, byl samozvaným vládcem!

Všichni lidé, odříznutí od vlivu Světla, si takto rozvíjeli už jen možné negativní vlastnosti. Začali lhát, podvádět, závidět majetek svému bližnímu a považovali se za moudré a dosti chytré k tomu, aby mohli přelstít hlas svého ducha.

Ale hlas jejich ducha zůstal ještě dlouho tak silným, že se nedal přeslechnout. Varoval, napomínal a přehlušil všechny myšlenky.

"Vaše myšleni je nesprávné! Vnášíte do světa bídu a zánik! Do světa, který vám nepatří! Hanobíte Boží vlastnictví!"

Potom vnitřní hlas začal slábnout. Už nepřehlušoval myšlenky, které tvořil rozum, vázaný k zemi. Slábl, protože prostřednictvím neušlé obrany vůči tomuto hlasu se vystavěla stěna, která uzavřela do sebe ducha, jako stěny vězení uzavírají do sebe vězně:

Člověk byl nyní svobodný a volný k tomu, aby se sebevražedně oddával všem nízkým touhám. Na Zemi brzy zavládla nedůvěra, závist, nenávist a nepřátelství. Zárodky zlých činů, které začaly klíčit, byly nasáknuty krví.

Oddělení od Bohem chtěného vedení Světla neproběhlo z jednoho dne na druhý. Uplynuly dlouhé epochy, než celé lidstvo zachvátilo základní zlo, které se jako nakažlivá choroba přenášelo z jednoho na druhého.

Lidé zemřeli a po určitém pobytu na onom světě se opět inkarnovali na Zemi. Jejich zlé a od Světla odvrácené myšlení a jednání však nezemřelo. Doprovázelo je na onen svět, viselo na jejich duši a vytvořilo jejich karmu, která se opět při každé nové inkarnaci na Zemi nějakou formou projevila.

Hlas ducha byl_umlčen. To, co zůstalo, byl jen nepříjemný, neustálý pocit viny. Tento pocit viny zplodil strach. Z tohoto strachu vznikly po nějakém čase různé odrůdy pověr a falešných náboženských učení se svými škodlivými, dokonce ukrutnými náboženskými zvyklostmi a modloslužebnictvím.

Když se hovoří o ukrutných kultech, mnozí si budou myslet, že se jedná o národy, které žily na Zemi v babylonských časech.

Ne, falešné, ukrutné náboženské kulty začaly dlouho před tím, než byl Babylon poprvé postaven.

První a nejdůležitější předvídaná fáze pro vývoj lidí je za námi. Zem by už nyní měli obývat krásní a zdraví lidé. Lidé, jejichž tváře by mohli zrcadlit krásu a duchovní zralost a jejich díla a činy by vyprávěly a svědčily o věčné Všemoci a Boží Lásce. Tak to mohlo být, kdyby se spojení se Světlem a vedení ze Světla nepřerušilo.

Odříznutím se od Světla se nic nedělo tak , jak to plánovala Boží Vůle. Bezduše, hloupě a namyšleně se člověk dneška žene svým bytím. Nyní stojí před svým Stvořitelem zatížený hříchy, trýzněný strachem a omezený dogmaty i malichernými věroukami.

Z rozumu, který již dlouho ovlivňují jen temné úrovně, se vyvinul tyran. Stal se myslícím strojem, který neustále pracuje a formuje. Lidé by se rádi zbavili těch nespočetných myšlenkových útvarů, které sami oživili a které nyní do krajnosti zatěžují jejich mozky.

A vnitřní hlas, hlas uvězněného ducha? Dnes je již málo lidí, kteří vědí o vnitřním hlase a nechají se jím vést. Ti nemnozí, které bychom mohli nazývat blaženými, se nebudou ptát, proč musí vlastně lidstvo prožít tento hrůzostrašný soud.

Snad se zeptají dříve na to, zda se hřích, kterého se lidstvo svou bezbožnou domýšlivostí dopustilo, dá vůbec odpykat.

 

 

 

IV.

NEMĚLO BY SE LIDSTVO NAPŘED PŘIPRAVIT NA SOUD VAROVÁNÍMI

A UPOZORNĚNÍM?

 

Varováními? Skutečně potřebuje lidstvo, aby bylo nějak zvlášť varované? Nestačí jako varování celý dnešní pozemský život se všemi svými kalamitami, válkami, revolucemi a podobnými lidskými tragédiemi? Každému, kdo chce vidět a slyšet, je třeba jen pozorovat prostředí, v kterém žije a z toho si má vyvodit svoje vlastní závěry!

Člověk chce varování a upozornění! Všude, kamkoliv se obrátí, uvidí znamení doby! Dokonce ani ti, kteří rázně odmítají každou myšlenku na soud a každé upozornění na něj odbudou tim, že všechno, co se děje dnes, dělo se i před tím, nemohou se uzavírat před skutečností, že národy se s vědeckou důkladností připravují na to, aby se vzájemně zničily. Anebo je snad ještě někdo, kdo si myslí, že se hrůzostrašné atomové zbraně neuvedou do činnosti?

I mnohé choroby, nervové poruchy a deprese, kterými lidstvo trpí, jsou varováním. Varováními a vážnými upozorněními, protože tato často se opakující a částečně nevysvětlitelná utrpení se vzdor všem moderním vymoženostem lékařské vědy nemohou odstranit ze světa. Ztišující a uspávající prostředky a podobné léky, kterých se dnes užívá na tuny, nikoho lneuzdravují, ani nenavrací ztracenou svobodu duše.

Každý je varován v souladu se svým druhem a svojí karmou! Ať je to prostřednictvím tělesných nebo duševních bolestí, prostřednictvím starostí, nouze nebo zoufalství, to je jedno. Ruka osudu uštědří svoji pečeť každému. Pro každého jednou nadejde chvíle, kdy si uvědomí svou vlastní bezmocnost a svou lidskou méněcennost. To jsou chvíle milosti, které mohou vést k sebepoznávání a k hledání Pravdy.        ~

Člověk chce různá varování a upozornění, a to sice taková, která ho nejenže připraví na soud, ale která mu vůbec umožní věřit, že je v soudu.

Existuje neklamný, varovný, nebo lépe řečeno, výstražný signál, který každý musí pocítit dříve nebo později, ať už chce nebo ne: strach! Tento strach nemůže odbýt ani smíchem, ani lží, protože je znamením doby, znamením soudu!

Psychóza strachu tíží dnes s malými výjimkami celé lidstvo. Uchopila věřící i nevěřící, chudobné i bohaté, materialisty i idealisty, skeptiky i kněze. Ona je i příčinou toho, že lidé jsou vždy jakoby na útěku před sebou samými, před svými vlastními myšlenkami a před jejich těžkými útvary.

Odkud tedy přichází tento strach, který rozechvívá lidská srdce, a který krouží okolo zeměkoule jako příšera s tisíci hlavami?

Strach vychází ze samotných lidských duchů. Strach je naříkající hlas svědomí, v kterém se projevuje velké provinění vůči Bohu. Strach je i hlasem polnice Soudu, která má lidi probudit a ohlásit jim Ortel Boží.

 

V.

PROČ JE TOLIK UTRPENÍ NA ZEMI?

 

Je to právě utrpení, které nutí pozemské lidstvo dneška, aby se více zabývalo svým bytím ve stvoření. Už nikdo nemůže žít jen tak hluše a slepě a stavět se mimo všechno, protože utrpení dolehne na každého jednotlivce. Ať je bohatý nebo chudobný, nikdo nezůstane ušetřen!

Proč tolik pozemského utrpení? Proč se člověk vůbec narodil? Snad jen pro to, aby trpěl a po několika málo či více letech opět jen zemřel? Kde tedy potom zůstává smysl života? A proč vůbec nějaký soud a účtování? Kde zůstává svobodná vůle, kterou by údajně člověk měl mít, když je vydaný napospas všem úderům osudu?

Proč Bůh dopouští, aby se na Zemi dělo tolik nespravedlností? Byli lidé stvořeni jen proto, aby trpěli? Neznamená to, že všichni jsou dětmi Božími? A když jimi jsou, tak proč jsou tak velké rozdíly mezi lidmi?

Proč je na jedné straně chudoba a na druhé zas bohatství a přebytek? Proč jsou hezcí a škaredí lidé? A proč se vůbec rodí nevinné děti jako mrzáci? Nemusí všechny tyto nápadné rozdíly vzbuzovat pochybnosti o spravedlnosti Boží?

Otázky za otázkami a všechny jsou oprávněné. Každý člověk, který chce najít řešení, se musí zabývat "příčinou" věcí. Zvedat odevzdaně, pobouřeně nebo v zoufalství ruce nikomu nic nepomůže. Musí pátrat po tom "proč"? Hledat! Sám! Pozemské náboženské společnosti mu při objasňování tolika otázek pramálo pomáhají.

Tato společenství mají sice vysvětlení na mnohé otázky, ale tato vysvětlení vyžadují slepou víru. Slepou víru nebo pochybnosti o Boží Spravedlnosti a Lásce. Jejich výklady základních otázek života jsou tak plné protiřečení, že jejich příslušníci jsou doslova donuceni ke slepé víře.

Některé směry víry takové otázky zodpovídají ve smyslu svého fatalistického pojímání života: Všechny lidské osudy předem určuje Bůh, proti tomu se nikdo nemůže bouřit. Z toho tedy vyplývá, že proto i všechno utrpení musí člověk odevzdaně přijmout.

Ze tím za všechen špatný stav činí zodpovědným Boha, svého Pána, si vůbec neuvědomují Taktéž si nevšimnou ani toho, že jejich výklady vlastně odpírají Bohu veškerou spravedlnost.

Vysvětlení, která náboženské společnosti mají na tolik různých otázek svých věřících, jsou také pohodlná, nepravdivá, a proto škodlivá.

Jakmile se v některé křesťanské rodině přihodí nějaké neštěstí, tak se můžeme doslechnout i to, že Bůh tuto zkoušku seslal: protože toho, koho má rád, toho i trestá! Anebo jiný příklad: když se narodí dítě s tělesnou vadou, tak to znamená, že toto dítě by mělo trpět za hříchy svých rodičů A nebo i to, že právě rodiče mají být potrestáni za něco neštěstím svého dítěte.

Rovněž je oblíbený názor, že u Boha je všechno možné, protože jeho prozřetelnost je nevyzpytatelná! Všechny tyto výklady nic nemění na skutečnosti, že i křesťanský Bůh je svévolným, nespravedlivým Bohem. Lidé, dokonce i ti dobromyslní, ho za takového označují!

I mylný názor, že ten, kdo trpí na Zemi, bude odměněn v nebi nebo v jakési nirváně a ten, kdo je zlý, má očekávat svůj trest v pekle nebo v očistci, je jednoduše směšný. Směšný a zároveň smutný, protože jasně ukazuje, jak jsou lidští duchové dnes omezení a mají zúžený rozhled!

Ne , slepá víra ještě zatíží břemeno, které má každý nést. Jen vědění osvobozuje! Vědění o neomylných zákonech ve stvoření, které vylučují i tu nej menší nespravedlnost.

 Žádný člověk není svévolně vydaný na pospas úderům osudu! Všechno, co ho potká, ať je to dobré nebo zlé, musí připsat sobě samému! On sám to kdysi zasel!

Aby toto pochopil, musí každý vědět, že byl inkarnovaný na této Zemi již vícekrát! Jeden jediný pozemský život by nikdy nestačil k tomu, aby lidský duch přivedl do plného rozkvětu všechny dary a schopnosti, které v něm spočívají. Každý nový pozemský život by měl přinést člověku nové poznatky a měl by ho přivést o krok blíže k říším Světla. To se však nestalo Každá inkarnace jen zvětšila vzdálenost mezi ním a harmonickými záchvěvy zákonů stvoření, takže v průběhu tisíciletí se stal páriou, tedy vyvrženým.

Člověk se vyloučil sám! On sám! Jeho omyly, hříchy, závislosti a neřesti ho oddělily od říší Světla Už po tisíciletí žije v disharmonii se všemi zákony stvoření!

Tato mnohá lidská utrpení se začala v minulosti! Dnes každý sklízí jen to, co zasel v průběhu svých mnoha putování po Zemi. "Co člověk zaseje, to i sklidí!" Jak často vyslovil Ježíš Kristus napomínaje a upozorňuje tato slova! Spasitel tím poukazoval na zákon stvoření, který nepřetržitě přináší své důsledky V přírodě je každému jasný důsledek tohoto zákona. Nikdo nebude očekávat pšenici, když zasadil kukuřici. Ani v lidském životě tomu není jinak. Kdo zasadil nedůvěru, sklidí opět jen nedůvěru. Jen delší čas trvá, než se ze semene vyvine plod.

Pouze vědění o mnohonásobně se opakujících pozemských životech odkrývá a objasňuje příčinu mnoha utrpení a zdánlivých nespravedlností, pod tíhou kterých dnes lidstvo stůně. Slepá víra a pochybnosti o neomylné Boží spravedlnosti jen znásobují tíhu dluhů, které každý vleče s sebou. Kdo chce být spasen, musí poznat Pravdu. Jiné cesty není.

 

VI.

PROROCTVÍ.

 

Mnoho upozornění a proroctví ohledně Posledního soudu vyslali duchové ze Světla v průběhu tisíciletí dolů až na Zem, kde je přijali k tomu určení jasnovidci a jasnovidkyně. Všechna tato zvěstování Soudu ve většině případů obsahovala vážná varování a napomenutí, která vyzývala lidi k tomu, aby se odvrátili od započatých zlověstných cest, protože všechny tyto cesty končí v temnotách. Celé knihy by se mohly napsat o těchto proroctvích, která se začala už v antice. V této krátké stati se mají osvětlit jen některá, a to sice ta, která se stala historicky známá.

Sibyla z Cumea

150 roků před narozením Krista v městečku Cumea, na jihu Itálie, žila jasnovidka, která vešla do historie pod jménem "Sibyla z Cumea". Všechny její spisy se týkají nadcházejícího Posledního soudu. S úžasnou přesností popsala hrůzostrašné katastrofy, které postihnou pozemské lidi, když bude probíhat Soud, protože většina lidských duchů, a to ti, kteří žijí na Zemi i ti, kteří se nacházejí na onom světě, budou v moci Pána Temnot.

Je pozoruhodnou skutečností, že tato Sibyla z Cumea ve svých vizích často viděla nádhernou, v modrém světle se skvoucí ženskou postavu, která vždy vedla za ruku chlapce, nad kterým sedm hvězd tvořilo jakýsi druh helmy. Tato paní stále ukazovala na chlapce, a označovala ho za Pána Soudu, který měl být současně i zachráncem pro ty nemnohé, kteří se neoddali moci sesazeného anděla.

Na rozdíl od mnoha jiných proroctví věštby Sibyly z Cumea byly absolutně jasné a přesné. Nikdy z nich nevzniklo žádné nedorozumění a lid na ně pohlížel s vírou a důvěrou.

Žel, většinu těchto cenných spisů spálili už tehdy zkorumpovaní Římané asi 80 roků před narozením Krista proto, že prý znepokojovaly lid a vedly ho k rebeliím. Části, která zůstala, se zmocnili kněží kapitulských chrámů a uschovali ji. Po staletích se tyto zbytky proroctví Sibyly z Cumea spolu s jinými židovskými, řeckými a římskými dokumenty a veškerými zaklínadly dostaly do rukou katolického kléru.

Až 1300 let po narození Krista se začalo opět vyprávět o Sibyliných proroctvích, a sice proto, protože v té době vydala církev knihu, v které se části těchto proroctví objevily.

Tato kniha, která byla v oběhu až do 17.století, byla ve skutečnosti bezcenná, protože se v ní mísila stará proroctví o soudu s jinými tradicemi: se smrtí Ježíše Krista na kříži, Šalamounovými věštbami, řeckými proroctvími a s jiným.

 

Zjevení Janovo

Nejznámější proroctví o Posledním soudu je zajisté zjevení Janovo.I v tomto proroctví jsou k vůli nepochopení a mnohým překladům a revizím špatně podané mnohé původní pravdy.

Dokonce i úvodní slova jsou nesprávná:

"Toto jsou zjevení Ježíše Krista, která mu dal Bůh... "stojí v prvém odstavci. V tu dobu byl Ježíš již dávno pryč, navrátil se na věčnost k svému Otci. Ježíš se ani v době svého pozemského života nikdy nezmínil o tom, že by on sám přinesl lidstvu soud. Naopak. Syn Boží hovoří o Synu Člověka, který přijde. Ve 14. kapitole Evangelia Janova říká Ježíš na rozloučenou:

"Ale Rádce, ten Duch Svatý, kterého pošle Otec mým jménem, Ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám říkal..."

Přesněji Ježíš nemohl ani vyjádřit, že on sám zpět nepřijde. Původně se Zjevení Janovo začínalo těmito slovy:

"Toto jsou zjevení Svatého Ducha Božího, který se nazývá i Synem Člověka, která seslal skrze své anděly svému služebníku Janovi na Patmos."

Jan, služebník Boží, se nenacházel na Patrnu na Zemi, když dostal pověření od Syna Člověka, Imanuele. Zdržoval se na jiném Patrnu, v nádherné, ostrovu podobné, světlé říši, která se nachází vysoko nad Rájem. Byl to Jan Křtitel, který odtud vysílal zjevení na Zem.

A byl to tento Jan Křtitel, který vysílal zjevení do sedmi světových částí, a to do Filadelfie, Thyatiry, Sardu, Smyrny, Laodicey, Efezu a Pergamu. Každá z těchto světových částí se pohybuje spolu se svými nebeskými tělesy, kterých má na miliardy, podle přesně dopředu stanoveného rytmu stvoření, ale daleko v hlubinách pod Rájem.

Když Bible hovoří o společenstvích, tak to překladatelé zpozemštili podle svých vlastních, zúžených schopností vnímání.

Planeta Země patří ke světovému systému Efezus. Zjevení o Posledním soudu zasílal na Zem přímo Jan Křtitel.

Do dnešního dne nikdo neumí s určitostí říci, kdo byl tento přijímající, jasnovidný člověk, který přijal Janovo zjevení na Zemi. Předpokládá se, že to byl Jan Evangelista, který napsal zjevení krátce před koncem svého života. Názory na to se však liší.

Ano, pravdou je, že zjevení přišla na Zem přibližně 200 roků po narození Krista, když je přijala jistá jasnovidka. Protože tato jasnovidka neuměla psát, zjevení zapsal přívrženec učení Kristova a ten je podal dále. Jméno této jasnovidky na její vlastní žádost nikdy nebylo uvedeno, protože byla, jak se sama vyjádřila, jen nástrojem v rukou Křtitelových.

Zjevení o Soudu a jeho důsledcích bylo dáno tehdy, když tehdejší otcové a vůdcové církevních křesťanských společenstev tak zfalšovali a pokřivili Ježíšovo učení, které mělo lidi změnit a zlepšit, že z původní čisté pravdy vůbec nic nezůstalo. Ve svých projevech stále poukazovali na Ježíšova slova a na nutnost se jimi řídit, ale současně je vysvětlovali takovým způsobem, který jim odebírali všechnu přísnost a jasnost Boží Lásky. A tak se Kristovo učení, přicházející z Pravdy, postupně stalo výtvorem Luciferovým, vedoucím do zmatku, který vedoucí a služebníci církví ochotně přijímali a dělali ještě nepochopitelnějším.

Nyní každý, kdo chce vidět a slyšet, může poznat, že samotné církve a jejich přívrženci, jsou, viděno ze Světla, hrobníky Ježíšova učení. Ať už vědomě nebo nevědomě, to je jedno.

 

Nostradamus

Po Kristově smrti přišlo ze Světla dolů k lidem ještě více varovných volání. Všechna předpovídala pozemským tvorům hrůzostrašný konec v soudu, pokud se před tím ještě nezmění.

1 lékař a astrolog Michele de Notredame, Nostradamus, napsal proroctví, která se vztahují na současnost a v kterých upozorňoval na Poslední soud. Jeho proroctví, a především jejich výklad, jsou však tak nejasná, že nemají tu hodnotu, kterou by mohla mít.

 

La Salette

Poslední zvěstování o nadcházejícím Posledním soudu přišla prostřednictvím "Poslankyně milosrdenství", která se objevila na třech odlišných místech na Zemi.

Poprvé se zjevila dvěma dětem v La Salette u Grenoblů, podruhé dětem v Lurdech a po třetí, také dětem, ve Fatimě.

Poselství, které světlá vyslankyně přinesla, bylo podle smyslu stále stejné, a obracelo se vždy na hodnostáře církví a na církevní obce.

Jako prvé si vezmeme La Salette. Přihodilo se to 19.září 1846.

Světlá poslankyně milosrdenství se toho dne zjevila dvěma dětem, Melanii Calvat a Maximinovi Giraud, kteří v době, kdy pásli svůj dobytek na pahorku La Salette, měli asi 12 roků. Místo La Salette -Fallavaux leží ve francouzských Alpách přibližně 60 km od Grenoblů.

Melánie a Maximin byli překvapení, ale vůbec se nebáli, když těsně před sebou uviděli na skalní pošince překrásnou paní, která se na ně přátelsky usmívala.

Děti popisují zjevení následovně:

"Paní držela v náruči mnoho růží a byla zahalená do dlouhého modrého pláště. Zářila jako světlo a na hlavě měla věnec růží." k

Obě děti později vyprávěly, že od ní nemohly odtrhnout zrak. Musely se na krásnou paní neustále dívat a poslouchat, protože k nim mluvila.

Toto je smysl poselství, které děti přijaly a později přesně opakovaly:

"Čas se blíží a propast se otevírá. Církevní obce budou potrestány. Běda obyvatelům Země, když nadejde čas trestu. Satan zatemnil úmysl nejvyšších hodnostářů a vládne mezi nimi Pán Temnot! Když nadejde hodina odplaty, zničí se falešný mír. Vyhubí se falešný kult a těch pár lidí, kteří z trestu vyváznou, bude opět sloužit jedině Bohu, Všemocnému a Jeho budou velebit! Přijdou krvavé války, hladomor a velké umírání. Zmizí velká města. Zhroutí se hory a Zemi bude očisťovat oheň a voda. Vedoucí církvi a církevní obce se mají změnit a usilovat o vykořenění falešných kultů Boha. Všichni budou muset mnoho vytrpět a uzřít propast, do které se musí zřítit, když se nezmění."

Když světlá paní skončila, vyzvala děti, aby přesně pověděly to, co vyslechly a aby se nebály. "Zůstanu ještě při vás! Myslete na to i tehdy, když mne nebudete již moci vidět!"

Po těchto slovech zmizela z dohledu dětí.

Melánie a Maximin všechno věrně povyprávěly dále. Bylo to jakoby se poselství světlé pani nějakým zvláštním způsobem vrylo do jejich nitra. Podobně se dělo i s jejich rodiči. Ani na okamžik neváhali uvěřit slovům svých dětí. Ano, dokonce se jim zdálo, jakoby poselství slyšeli sami osobně. Neodkladně o tom informovali faráře a sousedy, a tak se poselství světlé paní velmi rychle rozšířilo. I Vatikán byl okamžitě zpraven o neobyčejném dění v La Salette.

Vatikán se po dlouhém zvažování rozhodl, že veřejně neuzná zjevení v La Salette. Sice se nepochybovalo o tom, že děti skutečně viděly "Pannu Marii", protože Madonna se už častěji objevila pozemským lidem, ale do tohoto okamžiku se to stalo jen mniškám v různých klášterech „I poselství, které děti vyslechly, obsahovalo mnoho pravdy..."

Později církevní vůdcové, rozhodující v tomto směru, dali rozšířit, že „Panna Maria, která se zjevila v La Salette, prolévala hořké slzy nad hříchy lidstva.“ Dále dali rozšířit i to, že zjevení mělo na prsou kříž s ukřižovaným Spasitelem...

I když událost v La Salette nebyla církevně uznaná, místo, kde obě děti uzřely světlou vyslankyni, se stalo oblíbeným poutním místem.

V září 1946, na sté výročí, byl příval poutníků v La Salette obzvlášť velký. K poutníkům se přidal i v současnosti už zesnulý papež Jan XXIII. Vydal se tam jako poutník ještě jako papežský nuncius na Mariánském kongresu.

Kardinál Saliége von Toulouse, který také vyhledal místo milosti v La Salette, řekl:

»Lidé si v tichu hory mohou vzít k srdci "Mariino"poselství, protože vládne Bůh a ne Satan.«

 

Lourdy

Nyní následuje Lourdský zázrak:

Čtrnáctileté Marii Bernardě Soubirous, zvané "Bemadetta", se zjevila ve skalním otvoru, v jeskyni, která se nacházela na skalnaté pahorkatině na levém břehu řeky Gave, krásná, do bílého roucha oděná ženská postava se stříbrným pláštěm a se zářícím modrým pásem, která padal volně uvázán od pasu až po spodní okraj roucha. Na jemně formovaných bosých chodidlech měla zlaté sandály zdobené růžemi. Z bílé tvářejí zářily dvě překrásné oči.

Bemadetta, přes chudobu, ve které žila se svými rodiči a sourozenci, byla radostné, usměvavé dítě. Ve škole ji stále napomínaly a trestaly sestry, které vyučovaly náboženství, protože se nechtěla učit katechismus, a i jinak byla nepozorná a očividně se během náboženství nudila.

Mladé děvče se už tehdy cítilo skutečně šťastné, když mohlo být ve volné přírodě. Zdálo se ji, že voda, stromy a zvířata jí rozprávějí svoje zážitky a někdy viděla bytosti, které jiným zůstávaly skryty. Ale to bylo jejím tajemstvím, které nikomu nesvěřila.

Krásnou postavu ženy uviděla poprvé tehdy, když byla se svými sourozenci sbírat roští. Byla unavena, a tak se posadila na skálu, která stála naproti velké jeskyni; jeskyni Massabielle. Pojednou se jí zdálo, že se okolí ponořilo do růžového světla. Bemadetta vzhlédla a uviděla nádhernou ženskou postavu se vznášet asi tak v polovině vchodu do jeskyně mezi nánosem kamení a kapradí. Psal se 11. únor 1858, kdy se to stalo. Toho dne ve starobylém městečku v Pyrenejích ještě nikdo netušil, jaký zmatek toto zjevení vyvolá.

Po prvním zjevení, na prosbu nádherné paní, přicházela Bemadetta ještě následujících 15 dní opět k jeskyni. Klekla si před ní a téměř v té jisté chvíli ucítila neznámou lehkost a volnost, která ji přinesla blíže ke světelnému zjevení, a to ji nekonečně obšťastňovalo.

Její duše se uvolnila z pozemského těla podobným způsobem, jako se to děje při spánku, přičemž duchovně registrovala všechno, co jí bylo pověděno. Tento stav trval obyčejně 20 až 30 minut.

Mezitím Bernadetíno pozemské tělo klečelo ztuhlé a bez života před jeskyní. Její otevřené oči hleděli před sebe prázdně a jakoby vyhasle. Dav lidí, který dívku doprovázel den co den k jeskyni, byl čim dal větší. Všichni doufali, hlavně ti, kteří věřili v zázraky, že něco z "Panenky Marie" uvidí, nebo alespoň budou slyšet na místě to, co "Matka Boží" chtěla od chudobné mlynářovy dcery.

Když se Bernadetta probrala, což vidělo mnoho lidí, vždy se dívala s výrazem odporu a mnohokráte i smutku před sebe. Nikdo jí nevěřil, když pobouřeně řekla, že "světlá paní", kterou před sebou viděla, není "Panna Maria"

Ještě v těch dnech, když Bernadetta denně chodila k jeskyni, propukla okolo ní pravá bouře. Vytvořily se strany pro a proti. V tom nejzákeřnějším smyslu slova ji označili za podvodnici, choré mysli a ještě i jinak ji hanili, ale když se objevila, poklekli před ní jako před světicí. Lékařské komise hovořily o "kataleptickém stavu". Byla předvolána i před soud před prefekty. Z Paříže přišel dokonce i císařský prokurátor, aby záležitost vyšetřil na místě. Jen klérus vyčkával.

Během zmatku, podobnému vzpouře, chodila Bernadetta nahoru dolů znechucená a vědomá si viny. Svojí matce řekla, že "zářící paní" je nespokojená s "církevníky". Jestliže se lidé nebudou kát, všichni zahynou. Všichni, i biskupové, papeži a celé duchovenstvo, protože neslouží nebi ale peklu...

Matka Soubirous se zděšeně dívala na svoji dceru. Bernadetta se začala chvět a zápasila o vzduch. Strach jí sevřel hrdlo. Co měla dělat? Zářící ji pověřila, aby všechno odevzdala dále, všechno povyprávěla a dokonce napsala.

Lourdský děkan se od matky děvčete dozvěděl o pochmurném proroctví domnělé Panny Marie. Nato duchovní diecése dala potajmu rozšířit, že se při zjevení s největší pravděpodobností nejedná o Pannu Marii, ale o obyčejnou buřičku, proto je třeba raději vyčkat.

Po tomto varování lidé znejistěli. Zejména, když Bernadetta sama popřela, že by její zjevení mělo něco společného s Pannou Marií. Davy se nedostavily a děvče šlo k jeskyni jen v průvodu několika lidí. Ostatní sejí vysmívali, vyhýbali sejí a hanili ji. V tom z ničeho nic došlo k obratu.

Světlá vyslankyně ukázala Bernadettě navlhlé a trochu travou zarostlé místo v jednom rohu jeskyně a přikázala děvčeti, aby uvolnilo pramen. Tato našla pramínek, který vyvěral přímo ze země zpod kamene. Zdálo se, jakoby bílá světelná paní právě objevením pramene chtěla pomoci sklíčené Bernadettě, aby posílila její přesvědčení a důvěru.

*

Když se zvěst o objevení pramene roznesla, lidé v Lourdech i okolí propadli do jakési extáze. K jeskyni proudila celá procesí s hořícími svíčkami. Duchovenstvo Lourd dostalo nařízení od církevního úřadu, aby zůstalo s lidmi a připojilo se k poutníkům. Nařízení se končilo dovětkem, že se jistě jedná o pravou jasnovidku.

Vodu z nového pramene vyšetřila komise a analýza prokázala, že jde o tu jistou dobrou zdravou horskou vodu, jaká vyvěrá všude v okolí. Lidé výsledek odmítli. Pramen byl pramenem zázračným a Bernadetta jako objevitelka byla divotvůrcem...

Bemadettu obléhali se všech stran prosbami, aby vyprávěla ještě dále, co jí zjevení řeklo. Vždyť muselo přece jít o něco velmi závažného. Ale Bernadetta mlčela. Mohla vyprávět bez obav, protože pro lidi bylo objevení pramene dostatečným důkazem toho, že ona byla zvlášť vyvolená, v důsledku čehož by její slova byli přijímali přímo jako zjevení. Bernadetta však nejenže mlčela, ale dopustila i to, aby se rozšiřovala a prováděla lež. Tím si Bernadetta vzala na sebe těžké provinění.

Tak se stalo, že se Lourdy nestaly výchozím bodem duchovního vzpamatování se, ale jen místem, kde se shromažďují mrzáci a nevyléčitelně nemocní z celého světa. Na "příčinu" svého tělesného stavu nikdo z mnohých hledajících pomoc nemyslí.

 

Lourdský zázrak

No a zázraky? Ano, jistěže, v Lourdech se staly zázraky, ale velmi málo a jen ve zvláštních výjimečných případech. Lidé, kterým se dostalo uzdravení hraničícího se zázrakem, si v podstatě pomohli sami.

Je známé, že "víra hory přenáší". Tento biblický výrok obsahuje mnoho pravdy, protože pevná, čistá víra se stane přesvědčením. Přesvědčením, že existuje světlá, pomáhající síla, která může lidem pomoci. Prostřednictvím takovéhoto rozpoložení mysli, které v sobě chová víru, i důvěru a pokoru, nachází dotyčný napojení na vyšší vlny síly, které tím, že zpětně působí, zasahují pozemské tělo a nutí ho ke zvýšené činnosti. Na př. špatně nebo vůbec nefungující žlázy se tak oživí, že opět začnou normálně nebo trochu zrychleným způsobem fungovat.

Uzdravení, která jsou výše popsaná, jsou obyčejně i trvalá, protože se dějí na základě pravého přesvědčení o síle Světla.

Lourdech bylo tehdy i mnoho takových nemocných, kteří svojí náboženskou extází, a s ní se spojujícím optimismem, našli zmírnění svých utrpení a zlepšení stavu. Tato zlepšení obvykle netrvají dlouho, protože nikdo přece v extázi nemůže dlouho žít.

Je tu třeba poukázat na to, že takzvaná zázračná uzdravení jsou možná jen tehdy, když není narušené určité spojení mezi pozemským tělem, duší a duchem. Takzvaní "idioti" se nikdy nemohou uzdravit, protože toto spojení je obvykle zcela přerušeno.

V současnosti jsou v Lourdech a v okoli dobré nemocnice a dobří lékaři. Nemocnice jsou vždy přeplněné, protože mrzáci a nemocní, kteří sem přicházejí, doufají, že odlesk tehdejšího "zjevení Marie" jim napomůže k zlepšení jejich stavu.

Není dalších zázraků. Zázračné uzdravení v tom nej opravdovějším slova smyslu se může stát jen tehdy, když jsou k tomu dány potřebné duchovní předpoklady.

Ani v případě Bernadette Soubirous, zdánlivé "divotvorkyně", se nejednalo o žádný zázrak.

Bemadetta trpěla tělesnými i duševními mukami. Její počáteční dýchavičnost přerostla do těžkých astmatických záchvatů. Pocit viny ji tížil jako těžké duchovní břemeno. Došlo to tak daleko, že byla hospitalizovaná v nemocnici milosrdných sester v Neverse.

V této době děvče neustále navštěvovalo duchovenstvo. Vyptávali se jí opět a opět, ale ona zůstávala apatická. Po nějakém čase byla propuštěná jako zdravá.

Mezitím se ve Vatikáně konaly porady, na kterých se usnesli, že nebesy vyvolená Bernadette Soubirous by se neměla nechat jen tak volně pohybovat. Navíc také proto, protože přece Panna Maria jí pověděla tajemství, o kterém ještě nebylo jasno. Proto nechť je děvče umístěno v klášteře.

Když lourdský farář oznámil rodině Soubirous rozhodnutí církevních hodnostářů, Bernadettu zachvátil silný, křečovitý pláč. Zoufale prosila, aby ji nechali žít tak, jak žijí mladá děvčata jejího věku. Farář pochopil tuto touhu. Z malé Bernadetty se stalo krásné mladé děvče a samozřejmě by raději zůstala volná.

Až po různě dlouhých setkáních s farářem a i s některými biskupy se Bemadetta smířila s neodvratitelným. Krátce na to bylo diecézi oznámeno pastýřským listem, že podle výpovědi Bernadetty si světelná paní přála, aby se na místě, kde se zjevila, postavil chrám. Věřící mohou podpořit toto přání peněžitými dary, protože jinak se stavba nemůže uskutečnit. Po této výzvě se do Lourd za několik týdnů přivalila záplava zlata a miliony a miliony franků ze všech koutů světa. Stavba velké baziliky se mohla začít.

Předtím však s velkou církevní pompézností byla vysvěcena jeskyně jako svátá relikvie. Této ceremonie se zúčastnily statisíce. I pro Bernadettu jako hlavní představitelku měl být tento den dnem úcty. Ale právě v tento den podlehla tak vysoké horečce, že svůj "svátek" musela strávit v posteli.

Několik dní před tím ukázali Bernadette sochu Marie, kterou dali do jeskyně vyhotovit, aby řekla svůj názor na umělecké dílo. Bernadetta se lhostejně podívala na sochu a se slzami v očích řekla, že mezi sochou Panny Marie a světelným zjevem není žádná podobnost.

Potom to zašlo tak daleko, že Bernadetta jako novicka vstoupila do Domova matek sester ze Saint Gildarde. V tomto klášteře se začalo i období jejího utrpení. Onemocněla. Velmi těžce. Silné zvraceni, krvácení a dušnost proměnily její život v muka. Po nějakém čase stanovil lékař diagnosu: Bernadetta trpěla tuberkulosou kostí a různými záněty nervů. Mimo to se jí na koleně vytvořil bolestivý nádor velikosti dětské hlavy. V době, kdy Bernadetta byla uctívaná na celém světě jako divotvůrkyně, skutečná Bernadetta zápasila v klášteře s hrůzostrašnými chorobami. Zdánlivě zázračný léčivý pramen nepřinesl její objevitelce ani uzdravení, ani zmírnění bolestí.

K tělesné chorobě se přidala i duševní muka. Často vykřikovala v beznaději, že podvedla světelnou paní a že ji pronásledoval ďábel. Mnohokrát, když tělesné bolesti byly téměř nesnesitelné, viděla v duchu jeskyni, ale žádná jasná paní nerozechvěla její srdce štěstím. To, co viděla v jeskyni, byl černý jícen, který vedl do hrůzostrašných hloubek a okolo kterého se tlačili všichni mrzáci země. Nebo vídala jiné obrazy, které svojí hrůzou ochromovaly jejího ducha a ubíraly jí vzduch k dýchání. Její vrozený jasnovidný dar jí byl kletbou.

Potom sedmileté utrpení skončilo. Po smrtelném zápase, trvajícím několik dní, byla "divotvůrkyně z Lourdes" osvobozená od svých bolestí.

Třeba ještě dodat, že Bernadetta se v posledních měsících před svou smrtí často obviňovala a vedla zmatené řeči o ďáblovi. Proto nedalo na sebe dlouho čekat ani to, že u sester, které stály okolo postele zmučeného tvora, vznikly pochybnosti. Děkan Peyramale z Lourd jako jediný v klášteře pochopil situaci. On od počátku byl při všem, prožíval všechno a i pomáhal, aby tajemství světelného zjevení i nadále zůstalo tajemstvím. Jistěže velmi litoval děvče Bernadettu, které znal od malička, ale jediné, co mohl udělat, bylo, že se postaral o to, aby se ven za klášterní zdi nic nedostalo. Proč by se mělo věřící lidstvo znepokojovat sebeobviňováním a zmatenými řečmi "divotvůrkyně".

To byla v hrubých rysech příhoda Bernadette Soubirous. Papež Pius XI. ji 8.prosince 1933 vyhlásil za svátou. Toto vyhlášení za svátou se konalo s velkou nádherou. Všechna okna v basilice svátého Petra v Římě byla zastřena červenými závěsy, protože do nitra kostela při takových ceremoniích nesmí proniknout žádné denní světlo. Papež v kruhu kardinálů a jiných církevních hodnostářů vyhlásil, že nebohá Bernadetta Soubirous je "svátá". Zazněly stříbrné fanfáry svatopetrského chrámu a začaly vyzvánět zvony všech římských kostelů, když na chuděru utrápenou Bernadettu uvalili ještě i břemeno svatosti.

A jak vlastně znělo poselství, které Bernadetta přijala?

Poselství se shodovalo s tím, které v roce 1846 přijala Melanie Calvat a její společník Maxi min Giraud na osamělé hoře La Salette.

 

Třetí poselství z Fátimy

Vyslankyně milosrdenství se i potřetí přiblížila pozemským lidem.

Stalo se to ve Fátimě, v provincii Estremadura v Portugalsku. Přišla naposled, aby ještě před započetím soudu varovala křesťanstvo. Bylo 13.května 1917, když se zjevila třem pastýřským dětem: Franciscovi Marcosovi, osmiletému, jeho sestře Jacintě, devítileté a desetileté Lucii. Lucie byla jejich sestřenice.

Děti si právě hrály v jeskyni, která byla mimo jejich dědinu, když zpozorovaly zjevení. Bylo to v jeskyni "Iria". Děti rozprávěly o tom, že se k nim přiblížila jedna pěkná zářící dáma (děti takto pojmenovaly zjevení) s květy na rukou. Tato dáma je tak mile a přátelsky pozdravila, že strach ze zjevení ihned zmizel.

Lucie okamžitě pocítila, jak ji tato zářící dáma přitahuje. Přes svůj dětský věk jí bylo ihned jasné, že dáma přinesla poselství, které měla odevzdat lidem.

Lucie stála pod silným vedením Světla, protože byla na tuto úlohu zvlášť připravována. Nebylo to ani po prvé, kdy přijala světelné poselství a dala ho dále.

Dáma si přála, aby děti přicházely do jeskyně až do října každý měsíc a to vždy třináctého.

Vyslankyně milosrdenství se zjevila v jeskyni šestkrát. Lucie pokaždé přijímala vzkazy, které měla dále odevzdávat lidem. 13 října se dáma objevila naposled. Toho dne se s dětmi úsměvem rozloučila. Když se obrátila ještě jednou k Lucii, řekla:

"Nikdy neměj před lidmi strach! Odevzdej přesně vzkaz, který jsi dostala!"

Přes svůj věk Lucie plně a cele pochopila význam své mise. S obdivuhodnou přesností povyprávěla všechno, co slyšela od dámy. Mezi mnohými zvědavci, kteří přišli do dědiny, se samozřejmě nacházeli i mnozí duchovní. Přišli, aby "vyslechli" a "prověřili".

Všichni, kteří slyšeli proroctví, dokonce i ti, kteří tvrdili, že na nic nevěří, se nemohli vyhnout skličujícímu pocitu, ba co víc, pocitu nahánějícímu strach. I když mu nevěřili, v tichosti se kojili nadějí, že zvěstovaný trest Boží se jim vyhne.

Kněží nepochybovali o tom, že děti viděly nějaké zjevení, protože to tragické poselství, které Lucie přednášela s vážnou tváří, nemohla sama vymyslet. Tak se vysocí církevní hodnostáři shodli na tom, že se musí něco podniknout.

Dítě, které vidělo "Pannu Marii" nemohlo zůstat bez dozoru. Mimo to, lidé by mohli poselství "špatně" pochopit. Z tohoto důvodu byla Lucie odevzdána mniškám z karmelitánského řádu. Toto opatření bylo zdánlivě ve prospěch dítěte. Ve skutečnosti však měla být Lucie isolována od jiných lidí.

Když Lucie přišla do karmelitánského kláštera v Pontevedra, měla jedenáct roků. Jen co to Lucii bylo možné, zapsala co nejpřesněji poselství, které měsíc co měsíc dostávala od zářící dámy. Nic se neztratilo. Plnila svoji misi co nejvěrněji.

Sešit se zápisky mnišky odevzdali biskupovi z Coimbra. Odtud se dostal do rukou primasovi Portugalska a potom dále do Vatikánu. Ve Vatikáně byli již před obdržením zápisků co nejpřesněji informováni o jasnovidném dítěti Lucii. Část proroctví byla tehdy publikovaná v náboženských církevních listech. Ale poslední část, která byla později pojmenovaná jako "Třetí poselství z Fátimy", nikdy nebyla zveřejněna. Dodnes zůstala tajemstvím Vatikánu.

Obě děti, které také viděly zjevení, zemřely dva roky po této události v krátkém časovém rozpětí.

13.října 1917, tedy v den, kdy se dáma zjevila dětem naposled, objevil se na nebi jedinečný úkaz: slunce se začalo točit. Tisíce lidí vidělo tento jedinečný, nevysvětlitelný děj. Točící se slunce, "sluneční zázrak", byl dlouho tématem denních rozhovorů.

I světlá vyslankyně poukazovala ve svém poselství na znamení na nebi. A to sice takto:

"Když se jedné noci objeví na nebi velké neznámé světlo, tak vězte, že je to znamení od Bohakteré lidi upozorňuje na to, že začátkem druhé světové války se Poslední soud už začal!"

Světlo, na které dáma upozorňovala, bylo skutečně viditelné v celé Evropě. Šlo o určitý druh severského světla, které v noci z 25.na 26.leden 1938 osvětlilo evropské nebe. Vědci dodnes nedovedou vysvětlit tento překvapující a mimořádný úkaz, který onoho času mnoho lidí uvedl do paniky.

Vypukla válka. I další jiné katastrofy se už přesně naplnily a budou se i dále přesně naplňovat. Když po válce vysvitlo, že Lucie mluvila pravdu, z mnoha stran naléhali na Vatikán, aby se zveřejnilo i třetí Poselství z Fátimy.

Tyto prosby byly dodnes odmítnuty Toto poselství musí zatím ještě zůstat tajemstvím Vatikánu.

roce 1967 zveřejnil evropský tisk překvapující zprávu, že papež omdlel při čtení třetího poselství z Fátimy. I noviny "A Gazeta" v Sao Paolu zveřejnily 17.dubna 1967 tu stejnou zprávu. A to dokonce takto:

"Vatikán (AFP).Třetí tajemství z Fátimy se nezveřejní. Oznámil to kardinál Fernando Cento, když se kvůli věku vzdal svého vysokého úřadu."

Jak je známo, výše uvedená proroctví se s ohromující přesností naplnila. Je pochopitelné, že papež omdlel, když nahlédl do třetího proroctví.

Co vlastně obsahuje toto poslední poselství, které Vatikán tak úzkostlivě střeží? Proč zůstává ještě utajeno?

Nyní v souladu s jejich smyslem zodpovíme dvě nej důležitější proroctví, která se nacházejí v třetí části poselství z Fátimy. I tato proroctví se s ohromující přesností naplní.. V tomto století! Ve století Posledního soudu!

"Vypukne třetí válka. Bude tak hrozná, že jen málo lidí ji přežije. Lidstvo zachvátí příšerné katastrofy.

Církevní organizace se musí úplně změnit a vzít Pravdu za základ svého působení. Jestliže se tak nestane, bude v církvi vládnout smrt a věřící budou kněžstvo proklínat. Nastane konec i papežství. Poslední papežové budou stonat v tělesných mukách, zatímco jejich duše budou jako štvané bezcílně bloudit sem a tam. Nenajdou žádné východisko. Jejich trůn se zřítí!"

To je podle smyslu obsah dvou nejdůležitějších proroctví třetího poselství z Fátimy. Není pochyb o tom, že i toto třetí se naplní.

Během audience u karmelitánské sestry "Sedmibolestné" (tak se v současnosti Lucie jmenuje) se nuncius Lombardi zeptal, jestli věří, že se lidé dožijí lepších časů. Na to odpověděla tak, že nejdříve by se musela stát velká změna, velký obrat. Jestliže se tak nestane, tak se jen velmi malá část bude moci zachránit. Mnozí budou odsouzeni a ztraceni!

Co tedy udělala církev z fátimského poselství? Z poselství, prostřednictvím kterého se mohly zachránit miliony?

Jak se ani jinak nedalo čekat, odpovědní vedoucí církevních organizací udělali všechno, aby lidstvo odvedli od pravdivého a tragického smyslu poselství. Lež, zbraň všech od Světla odvrácených duchů, opět úspěšně nastoupila do akce.

Církev napřed poselství uznala. Potom oznámila, že dětem se osobně zjevila "Panna Maria", aby vyzvala lidi k pokání.

Potom bylo vysvětleno, že "Panna Maria" si přeje, aby tam, kde se zjevila, byla vystavěna bazilika, aby lidé na tomto omilostněném místě mohli prosit za odpuštění hříchů.

V  roce 1950 papež Pius XII. na"výslovnou prosbu Madonny z Fátimy" vyhlásil dogma nanebevstoupení Panny Marie! Od té doby církev každý rok 15.dubna slavnostně oslavuje toto "nanebevstoupení", které vymyslel papež Pius XII.

Tomuto papežovi se údajně "Panna Maria z Fátimy" také třikrát zjevila.

Takto se další dogma přiřadilo k už existujícím. Každé dogma se podoba věznici, která nemá světlo, v které duch bez pohybu podřimuje. Tam, kde není žádné světlo a žádný pohyb, tam číhá smrt!

Někteří lstiví teologové uváděli do souvislosti s fátimským proroctvím dokonce Rusko, a to na příklad tím, že v prvé, už známé části poselství, se uvádí toto: "Velká většina lidí se musí velmi změnit, a obrátit se, jestliže nechce, aby byla zahubena!" Tito lstiví teologové si tak vykládali tato slova, že je to církev, která se má zasazovat o světový mír a zaručovat tento světový mír, kdyby se "Rusko obrátilo".

Takový výklad je samozřejmě nesprávný! V proroctvích se nejmenuje žádná země a žádný konkrétní národ. Poselství z Fátimy bylo určeno celému lidstvu a zvláště křesťanstvu.

Je pochopitelné, že teologové vynajdou všechny možné i nemožné výklady, aby oklamali sebe sama i jiné. Vždyť který člověk by měl výhled na záchranu, kdyby se poselství z Fátimy vykládalo ve smyslu Pravdy? Mimo to by Pravda otřásla celou výstavbou církve!

Přes to se základy církve, nejmocnější a nejbohatší organizace na zemi, už dnes otřásají. Poselství z Fátimy dnes rozechvívá mocná duchovní knížata! Ale i bez tohoto proroctví každý může vidět, kdo skutečně vidět chce, že nic nemůže zhroucení se církve zadržet. I pro třetí válku je již všechno připraveno. V době, kdy mocní země rozmlouvají o míru, vyrábí se nejhrůzostrašnější zbraně, kterými se navzájem mohou zničit.

Pompézní bazilika byla postavená přesně podle "přání Panny Marie". Takto vzniklo další poutnické místo na počest církve. Miliony lidí navštěvují "posvátné místo Fátimy", aby se tam egoistickým způsobem ucházeli o odpuštění svých hříchů. Všeobecně se rozšířilo, že bazilika ve Fátimě je působivým výrazovým prostředkem křesťanské víry.

Ve skutečnosti je však bazilika ve Fátimě působivým pomníkem mrtvé víry, v kterém duchovně líní lidé očekávají všelijaké možné výhody.

Kult, který se sochou z Fátimy pěstuje, není jiný než různé modloslužebnické kulty zašlých tisíciletí. Pravdaže, dnes církevní mocipáni zdaleka předstihují své předchůdce! (Kolik může být mezi knězi takových, kteří byli kdysi modloslužebníky?) Ano, služebníci církve zdaleka předstihují své modloslužebnické předchůdce, protože církev si vyhradila pro sebe Božího Syna, který jen proto přišel, aby se nechal ukřižovat, aby mohl lidstvo osvobodit z jeho hříchů!

Lucie, jasnovidné dítě oněch časů, které ve svých jedenácti letech zmizelo za klášterními zdmi, má dnes šedesát roků. Žije v klášteře Svaté Terezy karmelitánské a nese nyní jméno "Matka Marie neposkvrněného srdce". Její pozemský pobyt zatemňují smutek a beznaděj. Vždyť už dávno musela poznat, že "Poselství zářící dámy"si kněžstvo vykládalo tak, že Pravda zmizela pod sítí lží.

Často prosila i z kláštera, aby poselství zářící dámy bylo rozšiřované. Ale její prosby nenašly žádnou odezvu. I ona byla ve Fátimě, když se tam papež v roce 1967 vydal jako poutník, aby prosil o světový mír.

Prázdnota kultovních obřadů jen ještě více zranila její duši. Až do té doby se kojila nadějí, že papež ve Fátimě zveřejní celé poselství, ale nic takového se nestalo! Papežské požehnání ji naplnilo bolestí a pohrdáním, protože si všimla, že i tohoto papeže, tak jako jeho předchůdce, ve dne v noci trýznily fúrie strachu.

Lucie zůstala Světlu věrná i za klášterními zdmi! Patří k služebnicím milosrdenství, které se v čase nouze přibližují k lidem, aby jim duchovně pomáhaly a poukazovaly na přicházející nebezpečenství. Kéž by mohla Lucie opustit zemi v míru a navrátit se do svého duchovního domova po cestách plných růží.

 

Jasnovidné děti

Mnozí čtenáři se budou ptát, proč se vybírají právě děti, aby dávaly dále taková významná zvěstování9

Děti?  Jistě. Nejedná se tu přece o žádné běžné děti. Jejich duchové plnili důležité úlohy již ve dřívějších pozemských životech!

Ve vysoko stojící bílé rase až tak převládá rozum, že téměř nejsou dospělí, kteří by dokázali čistě a jasně přijmout zprávy, které skutečně přicházejí ze Světla a Pravdy. Příjem by okamžitě zakalila všechna možná zvažování rozumu, jako pochybnost, nedůvěra a strach.

A ve spiritistických kruzích? Vyslanci Světla se v těchto kruzích nemohou přiblížit k lidstvu!  Mnozí takoví, kteří jsou vázáni na zem a jsou zavěšeni na mediích, ihned od začátku vylučují každý příjem ze světlých výšin. I když se jednalo o připravované duchy, kteří se inkarnovali do těchto jasnovidných dětí, přece přetrvávalo nebezpečí, že při překročení dospělosti i tyto děti by mohly být negativně ovlivňovány rozumem vstupujícím do své plné síly právě v tomto období. Potom by se snad styděly dát poselství dále, protože by se bály posměchu a vysmívání se.

Ale dítě nikdy nemyslí tak daleko, protože schopnost logického uvažování nastupuje až v dospívání, tedy ve čtrnácti až patnácti letech, ale i o něco dříve nebo později.

Když se zářící žena zjevila Bemadettě Soubirous, dívka právě dozrávala. Překročila hranici dětství. Spadla ochranná zeď, která až do této chvíle obklopuje každé dítě, a proto se ztratila i nezaujatost a dětská bezstarostnost.

Vstupem do dospívání dochází k vytvoření duchovního spojení, které dospívajícího mladého člověka nyní už volá k plné zodpovědnosti za všechno, co cítí, myslí a koná. Na mladé lidi působí jiné proudy, jiné vjemy začínají formovat jejich život.

Když Bemadetta dospěla do tohoto věku, byla si plně vědomá dosahu a váhy přijatého poselství. Důsledkem toho bylo, že dostala strach z odevzdání vyslechnutého. Strach z lidí a jejich reakcí, jako i ze všemocné církve. Co by s ní udělali, kdyby hlásala, že "církevníci" neslouží Ježíši?

 Čím více se nad tím Bemadetta zamýšlela, tím více se otevírala stísňujícímu vlivu nesprávně smýšlejícího a nesprávně konajícího lidstva. Nemusela se starat o nic, protože stála přece pod zvláštní ochranou vyslankyně Světla.

Abychom vyloučili každý omyl, je třeba si připomenout: zmizení dětské ochranné stěny v období dozrávání neznamená, že mladý člověk od této chvíle stojí bez ochrany a opuštěný! Naopak! Od této chvíle je každý doprovázený duchovním vůdcem, který se o něho věrně stará. To, že dnešní pozemský člověk už neslyší hlas svého duchovního pomocníka, je jeho vlastní velkou vinou. Lidský tvor nikdy není ponechaný bez věrně se starající duchovní ochrany po celý svůj život!

Kdo byla tedy ta zářící žena, která se zjevila jasnovidným dětem a kterou všechny popisovaly podobným způsobem?

Tato zářící žena patří ke skupině mnohých vyslanců a vyslankyň Světla, kteří od věčnosti působí v paprsku Boží Lásky. Jsou to ženské a mužské postavy, které se nazývají "vyslanci milosrdenství". Jde o čisté, nezatížené duchy, kteří se přibližují lidstvu před obdobími velkých nouzi. Napomínají a varují a poukazují na přicházející nebezpečenství.. Za posledních sto roků zvěstovali tito milosrdní pomocníci po celé Zemi počátek světového soudu a s ním se spojující _ přeměny. V každém národě byli připravováni pozemští lidé, především i děti, které tato poselství věštící neštěstí přijaly a měly i možnost je rozšířit.

Naneštěstí, tato zvěstování milosrdných poslů byla ve většině případů úplně nebo částečně zamlčena, nebo tak znetvořena a odevzdána zeslabená, že jejich smysl a slova ztratily sílu a vsákly do moře bludných lidských představ a pochybností.

Nazaretská Marie, pozemská matka Ježíšova, nikdy nepatřila do skupiny vyslankyň a vyslanců milosrdenství. Ve skutečnosti se ani nikomu nezjevila, nemohla a ani se nikomu zjevit nemůže. Kdo si myslí opak, ten žije ve fantasii nebo lže.

Když se vyslankyně milosrdenství přibližují pozemským lidem, obvykle nosí jasně modry plášť hedvábného lesku, bílé šaty, které jsou uprostřed sepnuté širokou světle modrou šerpou. Vždy se zjevují ozdobené červenými růžemi. To, že se pozemská matka Ježíšova spojuje s těmito zjeveními, naneštěstí ukazuje, jak je celé lidstvo vzdáleno od Pravdy.

To celé zvelebování Marie z Nazaretu je vysloveně neoprávněné. Vedlo k dnešním základním omylům a ještě více Marii zatížilo. Sice se jí skutečně dostalo vysoké cti, že směla být pozemskou matkou Syna Božího, ale pokud Ježíš přebýval na zemi, ani Jeho, ani Jeho misi jako takovou nepoznala. Až pod křížem na Golgotě začala tušit pravdu. Toto poznání ji však nemohlo osvobodit od viny, kterou si na sebe uvalila svým selháním. Od té doby se už vícekrát inkarnovala na Zemi Cesty, kterými se musela ve hmotnosti ubírat, byly těžké a trnité, protože nepochopením a občasným odmítáním Ježíšovy mise velkou mírou ztížila jeho pozemskou úlohu. I ona si musí odpykat svoji vinu tak jako každý jiný, přičemž její vina byla mnohem těžší, protože byla zvlášť omilostněná.

 

Místa zjevení

Nyní zůstává pouze zodpovědět otázku, proč se objevovaly vyslankyně milosrdenství jasnovidným dětem na osamělých horských místech a jeskyních.

I na tuto otázku lze lehce odpovědět. Dlouho před tím, než se postavily kamenné chrámy, mnoho přírodních národů mělo svoje kultovní místa venku, ve volné přírodě. V Evropě dodnes můžeme najít zbytky takovýchto kultovních míst. Nacházejí se ve starých dubových hájích, při zvlášť pěkných pramenech, potocích nebo jezerech. Rovněž tak na kopcích, horách anebo v jeskyních. Uprostřed kultovních míst vždy ležel kultovní anebo obětní kámen. Na místech, kde bylo dost kamene, byly tyto rozestavené v širokém kruhu okolo kultovního kamene.

Mladá děvčata, která měla dar jasnovidectví, kladla na tyto kultovní kameny během slavnostních shromáždění dary. Tyto dary sestávaly většinou z obilí, ovoce a vody, která se dávala do pěkně tvarovaných džbánů. Dary byly projevem díků Bohu, Pánu, který jim v bohaté nadílce dával všechno, co potřebovali. Vedle těchto mladých jasnovidek vykonávali služby samozřejmě i kněží.. Tam, kde byly jeskyně, se tyto kultovní obřady vykonávaly při vstupu do jeskyně nebo v ní. V každém případě však všechny kmeny dávných dob měly kultovní místa na obzvláště pěkných a chráněných místech.

Jasnovidné děti v La Salette, Lourdech a Fátimě dostaly poselství vyslankyň milosrdenství na místech, které před tisíciletími byly místy kultovními. Samotná jasnovidná děvčata byla v dávno zapomenutých časech jasnovidkami, které zprostředkovávaly národu poselství, zatímco chlapci byli kdysi knězi, kteří taktéž měli dar jasnovidectví. Všichni vždy věrně splnili své pozemské úlohy.

 

Falešné výklady

Na závěr ještě vysvětlení, proč poselství vyslankyň milosrdenství byla cílená hlavně na církev a její služebníky.

Nesprávná podání a výklady učení Syna Božího Ježíše udělaly mnohem víc škody než všechny války dohromady.

Celá bílá rasa je zamotaná do pavučiny nepravé křesťanské víry. Vlivem, který tato rasa má, přišlo falešné křesťanství i k jiným národům, kde způsobilo zmatek a pokrytectví.

Největší vinu na tom samozřejmě mají církevní organizace, protože už dávno rozšiřují falešnou věrouku a mimo to lidi beznadějně zotročily prostřednictvím různých církevních dogmat.

Toto bylo důvodem, proč se tři poselství obracela hlavně na nejvyšší církevní hodnostáře a na duchovenstvo.

 

 

VII.

PŘEŽIJE CÍRKEV SOUD?

 

Ne, ani církev nepřežije soud, podobně jako všechno ostatní, co se nezachvívá v souladu s Boží Vůlí. Církevní organizace je dnes sice bohatá a mocná, ale její bohatství a moc jsou jen pozemské, bez pravého duchovního jádra. Proto nebudou umět zvládnout nadcházející bouře!

Ne, nic nezůstane z katolického církevního systému. Církevní dogmata jsou ve svých základech tak odlišná od původního Ježíšova učení, že nedávají žádnou naději na přežití. Ve Světle Pravdy může každý poznat, kdo chce vidět a slyšet, že dogmatické církevní učení se skládá z jemně utkané pavučiny lží. Duchovní základ, na kterém měly spočívat křesťanské církve, už neexistuje a v podstatě ve správném smyslu nikdy ani neexistoval. Sice všechny křesťanské úkony probíhají ve jménu Krista, ale Kristova ducha budete hledat zbytečně. To, že se mohla vybudovat taková mocná organizace podporovaná systémem lží, jako je katolická církev, příliš jasně ukazuje, jak se lidstvo vzdálilo od Světla Pravdy.

Církevní dogma, tento konglomerát bludných nauk, se mohl udržet jen prostřednictvím přísné slepé víry. Tato slepá víra ukolébá miliony přívrženců do spánku jisté duchovní smrti. Ježíšovo učení, které přišlo z Pravdy, by mohlo zastavit pokles lidstva. Ale církevní mocipáni přeměnili čisté, přísné a spravedlivé učení na náboženství falešné lásky, pokrytectví a lží.

Takto se znetvořují a zneužívají slova Kristova již téměř dva tisíce let. Ukrutná, hrůzostrašná vražda a smrt Syna Božího na kříži se označuje za chtěný čin lásky. Jen zcela zvrhlí posluhovači Luciferovi mohli roztroubit do světa takovou lež. A přece přes to by bylo lehké odlišit Pravdu od lži. Vždyť přece Ježíš vyslovil tato slova: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!" Proč tato slova, když smrt byla chtěná?

Ano, církevní dogma se postavilo na lži, nikdo tuto skutečnost nemůže popřít. Jen si vezměme zpověď a za zpovědí následující odpuštění hříchů.

Církevní zpověď je přímou výzvou k hříchu. Hrubě odporuje slovům Ježíšovým, která praví: "Co člověk zaseje, to mnohonásobně sklidí!" V tomto výroku Syna Božího se vyjadřuje působení jednoho z nejdůležitějších zákonů stvoření, zákon zpětného působení, kterému je každý člověk podřízen.

Jak může někdo, kdo je snad sám zatížený hříchy, odpustit hříchy jinému? Co si při tom myslí kněží, když vykonávají úkony, které stojí v přímém rozporu se slovy Kristovými?

Ano a potom vyhlašování běžných pozemských lidí papeži za svaté! Kdy se zmínil Ježíš o takové absurdnosti? Jaká namyšlenost, hloupost, jaké pokrytectví spočívá v tomto svévolném činu! Vyhlašování někoho za svátého je bezmezným zneuctíváním pojmu svatosti. Svatá je jen a jedině Boží Trojjedinost! Kolik takzvaných "svátých", zatížených hříchy, žije opět dnes na zemi. Ani jim se nic neodpustí. Paprsek soudu zasáhne a soudí lidského ducha zde na zemi nebo na onom světě. Nikdo se nemůže ukrýt.

Dále je tu půst a povinný celibát církevních služebníků nebo kněží! Jaká malicherná a současně směšná jsou tato nařízení! Což se stará všemocný Bůh, Stvořitel milionů světů, o to, jestli se malý pozemský člověk postí, trestá, anebo žije v celibátu? Lidé takovýmto konáním jen hřeší vůči přírodním zákonům, které se zachvívají přesně ve Vůli Boží.

A papeži?! Většina umírá napadena tělesnými bolestmi a tisícerými duševními mukami bez toho, aby vykonala na zemi skutečně něco potřebného. Většina papežů, kteří v průběhu mnohých staletí vlastnili takzvanou "Petrovu stolici", byla v každém ohledu, čistě lidsky vzato, nehodná.

Jen a jedině takový papež by se mohl nazvat papežem, který by měl odvahu a duchovní výši zničit církevní dogmata a veřejně upozornit křesťanstvo na mylná učení dogmat. Takový duchovně vysoko stojící člověk by však papežskou hodnost předem odmítl.

Dnes jsou všichni katoličtí církevní služebníci, počínaje papežem až k nejníže stojícímu knězi, zrádci Kristova učení v tom nejopravdovějším slova smyslu. Kvůli této zradě stojí bezmocně a s prázdnýma rukama před čím dál víc narůstající bídou lidstva.

Ale stavba církve už kolísá. Dogma samo vyvolá konečné zhroucení. Budova se sama zevnitř zhroutí. Zní to jistě hrůzostrašně a neshoduje se s výtvory fantasie, které si církev vytvořila o Boží Lásce.

Při všem co člověk myslí a koná, dostává se do styku se zákonem zpětného působení, který Syn Boží Ježíš zvěstoval lidstvu těmito jednoduchými slovy:

"Co si zaseješ, to si sám mnohonásobně sklidíš.

 

 

VIII.

BIBLE

 

Biblické texty z předkřesťanského období posbírali, roztřídili, nanovo přepracovali a částečně přeložili do řečtiny židovští náboženští vědci. Takto se dostaly později do rukou přívržencům křesťanského věrovyznání, kteří je opět nanovo přepracovali a částečně založili do archivů.

Pod biblickými texty je třeba rozumět tradované spisy starých proroků, knězů, králů, patriarchů atd. Mezi nahromaděnými materiály se nenacházejí žádné originály. Z textů, zachovaných na různých svitcích vyplynulo, že popisované příhody a události nebyly napsány v čase, kdy se udály, ale až mnohem později. Staří proroci, mimo Mojžíše, byli neznalí písma. Svoje duchovně viděné vize sice odevzdali dále ústně co nejpřesněji, ale přešel dlouhý čas, než se tradované texty konečně napsaly.

Pozdější židovští dějepisci, kteří zaznamenávali ústní podání, vnesli do nich, jak se to stále stává, svoje vlastní výklady a názory, takže text v důsledku toho stál v příkrém rozporu s původně ústně tradovaným zněním.

V průběhu staletí po Kristově smrti byly mnohé ze starých rukopisů této velmi objemné literatury odloženy jako "nevěrohodné".

Roztříděné rukopisy byly rozděleny na dvě skupiny: na "apokryfy" a "pseudoepigrafy" Starého a Nového Zákona. Oba výrazy pocházejí z řečtiny.

Apokryfy jsou spisy, které podle názoru nej vyššího vedení církve, mají skrytý smysl; tento byl srozumitelný jen "zasvěcencům".

Pseudoepigrafy se skládaly ze starých textů; tyto znalci označovali za zfalšované, protože byly často rozšiřovány pod falešným jménem.

Kromě uvedených bylo ještě mnoho jiných rukopisů, které taktéž byly vytříděny, protože mohly vzbudit mezi křesťany "pochybnosti o víře".

Bible v její dnešní podobě byla sestavená v 13.století. Byly tři různé, samozřejmě, rukou psané verse. Jedna z Biblí byla sestavená v jistém bavorském benediktinském klášteru, druhá ve Štrasburgu. Štrasburgská Bible se nazývala "Speculum Humanae Salvationes". Německy se tehdy nazývala "Zrcadlo lidského blaha". Potom vznikla ještě francouzská Bible ozdobená 5000 obrázky, "Bible Moraliseé".

Drahé, rukou psané Bible, si mohlo dovolit jen několik málo lidí z duchovenstva. K většímu rozšíření Bible došlo až po vynalezení knihtisku.

lexikonech se můžeme dočíst i to, že bibli dějepisecky, věcně, symbolicky, alegoricky, morálně, ale často však "pojmově" není možno určit.

"Pojmově nemožno určit" znamená, že biblické texty jsou většinou nepochopitelné. To se týká obzvláště Starého zákona.

Ne pro nic za nic triumfovali duchové temnot, když potom našla Bible rozšíření. Vždyť tato kniha se svými nejasnými, dopletenými a často úplně nepochopitelnými texty by žádnému člověku nepřinesla poznání,

Bible, mimochodem, není žádnou výjimkou co se týká nejasností. Všechny tradované texty, je úplně jedno jakého jsou druhu, nosí v sobě to samé zlo. Toto zlo je lež! Vzhledem k Bibli je to zvlášť povážlivé, protože tato kniha tvoří základ víry celého Křesťanstva.

 

Starý zákon

Vezměme si nejprve Starý zákon.

Všechny vize a proroctví starých proroků se vztahují na duchovní děje, které se uskutečnily daleko od Země. To většina proroků i poznala a v souladu s tímto vykládala viděné obrazy. Nejasnosti vznikly až později prostřednictvím úzce omezených rozumových lidí, kteří staré texty přepracovali a jinak vykládali. A nejen to. Skutečně hodnotné, duchovně viděné události se mísily s popisováním dějů všedních dní, a právě proto se původní, čistý smysl ztratil.

Rukopisy Starého zákona byly z větší části napsány potomky izraelských kmenů, které kdysi Mojžíš vyvedl z Egypta. Lidé těchto kmenů a všichni tito proroci, s výjimkou Mojžíše věřili, že oni sami a jim známé okolní národy, byli jedinými lidmi na Zemi. Ani netušili, že v jiných oblastech planety byly národy, které svým věděním a kulturou byly mnohem dále než oni sami. Úzce omezené vědění těchto lidí se jasně projevuje v mnoha biblických textech.

 

Noemova archa

Vezměme si na příklad jako první příhodu "Noemovu". Celá Noemova příhoda je ve skutečnosti tak zdeformovaná, že se může označit jen za lež.

jednom odstavci stojí na příklad toto:

"I řekl Hospodin": Smetu s povrchu země člověka, kterého jsem stvořil, lidi i zvířata až po plazy a nebeské ptáky, protože jsem zalitoval, že jsem je stvořil".

A dále stojí toto:

"Ale Noe našel milost v očích Hospodinových."

jednom dalším odstavci se dočteme následující:
"Protože já učiním potopu na zemi, abych vyhubil pod nebem každé tělo, které má v sobě dech života. Všechno, co je na zemi, musí zahynout."

Člověk, který napsal tyto biblické texty, byl slepým fanatikem, věřícím, kterému Boží Pravda a Spravedlnost byly cizí.

Jak jinak by si mohl myslet, nebo dokonce napsat, že Bůh, Pán, by k vůli hříšnému lidstvu vyhubil i zvířata? Zvířata, která s lidskými hříchy neměla co do činění, naopak, kterým lidé způsobují utrpení!

Že potopa zaplavila různé tamější krajiny, je dnes již historickou skutečností. Vždyť když anglický archeolog Leonard Wooley v městě "Ur" v Chaldejsku vykopal královskou hrobku, pod královskou hrobkou v hloubce asi 12 metrů objevil vrstvu čisté hlíny silnou asi dva a půl metru. Tato dva a půl metru silná vrstva naplaveniny mohla mít jen jedno vysvětlení: povodeň, o které se nejdříve píše v "Eposu o Gilgamešovi" a potom v Bibli. Povodeň skutečně zaplavila celé území Mezopotamie, tedy oblast mezi Eufratem a Tigridem, ale vůbec ne celou Zemi. To by ve smyslu existujících přírodních zákonů nebylo vůbec možné.

Bůh, Spravedlivý, nevyhubil ani celé lidské pokolení a před potopou nevaroval jen rodinu "Ut-napišti-Noema".

Uvedli jsme tu tři biblické verše z Noemovy příhody. Jen tři verše. Ale jasně z nich vyplývá, že lidé.kteří přijali příhodu o potopě a nebo ti, kteří ji napsali, neměli ani tušení o všeobsáhlé Boží Lásce a Spravedlnosti. Byli to věřící horlivci, kteří zaměnili "svoje vlastní" chtění s Vůlí Boží.

Co je k tomu vedlo?

Velká povodeň je historicky potvrzena. Potopa - přešlo od ní již přibližně 15.000 roků - byla přes svoje rozšíření katastrofická jen pro poměrně málo lidí.

Když se v průběhu přírodních dějů posuny pozemské kůry ukázaly jako potřebné, obyvatelé ohrožených oblastí byli o tom zpraveni. Poprvé se to stalo 40 roků před událostí.. Po deseti letech přišli opět poslové, aby připomenuli lidem, že jejich domy a pole budou zcela pod vodou Poslední upozornění bylo odevzdáno sedm let před vypuknutím povodně.

Lidé byli nejen upozorněni, ale byly jim poskytnuty i jiné oblasti, kam proudy vod neměly zasahovat. Sedm let před přírodní událostí se většina lidí se svým dobytkem odstěhovala do uvedených oblastí.. Po opadnutí vod se potom všichni vrátili zpět do svých starých domovů . Zachránila se většina příslušníků sumerského a akkadského národa, kteří byli spojeni se Světlem.

Potom byli i jiní, kteří vůbec neměli spojení se Světlem, a když ano, tak jen slabé. Tito věřili v modly a ve svou vlastní velikost. Nebrali vážně zprávu o příchodu přírodní události. Vysmívali se jasnovidcům a jejich napomínání, a zůstali tam, kde byli. To, že potom v potopě přišli o život, byla jejich vlastní vina.

Nyní se vraťme ke staviteli lodi, k Noemovi.

Noe patřil ke kmeni stavitelů lodí, rybářů, pletařů sítí a košů, kteří žili na pobřeží rozsáhlého jezera plného rákosí. Jezero se toho času nacházelo v okolí města Ur. Kmen žil osaměle sám pro sebe. Jeho příslušníci byli v porovnání se Sumery, kteří vládli v krajině, v každém ohledu velmi zaostalí.

Tady můžeme hned poznamenat, že národ, kterému archeologové dali jméno "Sumerové", byl ve skutečnosti národem "poutníků slunce". Ale jmenujme je nadále Sumery.

Noe, který byl nejlepším stavitelem lodí a současně i knězem svého kmene, Sumery nesnášel. Když potom sumerský jasnovidec a kněz dal všude vyhlásit zprávu o blížení se přírodní katastrofy, nejprve tuto možnost odmítl. Byl i při tom, když sumerští jasnovidci a kněží vyhledali velmi vzdálené, zaostalé kmeny, aby jim osobně poselství zprostředkovali.

Nejen jasnovidci přijali zprávu o přicházejícím dění, ale i jiní bytostní poslové přicházeli k lidem, kteří byli ještě tehdy velmi spjati s přírodou a ukázali jim, pokud voda všechno zatopí. Tito poslové, zvaní "lurové", potom postupně odvedli lidi, připravené na odchod, do bezpečnějších míst.

Lurové jsou vysocí jeden a půl metru, mužné postavy, s tmavohnědou veselou tváří a načervenalýma kulatýma očima. Nosí přiléhavé oblečení z jasně zeleného sametu. Z té samé látky je i jejich pokrývka hlavy, která se podobá helmě. Na opasku, který drží šaty pohromadě, visí malý zahnutý kovový roh. Když se lurové chtěli projevit lidem, zaduli na roh. Volání rohu lurů se nedalo přeslechnout.

Ale vraťme se opět k Noemovi.

Noe byl široko daleko proslavený svým zvlášť vysokým věkem. Podle našeho dnešního vnímání času by měl 800 roků. V podstatě byl tvrdohlavý a v určitém smyslu samolibý a od žádného člověka si nedal poradit.

Když do zvěstované potopy bylo už jen 20 roků a mnoho lidí se odstěhovalo spolu se svými zvířaty a svojí domácností do bezpečnějších horských oblastí, začal se Noe znepokojovat. Ne proto, že jeho synové naléhali na odchod, ale proto, že se často chvěla zem. Protože byl do jisté míry jasnoslyšný, často slyšel šum a bublání vody, která vyvěrala ze země..

Noe měl pevnou představu. On se věru od země svých otců nikdy dobrovolně neodtrhne. Ale mohl by se svými příbuznými postavit loď, v které by mohl přečkat, až klesne voda, o jejímž příchodu již nepochyboval.

A začala se stavět loď. Nejprve udělal vor, složený z hrubých kmenů stromů, které často musel přinést z velké dálky. Potom na to přišla nástavba z rákosové sítě a rákosových rohoží, které byly k sobě přilepeny přírodní smolou, takže dovnitř nepronikla žádná voda.

Když byla loď hotová, vyhlížela jako obrovský uzavřený koš s jediným vchodem a několika okenními otvory. Velký vnitřní prostor byl nakonec silnými stohy slámy rozdělen na dvě části.

bibli se říká toto:

"Potom řekl Hospodin Noemovi: Vejdi ty i celá tvoje domácnost do lodi, protože jsem viděl, že ty jsi spravedlivý přede mnou v tomto pokolení.

Vezmi sebou ze všech čistých zvířat po sedmi: samce a samice, a ze zvířat, která nejsou čistá, po páru samce a samici.

I z nebeského ptactva po sedmi: samce a samice, aby se jejich rod zachoval na celém zemském povrchu.

Protože za sedm dní spustím na zem déšť po čtyřicet dní a čtyřicet nocí; smetu ze země všechny tvory, které jsem učinil."

Když ten den nastal, nebe ztemnělo a země se chvěla, Noe vešel do své lodi. Doprovázeli ho jeho dvě ženy, dva synové a jejich ženy, a několik dětí. Jeho další synové, dcery a jejich mužové se před potopou už dávno odstěhovali. Noemově lodi nedůvěřovali.

Jako zvířata si vzal svině, kozy, ovce, kačeny a malé sokoly. Jiné ptactvo již nebylo, protože tito byli již dávno před propuknutím potopy se všemi dalšími zvířaty odvedeni do bezpečnějšího prostředí.

jedné místnosti archy žili lidé, a do druhé části se nahnala všechna zvířata. Kvůli velkému množství nahromaděné trávy a obilí působilo nitro lodi jako stáj. Ale loď vydržela. Déšť se lil z nebe a obrovské masy vody se tlačily z nitra země.

Když vody opadly, Noemova archa se nacházela v krajině, která se nazývala Ararat. Nedaleko odtud se tyčilo mnoho zalesněných kopců, na kterých čekali lidé na opadnutí vod.

Bylo by zajímavé popsat všechno, co se tehdy stalo a odehrávalo. Ale, žel, jednotlivostmi se tu nemůžeme zabývat.

Podivná loď však v každém případě budila ten největší rozruch. Pokud se udržela pohromadě, a to bylo téměř 20 roků, lidé přicházeli zdaleka, aby se na ni podívali a mohli především poznat člověka, kterého "jeho" Bůh tak osvítil. Noemova příhoda po tisíciletí kolovala mezi lidmi — a podávala se ústně z pokolení na pokolení, až se našel člověk, který z toho vytvořil tento komický a nepravdivý text, jaký dnes můžeme číst v Bibli.

Noe nesnášel dobře dlouhý pobyt na lodi. Popíjel z vína, které vzal s sebou , a pil víc než bylo zdrávo.

Mnohdy se stalo, že byl tak opilý, že ho synové museli svázat, neboť potom vždy zle — obtěžoval jejich ženy. Noemovi synové hořce litovali, že neodešli s ostatními do hor. Jejich ženy onemocněly a během dlouhé doby čekání zemřely i jejich dvě děti.

Co se týká lodi, ta byla svého času světovým zázrakem, který neměl obdoby. Noe v ní žil ještě mnoho roků se svými mladými a starými ženami, zatímco jeho synové se vrátili zpět do své staré domoviny a tam opět začali nový život.

Skutečné lodi, které byly tak dobře vyrobeny, že mohly spojovat cizí země a národy, byly postavené tři tisíce let před Kristem. Do té doby existovala jen plavidla, která se mohla plavit na řekách, jezerech a při mořském břehu. —

 

Adam a Eva

Vezměme si ještě nějaké další biblické texty, na př. rodová posloupnost patriarchů počínaje _ Adamem až po Noeho:

"Toto je seznam Adamových pokolení: Když Bůh stvořil člověka, učinil ho k obrazu svému.

Jako muže a ženu je stvořil; když jim požehnal, v den stvořeni jim dal jméno člověk.

Když měl Adam 130 roků, zplodil syna sobě podobného dle svého obrazu a dal mu jméno Šéth. _

Když měl Šéth 105 roků, zplodilEnóša...

Když měl Enóš 90 roků, zplodil Kénána..."

Kdo si pročte celý seznam jmen, který za tím následuje, získá dojem, že první lidé byli stvořeni krátce před potopou a až po této době se rozmnožili. Nesprávnými pozemskými výklady duchovně viděných obrazů proroků vzniklo o vývoji zcela nesprávné učení, které rozumoví lidé ~ s omezeným chápáním přijali bez námitek.

K tomu se přidružuje ještě i to, že když křesťanští badatelé náboženství sestavovali Bibli, _ vyloučili všechny odkazy na přírodní bytosti: "Jen pohané věří na takové věci..."

Vezměme si příklad: v té době byli ještě všude takoví lidé, kteří mohli vidět přírodní bytosti, jakými byli trpaslíci, elfové, mořské panny i Apóllon ve svém slunečním voze. Když zemřel prorok Eliáš, jeho přívrženci rozšířili, že odletěl na "ohnivém voze" přímo do nebe. To byla samozřejmě lež, která byla záměrně a vědomě rozšiřována se záměrem dodatečně jakousi gloriolou ověnčit velmi dekadentního Eliáše, a současně otřást vírou v Apollóna, protože bylo známo, že jedině Apollón cestoval po nebeské klenbě na ohnivém voze taženém lvy. Proto byl Eliáš, kterého zvláště pozdější Židé mimořádně uctívali, využit k tomu, aby všichni, kteří věřili v pohanské bohy, viděli, _ že ve skutečnosti jen zbožní, věřící lidé cestovali do nebe na ohnivých vozech.

A tak vznikala jedna lež za druhou. Příhoda o potopě byla nejprve předávána správně. V prvé verzi, kterou podali dále Sumerové, byla zvláště vyzvednuta Boží Láska. Láska Boží, která v pravý čas vyslala posly, aby všichni lidé mohli v pokoji opustit ohrožené oblasti. Příhoda o Noemovi a jeho lodi byla připojena až mnohem později.

Služebníci Lucifera společně s lidmi žijícími na Zemi za každou cenu potlačovali pravdu o událostech, které se v dějinách odehrávali.

Adam a Eva, o kterých se zmiňuje Bible, jsou "prarodiči" lidstva v duchovní říši! Vždyť oni tam byli stvoření jako první. Nikdy nebyli na Zemi, a už vůbec ne ve hmotnosti!

Je to už tak dávno, kdy oba "výchozí body vyzařování", Adam a Eva, byli stvořeni, že pro to není možno najít časový výraz v lidském smyslu. Duchovní děje se lidskými měřítky měřit nedají .

 

Ploďte a množte se.

Nyní se musíme vrátit ještě jednou k Noemovi:

první knize Mojžíšově stojí následující:

"A tehdy Bůh požehnal Noema a jeho syny a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi."

Nejprve upřesnění: Bůh, Všemohoucí, se nezjevil ani prorokům a mimo to ani jedinému člověku. Ve smyslu zákonů stvoření by to ani nebylo možné. Hlasy a obrazy, které staří proroci a ostatní jasnovidci slyšeli a viděli, přicházeli od vyšších duchovních vůdců, kteří se přibližovali lidem, aby jim odevzdali poselství. Je nepochopitelnou domýšlivostí si myslet, že všemohoucí Bůh by se mohl přiblížit k nějakému bezvýznamnému lidskému tvoru.

To, že Noe a jeho synové stáli před Bohem, je jen fantasie! Mimo to nikdo nemusel dát Noemovi ani jeho synům radu, aby se množili, protože to dělali až přehnaně už i před, ba i po potopě. Slova "Ploďte a množte se, aby se vaše potomstvo rozšířilo po zemi", byla vyslovena ještě za onoho času, kdy začala inkarnace lidských duchů na Zemi. A to se stalo před miliony let.

čase potopy se už lidstvo přibližovalo ke svému konečnému bodu, k soudu! Už tehdy většina lidí jak na onom tak na tomto světě byla pod vlivem Lucifera! V onom čase, tak blízkém soudu, by už nebylo žádného ducha napojeného na Světlo v celém stvoření, který by byl nějakému člověku řekl: "Množte se!" Žádný duch ve spojení se Světlem by nedal takovou radu. Takovéto rady přicházeli od služebníků Lucifera, kteří před Posledním soudem chtěli na svoji stranu obrátit i ty lidi, kteří do té doby odolávali jejich vlivu. Proto řekli: "Ploďte a množte se...mateřství je svaté." Služebníci Lucifera na tomto i na onom světě dosáhli svého cíle. S odkazem na "svaté mateřství" se chorobně vystupňoval pohlavní pud. Lidé se stali otroky tohoto pudu a pevně se připoutali na hmotu.

To všechno poukazuje na to, že lidé, kteří sestavili fragmenty starých rukopisů, nepřipisovali žádný význam tomu, aby i pochopili to, co dělali, anebo co bylo nej pravděpodobnější, sami z nich nic nepochopili, protože všechno přijímali jen úzce omezeným rozumem.

 

Sodoma a Gomora

Ani biblické texty, které se týkají Sodomy a Gomory, nejsou tak předány, jak je kdysi proroci zažili.

Bibli se říká mezi jiným toto:

"Rychle utecprotože když tam nedojdeš, nemohu nic dělat. Proto se to město jmenuje Cóaru.

Slunce právě vyšlo nad zemí, když Lot přišel do Cóaru.

Tehdy Hospodin spustil na Sodomu a Gomoru sírový a ohnivý déšť z nebe.

Když se jeho žena ohlédla, proměnila se v solný sloup."

Co se tehdy stalo?

Tři města, Sodoma, Gomora a Laomor zmizely spolu se všemi svými obyvateli z povrchu země. Bouřky a divoký nečas zuřily a proháněly se v povětří. Země se třásla a z tvořících se kráterů vytryskovala do výšky jako gejsíry obrovská množství ropy.    _

Lidé se zadusili v sirných výparech, které proudily ze země.

Asi rok před katastrofou chodil po třech odsouzených městech posel a vyzýval lidi, aby odešli _ do jiných zemí, protože tuto krajinu zničí přírodní pohromy.

Tímto poslem byl Lot.

Lot byl jasnovidec. V tomto čase byl dar jasnovidectví nejlepším doporučením, jaké člověk ~ mohl mít. Ale Lot musel brzy poznat, že lidé byli zralí na to, aby byli zničeni. Neposlouchali ani jeho varování, ani znamení přírody, která ohlašovala neštěstí.

Sodoma, Gomora a Laomor! Lidé v těchto třech městech hřešili vůči přírodě a přírodním zákonům. Jejich pudy byly abnormální a modly, které uctívali a kterým projevovali božské pocty, byly "kozel" a "nahá žena".  —

Lotův duchovní vůdce pobízel k odchodu. V těchto třech městech nebylo jediného člověka, který by mohl být zachráněn. _

Ale Lot se zdráhal. Jemu se zdálo, že by měl zůstat kvůli několika ženám. Tyto ženy mu předstíraly ctnosti, které neměly. Zacházely s ním, vždyť podle tehdejších pojmů byl ještě mladý, jako s "milým hostem". Daly mu vypít lehce opojný nápoj a vyzvaly ho, aby si u nich nějaký čas odpočinul.

Lot se uzavřel před napomínajícím hlasem svého vůdce. Vždyť tyto "dobré žínky" mu _ prokazovaly, jak se těší jeho přítomnosti.

Jednoho dne, kdy se tři ženy nacházely v jednom chrámu, ve kterém se přinášely zvířecí i lidské oběti, aby si příznivě naklonily "zlé přírodní síly", měl Lot vidění. 

Viděl tři postavy stát na jedné z cest, které vedly ven ze Sodomy. Když se rukou dotkl jedné postavy, všechny tři se otočily a podívaly se na Lota. Zděšen couvl zpět. Neschopen slova se zkoumavě díval na postavy, které poznal jako svoje hostitelky. To, co viděl, už nebyli lidé! Byly to tři postavy ze zkamenělé, tvrdé, šedivé masy. Jen v otevřených očích, plných strachu, se ukazoval ještě nějaký život.         -

Vidina zmizela a Lot se zoufale díval kolem sebe: "Proč neposlouchal napomínání svého duchovního vůdce?"

Lot chtěl utéci. Ale když vstal, pocítil tak silnou závrať, že spadl v bezvědomí na zem Namíchané víno, které před tím vypil, bylo věru příliš silné.

Netrvalo dlouho, když se vrátily tři hostitelky, křičíc jako pomatené. Byly celé natřené krví, protože podle pokynů modloslužebníků si natřely ruce i tváře krví zvířecí a lidské oběti.

Ale odporné krvavé oběti,  hlavně nevinných zvířat, ještě víc rozhněvaly bytosti přírody. -

Dusivé sírové výpary vyvěraly všude ze země a téměř znemožňovaly dýchání.

Ženy jako pronásledované vyběhly z chrámu, aby se co nejrychleji dostaly domů, protože v jejich domě byl Lot. Jen on jediný je mohl ještě zachránit. Potom, když Lota, do kterého vkládaly všechnu svoji naději, uviděly bez života ležet na zemi, zachvátila je slepá, vražedná zlost. Přiřítily se, kopaly do něho a šlapaly po něm, zoufale si trhaly vlasy a chovaly se jako fúrie v lidské podobě Když viděly, že Lot nejeví žádné známky života, v šíleném strachu utekly z domu a běžely bezhlavě do odporně zapáchajících sírových výparů, ve kterých se zakrátko udusily.

Lot nebyl mrtvý. Hrubým zacházením se vlastně pomalu probíral. Když se nějak probral, vstal, aby z umírajícího města co nejrychleji utekl. Za záchranu vděčil svému duchovnímu vůdci, který ho v nejvyšším spěchu vedl přes zuřící živly.

To je skutečný Lotův příběh. Vyprávění zážitků, které jasnovidec měl při zániku těchto tří měst, mělo být varováním pro celé lidstvo, které se oddalo modloslužebnictví. Vždyť v té době, kdy jasnovidec všechno toto prožil, se lidé začali čím dál více přiklánět k hrůzostrašnému kultu Baala. Byli mezi nimi dokonce vzácní lidé s pravou vírou. Baalův kult se šířil neuvěřitelnou rychlostí, protože tělesnou lásku označoval za obzvlášť "Bohu milou".

Když jasnovidec popisoval, jakým odporným způsobem zahynuli obyvatelé Sodomy, Gomory a Laomoru, mnohé to přivedlo k přemýšlení. Hlavně některými pravověmými knězi velmi otřáslo varování, protože i oni se chovali jako Lot.

I oni se pokoušeli varovat před modloslužebnictvím všechny, i v podstatě nehodné ženy a děvčata.

Dávno v časech před Kristem byla všechna duchovní a jemnohmotná poselství odevzdávána obrazně jasnovidci.

Stará obrazná poselství, podobenství a varování ztratily svůj skutečný význam až tehdy, když se dostaly do rukou vysloveně rozumových lidí.

Kraj, ve kterém se kdysi Sodoma, Gomora a Laomor nacházely, ještě dnes působí opuštěným, dokonce stísňujícím dojmem. Můžeme tu najít jen pusté skalní stěny, sálající horko a hořkou vodu Mrtvého moře. Celé okolí se nachází 400metrů pod hladinou Středozemního moře.

 

Abrahám

Starý zákon Bible by mohl mít ještě dnes vysokou hodnotu, kdyby texty duchovně ajemnohmotně ukázaných obrazů zůstaly nezfalšovány. Kdyby je nebyli pomíchali s tolika všedními denními událostmi, které byly významné jen pro tehdejší dobu a jen pro ty, kterých se to týkalo.

Vezměme si ještě jeden příklad: Izákovu příhodu.

Ve 22. kapitole Prvé knihy Mojžíšovy čteme následující:

"Po těchto událostech zkoušel Bůh Abraháma. I řekl mu: "Abraháme!" Odpověděl: "Tu jsem!"

Tehdy On řekl: "Vezmi Izáka, svého jediného syna, kterého miluješ, jdi do země Mórija a obětuj ho tam jako spalnou oběť na vrchu, o kterém ti povím."

Skutečně zkoušel tímto způsobem Bůh Abraháma?

Skutečně dostal Abraham rozkaz, aby zabil svého vlastního syna?

Abrahám byl bohatý, uznávaný muž z kmene "Manasse". Když byl starší, prosil Boha, aby mu směl sloužit a směl posilovat pravou víru všude tam, kde mizela.

Ale tento Abrahám velmi lpěl na svých mnohých dětech a ženách. Ale když jeho prosba smět sloužit Bohu byla upřímná, dal mu jeho duchovní vůdce na vědomí podmínky, které se požadovaly od člověka, který vstupuje do vyšší mise pro Světlo.

Jedna z podmínek, které byly pro Abraháma nejtěžší, zněla takto: "Toho, kdo chce sloužit všemohoucímu Bohu, nesmi nic zdržovat, ani synové, dcery, ženy, rodiče, ani nikdo jiný..."

Abrahám se cítil dost silný, aby splnil i tuto podmínku. Ale přece mu bylo zatěžko odloučit se od svých synů, protože často si povyrazil s jedním nebo s druhým z nich, ale jeho vůle sloužit Bohu byla přece jen silnější.

Reakce na rozhodnutí bohatého Abraháma , které vyvolalo velké pobouření, na sebe nedala dlouho čekat. Dokonce ani tehdy to nebylo běžné, aby bohatý a vážený muž všechno opustil, aby mohl kázat. Příhoda Abrahámova byla později zapsaná, ale jako tomu bylo vždy, i do tohoto podáni šikovně pronikla lež. Bůh tady byl vyobrazen jako hrůzostrašný vládce, který staví Abraháma před těžkou zkoušku. Má zabít svého oblíbeného syna.

Tak mnozí, kteří to vyslechli, dostali před Bohem strach. Když je služba Bohu takovým těžkým břemenem, raději s ní nechtějí mít nic společného.Důsledkem toho bylo, že mnozí lidé nevykonali takové dobré skutky, které by velmi pomohli jim samotným i jiným.

 

Nový zákon

Uvést další příklady ze Starého zákona tu není možné.  Mimo to mnohé příběhy Bible by musely být znovu napsány, aby se odkryl jejich původní a pravdivý smysl.-Ale dnes už je Bible překonána a nikdo si z ní nevzal to poučení, které si vzít měl...

V Novém zákoně je pravdivé učení Krista taktéž pohřbeno pod troskami slov, fantastických výzdob a lží. Když badatelé Nového zákona vyhledávali materiály o Kristově životě, vysvitlo, že je jich velmi málo. Nikde nenašli ani zmínku o tom, že Ježíš založil nějakou církev anebo nějakou jinou organizaci a v těch málo nalezených důkazech se protiřečení vůbec nedala přehlédnout.

Když 150 let po smrti Krista se skupina badatelů náboženství začala věnovat "výzkumu" Ježíšova života, neměli ani tu možnost, aby přesně stanovili datum Kristova narození. Jednoduše nebylo jediné nesporné historické datum pro tuto významnou událost. I pro objevení se komety měli jen nepřesné a různé časové údaje. Židé, na rozdíl od jiných velkých národů, jako Číňanů, Inků, Sumerů, Egypťanů atd., odmítali astronomii jako "pohanskou".

Datum, které bylo potom stanoveno pro narození Krista, způsobovalo astronomům novověku velmi těžkou hlavu, protože objevení se komety onoho času nebylo doložitelné doklady. Dráhu větších komet i čas jejich viditelnosti je možno astronomicky přesně vypočítat a zpětně i vystopovat. Dnes není pochyb o tom, že dvanáct roků před dobou zrození Krista, které udávají náboženští badatelé, stála na obloze velká kometa.

Neexistenci přesného důkazového materiálu můžeme připsat na vrub bouřlivým časům, které se udržely až do pádu Jeruzaléma a v kterém masakry, vykonávané Židy, v ničem nezaostávaly za masakry páchanými Římany

Do čtvrtého století po Kristu se na písmech Nového zákona ještě tolik toho změnilo a přidalo nebo i odebralo! O životě a působení apoštolů též nejsou žádné údaje. Jedinou výjimkou je jen Pavel z Tarzu. Pavel nikdy v životě Ježíše neviděl, ale zdaleka nejlépe Ježíšovo učení pochopil a rozšiřoval.

Zprávy o apoštolech se taktéž věrně nedrží pravdy. Petrovo ‘Evangelium, které platí za apokryfní spis, bylo napsáno například až 150 roků po Kristově smrti. I jiná Evangelia byla tak přeplněná protiřečeními, že se částečně musela přetřídit. Nesmí se zapomínat, že ani jeden z Ježíšových učedníků neuměl psát.

Je udivující, že se církevním otcům podařilo "zkonstruovat" Nový zákon Bible s podklady, kterých bylo onoho času tak málo a které byly tak nepřesné. Samozřejmě práce, na které se podílelo více generací náboženských badatelů, by neodolala náporu kritického výzkumu, protože v ní chybí Pravda! Ale o Pravdu se už víc jak sedm tisíc roků nikdo nestará.

 

Vyhlašování za svátého

Později bylo lehké rozpracovat "církevní učení" k všeobecné spokojenosti. Zvláště zavedení zpovědi získalo církvi mnoho přívrženců. Kdo by se nechtěl osvobodit od svých hříchů tímto jednoduchým způsobem? K tomu se přidružilo i "vyhlašování za svátého".U většiny církví ~ vyhlášených "světců" se jedná o karmicky těžce zatížené tvory, kteří už dlouho stojí pod vlivem Luciferových duchů. Jen takoví lidé mohou založit podobnou zátěž, jakou je "vyhlášení za _ svátého". Ale i toto plní svůj účel. Docilují toho, že křesťané zcela zapomínají, že "svátým" je ve skutečnosti jen Bůh, Všemohoucí.

Potom přišlo ještě dogma. Církevní dogma je možno přirovnat k domu bez oken a dveří, který — neosvětluje ani paprsek světla. Pravdivé, čisté velebení Boha, které vyvěrá z vděčného srdce, mezi křesťany nelze vůbec najít. Skutečné velebení Boha má být hluboce procítěnou děkovnou hymnou Stvořiteli, který nám dává život, ničím jiným.

Vždyť Ježíš již tehdy řekl:

"Lidé mne ctí ústy, ale jejich srdce je ode mne daleko..."

 

Svatý Jiří

Nyní ještě něco o jednom "svátém", a to sice o "svátém Jiří" s drakem. Nikdo neví, odkud přišel, tento Jiří. Dokonce ani sama církev nemá o něm žádné bližší podklady. Nejprve se _ předpokládalo, že svátý Jiří byl umučený kolem roku 303 jako římský legionář. V orientální církvi se uctívá jako velmi svérázný svátý. Na západě se už začátkem 12. století římský mučedník Jiří změnil na rytířského zabijáka draků. Od roku 1285 je na bráně sv.Jiřího "Porta S.Giorgio" ve Florencii reliéf, který zobrazuje bojovníka s draky.

Římský legionář a údajný mučedník, ve skutečnosti vůbec neexistoval. To, co existovalo, byla postava muže, který svým dlouhým kopím činí draka neschopného boje. S touto "pohanskou kultovní postavou" si křesťanští náboženští badatelé nevěděli rady a proto z něho později udělali mučedníka. Postava mučedníka se však nemohla udržet, protože zobrazení člověka, který zápasil s drakem, má vysoký duchovní význam.

Právem se mluvilo o tom, že tento kult je prastarý. Protože je tomu již 7.000 roků, kdy král- kněz a jasnovidec z Uru v Chaldejsku svým duchovním zrakem viděl obraz, který jím velmi  hluboce otřásl a současně ho naplnil nadějí.

Viděl nepopsatelně krásnou postavu scházet s nebeských výšin ve zbroji vyzařující světlo a vnořit se do hlubin, které leží mimo kruhy stvoření, tedy mimo celou hrubohmotnost a jemnohmotnost. V době, která se jasnovidci zdála být celou věčností, i když uplynulo jen několik minut, viděl, jak postava vyzařující světlo, probodla a přikovala netvora podobného drakovi.

Když viděl duchovně ukázaný obraz, věděl, že sám Pán Spravedlnosti, který vládne celému nebi i zemi, přijde dolů, aby netvora zneškodnil. Okamžitě vycítil, že netvorem je míněn Lucifer, nepřítel Světla. Protože Lucifera samotného, v souladu s jeho původem z Božského, nemůže lidský ~ duch vidět ani v obraze.

Zaslíbení, které viděl v obraze, vedlo jasnovidce k tomu, aby naplněn díkem padl na kolena. Musel nečinně přihlížet, jak se dokonce za jeho kněžského působení ujímají falešné, ducha usmrcující věrouky, dokonce přímo mezi knězi, jejichž vliv na lidi byl téměř neomezený. Z počátku proti negativním vlivům bojoval, ale jeho síla nestačila na to, aby zadržel faleš a lži. Jen ten mocný, kterého směl vidět v duchu, mohl spoutat nebezpečné zlo.

Ten mocný, kterého král-kněz a jasnovidec z města Ur v Chaldejsku směl vidět, byl "Parsifal, Král Grálu"! Parsifal, Král Grálu, Duch Svatý, sešel z nejvyšších výšin, aby zneškodnil Lucifera, protivníka Světla, a to přímo v jeho vlastní říši.

Král-kněz, který byl tak omilostněný, se jmenoval "Mes-Ki-Ag-Ir", což znamená "syn boha slunce". Nejen Inkové se nazývali "děti slunce", byly i jiné národy, které se takto nazývaly.

Obrazně byl Lucifer znázorněn jako zvíře podobné drakovi, který ustavičně číhal. Lucifer sám se nemůže na obraze objevit. Parsifal, obklopený silou Světla Boha Otce, přišel do Luciferova světa a následně v boji, který se rozproudil, zasáhlo Parsifalovo svaté Kopí svého protivníka tak, že jeho schopnost působení byla ochromená. Tímto bojem byl Lucifer vyřazen, ale ne usmrcen.

Boj již dávno proběhl. Lucifer již více nemůže lidi pokoušet, ale ani to nemusí dělat, protože lidé sami už odedávna nosí všechno soustředěno v sobě!

Uctívání rytíře, který přemohl draka, bylo velmi rozšířeno i v Byzantské říši. Odtud přišlo obrazové zobrazení na germánsko-římský západ. Obyvatelé Byzantské říše nazývali tento obraz "Záchrana v nouzi". Jim je třeba děkovat za to, že jména řecké mytologie, která dokonce všechna souhlasí, se pro budoucí pokolení neztratila.

Jak se tedy ze zachránce v nouzi stal katolický svátý? Náboženští badatelé si nevěděli rady s "pohanským zachráncem v nouzi". Krista rozhodnutím většiny na koncilu v Nice roku 325 vyhlásili za spasitele a tím pádem již měli zachránce. Ale lid tvrdošíjně i nadále uctíval zachránce, který zabil draka. Církevním otcům byl tento nekřesťanský kult nepříjemný. Přemýšleli o nějakém východisku a našli ho. Dali drakobijci různá jména. Jiří byl tím posledním v celé řadě jmen, ale zůstal definitivním. A tak vznikl svátý Jiří, který vešel do křesťanství a dodnes ho uctívají různé národy, i když podstata uctívání není všude stejná.

 

Syn Člověka

Nyní se musíme ještě jednou vrátit k Bibli, a sice ke slovům Kristovým, která hovoří o Synu Člověka. Ježíš vícekrát připomínal svým učedníkům příchod Syna Člověka. I když biblické texty, které o něm hovoří, jsou překroucené, jasně z nich vyplývá, že Ježíšova slova se vztahují na jinou osobu a ne na něho samotného!

Dokonce v případě zvěstování Syna Člověka Ježíšem byly teologické výklady pravdy předem určeny. V Markově evangeliu se dočteme:

"Kdo by se v tomto cizoložném, hříšném pokolení za mne a za moje řeči styděl, za toho se bude stydět i Syn Člověka, který přijde ve slávě svého Otce a se svátými anděly."

A dále v jiné kapitole hovoří Marek takto:

"A kdyby vám tehdy někdo řekl: Ejhle, tu je Kristus! anebo : Ejhle, tam je! - nevěřte.

Protože povstanou falešní kristové a falešní proroci a budou dělat znamení a zázraky, aby svedli, bude-li to možné, vyvolené.

Ale vy se mějte na pozoru; předpověděl jsem vám všechno.

A v ty dny, po onom soužení, slunce se zatmi, měsíc nevydá světlo, hvězdy budou padat z nebe a nebeské moci se pohybovat.

Tehdy uzří Syna Člověka přicházet v oblacích s mocí a slávou velikou."

1 v Evangeliu Janově jsou odkazy na Syna Člověka:

"Věru, věru říkám vám: Přichází hodina, (už) je tu, kdy mrtví uslyší hlas Syna Božího a ti, co uslyšíbudou žít.

A dal m u moc soudit, protože je Syn Člověka.

Nedivte se, že přichází hodina, ve kterou všichni v hrobech uslyší Jeho hlas".

Z Janova textu jasně vyplývá, že ti, kteří vykládali rukopisy - pokud tyto byly k disposici - neporozuměli slovům Ježíšovým. V kratičké stati se jednou říká "Syn Boží" a hned na to "Syn Člověka". Člověk si musí všimnout, že dotyční si výklady nebyli jistí, jinak by slova "(už) je tu" nebyli uvedli ohledně času soudu. S tímto dovětkem to vypadá tak, jakoby Ježíš vykonal soud již v čase, kdy žil na Zemi.

Dokonce ten, který dělal portugalský překlad, pozměnil něco v tom samém úseku Janova Evangelia. V textu originálu je takto: "Protože přijde hodina, v které všichni ti, kteří jsou v hrobech, budou slyšet jeho hlas... ”

Překladatel nebo překladatelé předpokládají, že Kristus sám bude soudit, a proto v překladu na místo "Jeho hlas" napsali "hlas Syna Božího".

Z textu originálu tedy vyplývá, že mrtví v hrobech budou slyšet hlas Syna Člověka; zatímco |í, z portugalského textu vyplývá, že budou slyšet hlas Syna Božího.

 

Mariánský kult

Kolik se vlastně mohlo časem ke kdysi dokonalému učení Ježíšovu přidat, z něho odebrat a nebo na něm změnit? Velmi se k němu přidalo, jako na př. uctívání Marie, pozemské matky Ježíšovy.

Tento kult uctívání je pouhým výmyslem církve! První křesťané by byli velmi překvapeni, kdyby museli přihlížet tomuto uctívání, protože Marie nejprve Ježíše nepoznala a jeho misi poznala až tehdy, když už byl přibit na kříž. Předtím stála mimo a odmítala jeho učení.

Dalším výmyslem církve je Ježíšovo "nepřirozené početí". Ježíš byl počat tak jako všechny ostatní děti na Zemi. Jeho otec byl vážený Říman, Kreolus! Tehdy všichni, kteří znali Marii, věděli, že otcem jejího dítěte, Ježíše, byl Říman. Až o několik století později vynašel církevní řád legendu, že Ježíš nebyl zplozen pozemským otcem. Chtělo se tím Vnést trochu mysticismu do věrouky. Nikdo přece nemůže odsunouti stranou platnost dokonalých a neposunutelných přírodních zákonů, které stojí nad veškerým lidským myšlením! Pozemské narození v souladu s těmito zákony se může jen tehdy uskutečnit, když předtím proběhlo pozemské oplodnění a početí! Všechno ostatní je jen fantasií úzce ohraničeného rozumu!

Celá Bible by potřebovala hlubokou revisi! Ale k tomu je již dávno příliš pozdě.

Stojíme v soudu! Velká katolická církevní organizace se již zevnitř začíná rozpadávat a spolu s ní i křesťanská víra založená na teologických argumentech. Zůstane jen to, co má v sobě Pravdu!

I papežství se blíží ke svému konci! Dějiny papežství jsou vlastně dějinami neustálých mocenských bojů a vnitřních intrik!

Rodokmen anebo rodové linie papežů, protože je jich víc, které byly zhotoveny, aby dokázaly dokonalé spojení mezi římskokatolickou církví a apoštolem Petrem, jsou falsifikáty, protože takovéto spojení nikdy neexistovalo!

Nejen římskokatolické náboženství se svým papeženstvím a se svými svátými se řítí vstříc svému rozkladu. Tentýž osud stihne všechna náboženství, která se opírají o Bibli.

 

 

 

IX.

ČLOVĚK  A  UPADNUTÍ  DO  HŘÍCHU.

 

Jak se vlastně stalo, že člověk propadl »hříchu«? Kde má zlo svůj počátek? Co udělal člověk, že si sám před sebou uzavřel Ráj?

Mnozí v dějinách se již zabývali touto otázkou, ale nikdo nenašel správnou odpověď. V Bibli popsané upadnutí do hříchu, které mělo za následek dědičný hřích a vyhnání z Ráje, neodhaluje žádné mystérium, které obklopuje upadnutí do hříchu. Je sice mnoho přímo až fantastických výkladů a názorů na toto dění, ale až dosud byly všechny nelogické a falešné, protože všichni, kteří se tímto problémem zabývali, brali duchovní děj, který je vyobrazený v Bibli, příliš pozemsky. Mnozí jsou dodnes toho názoru, že Ráj je třeba hledat na zemi.

V "Poselství Grálu" od Abdrushina nacházíme i o upadnutí do hříchu správné vysvětlení. A sice takové objasnění, které odvane všechno to tajuplné a mysteriózní, které upadnutí do hříchu obklopuje. Zůstává pouze ten velký lidský přečin. To nikdy nenapravitelné provinění se vůči lásce Stvořitelově!

Upadnutí do hříchu a z toho vyvstávající dědičný hřích byly vyvolány prostřednictvím jednostranně přepěstované přední části mozku, které podléhá práce rozumu! Prostřednictvím (převažující činnosti rozumu vývoj zadního mozku tak zaostal, že časem zakrněl. Tato část rozumu, která v důsledku lidského provinění zakrněla, se v současnosti jmenuje »malý mozek«.

Ale právě činnost zadní části mozku je mimořádně důležitá, protože tato část mozku je nástrojem ducha, prostřednictvím kterého se zprostředkuje cit. Namísto citu by se mohlo říci svědomí, vnitřní hlas nebo i hlas ducha.

Cit je vlastně silová vlna, která vychází z ducha. Tuto silovou vlnu cítí člověk tam, kde je duch uvnitř duše ve spojení s pozemským tělem, a to uprostřed tak zvané sluneční pleteně.

Prostřednictvím přehnané rozumové práce byla harmonická spolupráce mezi citem, vycházejícím z ducha a rozumem, vázaným na prostor a čas, tak narušená, že už několik tisíciletí je schopnost vyciťování, tedy spojení s duchem, úplně vyřazena. Vyřazení duchovního spojení se rovná »vyhnání« z Ráje. (Viz přednášky Dědičný hřích, Cit, Člověk ve stvoření v původním Poselství - II.  díl nového Poselství, a přednáška Zkřivený nástroj z Poselství doznívá - III. díl nového Poselství).

Úlohou této přednášky je popsat v obrazech, »jakým způsobem« začal člověk hřešit.

Zlo se vloudilo mezi všechny národy na Zemi téměř současně. Lidé se nechali vést rozumem vázaným na prostor a čas a čím dál více zatlačovali stranou cit, hlas svého ducha. Narušení bylo z počátku málo znatelné. Do harmonického zachvívání se vmísily rušivé tóny, podobně jako když se do ozubeného mechanismu dostane písek.

 

Ozdoba z per

Začněme tedy prvním obrazem. Události, které jsou tu popisovány, se skutečně staly, ale doba, kdy se staly, sahá daleko, velmi daleko do minulosti. Na různých místech na Zemi, dávno před dnes známou dobou ledovou, začali se lidé vázat na prostor a čas.

Začalo to několika pery, několika zřídka se vyskytujícími malými pery sytě červené barvy. Jednoho dne přinesl Toli domů svazek per zářící krásy. Jeho žena Jura prohlížela vzácný dar s tichou radostí. Byla to malá, červená pírka, která svítila i za tmy! Hned následujícího dne z nich velmi zručně zhotovila ozdobu na hlavu. Jakmile byla ozdoba hotová, uvolnila si pestrý řetěz ze semen, který jí dosud bránil, aby jí dlouhé černé vlasy padaly do tváře, a nasadila si na hlavu věnec z per.

Nová ozdoba hlavy vzbudila u žen všeobecný obdiv a muži chtěli vědět, jak se Toli dostal k perům. Vědělo se, že ptáci s takovými pery žili v nedostupné močálovité krajině, obývané kachnami a navíc se vydávali hledat potravu jen v noci.

Ženy obdivovaly krásnou ozdobu hlavy a těšily se z ní ještě několik dní a mluvívaly o tom, jak bohatě byla Jura obdarována, ale potom ztratila svoji přitažlivost a už si na ni nevzpomněly.

Jen Iwi, žena Vau, byla výjimkou. Chtěla mít podobnou ozdobu hlavy anebo stejná pera, aby si takovou ozdobu mohla sama připravit. Čím víc na ni myslela, tím více rostla její touha ji vlastnit. Toužila po tom, aby se mohla ozdobit a aby její hlava svítila večer stejně jako hlava Jury.

Iwi každý den žádala od svého muže ta stejná pera. Vau se dlouho zdráhal. Nic ho nelákalo vydat se k dalekým močálům. A konečně, ani se nedalo předpokládat, že by i on našel mrtvého ptáka jako Toli. Živého ptáka by určitě našel, ale jak by mohl kvůli takové obyčejné ozdobě hlavy zabít takového krásného ptáka? Velká, čarokrásná ochránkyně zvířat by se na něj hněvala! A právem!

Jednoho dne se Vau přece jen vydal k močálům, především proto, aby unikl Iwi. Její tvrdošíjnost vlastnit něco, co patří jinému, ho naplňovala hrůzou. Připadala mu hrozivá.

Vydal se tedy na cestu, i když jasně cítil, že neměl jít. Jeho vnitřní hlas mu říkal ne. Jeden gnóm a později i faun se mu postavili do cesty a zastoupili mu ji. Chtěli, aby se vrátil. Ale vrátit se už nedokázal. Přeslechl varování svého ducha a svých bytostných přátel. Myslel jen na ženu a na její nepochopitelnou touhu po cizím majetku.

Asi za dva dny po tom, co byl Vau pryč, dostala Iwi příšerné bolesti žaludku a hlavy. V uších měla hučení, které bylo nesnesitelné. Bolesti? Něco takového její tělo ještě neokusilo. Plna úzkosti vběhla do blízkého lesa a klesla vedle nějakého kmene stromu. Když se svíjela bolestí, uvědomila si, co udělala. Ani jedna z ostatních žen nezatoužila po ozdobě hlavy Jury, jen ona! Narušila mír a vyhnala Vau z domu. Její vina spočinula na jejím žaludku jako těžký olověný cent. Co však bylo ještě horší, ani jedna ze strážkyň domova a ohně ohniště, ani z larů se u ní více neukázali.

Iwi vstala, už nikdy více nechtěla vlastnit žádný šperk, který by patřil jinému. Pomalu se vracela. Její žaludek ji sice ještě bolel, ale mír, který se v ní opět rozhostil, pociťovala jako dar.

Iwi netrpělivě čekala na svého muže. Dny ubíhaly bez toho, aby se vrátil. Tak přece se vydal k močálům, aby jí přinesl pera? Polekala se. Vždyť směli zabíjet jen to, co potřebovali jako potravu. Tito ptáci nesloužili nikomu jako potrava.

Později jednoho dne Iwi viděla, jak Jura vychází z koupele s mokrými vlasy. Svůj věnec z per si opatrně nesla v rukou, aby ho voda nepoškodila. Iwi se najednou přistihla při tom, že opět touží po perech. Bylo to nespravedlivé, věděla to. Její žaludek ji opět začal bolet a odevšad kolem k ní doléhaly napomínající hlasy.

Iwi přemýšlela. Pera musí zmizet, aby mír v ní teď zůstal jednou provždy. Proč by měl někdo nosit něco takového, co nikdo jiný neměl? Vezme si ozdobu z per a zakope ji. To byla další věc, kterou udělat bylo nesprávné. Věděla, že ještě nikdo neudělal nic takového.

Iwi zahnala svůj vnitřní hlas a o několik dní později ukradla ozdobu hlavy, kterou Jura prozíravě nechala ve svém domě, aby se při koupeli nenamočila. Jakmile držela v rukou majetek, po kterém tak vroucně toužila, zakopala ho v lese a označila místo kamenem.

Jura byla velmi smutná, když se vrátila domů a nenašla již svoji ozdobu hlavy. Všechny ženy ji obklopily a začaly ozdobu hledat. Věnec se nenašel. Následujícího dne Jura již více nehledala Její duchovní ochránce ji ve snu, kdy její pozemské tělo odpočívalo, ukázal ženu, která  odcizila ozdobu hlavy i místo, kde tato byla zahrabaná.

Potom zašla Jura k Iwi a žádala svůj věnec. Taková krása nesměla zůstávat v zemi. Iwi si měla věnec ponechat a ozdobit si jím hlavu. Ona, Jura, se jím bude tak těšit, jako kdyby ho nosila sama. Nikdo by se však nedozvěděl, kdo věnec odcizil.

Všechno dobré, co v Iwi bylo, ji pudilo k tomu, aby ukradený majetek vrátila. Těžce, jako nějaké břemeno, ležela na ní nespravedlnost, kterou vykonala. Ale přes to svůj skutek zapřela. Co by si o ní Jura pomyslela, kdyby se k činu přiznala? Ještě nikdy se nestalo, aby někdo záměrně něco vzal někomu jinému. Ani výraz pro takovou nespravedlnost neexistoval! Čím více Iwi zapírala, tím byla zuřivější. Zuřivá na Juru, která ji k takovému skutku přivedla, zuřila na Vau, protože on ji mohl zadržet před tímto odporným skutkem. Začala tak křičet, že se seběhly ženy. Muži tu nebyli, protože tito tábořili u jednoho jezera, vzdáleného den cesty, aby postavili vory.

Náhle se zdálo, že Iwi opustili všichni dobří duchové. Burcovala všechny ženy usedlosti proti Juře a s pláčem vyprávěla o tom, kdo ji obvinil. Všechny se ustrašeně a nechápavě dívaly na Juru Jak si mohla něco takového vůbec představit? Vždyť existoval vůbec člověk, který někomu něco tajně vzal?

Ženy se rychle rozdělily na dvě strany. V podstatě ani jedna nevěděla, co si má myslet Nedůvěřovaly ani Iwi, ani Juře.

Jura se vyděšeně stáhla zpět. Chápala tak málo, co se stalo, jako všechny ostatní.

Iwi kolísala sem a tam. Její cit, hlas jejího ducha, ji varoval, aby se k svému zlému činu přiznala. I její duchovní ochránce ji napomínal a varoval. Musela se přímo namáhat, aby tyto hlasy neposlechla. Strach z toho, co učinila, ji mučil ve dne v noci. Ale potom přišly všelijaké pochybnosti a mezi tím se jí zdálo, že zaslechla dokonce jakýsi hlas, který jí přikazoval mlčet. „Ženy budou tebou opovrhovat, jakmile se přiznáš," zamumlal tento neznámý hlas, „a vůbec, proč se trápit kvůli několika perům?“

Mezitím se Vau dostal až k močálům. Jednoho večera uviděl na kmeni padlého stromu sedět ptáka se svítícím červeným peřím. Myslel na svoji ženu a vzkypěla v něm zlost. Jak s ní měl žiti dále, když nepřinese žádná pera? Raději na sebe vezme hněv velké ochránkyně zvířat.

Vrhl svůj oštěp jako slepý a ještě viděl, jak se pták s jedním zlomeným křídlem ponořil do bahna mezi pusté obrovské větve. Potom již nic jiného neviděl. Jeho oštěp, který ptáka poranil, zůstal trčet v jedné vyčnívající, husté neforemné větvi. Neforemná větev byla vosím hnízdem, které Vau neviděl. Rozhořčení a nedefinovatelná obava, které souvisely s jeho ženou, zastřely jeho bdělost. Nikdy před tím se nestalo, aby neuměl smrtelně zranit tak blízko sedící zvěř.

Vau bojoval o svůj život. Vosy ho obklopily jako oblak. Ponořil se do dravé řeky, u které se utábořil, a nechal se unášet proudem. Jeho tělo hořelo jako oheň. Zachránil si život, ale musel zůstat ve vodě několik dní a nocí, aby mohl pálivou bolet snést.

Vau pociťoval bolest jako velmi oprávněnou. Když viděl padnout ptáka, věděl, že bude těžce poraněn. Poranit zvěř a nechat ji hodiny nebo celý den jen tak, bylo těžkým proviněním se vůči tvorům přírody.

Když Iwi o dva týdny později uviděla svého muže, hrůzou ztuhla. Jeho tvář byla napuchlá a ztratila formu, jedno oko bylo zcela slepené.

Těžce ji tížila vina. Kvůli ní je Vau tak těžce pobodaný. Její cit ji ustavičně nutil, aby napravila svoji vinu. Ale když už byla tak daleko, zarazila se, proč by měla vyprávět o něčem, co už všichni dávno zapomněli. Mimo to Jura a Toli už na to třeba ani nemyslí a jednoho dne i oni dva na to zapomenou.

Rozum u Iwi převážil. Přes napomínání svého citu nepřiznala svoji vinu. Když zemřela, vzala si svoji vinu jako plíseň na onen svět s sebou. Její jemnohmotné tělo a tvář částečně zakryla téměř neviditelná tenká vrstva a zkalila jinak čistý jas. Z počátku by bylo bývalo lehké osvoboditi se od ní Ale nestalo se tak.

Při nových, následujících inkarnacích na Zemi její rozum téměř vždy získal převahu. Její duch postupně zakrněl. Stal se lenivým a usnul. Čím více se její duch vyřazoval, tím aktivnější se  stala její duše. Duchové, kteří sloužili Luciferovi, používali svoje jemnohmotné nástroje. Krmili a podporovali falešné tendence, které se v Iwi již silně projevily. Její city byly opět  silné a pronikavé. Tyto však už nebyly ovlivňovány duchem vázaným na Světlo, ale naopak Luciferovými pomocníky. Převládala závist, žárlivost a všechna jiná zla! Dokonce již první přečin Iwi působil rozhodujícím způsobem na její další bytí. Stále se nechala vést svým rozumem namísto toho, aby poslouchala svůj cit. Tak to šlo dále, až nakonec zadní část mozku, nástroj ducha, také zakrněla.

Dnes žije Iwi opět na Zemi. Ale nic více nepřipomíná krásnou, mladou dívčinu, která kdysi, ještě před tím, než  se dopustila tohoto bezpráví, vedla radostí naplněný život po boku dobrosrdečného Vau.

V současnosti je nemocnou, odpornou, stále nespokojenou ženou, která porodila více mrtvých dětí. Když její muž není opilý, pracuje jako nosič nákladů v jednom přístavu. Se závistí v srdci pronásleduje všechny, kterým se vede lépe než jí. Chodí sice usilovně do kostela, ale reptá na Boha, který tak "nespravedlivě " rozdělil dary mezi lidi. Pro ni už není návratu do jejího duchovního domova, do Ráje. Všechny možnosti vzestupu, které jí byly v průběhu tisíciletí nabídnuty, ještě v zárodku udusily její rozumové pochybnosti. Ona už před zákonem Světla neexistuje.

Osud Vau je duchovně i pozemsky lepší. Nepodřídil se zcela rozumu, a proto neztratil spojení se Světlem zcela. V současnosti je známým omitologem. Jeho láska ke všem tvorům přírody mu přináší radost ze života.

Jeho dcerou, kterou velmi miluje, je někdejší Jura. Jura, která kdysi dlouhou dobu trpěla nepravdivým obviněním od Iwi, a dokonce začal o ní pochybovat i sám Toli, její manžel.

 

Mandřin tanec

A nyní přejděme k následujícímu obrazu. Všechno se začalo jedním tancem.

Mandra, Táborová dcera, prožila mnoho neobvyklých věcí, když se její jemnější tělo uvolnilo v noci ze spícího těla z masa a krve a vydalo se na potulky. V tom čase byla pěkným, mladým děvčetem s vlasy barvy mědi a světlezelenýma očima. Byla široko daleko proslavená tím, že všechno, co prožívala, vyprávěla svým známým, ba i cizím. Lidé měli z Mandřina vyprávění velkou radost. Místo, kde Mandra žila, bylo proslavené svými pěkně tvarovanými a malovanými hliněnými nádobami stejně tak jako mladé děvče svým vyprávěním. Všechny karavany, které tudy procházely, si udělaly zastávku, aby si oddechly a udělaly významné výměnné obchody.

Jednoho dne už mladé děvče nemělo nic, co by mohlo vyprávět. Noc co noc bylo přitahováno na místo, kde jedna dívka tancovala v trávě. Když Mandra viděla tanečnici poprvé, ulekla se, protože tato tanečnice byla oblečená jen do krátké, červené sukénky z třásní a úzkého hrudního pásu a kroutila se a točila jako divá sem a tam. Nahá tanečnice? Mandra znala jen chrámové tanečnice, ale ty nosily dlouhé oděvy. I malé královny květů byly oblečené.

Dlouhé týdny to táhlo Mandřinu duši na toto místo. Čím více se dívala na tanečnici, tím více byla nadšena. Při představeních tělo tanečnice působilo dojmem jakoby nemělo žádných kostí.

Přes den vyzkoušela Mandra taneční pohyby. Byla překvapena svou vlastní pohyblivostí a lehkostí, s jakou tancovala. Protože dlouhé šaty jí byly na překážku, zhotovila si krátkou sukénku z třtinových vláken. Hrudní pás nosila tak či tak. U sebe doma nemohla. Její otec a její nevlastní matka šli na jih s jednou karavanou, ale doma zůstaly ještě dvě služky. Mandra věděla, že nedaleko leží lesní mýtinka, na které by mohla cvičit.

Tak často, jak jen mohla, šla Mandra na lesní mýtinku a tancovala ve své lýkové sukénce čím dál divočejší tance. Ale nebyla spokojena. Jejímu tanci něco chybělo. Chyběly flétny, které pohyby cizí tanečnice doprovázely. Kromě toho chyběly i paže mužů. Bylo vždy mnoho mužských paží, které se natahovaly k dívce, když vyčerpána klesla na zem.

Mandra chtěla tancovat před mnoha diváky. I k ní se měly natahovat mužské paže. Tancovat nahá? Pociťovala hanbu a strach, když na tuto možnost pomyslela. Ale přesto chtěla tancovat před mnoha a toužila, aby ji obdivovali jako její idol, tu cizí tanečnici.

Náhle myšlenky, které jí všechno ukazovaly v novém světle, přemohly pocit hanby. Proč by se měla stydět za svoje nahé tělo? Nebylo přece toto tělo stvořené nejvyšším Bohem? Nepřicházejí snad i lidé na zem nazí?

Mandrou proběhla neviditelná změna. Nepokojně a podrážděně trávila svoje dny. A změnilo se to až tehdy, když byla jednoho rána upozorněna na Adonaie. Ještě ležela v polospánku, když čistě a jasně uslyšela jeho jméno. Adonai. Jasnovidec, jemuž se chtěla svěřit. Proč na to sama nikdy nepomyslela?

Mandra vyhledala jasnovidce ještě tentýž den. Když svoje vyprávění ukončila, Adonai se na dívku dlouze zahleděl. To, co měla v úmyslu, bylo prohřeškem vůči zákonům Světla nej vyššího Boha. Když ji vyzval, aby si to promyslela, přisvědčila. Na druhou stranu, řekl si Adonai, dívka viděla tanec v jemnějším okolí země. Když se nahé tělo neproviňuje tam vůči zákonům Světla, proč by se proviňovalo na zemi? V nitru Adonaie se probudila zvědavost. Ještě před tím, než by udělal nějaké rozhodnutí, musel vidět především tanec.

Viděl tanec a nepotřeboval se dále tázat, proč se nahé tancující dívčí tělo proviňuje proti zákonu Světla.

Adonai přemýšlel celé dny. Okolí bude proslavené a bohaté. Tanečnice, která téměř naha představí svůj tanec, který se naučila v jemnějším světě duší... S cizinci by nebyly žádné těžkosti Domácí se museli na takovéto představení předem připravit.

Mezitím se známí vyptávali Mandry, proč už nevypráví své příhody. Nechápali, proč je dívka tak zamlklá.

Adonai vysvětlil všem, kteří chtěli slyšet, že Mandra nebude zatím více vyprávět příběhy. Na svých nočních poutích po jemnějších světech viděla jeden tanec, který se i naučila, tento však nepředvede, protože neví, jestli by se tento tanec, který musí tancovat téměř nahá, setkal se všeobecným pochopením.

Mandru ovládla rozpustilá radost. Chtěla tančit. Energicky odvrhla všechny napomínající hlasy, které pociťovala tak silně, jako by k ní hovořily

„ Cit hanby chrání ženu “ volaly její hlasy.

„Přivoláváš si utrpení, když tuto ochranu zahazuješ. “

Mandra se bránila tím, že si zacpávala uši, aby neslyšela alespoň hlas svého vlastního svědomí.

Adonai našel ten správný tón, když slyšeli jeho narážky; celá osada byla tak zvědavá, že Mandru vysloveně prosili, aby jim tanec předvedla. Vždyť nevyprávělo jim děvče beztoho všechno, co se jí během putování přihodilo? Místo slov by to nyní zatancovala.

Mandra se z toho velmi těšila, protože ji prosili. Adonai připravil místo trochu mimo osadu. Tanec bude doprovázet několik muzikantů, kteří zahrají na píšťaly, jak nejlépe budou umět. Potom si pomyslel, že bude lépe, když Mandra bude tancovat až po setmění. Postará se o dostatek dřeva, aby mladé děvče bylo osvětleno jen plameny hořícího dřeva. Jedinou strachuplnou starostí Mandry byli její otec a její nevlastní matka, která se o ni starala, když jí matka zemřela. Ale oba však byli daleko.

Potom nastal večer a Mandra tancovala. Vládlo mrtvé ticho, jako by všichni diváci, kteří obklopili místo, kde tancovala, najednou oněměli. Velmi se o tanci hovořilo, ale ve skutečnosti neměl nikdo ani nejmenší tušení, ani ponětí o tom, co vlastně uvidí.

Když Mandra vyčerpána klesla na zem, nejprve zůstali všichni sedět jako omráčeni. Ale potom s divokým křikem povyskakovali vlastníci karavan a kupci a běželi se vztaženými pažemi k děvčeti. Adonai se však o všechno předem postaral. Ještě dříve, než by se muži byli dostali na místo, kde tancovala a snažili se získat to nejpřednější místo, několik Adonaiových přátel zvedlo Mandru do výše a odneslo ji pod ochranou tmy do jejího domu.

Je těžké popsat, co všechno uvolnil první tanec polonahé Mandry. Vznítily se dosud neznámé náruživosti a touhy, došlo k nepřátelství a boji. Mladá děvčata se chtěla učit tančit proti vůli svých matek. Adonaiovým výkladem, že Bohem stvořené lidské tělo by nikdy nemohlo hřešit vůči zákonům Světla, rozkvetl kult, který začal uctívat ženské tělo. Rozmisťovaly se všelijaké sochy a nenadále vzrostl kult model a modloslužebnictví, které stále více zatlačovalo do pozadí původní čisté uctívání Boha.

Nestydatým tancem se přikradl rozkládající živel, který uvolnil násilí. Toto nakonec všechny účastníky pomalu ale jistě hnalo k tragickému osudu: zániku! Představení, které Mandra nabídla, lákalo široké kruhy, protože všichni cizí obchodníci, kteří byli přítomni, o něm nesli zprávu dále. A nejen to. Adonaiův výklad o lidském těle, který se tímto způsobem rovněž rozšířil, si všude našel příznivce. Důsledkem toho bylo, že i mezi velmi vzdálenými národy povstaly kulty, které pomalu zakalily čistou víru.

A Mandra? Ještě tancovala po čtyři večery, ale diváci byli většinou muži, kteří po ní vztahovali svoje chtivé ruce. Když se čtvrtého dne vrátila po tanci domů, v ústrety jí vyšel otec. Nepokoj a strach ho přihnaly zpět. Opustil svoji karavanu, která pomalu putovala dále a s několika muži doprovodu cválal co nejrychleji domů, protože viděl obraz své dcery Mandry, jak se nahá kroutí uprostřed kruhu. Něco hrůzostrašného se muselo stát v době jeho nepřítomnosti. Nepochopil tu záhadu, kterou viděl. Ale skutečnost předstihla všechno.

"Viděljsem tvůj tanec," pravil Tábor téměř nesrozumitelným hlasem. Mandra klesla, chvějíc se, před svým otcem na zem. Poprvé v životě cítila strach. A poprvé cítila skličující pocit viny. Proč, proč jen neposlechla svůj vnitřní hlas? Proč nechtěla slyšet hlas svého nebeského přítele? No ale, vždyť co zlého vlastně udělala? Jistě, z počátku Adonai řekl, že takovýto tanec hřeší vůči zákonu Světla, ale později, když si všechno pozorně promyslel, zjistil, že ....

"Viděl jsem tvůj tanec, Mandro. Není místa pro tebe na zemi. Připrav se!" Tábor stál před ní v bílém kněžském rouchu a díval se na ni s rysy tváře ztuhlými bolestí. Mandra vstala a oblékla si dlouhé roucho, které před ni hodil.

Mezitím hlasy zesílily. Tábor poznal hlas Adonaie, který volal Mandru. Mladé děvče se ustrašeně podivalo na svého otce. Co jen udělá? Adonai se jistě doslechl o příchodu jejího otce a tušil hrozící nebezpečí.

Mandra sklonila hlavu a následovala svého otce. Když si však všimla, že Tábor šel cestou, která vedla k místu, kde byla pochována její matka, probudil se v ní hrozný strach. V kamenolomu na severním okraji polí by byla v bezpečí. Cesta byla zlá. Když tam konečně dorazila, klesla mezi dvě velké skály ještě rozpálené sluncem.

Tábor zjistil útěk děvčete po několika vteřinách. Když se otočil, viděl jak běží přes pole. Noc byla jasná, mohl ji sledovat. Ale neviditelná ruka ho zadržela. "Je příliš pozdě!" Tábor zůstal dlouho stát a díval se tím směrem, kterým se děvče ztratilo. Potom zvedl ruce k nebi a jakoby prosíc o odpuštění se pomalu vracel domů.

"Kde jsi ji nechal?" ptal se Adonai takřka křičíc, když viděl Tabora vracet se samotného.

"Kde?" Tábor se smutně zadíval do tváře jasnovidce znetvořené strachem a vinou "Vezmi své přátele a zadrž ji! Utekla do kamenolomu."

"Do kamenolomu?" Adonai se zhrozil. Hnízdily tam létající vipery.

Slunce stálo již vysoko na nebi, když Adonai a dva pastýři přinesli děvče. Bylo mrtvé. Její tělo bylo modré a napuchlé. Na noze byly vidět dvě malé ranky po smrtelném kousnutí vipery.

Do osady se pomalu vrátil klid. Už žádné děvče se nechtělo naučit Mandřin tanec. Navenek vyhlíželo všechno jako jindy. Ale kletba, naplněná zlověstným neštěstím, která byla rozseta, se již nedala vyhubit. Rozum převzal své panství.

Mandra a Adonai jasně cítili, že konají zlo, protože nemohli neslyšet hlas svého svědomí. Ale přece našli pro svoje předsevzetí tolik rozumových důvodů, že se jim podařilo přehlušit hlas, hlas svého ducha. Rozumové chytráctví se stalo i těmto dvěma lidem duchovní smrtí. Přes mnohé další následující inkarnace ani jeden již nenašel cestu zpět. Pustili se na bludné cesty, které jim ukazoval rozum. A tak se čím dál víc oddělovali od svého světelného domova, od Ráje.

Oba, Adonai i Mandra, žili nyní ve století soudu opět na Zemi. Tato jejich poslední inkarnace nešťastně skončila. Oba se nacházeli v jedné asijské zemi, ve které válka už několik roků rozšiřovala strach a hrůzu. Mandra byla tanečnicí v jednom lokále nejhoršího druhu. Při pumovém náletu ztratila jednu nohu a utrpěla zranění na obou rukou. Byla vyléčena, ale nohu jí nikdo nemohl vrátit. Nechtěla žít dále jako mrzák. Nadměrná dávka opia ukončila jeji pobyt na Zemi.

Tentýž pumový nálet ukončil i Adonaiův pozemský život. Pracoval jako kněz jakési sekty, která se snažila rozšiřovat počet svých přívrženců. Bomba, která trefila dřevěný dům, ve kterém se nacházel, ho sice neporanila, ale při současně vzniklém požáru utrpěl tak velké popáleniny, že hodiny křičel bolestí. Opium, které mu podal jeden velkodušný ošetřovatel, mu přineslo uvolnění se z pozemského bytí.

 

Kain a Abel

Jako poslední přiklad si uveďme děj, který je popsaný v Bibli Starého zákona.

Jde o Kaina a Ábela.

Z "Poselství Grálu" víme, že Bible je v prvé řadě knihou duchovní a podává vysvětlení o duchovnich věcech. Příběh Kaina a Ábela přijal a správně odevzdal dále jeden jasnovidec dlouho před Kristem. Duchovní obraz, který mu byl ukázán, byl pro něho zcela srozumitelný. Až mnohem později, kdy staré texty jasnovidců a proroků byly nanovo přepracovány, aby byly pro lidi "srozumitelnější", jako se to dělo se vším, původní pravda se tak zakalila, dokonce zfalšovala, že většina lidí si popisy Bible vykládala jako události, které se udály na Zemi.

Příběh Kaina a Ábela nemá být jen poukázáním na to, že člověk nesmí svému bratrovi závidět majetek a nesmí ani zabíjet, aby si přivlastnil majetek jiného člověka. Vždyť taková provinění se dala odpykat hluboko procítěným pokáním a napravením škody. Odčinění takové viny by samozřejmě nebylo lehké, ale možnost odčinění tu přece je. Ale Kain kvůli svému hříchu utekl a Pán mu napsal na čelo kainovo znamení. Toto "kainovo znamení", popsané v Bibli, je znamením Lucifera! Je jím šikmo postavený kříž "X". Pro toho, kdo na svém čele nosí toto znamení, není žádného odpykání ani žádného vykoupení z jeho hříchů, dotyčný se sám připravil o lidské bytí. Většina lidí na Zemi nosí dnes kainovo znamení na čele. To znamená, že jsou duchovně mrtví. Sice stále ještě žijí na Zemi a v jemnohmotnosti, ale nyní, v době soudu, zmizí navždy i z oblastí hmotnosti.

Původní obraz, který jasnovidec o Kainovi a Ábelovi přijal, byl následující:

Kain a Ábel! Jasnovidec viděl duchovně dvě lidské postavy, které přes své zevnější rozdíly byly jaksi spojené. Kain byl hrubý, odporný, jeho hlava byla ve srovnání s tělem příliš velká. Bylo v něm i něco násilnického a zákeřného. Jeho smysly byly nasměrovány jen na pozemské věci. Zaníceně bojoval proti všemu, co bylo nad tím. Ztělesňoval člověka přikovaného na hmotu, který brutálně a přece zbaběle uctíval svoje pozemské modly.

Ábel byl přesným opakem. Byl hezký a utvářený ve správných poměrech. Jeho oděv byl proto i lehčí a světlejší. Z jeho očí, které zvedal ke Světlu v němém díku, zářila radost ze života a láska. Přes své rozdílnosti Kain a Ábel patřili k sobě. I když Kain nechtěl nic o Ábelovi vědět, musel strpět jeho přítomnost, protože Ábel ho neopustil. Přes všechno opovrhování, kterého se mu dostalo, Ábel se neúnavně pokoušel působit na Kaina tak, aby v něm vzbudil vyšší duchovní touhu.

Avšak všechna Ábelova námaha byla mamá. Jeho láska a trpělivost byly pro Kaina zátěží. Současně se jich i obával. Jednoho dne začal Ábelův hlas slábnout. Už jen zcela tiše doléhala napomínající slova ke Kainovým uším. Ale Ábel byl ještě stále tu. Už se sice pohyboval velice lenivě a vyhlížel nemocný a slabý, dokonce téměř průsvitný, ale ani v takovémto stavu nemohl Kain snést jeho přítomnost.

A Kain zavraždil Ábela a hlas jeho krve, kterou pohltila země, volal do nebe.

A Pán Kaina proklel. V tom samém okamžiku se na jeho čele objevilo znamení prokletých. Od této hodiny byl Kain vyhnán z Ráje, z Říše Světla a od té doby žije na odvrácené straně od Ráje, v nepřátelské říši "NÓD", která je ztemnělou říší nevěrných.

Duchovně ukázaný obraz Kaina s Ábelem udělal na jasnovidce dojem. Ano, pro něho to bylo zjevením, protože v té době vládlo všude na Zemi hanebné modloslužebnictví. Lidé proti sobě bojovali, stali se nepřáteli jeden druhému. Ti, kteří chtěli dobro, trpěli tímto nešvarem a hledali příčiny.

Příčinou byl Kain, hlava, rozum, který náruživě toužil po vládě. Rozum se chtěl stát pánem, ne služebníkem. Nechtěl víc poslouchat hlas svého ducha. Tento napomínající vnitřní hlas mu byl zátěží.

Kain, rozum vázaný na Zem a Ábel, duch vázaný na Světlo. Kain, rozum, odporoval tak dlouho hlasu Ábela, hlasu svého ducha, až ho nakonec zabil.

Co je člověk bez ducha? Pomíjející hmota, nic více. Spisovatel, jehož jméno si již nepamatuji, to správně vystihl jen několika pouhými slovy, když napsal:

"Ten, kdo odděluje tělo od ducha, dospívá k pozoruhodnému výsledku. Člověk se stává sochou, pro kterou v podstatě není více uplatnění!"

Kain a Ábel! Synové Adama a Evy!

Adam a Eva jsou dvě postavy ve Světlých říších, které se nikdy neinkarnovaly na Zemi a ztělesřTújFto nejvyšší duchovní z člověka. Pozitivní mužské a negativní ženské. To, že Kain a Ábel byli označeni jako synové Adama a Evy, mělo poukazovat na to, že obraz, který jasnovidec viděl, se vztahuje na člověka. Ábel usilující ke Světlu, jemnější, přece však lenivým se stávající lidský duch a Kain, drsný, rozum vázaný na zem. Jsou různí. Ale jeden potřebuje druhého. Bez harmonické spolupráce obou není vývoje ke Světlu. A proto v důsledku toho ani spása a zmrtvýchvstání.

"Kain zabil Ábela a hlas krve, kterou zem pohltila, volal k nebi..."

Pod krví je třeba rozumět ducha. Ducha, který byl obětován zemi, hmotě, rozumu. Duch, který se nechal bez odporu obětovat.

Když se v duchovním spisu hovoří o krvi, děje se tak v úzké souvislosti s duchem. Protože duch tvoří krev!

Když se duch inkarnuje do vznikajícího dětského těla, což se děje uprostřed těhotenství, začne obíhat v maličkém dětském tělíčku vlastní krev. Když duch při pozemské smrti opět opustí tělo, krev přestane existovat. Bližší informace o tom najde čtenář ve Sborníku nezařazených přednášek (v novém "Poselství Grálu", III. díl), v přednášce "Tajemství krve."

Duch a jeho pomocná těla

Nyní ještě několik vysvětlení, která se týkají samotného ducha. Často se používají taková porovnání jako "mrtvý duch", "duch temnot", ale i "člověk prodal svoji duši", atd. Jde o výrazy, které se často používají bez toho, aby dotyční přesně věděli, co je nutno pod tím rozumět. Člověk přece musí poznat pravdu, jinak jeho slova zůstanou prázdná a bezobsažná.

Duch je tou formou člověka, která se mohla vyvinout prostřednictvím vyzařování malé modré duchovní jiskry, duchovního zárodku, během nepřetržitého vývojového období trvajícího miliony roků. Žijící malá modrá světelná jiskra je "srdcem" původně překrásného duchovního lidského těla. A podobně jako srdce hrubohmotného pozemského těla tvoří střed všech životních funkcí.

Překrásný lidský duch však musí proputovat různé hmotnosti. Protože jen ve hmotnostech se mohou rozvinout všechny schopnosti, které spočívají v žijící modré světelné jiskře, v duchovním zárodku.

Neposkvrněný lidský duch je v podstatě úplně jiného druhu než hmotné světy. Z tohoto důvodu potřebuje pomocné prostředky, aby v těchto hutnějších světech jiného druhu mohl působit Těmito pomocnými prostředky, můžeme říci i "pomocnými těly", jsou duše, jejíž jemnohmotné tělo přesně odpovídá hutnosti jemnohmotných světů, a pozemské tělo, které je přizpůsobené těžké hmotě.

Pozemské tělo je vybaveno rozumem, jemnohmotná duše citem. Cit se uvolňuje silovou vlnou ducha, která potom působí dále na rozum a tento pudí k činu.

Obě pomocná těla, duše i pozemské tělo, by nebyly ničím bez silových vln vycházejících z ducha. Byly by to obaly bez života, jako na př. šaty nebo plášť, které odívají pozemské tělo"Až duch vdechne duši i pozemskému tělu život a tím je nutí k pohybu.

Duch vládl a rozum sloužil duchu a v souladu se svým druhem zpracovával vjemy, které dostával z ducha. A pokud se to takto dělo, zachvíval se lidský duch se svými obaly v rovnováze, f Na Zemi vládl mír, radost a štěstí.

Duch, duše a pozemské tělo! Tato tři těla jsou pevně spojena jedno s druhým pomocí "mostů". Tyto mosty jsou opět určitými pomocnými těly, které mají jen ten účel, aby tak propojily mezi sebou ducha, duši a pozemské tělo, aby se tím umožnila hladká spolupráce bez tření.

Pokud se pozemský člověk neprohřešil svým rozumem vůči duchu, duch spojený se Světlem prozařoval svoji duši a své pozemské tělo, takže i na těchto dvou spočíval odlesk duchovní krásy. Ale potom přišel čas, kdy se začala lidská tragédie.

Pozemský člověk se pojednou se svým nástrojem, rozumem, začal cítit silný a sebejistý. Zača dělat takové věci, které se nezachvívaly v souladu s jeho cítěním. Začal konat vědomě nesprávně Přesně cítil, když bylo něco nesprávné, ale líbilo se mu to tak. Ptal se při tom sám sebe, proč bý niě vlastně konat stále správně.

Myšlenky takovéhoto druhu, samozřejmě, přinesly celou řadu negativních důsledků. Harmonická spolupráce mezi duchem a tělem byla narušena, když pozemští lidé umožnili vládu rozumu, vázanému na prostor a čas. Člověk, který byl dosud bez viny, tedy bez karmy, začal hřešit vůči duchu lásky, protože se uzavřel před každým světlým vlivem.

Prostřednictvím tohoto více už neodčinitelného hříchu vůči duchu lásky se padlým duchům z Luciferova zástupu podařilo přiblížit se lidským duším a získat nad nimi vliv.        

Začal vládnout rozum! Duch se proto stal lenivým, ospalým a slabým. Čím slabším se stával

duch, tím snáze bylo Luciferovým pomocníkům ujařmit lidské duše. Tím se nepozorovaně změnily duševní city. Pokud duch vázaný na Světlo vládl Zemi, cítili lidé lásku k pravdě, věrnost ke Světlu, milosrdenství. Měli výrazný smysl pro spravedlnost, milovali a dbali o všechny tvory.

Později, když se duše dostaly pod vliv nevěrných duchů, pomalu se ztratily všechny čisté, světlé city a jiné, ne méně silné city tísnily potom lidské duše: lež, nedůvěra, bludařství, nenávist, žárlivost, závist, nemravnost a ještě mnoho dalších.

Citové formy působí mnohem silněji a trvaleji než myšlenkové formy a není tak lehké odstranit je ze světa. Negativní citové formy leží dnes na lidských duších jako neproniknutelné stíny. Jsou proniknuté všemi možnými chorobnými zárodky, které otravují duše a pozemská těla. Každé citové chtění se vrývá do jemnohmotného těla, tedy do duše.

Dnes většina lidí nosí na čele Kainovo znamení. To znamená, že tito duchové jsou mrtvi. Není takové moci na Zemi, která by mohla mrtvého ducha probudit k životu. Mnohé čeká už jen hrůzostrašný rozklad, rozklad lidské formy!

Pozemský člověk však nesmí srovnávat "mrtvého ducha" s mrtvým pozemským tělem. To by vedlo jen k omylům. V duchu, který je mrtvý, vyřazený z činnosti, ještě hoří duchovní jiskra, duchovní srdce!

Pokud totiž duch má lidskou podobu, vyzařuje ještě tak silně, že duše a pozemské tělo jsou drženy spolu a zůstanou v pohybu. Jde při tom o magnetické teplo, které je vlastní každému lidskému duchu. Důsledkem tohoto teplaje soudržnost.

Dokonce i ve své nej slabší formě postačuje magnetické teplo lidského ducha na to, že se může inkarnovat na Zemi. On sám je však v souladu se zákonem Světla mrtvý. Každý lidský duch, který je určité časové období vyřazen, automaticky dosahuje stadia, v kterém ztrácí napojeni se na Světlo. Potom neexistuje žádné vyšší spojení. Jakmile jde o tento případ, je duch podle zákona Světla mrtvý. Jeho jméno, které je zaznamenáno v duchovní říši, je vymazáno.

Duch je mrtvý, ale přes to účinkuje magnetické teplo, které ještě stále nese v sobě něco z určitého bytostného druhu. Takto se mohli inkarnovat ještě duchové, kteří ve skutečnosti už byli dlouho mrtví.

Až když toto teplo vyhasne - toto se stane v přesně stanoveném a určeném období - už není možná žádná inkarnace. Potom přichází pád do propasti, ze které není už více žádné záchrany.

Tu se snad čtenáři zeptají, proč není mrtvému duchu okamžitě odebráno teplo, aby se nemohl více inkarnovat?

V okouzlujícím krásné stvoření není žádných svévolných činů. Výstavba a rozklad se dějí v souladu s přesně působícími zákony. Mrtvý lidský duch je nejprve odříznutý od říše Světla, tedy od své duchovní silové vlny Ale ani toto se neděje z jedné minuty na druhou. Podle lidských úvah uplynou tisíciletí, než odpadnou všechny i ty nejjemnější nitky, mohli bychom říci i kořeny, které ducha spojují s jeho světelným domovem. Až potom, když se toto stalo, mohou postupně uschnout i všechny nitky, které ho spojují s přesně určenou bytostnou silovou sférou, která leží pod jeho domovem, pod Rájem. I zde přejdou opět tisíciletí. Podle lidského chápání úzce vázaného na prostor a čas je to dlouhá doba.

Pokud lidský duch nedospěl do stadia, ve kterém ztrácí napojení se na Světlo, je ještě vždy slabá možnost záchrany. Patří jen ke "spícím duchům", kteří se mohou probudit. Ale má již jen málo času. V průběhu tisíciletí se k němu dostalo mnohé volání ze Světla, aby ho vzbudilo. Ale všechno bylo marné. Po začátku soudu přichází nyní poslední volání, které dolehlo na duchy a probouzí je. Jestliže přeslechnou i toto volání, není pro tyto "spící duchy" zmrtvýchvstání.

Ve chvíli, kdy pozemský člověk již neposlouchal hlas svého ducha, ale jednal jen podle zvažování svého rozumu, vázaného na prostor a čas, začal chtíc nebo i nechtíc hřešit. Dopustil se prvého hříchu a potom následovala ostatní provinění, a to jedno za druhým.

Vnitřní hlas, hlas ducha, přehlušil rozum. Nenašel žádnou ozvěnu v mozku pozemských lidí. Nikdo více neposlouchal ducha. Duch se stal lenivým, usnul. Spánek se změnil na smrtelný spánek.

Podle toho by potom duch byl nevinný! Vždyť to byl právě rozum, který ho vyřadil z činnosti! Tento předpoklad je samozřejmě nesprávný. Duch se kvůli tomu ještě nemusel stát lenivým! Tak lenivým, že dospěl do stádia, které by se mohlo přirovnat ke stavu spánku na zemi. Naopak! Duch musel zůstat bdělý přes všechnu vnucovanou nečinnost! Připojení se na duchovní zdroj Světla mu mělo zprostředkovat dosti síly!

I Namísto toho, aby zůstal bdělý, nechal se duch ze svého místa tak dalece vytlačit, že už nemohl plnit svoji úlohu. Stal se lenivým. Jen tak se mohlo stát, že ho rozum přemohl. Duch se stal stále slabším. Jeho krásné, silné tělo vybledlo. Jakoby z něho všechnu sílu vysálo jakési cizí tělo. Atak tomu i bylo. Rozum se duchovní silou, která k němu proudila, stával stále silnějším, zatímco duch svojí leností nechával sílu proudit mimo bez použití.

Pro lepší pochopení je tu příklad:

Když lidé, žijící na Zemi v jednom domě v úzkém spolužití, dají se tiše a mlčky tyranizovat některým ze spolubydlících a přijímají jeho bezohlednost a panovačnost, když tedy plni strachu se mu pokoří namísto toho, aby vystoupili proti němu, ztrácejí sílu. Stávají se stále slabšími, zatím co tyran se stává čím dál víc mocnějším a bezohlednějším.

Přesně tak tomu bylo i s lidskými duchy. Vládu přenechali tyranovi, rozumu. Stáhli se namísto toho, aby přijali boj a vstoupili do něj, nebo alespoň zůstali bdělí.

Strach, který dnes týrá pozemského člověka a pro který není žádných uklidňujících prostředků, je slabou ozvěnou nepředstavitelného strachu jeho ducha. Duch, naplněný hrůzou, vidí nebezpečí, které na něho všude dokola číhá.

Vy, kteří čtete tyto řádky, nenechte se vést rozumem! Poslouchejte tichý hlas svého nitra. Tento hlas je voláním vašeho ducha, je vaším svědomím.

 

PROČ SESTOUPIL LUCIFER DOLŮ DO STVOŘENÍ?

Proč? Proč sestoupil? Lucifer, pokušitel, nepřítel Boha, odpadlík, padlý anděl? Proč nezůstal tam, kde byl? Nebylo by lépe postaráno o lidstvo, kdyby tento nepřítel Boha nebyl přišel dolů?

Ano, proč vlastně sestoupil Lucifer do světa?

Lucifer neopustil Božskou říši svévolně. Přišel z pověření Boží Vůle, aby splnil misi. Volba jí padla na něho, protože mezi archanděly on ztělesňoval sloužící lásku.

Toto se stalo za onoho času, kdy vývoj lidstva v hmotných světech ještě vůbec nezačal. To, že by selhal, se dalo tak málo předvídat, jako katastrofální selhání lidstva.

Lidé nemuseli selhat. Měli svobodu volby! Mohli volit, vědomě volit. A oni si vědomě zvolili to nesprávné. Vědomě, vždyť od počátku každý věděl, co bylo dobré a co bylo špatné. Mimo to v těch dávných dobách lidé všech národů byli před Luciferem varováni!

Ve stejné chvíli, kdy bylo zřejmé, že Lucifer neplní svoji misi ve smyslu Boží Lásky, dostali všichni jasnovidci na Zemi pověření, aby varovali lidi, varovali je před archandělem Luciferem, který se svým svévolným, Světlu nepřátelským konáním zřítil do hlubin, které si sám otevřel. Nevěrný, nepřátelsky smýšlející vůči Boží Lásce, pokusil se ovlivňovat lidi.

Jasnovidci oněch dávných dob poselství přijali a stejně věrně je odevzdali dále. Po celé 1 generace byli lidé před protivníkem varováni. Lidé selhali a stali se Světlu nepřátelskými, protože to tak chtěli. Vždy měli svobodnou vůli.

Jaká byla tedy mise archanděla Lucifera, který kdysi ztělesňoval sloužící lásku?

Vývoj lidstva ve hmotných světech probíhal ve dvou etapách. Během první etapy - tato obsáhla miliony roků - žili lidé jen podle svého cítění. Žili intensivně jako děti a jednali stejně impulsivně jako ony. Toužili po vedení a všechno, co je bytostní učitelé učili, lehce si osvojovali.

Potom přišel bod, kdy se první fáze vývoje chýlila ku konci. Uběhl čas dětství, neposkvrněný, bezhříšný čas lidí.

V druhé fázi musel být rozum, který byl až do tohoto časového momentu nečinný, takříkajíc „zapnutý". To se mohlo udát jen při určitém stupni zralosti. V dlouhém vývoji lidstva se dosáhlo stádia, kdy lidský duch potřeboval ke svému působení ve hrubohmotnosti spolupráci, a sice vědomou spolupráci rozumu.

Lidstvo dospělo k určitému základnímu bodu zralosti. Duch potřeboval neohraničenou práci rozumu, odpovídající hrubohmotnosti. Byl to i bod, v kterém nastala plná zodpovědnost každého jednotlivce. V této druhé fázi vývoje by další dětské, impulsivní, bezmyšlenkovité jednání a konání lidí bylo vedlo k zastavení se a kráčení zpět.

Tak jako když dítě na Zemi dospěje do pro něho určeného zralého věku, pevně se napojí na ducha, aby mohla nastoupit zodpovědnost za všechno, co myslí a koná. Neposkvrněná dětskost tímto dospěla ku konci.     ~

Započetím druhé fáze vývoje lidstva se duch pevně spojil se svým hrubohmotným nástrojem, s rozumem. Zdá se, že oba děje jsou stejné. Ve skutečnosti však tento děj, který zapříčiňuje nástup zralosti dítěte, tedy vyvolává připojení se ducha, je jen důsledkem anebo projevem děje, který proběhl na počátku druhé fáze vývoje lidstva.

Vždy je potřebný určitý stupeň zralosti, aby se duch mohl úzce spojit s hrubohmotnosti.

Každý děj ve stvoření je od počátku až po svůj konec přesně naplánován a úzce protkán samočinnými zákony. I všechny body obratu, které při probíhání děje z něho vyplývají, jsou dopředu pevně stanoveny a je s nimi počítáno. To samé platí pro opatření, která se v příslušných ; bodech obratu stávají potřebnými.

Když Lucifer, archanděl v Božské říši, přijal svoji misi, vývoj lidstva v hmotnostech ještě nezačal. Ale celý děj, který s tím souvisel, byl už přesně naplánován, a proto k tomu potřebné zákony začínaly vstupovat v platnost. A s Luciferem se v tomto plánu počítalo.

Byla potřebná průrazná Boží síla, aby se lidský duch bezmezerným způsobem mohl spojit s hrubohmotnosti. Musela se aktivizovat činnost mozku, aby hrubohmotný nástroj ducha, rozum, se dostal do pohybu a činnosti. Lidští duchové museli být podepíráni a ve svém vývoji podporováni. Podporováni prostřednictvím božského vyzařování archanděla Lucifera, který ztělesňoval sloužící lásku.

Ale Lucifer začal vyvíjet vlastní chtění, které se čím dál víc odklánělo od principu Světla. Jako archanděl, svým druhem božský, neznal svobodnou vůli. Tak jako všichni andělé se i on bezpodmínečně zachvíval ve Vůli a v Boží Lásce!

Schopnost svobodného rozhodování mu byla dána až tehdy, když po cestě své misie scházel í dolů směrem k duchovním světům Ráje. On však zneužil tuto schopnost tak, jako zneužil i sílu Stvořitele, protože se ubíral špatnými cestami. Jednal proti principu sloužící lásky, a z tohoto důvodu se stával stále hutnějším, těžším, a tak i padl.

Jeho temná říše se nachází mimo lidské světy. Nikdy se nedostal do kontaktu se žádným lidským duchem. V souladu s jeho druhem by se to ani nikdy nemohlo stát. Samotné jeho chtění, v kterém se přece spoluzachvívá Božská síla, postačilo k tomu, aby se celý zástup duchů jím nechal ovlivnit a jednal podle jeho vůle. On se jich chopil. Musel se jich chopit, když chtěl přiblížit pozemským lidem princip nelásky.

Aby tu nedošlo k nedorozumění, je potřebné připomenout, že ani tito duchové, jeho prvni velmi účinní služebníci, nikdy neviděli Lucifera. Ne, nikdy ho neviděli. V souladu s jejich duchovním druhem se ani nikdy nemohli k němu přiblížit. Ale nepřátelská vlna vůči lásce, která . z něho vyšla, našla ozvěnu v jejich srdcích, když z rajských světů klesali stupeň po stupni. Stali se jjeho ochotnými nástroji a živili se ze síly, která z něho vycházela, z jejich pána, Lucifera. Živili se I a uskutečňovali touto silou, která byla přece Boží Silou, zlo.

Lucifer musel využít padlých duchů, aby se přiblížil k člověku! Ale onoho času však lidé přece jen byli mnohem silnější, než tito duchové, když se nedali vědomě a záměrně nalákat na špatné, od Světla odvrácené jednání!

Lidstvo by dnes mohlo mít všeobsáhlé vědění o mnohých duchovních dějích, které se v průběhu jeho dlouhého vývojového období projevily. Ale nemá žádné vědění. Je hloupé, ješitné a neodlučitelně navázané na hmotu. Ani nemůže mít nějaké vědění, protože pozemský člověk se považuje za střed všeho a malou Zemi, na které právě nyní žije, za ústřední bod veškerého bytí!

Nikdy nebude moci ani vytušit, jaká mohutná a krásná je výstavba kolosálního stvoření. Je tak mohutná a krásná, že to přesahuje každý lidský pojem. Lidstvo je přece jen maličkou částí různorodých druhů stvoření, které žijí a působí v paprsku Boží Lásky.

Jen na prostor a čas vázaný a na hmotu připoutaný člověk může předpokládat, že Zem a lidé, kteří na ni žijí, jsou středem všeho! Jen v samotných hmotných světech jsou miliardy slunečních soustav, miliony planet, které obývají lidé jako jsme my!

Lucifer by nikdy nebyl získal moc nad člověkem, kdyby mu člověk tuto moc nedal. Padlí duchové by nikdy nebyli mohli ujařmit lidi, kdyby se tito nebyli nechali dobrovolně ujařmit!

 

Lucifer! Tajemství Lucifera! Čtenáři, které toto téma zajímá, by si bezpodmínečně měli přečíst přednášku „Tajemství Lucifera". V původním Poselství (v novém „Poselství Grálu“, Il.díl). Tímto se jim může dostat poznání, a proto i spasení.

 

XI.

CO JE PRAVDA?

 

Pravda je u Boha a přichází od Boha! Je Světlem ze světelných sfér Boží Vůle!

Světlo Pravdy tvoří základ všech zákonů stvoření, které určují životní rytmus všeho, co existuje. Pravda je nejčistší Světlo! V tomto čistém Světle se zrcadlí Spravedlnost a Láska, které se projevují v neomylně působících světových a osudových zákonech.

Pravda je žijící Světlo z Boží Vůle! Září lidským duchům, kteří usilují o vyšší poznání a pokoušejí se dopátrat smyslu svého života. Je to Světlo, které nutí a pobízí ještě žijícího lidského ducha k hledání. K hledání skrytých souvislostí všeho dění...

Člověk skutečně hledající Pravdu hledá poznání! Poznání překrásných, budujících a udržujících světových zákonů, se kterými je úzce spojen i jeho osud.

Osvícení prostřednictvím Světla Pravdy! Poznání a vědění! Mír a harmonie! Proudění kladných sil k lidskému duchu.

Světlo, které umožňuje vysvětlit Pravdu všeho dění, je základním prouděním, které kdysi jasně zářilo i v hrubohmotném lidském světě a lidem dávno zapomenutých časů přinášelo bohaté poznání.

Nebylo mezi nimi nikoho, kdo by nebyl přijal zákon stvoření „Co člověk zaseje, to i sklidí!“ Byli tak spojeni s přírodou, že důsledky přírodního dění uváděli v souvislost s vlastním životem. Podvědomě a na základě vyciťování poznali mnoho procesů, které souvisely s jejich pozemským životem.

Ani narození a smrt nebyly v tom čase žádnými tajuplnými ději. Každý věděl, že umírá jen tělo z masa a krve a jemnější tělo, které obývalo tělo z masa a krve, bude dále žít v méně hutném světě, dokud se nemusí navrátit opět na zem.

Světlo Pravdy svítilo v nejvyšších sférách i v hutné hrubohmotnosti. Neexistovalo hledání Pravdy. Samotné slovo „Pravda“ bylo neznámé. Čas od času dostávali lidé, přesně v souladu s jejich vývojovým stadiem, vyšší poznání, které plni důvěry přijímali. Světlo Pravdy nikdy nezůstávalo skryto. Po dlouhý čas osvětlovalo jejich životní cestu.

Toto Světlo pronikalo i lidskými slovy jako magické fluidum. Tato slova byla v tom čase ještě „posly“, kteří zprostředkovávali čistotu a sílu, a v souladu s tím byla i poselství, která nesli dále.

Světlo Pravdy je základním proudem všech zákonů stvoření! Zákon stvoření a zákon přírody jsou totožné.

Poznání Pravdy, které se rovná poznání souvislostí dění ve stvoření, je tím zázrakem, které samo o sobě by mnohé lidi mohlo zachránit. Vědění o Pravdě všech věcí je dnes osudově' rozhodující.

Pravda je Světlem ve stvoření! Toto Světlo samotné se nikdy nemůže zakalit! Když do světa přišla lež, toto Světlo se „zahalilo", „přiodělo", a sice „zdáním" lži, které se rozšířilo v lidském světě. Člověk zaslepený svou vlastní velikostí si vytvořil „zdánlivý svět". Tento svět se stal hutným, téměř neproniknutelným.

Lež je nepřítelem všeho Světla! Na lidi proudí neštěstí, utrpení, strach. Démoni a fúrie stísňují tvory žijící ve zdání lži. Lidská slova se stala posly lží! Rozšiřují lidský úpadek a chaos Nepřátelsky a ničivě působí na lidské bytí. Za každým porušeným slibem a za každým nesplněným slovem přicházejí démoni rozkladu.

Lež je jedovatým proudem, který dnes všechno zaplavuje. Všechny nakupené myšlenky jsou prosáknuty jedovatými zárodky, nic před nimi nezůstalo ušetřeno.

Lež, velká lež lidstva, je zbraní nevěrných luciferských duchů. Bludy, modloslužebnictví,  záhuba a duchovní smrt jsou důsledkem.

Čisté Světlo Pravdy však vede k poznání působení Boží Vůle ve stvoření, k pravdivému vědění a duchovní moci! Z tohoto Světla proudí k lidem na Zemi jako i na nebi síla, věrnost, štěstí a mír.

Pro lidi, kteří jsou v zajetí svých omylů, je dnes těžké vidět a rozpoznat Světlo Pravdy. Už příliš dlouho vládne lež na Zemi. Strach před Pravdou těch tvorů, kteří jsou vázáni na hmotu, je pochopitelný. Vždyť nyní platí to, že Pravda je tajuplná, mlhavá a nedefinovatelná, dokonce smrtelná. Mezi lidmi je jen málo takových, kteří budou moci vycítit, že Pravda je jediným Světlem, které je může vyvést z jejich temnoty.

V současnosti je mnoho hledatelů Pravdy, protože už není možné dále zakrývat, že základy lidské existence se začínají otřásat a musí se najít cesta ven. Současně se objevují jako houby po dešti falešní proroci, kteří k sobě přitahují mnohé hledající a zadržují je v labyrintu omylů.

Jen lidé skutečně hledající Pravdu najdou i „Kříž  Pravdy! 
Tento kříž se skládá ze dvou stejně dlouhých ramen, která symbolizují dvě základní proudění a jsou uzavřena kruhem. Svislé rameno představuje positivní, mužský princip a vodorovné rameno negativní, ženský .Obě ramena tvoří svým působením v rámci kruhů stvoření jeden celek. V obou základních prouděních pulzuje j mužský a ženský princip, který se probouzí k životu, rozvíjí a dozrává k dokonalosti ve věčném koloběhu stvoření.

Kříž Pravdy! Rovnoramenný kříž můžeme nazvat i „Křížem života“, protože obrazně vyjadřuje působení živé síly ve Stvoření, ze které vznikají všechny formy života: lidé, bytosti, zvířata nebo rostliny. Všechno je uzavřeno v kříži, v positivních a negativních základních prouděních.         ~~~

V přednáškách této knihy se často vyskytují následující slova: stvoření anebo výstavba stvoření a dění ve stvoření. Těmito výrazy se nikdy nemíní tato malá Země a nebo sluneční soustavy hrubohmotnosti. Jde tu vždy o „vývoj stvoření“ jako celku, které začalo před nepředstavitelně dlouhou dobou a v nepředstavitelně vysokých výšinách. Země a celá hrubohmotnost se svými miliony slunečních soustav jsou jen jeho posledními výběžky.

Na závěr ještě něco:

Hledejte „Světlo Pravdy“! Hledejte „Kříž Pravdy“! S Pravdou v srdci si každý sám může řídit svůj vlastní osud a nemusí se obávat překážek.

 

XII.

DOBYTÍ  MĚSÍCE.

 

(Tato kapitola byla napsaná několik měsíců před přistáním na měsíci.)

 

Cesta na Měsíc se stala věcí prestiže! Která z velmocí dobude Měsíc jako první? A kdo položí první nohu na oběžnici Země? Zdá se, jakoby se mnozí lidé stali v tomto smyslu náměsíčnými!

Kosmický průmysl v Severní Americe nabyl obrovských rozměrů. Akcie tohoto průmyslového odvětví se zvedají ze dne na den. Všechny plány na osídlení Měsíce jsou vypracovány a hotové. Už dnes můžeme obdivovat modely měsíčních elektráren, domů, dopravních prostředků, a to létajících i skákajících. Různé firmy zkušebně vyrábějí měsíční oděv a měsíční výstroj. I astrobotanici jsou už v usilovné práci! Ve velkých zařízeních na specielně připravené půdě a pod zvláštním zářícím systémem zkušebně pěstují na příklad algy, houby a zeleninu, a podrobují je zkouškám ve zkušebních zařízeních. Zdá se, že „stravování na Měsíci" způsobí astrobotanikům ještě velké lámání hlavy.

Současně se vytvořila společenstva na těžbu nerostného bohatství Měsíce. Člověk doufá, že mimo diamantů a uranu najde ještě neznámé poklady, které může dobývat a „měsíční poštou“ posílat na Zem. Realitní kanceláře jen v samotné Severní Americe už prodaly více jak 10.000 pozemků. Denně se k nim přidávají další „známěsíčnělí uchazeči".

Rockefellerova nadace dala k disposici peníze na to, aby právníci prostudovali právní problémy, které mohou vyplynout z „obsazení Měsíce". Učenci práva by současně měli stanovit, od jaké výšky je možné začít rozdělovat nebeský prostor.

K tomu se připojují ještě politické problémy. Určití generálové jsou totiž toho názoru, že vládcové Měsíce jsou pány i nad Zemí. Už nyní zvažují možnost postavení měsíční základny. Rakety s atomovými hlavicemi by byly přímo vhodné, i když ne na udržování celého vesmíru v šachu, tak alespoň nepřátelských mocností na Zemi! Tato nic netušící oběžnice Země má nabízet ještě jednu výhodu. S měsíční základnou, samozřejmě, bez raket a atomových náloží, by člověk mohl přistávat na jiných planetách a případně zbraněmi a jinými lidskými vymoženostmi „obšťastňovat" tamější obyvatele.

Soupeření o dobytí měsíce je o to překvapující, že člověk prostřednictvím velkých teleskopů a nespočetných fotografií Měsíce získal přibližně přesný obraz o stavu povrchu. To, že tam není ani vzduch, ani voda, bylo zjištěno dávno. Byly správně zhodnoceny i obrovské teplotní rozdíly.

Nejlepší mezi astronomy varovali a varují před přistáváním na měsíci a podobnými úkony. Považují za omyl chtít tam vybudovat raketové základny. Ale je mnoho astronomů a „kosmických odborníků", kteří od měsíce očekávají zázraky. Ve svých utopistických představách zacházejí tak daleko, že si myslí, že v případě atomové války na Zemi se část lidstva může zachránit na Měsíci, a tím zachovat rasu před vyhynutím.

Nyní něco k otázce: Je vůbec možné, aby na měsíci přistála kosmická loď? Přistání je možné, protože Měsíc se nachází v rozkladu. Z tohoto důvodu ho už neobklopuje žádný ochranný vzdušný obal. Měsíc je už „mrtvou hvězdou".

Jiné je to s planetami, které jsou ještě „živé". Hustý vzdušný obal, který je obklopuje, téměř znemožňuje každé přistání hned od prvopočátku. Vždyť hned na začátku nej vzdálenějších zevních pásem atmosférických magnetických pásů nastávají rozkladné jevy materiálů každého létajícího tělesa, a to v důsledku jinorodé hutnosti prvků a jiných podmínek, což musí vést k deformaci nebo úplnému zničení létajících těles.

Toto platí na čistě technické, materiální vybavení a přístroje, protože lidská těla, pocházející ze Země, by nikdy nemohla přežít takovéto přistání. K tomu jsou životní podmínky panující na jiných planetách příliš odlišné. Už ani samotnou cestu v kosmické lodi, trvající několik měsíců, by žádný člověk nevydržel, protože lidské tělo by nemohlo přežít tak dlouhotrvající „beztížný stav“ a jiné škodlivé vlivy. Určitě budou kosmičtí odborníci, kteří tuší nebo dokonce vědí o těchto problémech, ale přece si je nechtějí přiznat v naději, že nějakým způsobem dokáží překonat přírodní zákony nebo si je podřídit.

Ano, Měsíc se nachází v poslední fázi svého rozkladu! Všechno, co je hmotné, má svoji předem stanovenou životnost; každý kámen, každý strom a rovněž i každé nebeské těleso. Jakmile nastala hodina rozpadu, začne se každé nebeské těleso rozkládat na svoje jednotlivé praprvky. Ale nic se při tom neztratí. Jemný, pro lidské oko neviditelný kosmický prach, který zůstává, se vsákne do věčně se pohybujícího koloběhu přírody a použije se pro zformování jiného nebeského tělesa Přírodní zákony Boha působí ve stvoření neomylně a bez přestání zvěstují Jeho všemohoucnost a velikost!

Měsíční noc! Měsíc se svým magickým světlem! Měsíční světlo! Měsíční svit! Obetkané legendami a všemi národy uctívané dodnes tak tajuplné měsíční světlo. A právem! Vždyť i tato mrtvá planeta byla kdysi pohádkově krásná. Rostlo na ní nespočetné množství palem a kapradí. Byly na ní kvetoucí louky, keře a mnoho přírodních pramenů, které přiváděly životodárnou vláhu všemu, co tam bylo a rostlo.

Na měsíci však nikdy nežili lidští duchové! V kdysi tak čarokrásném světě žilo a působilo jen mnoho druhů bytostných.

A dnes? Před mnohými tisíciletími udeřily hodiny, které ukázaly počátek konce nebeského tělesa, které známe jako Měsíc. Pro lidské vnímání je to dlouhý čas.

Rozklad se začal nejdříve ve vnitřním ohnivém tekoucím jádru. Obrovské otřesy Měsíce rozechvívaly planetu, na povrchu se všude otevíraly krátery, pukliny a rokliny, a všechno zaplavily lávou a popelem. Během dezintegrace vnitřního tekutého jádra přestala existovat magnetická pole a postupně mizel ochranný vzdušný obal. Byl čím dál tenší, až nakonec zcela zmizel.

Od té doby sluneční záření nabité protony a atomovými jádry doléhá bez překážek na povrch Měsíce. Totéž sluneční záření zasahuje i Zemi a proniká hluboko do jejího nitra. Ale ochranná zemská atmosféra rozptyluje a rozděluje jinak smrtelně působící paprsky a přeměňuje je tak, že se z nich stávají energetické zdroje.

V průběhu rozkladu Měsíce se v jeho nitru vytvořily obrovské, žhavými plynovými hmotami naplněné prázdné prostory. Tyto vytvářely mimořádný tlak, který vytlačoval masy kamení až do obrovských pohoří. Tímto způsobem se přenášely o kilometry dále i nahromaděné rozvaliny a kamení.

Takto se postupně změnil povrch kdysi kvetoucího nebeského tělesa. Vytvořily se daleko táhnoucí se rozštěpená kamenná údolí a hluboká koryta, ve kterých vřel duhově zbarvený a pronikavě zapáchající horoucí kal. Ale přešlo mnoho času, než se to dostalo tak daleko. Prach, popel a porézní kámen se neustále trousí z hornatých vyvýšenin. Celá hmota je v rozkladném pohybu.

I časový rytmus je na Měsíci jiný než na Zemi. Tak jak to vědci již přesně stanovili, měsíční den trvá tak dlouho jako 14 pozemských dní. To samé platí pro měsíční noci. I tyto jsou 14 x tak dlouhé jako pozemské noci. Tady je možné dodat, že kdysi byly i na Zemi delší dny a noci než dnes. To bylo ještě před dobou ledovou, dobou dodnes opředenou tajemstvím.

Denní teplota na Měsíci vystoupí až na 200°C a ještě výše, zatím co v noci klesne až na - 100°C. Spalující horka a třeskutá zima se nepřetržitě střídají.

K tomu se připojuje ještě to, že obrovské oblasti jsou tu nasáklé radioaktivitou. Na povrch neustále padají meteority a ustavičně vytvářejí nové krátery. Mimo to je Měsíc vystavený i různým paprskům, které přicházejí z jiných kosmických oblastí a působí urychlujícím způsobem na rozklad hmoty

Ne, na Měsíci už nejsou podmínky pro život! Vědci a kosmičtí odborníci, kteří se zajímají o využití Měsíce, přesně vědí, že člověk by tam nemohl žít ani vteřinu bez zvláštního ochranného vybavení Z tohoto důvodu se mají postavit komplikovaná výzkumná měsíční zařízení, která mají případné obyvatele zásobit vzduchem, vodou, atd. Proč tyto výdaje? Aby se hledaly poklady?

Lidé všemi takovými projekty mrhají jen svůj drahocenný pozemský čas a sílu, kterou jim Stvořitel propůjčil. Promarňují obrovské sumy, které by se na Zemi mohly použít užitečně a k požehnání všech.

Na Měsíci už nic nežije. Jeden ruský astronom z krymské observatoře v roce 1958 pozoroval povrch Měsíce zrcadlovým teleskopem a spektrografem, když v jednom kráteru, který je na měsíčních mapách pojmenovaný jako „kráter Alfons“, viděl záblesk červeného světla. Považoval to tehdy za sopečný výbuch. Jeho předpoklad nebyl správný a byl zpochybněn i jiným kosmickým badatelem. Na měsíci totiž už vůbec nejsou žádné činné sopky. To, co ruský astronom viděl, bylo náhlé vzplanutí nahromaděného plynu, kdysi neustálé, ale dnes už jen velmi zřídké, vyvolané určitými dopadajícími kosmickými paprsky.

Co vede tedy člověka k tomu, aby promarňoval svůj život podobnými utopistickými projekty? Co očekává od přistání na Měsíci? Chce snad ujít svému osudu? Celá tato „náměsíčnost" vypadá jako útěk před skutečností.

Chtění prozkoumat jiné planety částečně odkrývá touhu spoutaného lidského ducha, který se ozývá v lidském rozumu už jen jako slabá ozvěna a nachází svoje sebeuplatnění v technice vázané na hmotu.

Mnozí takoví, kteří se v současnosti zabývají astronomií, mohli už dávno zcela lehce navázat spojení s obyvateli jiných planet. Se žijícími planetami! Dnes by mohli být tak daleko jako jejich předchůdci před tisíciletími. Tehdejší „mudrci“ starých národů - dnes by se jmenovali vědci - jako Egypťané, Asyřané, Inkové, Chaldejci, Sumerové, Číňané a jiní z ještě dodnes neznámých národů, nabyli bez technických pomůcek takové astronomické poznatky, které dodnes tvoří základy této vědy.

Bez technických pomůcek! Současným badatelům hvězd je tato skutečnost stále záhadou. Jakým způsobem docílily tyto staré národy takové exaktní matematické vědění o dějích v kosmu?

Záhadu je možno velmi jednoduše rozluštit. Tito staří „mudrci" dávno zašlých dob měli ještě svobodného ducha schopného přijímat! Rozumové vědění ještě netvořilo takovou hutnou překážku jako je tomu v současnosti. Tito někdejší vědci se často vědomě uvolňovali ze svého pozemského těla, aby mimo těžkou hmotu, vedeni a vyučováni velkými přírodními bytostmi, si osvojovali poznání vesmíru. Všichni tito mudrci měli velký vliv a moc nad králi a národy, protože prostřednictvím jejich spojení s přírodními bytostmi dovedli s velkou přesností předpovídat každý děj v přírodě, takže nikdo nemusel utrpět žádnou škodu kvůli nějaké události v přírodě se odehrávající. I jejich znalost rostlin ve velké míře překonávala všechno poznání dnešních botaniků.

Člověk nyní žije v době, ve které by všechny jeho smysly a snažení měly směřovat k vyššímu. Je to čas posledních velkých duchovních zvěstování na Zemi!

Nevědomá touha dnešního rozumového člověka sahá jen po hrubohmotné hvězdy. Nejde už víc za hmotu. Všechna nebeská tělesa, která člověk vidí svýma pozemskýma očima, teleskopy nebo podobnými pomůckami, patří k těžké hmotě.

Pozemský člověk se svým hrubohmotným tělem, tělem z masa a krve, nikdy nebude moci přistát na takových nebeských tělesech, která se ještě nenacházejí ve svém rozkladném procesu. Pouze výškovým letem svého ducha může člověk, který se zaobírá astronomií, symbolicky pověděno, sáhnout po hvězdách. Ani ten nejhutnější vzduchový obal by mu nebyl žádnou překážkou. Mohl by duchovně vědomě navázat spojení s obyvateli jiných planet a současně získat úplné poznání o dějích probíhajících v kosmu.

Miliony planet je obývaných. Ale jsou to lidé jako my. Lidská rasa, která byla stvořena podle obrazu Božího, se všude projevuje stejně. Výtvory, které často znázorňují lidi vystupující z létajících talířů, jsou jen formy chorobné fantasie a úsilí uplatnit se, nebo lež.

Všechna technická díla, jakkoliv jsou vynikající, zůstávají vždy vázána na hmotu, protože jsou díly činnosti rozumu!

Duchovní a duševní pomocné prameny, které má pozemský člověk k disposici, jsou dnes zakrnělé, protože se nepoužívají. Pozemský člověk by byl mohl s touto pomocnou silou, která k němu shora přitéká, vytvořit taková díla, která daleko přesahují všechny dnešní technické schopnosti.

Duchovně nevědomý a prázdný stojí nyní člověk uprostřed svých technických vymožeností před svým Stvořitelem.

f Žádné raketoplány nemohou vynést pozemského tvora, který je sužován nepokojem, l nejistotou a strachem do takových výšin, kde by ho nemohly zasáhnout paprsky Soudu.

 

 

XIII.

ATOM

 

Atomy jsou malými stavebními kameny velkého univerza! Každý atom je potom ještě sám o sobě malým kosmem, který svou dokonalostí zrcadlí celou velkolepou hmotnou výstavbu stvoření a všem oznamuje věčnost Boží velkoleposti a moci! Atomy ukrývají tak horlivě hledané tajemství vzniku hmoty.

Klíč k zpřístupnění atomu dostali do rukou na to předem připravovaní lidé, když světové hodiny k tomu daly signál. Stalo se to v tom časovém okamžiku, kdy lidstvo mělo už k tomu dosáhnout bodu duchovní zralosti.

Odhalením atomové síly se dosáhlo toho bodu výšky lidského poznání ve hmotnosti, který ve hmotě není možno překonat. Přístup k obrovskému a nevyčerpatelnému zřídlu atomové energie byl v pravém smyslu královským darem, který byl po uzavření dlouhého vývojového období pro lidstvo připraven. Ano, královským darem! Vždyť atomová síla, zužitkovaná ve smyslu Bohem chtěném, by z dnešního lidstva v určitém ohledu už udělala pána hmoty! V rukou duchovně vysoko stojících lidí by byla obrovská energie činitelem moci netušeného významu, protože díla z ní vznikající by byla i pokorným velebením všemohoucího Stvořitele!

V rukou duchovně vysoko stojících lidí by mnohostranně upotřebitelné možnosti atomové energie byly umožňovaly vznik děl, hraničících se zázrakem, ku blahu a radosti všech.

Atomová síla, mocný dar nebes, byla zpřístupněna. Zpřístupněna duchovně nepřipravenému a upadajícímu lidstvu! Z tohoto důvodu nelze se divit, že jedinečné zřídlo energie se použilo na výrobu ničivých zbraní. Atomová bomba je ztělesněním všech nahromaděných negativních lidských vlastností, jako je nedůvěra, závist, hlad po moci, strach, nepřátelství, atd. Je tedy výtvorem lidstva odřezaného od všech dobrých duchů Světla!

Atomový hřib, který se vytvořil po shození první atomové bomby nad Japonskem, se vzpínal k nebi jako hlava medúzy současnosti. Stísňující strašidlo hrůzy a symbolický obraz lidstva, které už tisíce roků tancuje na pokraji propasti nedozírných hloubek.

Strašidelná, stísňující hlava medúzy žije dále! Ano, mohutní ze dne na den! I obrazy strachu, které skličují lidi, nabývají čím dál větší váhy a pronásledují napadené ve dne i v noci. Strach je oprávněný, vždyť na Zemi je více než 50.000 atomových bomb!

Kdo bude číst tyto řádky, může být pobouřený a může si myslet, že lidstvo jako takové nemá co do činění s výrobou smrtonosných zbraní. K zodpovědnosti by se mohli volat nejspíše vědci, kteří se zúčastnili výroby atomových zbraní a, samozřejmě, všechny osoby, zúčastňující se na vládě a armády, které je použily a i dále budou používat.     ‘

Ti, kteří si to myslí, se mýlí, protože téměř všichni na tom nesou vinu! Nikdy by se takový * nástroj smrti nebyl mohl vytvořit, kdyby se na tom nebylo zúčastnilo celé lidstvo tím, že se ! q odvrátilo od Světla a Pravdy.

Atomoví vědci jsou na tom nejméně vinni nebo vůbec nevinní, protože oni jsou jen zprostředkujícími nástroji, které dali tuto ohromnou přírodní sílu do služeb lidstva.

Lidstvu bylo dáno všechno. I klíč k tomuto nevyčerpatelnému energetickému zdroji. Mohlo sklízet ta nejbohatší požehnání, kdyby se nebylo stavělo vždy opět a opět proti Vůli Boží, ale nyní v Soudu i atomová energie přispívá k očistě.

 

 

XIV.

SLUNCE UMÍRÁ !

 

Naše slunce dospělo do svého fyzikálně kritického bodu!

Astronomové a fyzici již dávno poznali, že ve vesmíru, přes nepředstavitelné rozměry, nic není nekonečné a neohraničené. Světový prostor se sice rozšiřuje, protože se ustavičně   rodí   nové hmoty, tedy nová světová tělesa, ale přes to nadále zůstává hranice.

Ohraničená je i životnost každého světového tělesa. Tam, kde byl začátek, tam musí zákonitě existovat i konec. Vždyť ve hmotnosti nic není věčné!

Každé z miliard sluncí a každá planeta dospěje jednou do takového bodu, ve kterém nastoupí předvídaný konečný stav. Naše Slunce nyní dospívá do tohoto koncového bodu!

Astrofyzikové vypočítali, že Slunce je staré čtyři miliardy roků. Pro lidské chápání  je  to dlouhý čas.

Bod obratu nyní nastal nejen pro lidi, ale i pro Slunce a Zemi.

Skutečnost, že lidstvo se nachází v bodě obratu, není možno dále zatajovat, v bodě obratu s katastrofálními následky. Pozemský člověk se přes všechen technický pokrok žene dále, obklopený formami strachu uprostřed moře hrůz.

A slunce? Naše nádherné, tak milované Slunce umírá! Sluneční skvrny už roky vysílají zprávy do celého stvoření o tom, že se poměry v obrovské sluneční hvězdě mění!

Slunce je stálice nepředstavitelné velikosti, kterou tvoří žhavé plyny. Mnoho tisíců planet, jako je Země, by bylo zapotřebí, aby se její nitro naplnilo.

Tmavé skvrny, které se objevily na Slunci, astronomové nazvali „tajemné jevy“. Dokázali totiž už vypozorovat, že „sluneční skvmy“ jsou vlastně gigantickými nálevkami uprostřed magnetických silových polí. Tyto nálevky jsou naplněny běsnícími, vířícími prvky, které jsou potom jako žhavé plyny vyvrhované do výšek několika tisíc kilometrů. Byly pozorovány sluneční výbuchy, které měly sílu bilionů „vodíkových bomb“! Fysik a nositel Nobelovy ceny H.A.Bethe právem říká, že slunce je v podstatě gigantickou vodíkovou bombou, pravdaže, velmi dobře řízenou vodíkovou bombou.

Co se týká znepokojujících obrovských ztrát energie, dá se říci, že astrofyzikové si myslí, že rozluštili hádanku. Vypočítali, že uvnitř slunečního tělesa se vodík mění na helium a v důsledku toho Slunce disponuje fantastickými reservami sil.

Tím se však ještě zdaleka neobjasnil „tajemný jev“ slunečních výbuchů. Výraz „tajemný jev“ se v odborných kruzích používá ještě i dnes.

Astronomové se mohli prostřednictvím nových velkých teleskopů mnoho naučit. Už se „domnívají", že někde v universu musí existovat „centrálně řízený dráhový  pořádek. Touto „domněnkounebo „předpoklademse o velký kus přiblížili k pravdě. Dnes by mohli vědět mnohem více, kdyby „intuicí nebyli zavrhli jako nevědecký přístup. Samotné rozumové vědění zůstane vždy úzce ohraničené.

Samozřejmě, mezi astrofysiky a podobnými hvězdnými badateli, jsou tací, kterým jejich intelekt nepřekáží. Jsou to oni, kteří pozorují obrovské výbuchy na slunci s obavami v srdci, protože ví, že Slunce je už velmi staré a dávno překročilo svůj vrcholový bod.

 

Stálice

Nyní si objasníme výraz „stálice. Slunce se nazývají stálice, protože jejich vlastní pohyb, který je často obrovský, není možno očima postřehnout. Stojící, tedy nehybné, však ve stvoření není nic.

Důsledky výbuchů slunce dosahují daleko, protože vysoko aktivní, elektricky nabité proudy, které se při výbuších uvolňují, vyzařují do kosmického prostoru a dotýkají se i magnetických polí Země. Přitom způsobují vznik tajfunů, tropických vichřic, nadměrných srážek nebo velkého sucha. Mimo to bylo pozorováno, že při intensivních slunečních výbuších se značně zvyšuje počet sebevražd a vražd.

I proto jsou lidé často nervosnější, popudlivější a bez chuti do práce. I průdušky a hrdlo mohou být napadeny tam, kde k tomu existuje sklon. Samozřejmě, jde jen o několik náznaků. Vždyť sluneční výbuchy mají ještě i jiné důsledky, které nejsou jen tak lehce viditelné.

Sluneční výbuchy jsou hlasateli. Ohlašují, že naše krásná denní hvězda dospěla do svého konečného stavu! Fyzikální změny v nitru slunce poukazují na celkovou přeměnu. Na takovou přeměnu, během které nakonec to gigantické Slunce bude tak stlačeno, že z něho zůstane jen hvězdička ne větší než naše Země. Hutná, koncentrovaná hvězda, která vlastní už jen málo světelné síly.

V astronomii se vyhaslá slunce nazývají „bílí trpaslíci!

Nové slunce

Slunce, které poskytuje světlo a teplo celé rodině planet, nemůže jen tak z ničeho nic explodovat bez toho, aby nebylo už jiné, silnější slunce v blízkosti. Ve stvoření není činů libovůle! I vyhasnutí nebo rozklad hvězdného tělesa se může uskutečnit jen v souladu s časovým rozvrhem předem stanoveným v přírodních zákonech.

Když se tu ve spojení s hvězdami používá slovo „blízkost", tak se tím rozumí „astronomická blízkost". Žádná hvězda není blízko druhé. Astronomové se svými obrovskými teleskopy hovoří o kosmickém prostoru, že je „neobývaný a prázdný", protože vzdálenosti mezi hvězdami jsou tak veliké. Když to pozorujeme ze Země, všechno vyhlíží zcela jinak. „Mléčná dráha" vypadá jako nějaké nakupení hvězd, které leží všechny „blízko" jedna vedle druhé. Ale toto zdání klame. Vzdálenosti mezi nimi se rovnají světelným rokům.

V dobře zorganizovaném „centrálně řízeném pořádku drah nebeských těles" v časových odstupech trvajících miliony roků nastupují „vzácné přírodní děje." Takovýto výjimečný přírodní děj se začíná projevovat nyní, ve století Soudu! Setkají se, lépe řečeno, již se setkala dvě slunce!

Zatímco žhavá plynová koule našeho starého slunce vyhasne za doprovodu nepopsatelných výbuchů, na svoje místo se pohnulo už i nové, větší slunce, aby potom v okamžiku, kdy k tomu nadejde ta správná chvíle, svým způsobem udrželo celou rodinu planet pospolu v souladu se zákonem gravitace.

Výše popsaný děj není možné ještě pozorovat teleskopy, proto astronomie takovou možnost vůbec nebere v úvahu. Připouští sice katastrofu Slunce nebo Země, ale ne v současnosti. Říkají, že Slunce, které je staré čtyři miliardy roků a disponuje ještě tolika „fantastickými silovými reservami", zůstává i nadále života schopné.

Na druhé straně jsou různí astronomové, kteří pomocí zvláštních průzkumných metod a výpočtů již roky mluví o intensivním světelném prameni, jehož paprsky působí na naše Slunce a aktivují na něm výbuchy. Z počátku si mysleli, že je to nějaká kometa. Tento předpoklad se však nemohl dlouho udržet k vůli velikosti našeho Slunce. Ani ta největší kometa nemůže mít vliv na rozžhavenou plynovou masu mocné sluneční hvězdy.

Průměr Slunce překračuje 109 ti násobek průměru Země.

Jedna obrovská kometa je už stejně v „blízkosti", i když ještě není viditelná. Celá Země se bude chvět pod jejím zářením a vlivem a obraz povrchu Země se naposledy změní.

 

Důsledky pro planetu Zemi

Mnohé tektonické pohyby v nitru zemské kůry a mnohá další zemětřesení jsou „signály" toho, že i v planetě Zemi probíhá něco neobyčejného! Za poslední roky bylo ročně zaznamenáno 80.000 zemětřesení. Většina z nich nezpůsobila mnoho škod, ale samotná skutečnost, že se Země prakticky neustále chvěje, ničemu dobrému nenasvědčuje, alespoň jistě ne pro lidi.

Právě před několika dny (nyní je duben 1969) oznámili odborníci Spojených národů alarmující zprávu v tisku, že počínajíc dneškem se v kterékoliv chvíli může dostavit zemětřesení, při kterém může zahynout i milión lidí!

Přes všechny otřesy a převraty ještě nenastal konec Země. Ale tato bude přece vyhozena ze své dráhy, a sice v tom okamžiku, když děje fyzikálních změn v nitru Slunce zapříčiní, že se přitažlivá síla Slunce zmenší.

Tímto zmenšením přitažlivé síly bude Země automaticky odtlačená ze své „kritické hranice vzdálení". Jinými slovy řečeno, bude odvržena ze své nynější dráhy. Hranice vzdálenosti mezi hvězdami jsou zakotveny v přírodních zákonech. Každé odchýlení od těchto hraničních hodnot ohrožuje stabilitu daného tělesa, protože jeho rytmus vychází z rovnováhy.

Tyto „kritické hranice vzdálenosti" podmíněné zákonem stvoření jako první objevil a vypočítal matematik „Roche". Proto se i nazývají „Rocheho hranice".

Vesmírné těleso, které opustí kritickou hranici, je vystaveno nebezpečí zničení!

Země nebude zničena. Nové slunce ji bude magneticky přitahovat a uvede ji na novou dráhu To je velmi výjimečný přírodní děj, který byl umožněn nyní v Soudu prostřednictvím spolupůsobení mnoha činitelů. Když tento den nastane, Země se zbaví zátěže miliardy lidí nebo ještě více. O miliardu lidí méně ! Už samotný tento fakt by stačil k tomu, aby to naši planetu vysunulo z její dráhy!

Když Země opustí svoji starou dráhu, bude více dní na Zemi panovat tma. Na této planetě, kterou zohavili lidé, bude dlouhá kosmická noc!

Uveďme tu úsek který můžeme číst v přednášce „Poslední soud“ v původním Poselství (v novém „Poselství Grálu“ v I.dílu v přednášce ,,Svět“). Doslovně tu totiž stojí:

Země přichází nyní k bodu, na kterém se uchyluje od dosavadní dráhy, což se nutně velmi ucítí také hrubohmotně. Potom začne i ostřejší rozlišování mezi všemi lidmi, které se v poslední době již připravovalo, ale projevovalo se dosudjen »v názorech a přesvědčeních«

Tato slova z Poselství Grálu obsahují upozornění, napomenutí, ale i zaslíbení. Blaze tomu, kdo je hoden Boží milosti!

Člověk bude v nadcházejícím čase vydán na pospas přírodním silám, které nezvládl a před kterými nemůže utéct. Ochranu před těmito silami najdou jen takoví lidé, kteří se již duchovně změnili k lepšímu. A těmto lidem se určitě dostane Boží milosti!

Je život na jiných planetách?

Zajisté, lidé žijí na jiných planetách v miliardách slunečních soustav. Existuje nesčíslné množství planet s totožnými příznivými povrchovými podmínkami, jaké jsou na naší Zemi Všechny tyto zemské planety jsou obývány lidmi jako jsme my! Lidská postava je v celém stvoření stejná.

Fantastické postavy, které údajně vystupují z létajících talířů a straší lidi, jsou buď výplodem fantazie nebo lží. Pravděpodobně jsou čirým výmyslem, protože takoví lidé nejsou. Ani takoví bytostní neexistují. A mimo to, v souladu s jejich jemnějším druhem, by je hrubohmotné oči nemohly ani zpozorovat.

Celý vesmír je osídlený! Osídlený bytostmi všech druhů. Dokonce i ve zdánlivě „prázdném neobývaném kosmickém prostoruvládne ta největší aktivita! „Tajuplné záření“, které nazýváme energií, obsahující stavební materiál pro všechna světová tělesa, neviditelně pro naše oči prostupuje celým kosmem. Tam, kde je energie, tam je i život a pohyb!

Názory astronomů o tom, jestli jsou lidé na jiných planetách, se různí. Ti, jejichž vyciťování není zablokováno intelektem, jsou přesvědčení, že i na jiných planetách musí být život, protože by bylo příliš nepravděpodobné, aby mezi miliardami slunečních soustav byla jen jediná planeta, která je obydlena.

Ruský biolog a americký astronom došli při svém zkoumání kosmu k takovému výsledku, že mezi 150 biliony těles naší galaxie je alespoň 150.000 planet, které jsou obývány stejnými lidmi jací žijí na této Zemi. Samozřejmě, existují i jiní badatelé, kteří mají stejný názor jako tito dva jmenovaní.

Naše planeta je dnes jednou z mnoha, které jsou obývány lidmi. Jen před třemi miliony roků to bylo jiné, protože nejdříve zde na této planetě, na které žijeme, se inkarnovali první lidé.

Až mnohem později, a to vždy v přesně dopředu stanoveném odstupu, se začali inkarnovat lidští duchové i na jiných planetách.

Co se týká tolik diskutovaného Marsu, je třeba říci, že tam lidé nežijí a ani nikdy nežili. V atmosféře chudobné na kyslík, která tam panuje, by to ani nebylo možné.

Jiné je to s planetou Venuší. Tato planeta má takovou atmosféru, která lidem umožňuje život. Venuše je bohatá na vodu a je horká. Díky velké vlhkosti vzduchu je vegetace vždy čerstvá a zelená Bohatství tamějších květů je nepopsatelné. Všude ze země vyvěrají horké prameny a jsou tam jezera, ve kterých je na mnohých místech vroucí voda. Lidé, kteří žijí na Venuši, stojí ještě téměř na počátku svého vývoje, takže jsou doposud nevinní a čistí.

Pozemský člověk se kosmickou lodí nikdy nedostane ani na jednu z těchto planet. Měsíc je blízko v porovnání se vzdálenostmi, které nás od jiných planet oddělují. Přistání na hvězdě je iluzí! Dokonce i „přistání" na Měsíci je bez praktické hodnoty.

Skutečná tajemství přírody jsou před lidmi již dávno uzavřená. Spekulativní technické vymoženosti na tom nic nemohou změnit.

X dodatečnému objasněni je potřebné říci, že mimo toho zde uvedeného, jsou na Venuši i rozsáhlé pouště.- O rytmu vývoje na planetách viz: „Poselství Grálu doznívá “ („Poselství Grálu, III.díl) „Bytostné zárodky".]

 

 

XV.

ZÁHADA  CHOROB  A  UTRPENÍ.

 

Kapitola duševních a tělesných chorob a utrpení je tak zamotaná a složitá jako všechno, co souvisí s lidským bytím na Zemi.

Pokud duch, duše a tělo harmonicky spolupůsobily, byly choroby neznámé. Pozemská těla byla dokonale fungující zázračná díla, která zrcadlila dokonalost všemohoucího Stvořitele.

Změnilo se to až tehdy, když se duchovním selháním lidstva narušil celý životní rytmus a tím se všechno vysunulo z rovnovážného stavu. Tímto selháním začal osud. Lidé se otevřeli vlivům Luciferovských duchů, kteří jako temné proudy všechno strhli s sebou a přesytili zárodky lží. S tím přišlo na svět všechno další zlo! Lidé se provinili vůči Bohu, svému Pánu. Z počátku bylo pro ně lehké poznávat svoji vinu a odpykávat ji, když jim v tom nebránila samolibost a velikášství.

Během mnohých tisíciletí tak narostla tíha viny, můžeme ji nazvat i „karmou14, že dnes nahání lidem strach a hrůzu jako stísňující noční můra. Tíha provinění se skládá ze zárodků nepřátelských vůči Světlu, které již od dávných zapomenutých dob skličují duše a vyvolávají v pozemském těle choroby. Pod „zárodky nepřátelskými Světlu" je třeba chápat všechny negativní výplody lidského tvora, jakými jsou např. lež, samolibost, nedůvěra, závist, žárlivost, nenávist, nevěrnost, krutost, pomstychtivost, pomluva, lakomství, faleš, zbabělost, nemravnost a perverznost. Tímto jsme ještě zdaleka nevyjmenovali všechny výplody, ale mělo by to stačit na to, aby si čtenář uvědomil, že všechny tyto vlivy člověka ani nekrášlí, ani nepřispívají k jeho zdraví.

Všechny negativní lidské výplody, ke kterým v současnosti patří i dlouhé řeči, „slova", která se vyslovují a píší v zájmu rozšiřování všeho zla, nesou v sobě substance, které jsou nepřátelské vůči životu a lásce. Tato nyní v soudu bezpodmínečně zničí své původce.

Příznaky těchto jedovatých látek se čím dál jasněji projevují na duši i na těle. Nikdo by neuváděl do souvislosti odporné, choré, slepé, hluché a zmrzačené tvory s krásnými lidmi překypujícími radostí a zdravím, kteří kdysi zalidňovali Zem i záhrobí. Změna proběhla dokonale.

Země bude na sobě co nejdříve nosit jen nemocné lidi. Především mučivé duševní stavy strachu a deprese se všemi svými průvodními jevy se staly hrůzostrašnou metlou lidstva. Právem se označuje strach za chorobu tohoto století. Dokonce ani věřící lidé dobré vůle se neosvobodí od svých představ strachu, když musí konstatovat, že všechno, čemu do nynějška věřili, začíná nyni kolísat.

To smutné při těchto mučivých duševních stavech je to, že nejsou žádné léky, které by uměly léčit tento druh utrpení. Duševní utrpení je možné léčit jen z „nitra“ navenek a může to učinit jen dotyčný člověk sám.

 

Psychotropní látky

Léky, které v současnosti používají neurologové a psychiatři, jsou různorodé „psychotropní látky“. Mohou jimi docílit přechodné zlepšení, ale nic více Základní zlo, které způsobuje stavy strachu a deprese, se nemůže léčit jen medikamenty!

Psychotropní látky působí na centrální nervový systém a přinášejí trpícímu uvolnění napětí a uklidnění. Při těchto medikamentech se nejedná o narkotika. Ale přes to jsou tak jako narkotika nebezpečná, protože lidé si na ně zvyknou a stanou se na nich závislými.

Utrpení těchto lidí se přijímáním narkotikům podobných látek jen vyhrocuje, přičemž duševní stavy strachu a deprese se potlačují jen dočasně! Jakmile účinek léků opadne, opět se dostávají do popředí všechny konflikty a strachy. Trpící touží opět po lécích a po určitém čase se stanou závislými.*)

[ *)Existuji klinické případy, při kterých lékařská péče vyžaduje použití psychotropnich látek.]

 

Psychiatři

Nyní několik slov o „psychiatrovi". Psychiatr znamená „lékař duše“. To znamená, že jde o takového lékaře, který léčí duševní utrpení.

současnosti jsou těchto specialistů tisíce. Ale až na některé, kteří se vážně snaží dopátrat pravdy o lidské „psychice", všichni neprávem nosí jméno „lékař duše“, protože nic nevědí ani o lidské duši, a ani o jejích souvislostech s duchem a pozemským tělem. „Lékaři duše“ v mnohých případech existenci samotné duše dokonce i zpochybňují!

Celá věda, která se zabývá „psychoanalýzou", tedy psychologií, vůbec nemá jeden jediný pevný základ. Tvoří ji jen dohady, abstraktní teorie a fantasie.

obsáhlé literatuře, která v tomto oboru existuje, ostře vystupuje na světlo světa nedostatečné poznání v této oblasti. Často se sice cituje „Freud" a „Jung" a možno se dočíst i o těch nejzvláštnějších vysvětleních, o „rozpadu osobnosti, komplexu viny, sexualitě a reakci podvědomí", ale nikde není ani zmínky o duši a lidském duchu. Dnešním poznáním, které psychiatři mají, neosvobodí ani jednoho člověka od jeho duševního utrpení! Právě dnes, v Soudu, kdy duchovní selhání lidstva čím dál více vystupuje na povrch, člověku obávajícímu se strachu a hrůzy, by mohl psychiatr velmi pomoci. Ale na to, aby to dokázal, musí mít ucelené vědění o dějích, které se lidského bytí dotýkají.

Stavy strachu, deprese, krátce řečeno všechno utrpení, jehož původ se označuje jako nervový, jsou zpětná působení nesprávně žitého pozemského života, jehož důsledky se nyní v Soudu mučivě projevují. To samé platí pro těžké tělesné choroby a jiné problémy.

Dnes je všechno spjato se zpětným působením! Války, hlad, chudoba, ničení lidstva přírodními katastrofami a mnoho dalšího, protože člověk všude a v každé době podléhá zákonu zpětného působení! To, co zaseješ, budeš sklízet!

Sluneční pleteň

Duševní utrpení, ke kterým patří různé stavy strachu, deprese, těžší nebo lehčí neurosy, které působí tak tísnivě, se přenášejí prostřednictvím sluneční pleteně na lidské tělo. Sluneční pleteň působí jako „přijímač", který přijímá reflexy z astrálních úrovní a dále je vede k mozku.

Sluneční pleteň je nejdůležitějším nervovým centrem „vegetativního" nervového systému a právem se označuje za spojnici mezi duší a tělem!

Vegetativní nervový systém, ke kterému patří i „bloudivý nerv", se neuplatňuje jen jako přijímací stanice, která přijímá vjemy ze střední hrubohmotnosti, z astrálního světa, ale řídí i všechny nevědomé životní děje pozemského těla, které pozemský rozum nemůže ovlivňovat. K funkcím, označovaným jako „nevědomé životní děje", patří mezi jiným i činnost dýchacího a trávicího ústrojí, a činnost mozku a žláz s vnitřní sekrecí.

Jestliže chemické a elektrické děje vegetativního nervového centra jsou nezávislé na lidské vůli, předpokládá se, že fungují samostatně, tedy automaticky. To je omyl. Bez podnětu nefunguje nic! Síla a podnět přichází také ze střední hrubohmotnosti, která hrubé, pozemské hmotnosti stojí nejblíže, dokonce ji celou obklopuje. Je to síla duše, která udržuje autonomní nervovou síť ve vibraci a v činnosti.

Sluneční pleteň leží před abdominální (břišní) aortou a hluboko pod bránicí. To je i příčinou toho, proč člověk vyciťuje všechna duševní hnutí nejprve v oblasti žaludku bez ohledu na to, jakého druhu tato hnutí jsou.

Sluneční pleteň! Staré národy znaly přesnou funkci této velké nervové sítě. Všechny věděly, že se přes toto nervové centrum přijímají i sluneční síly.

 

Astrální úrovně

Ještě několik objasnění o astrálních úrovních anebo o střední hrubohmotnosti. Jemnohmotná duše nemůže působit bezprostředně na hrubohmotné pozemské tělo. Propast by byla příliš veliká. Potřebuje most, který vytváří spojení ke sluneční pleteni. Tento most tvoří astrální tělo, jehož podstata přesně odpovídá střední hrubohmotnosti, a proto je hrubohmotné zemi nejblíže.

Duše prozařuje toto astrální tělo při každém svém hnutí. Jestliže jsou tato hnutí temnějšího druhu, tak vjemy, které duše přes astrální tělo zprostředkovává sluneční pleteni, budou tomuto stavu odpovídat a pozemského člověka budou trýznit všechny možné strachy a deprese.

Jiné to je, když jde o dobré, dobro činící hnutí, o hnutí duše, která nevleče s sebou žádnou negativní, staletí starou karmu. Takovýto člověk nebude podléhat žádné neuróze, bude stále optimistický, klidný a vyrovnaný.

Dobré vlastnosti, jako pravá láska k bližnímu, spravedlnost, smysl pro radost, vděčnost, ohleduplnost a láska k Pravdě vytvářejí ve sluneční pleteni harmonickou vibraci, která kladně působí na celý nervový systém a na celkový tělesný stav.

V „Poselství Grálu doznívá" (v novém „Poselství Grálu", III. díl), je uvedeno v přednášce „Světlé nitky nad vámi" doslovně toto:

„ Tak je tedy astrální tělo střední hrubohmotnosti vlastním vchodem a vypadni branou duše. ..."

Astrální tělo, které působí jako jemnější obal pozemského těla, se po pozemské smrti rozpadne. Ale duše žije dál. Je uzpůsobena jemnohmotnosti a jen pomocí duše může duch působit ve hmotných světech. Duše umírá a rozpadá se až potom, když ji duch s konečnou platností opustí.

Přičemž astrální a pozemské tělo se musí při každé inkarnaci opět znovu vytvořit, duše zůstává stále stejná. Je sice tatáž, ale přece vyhlíží jinak než původně, protože nese na sobě poznávací znamení uplynulých pozemských inkarnaci jak v dobrém tak i ve zlém smyslu!

Negativní, životu nepřátelské vlastnosti, jako lež, nedůvěra, nenávist, a jiné, časem hrozným způsobem změní duši. Promění se na jedovaté bacily, které můžeme nazvat i zárodky, které způsobují vředy, jizvy, poranění a deformace. Duše takovým způsobem zrcadlí tíhu svých dluhů nebo karmu.

V dobrém smyslu je duše hezká, čistá a bez příznaků chorob.

Při každé nové pozemské inkarnaci bude astrální a pozemské tělo nést v sobě a na sobě karmické znamení současné duše. V této skutečnosti spočívá rozřešení záhady, proč se určité dítě narodí nemocné nebo deformované a slabomyslné, zatím co jiné děti přicházejí na svět silné a zdravé. Každý novorozenec si přináší na svět svoji karmu. To neznamená, že zdánlivě silné děti si nepřinesly s sebou karmické zatížení. Dnes se to stává tak zřídka, že takový předpoklad vůbec nemůže být brán v úvahu. I takové děti nesou zárodky skrytě v sobě. Může se říci, že nesou „disposici" pro určitou chorobu, která je karmicky podmíněna. To, kdy se tato choroba projeví, závisí na mnoha faktorech.

Většina projevů chorobného rozpadu, který je „přilepený" na duši a na astrálním těle, se rozhodně objeví v dospělosti. To je doba, kdy se dítě dostává do spojení se světem ducha. Od té doby jsou mladá děvčata a mladí muži plně zodpovědní za svoje skutky.

Je to i doba, kdy se karmická zatížení zviditelňují jak v dobrém, tak i ve zlém smyslu.

U velké části dnešní mládeže je možné přesně stanovit druh jejich duševního stavu. Nespokojenost, nevděčnost, nechuť, odmítání všeho pořádku a závislost na všem nízkém a temném jsou důsledky trýzněné duše. Později se k těmto negativním projevům přidružují i komplexy viny, strach a deprese a, samozřejmě, nedají na sebe dlouho čekat ani tělesné komplikace.

 

Rakovina

Všechno, co si člověk při svém narození přinesl s sebou, se jednoho dne ukáže. Určitá karmická choroba se často až v pozdějším věku stává akutní, i když disposice k ní už existovaly při narození.

Vezměme si jako příklad rakovinu. Rakovina je karmicky podmíněná choroba, protože její vznik je třeba odvodit od spolupůsobení životu nepřátelských substancí, které narušují rovnováhu duše. K životu nepřátelským substancím, o kterých jsme se zmínili už na začátku této přednášky, patří i kázání bludů, zneužívání pohlavní síly a rouhání se Bohu.

Člověk nemocný rakovinou musí v sobě nosit, duševně v sobě nosit, charakteristický sklon k ní. Samotné vnější vlivy nestačí na to, aby vyvolaly takovouto chorobu. Jestliže tato choroba napadne nějaké malé dítě, tak to naznačuje spoluvinu rodičů. Tito rodičové snad tak nesprávně vychovávali děti ve více svých předcházejících pozemských životech, že se z nich stali škůdcové a způsobovali sobě i jiným vždy jen utrpení. Ale to je jen jeden příklad, kterým si čtenář může vytvořit obraz. V lidském bytí je dnes už přece tolik různých druhů vláken viny, které se konkretizují a vytvářejí jedovatě působící choroboplodné zárodky!

Karmická choroba se nikdy nemusí rozvinout ve své plné hrůze! Dotyčnému stačí, když se v pravý čas ještě „vnitřně přestaví" a usiluje o Pravdu a poznání. Jakmile se dobro opět dostane do popředí, zmizí všechny rakovinotvomé znaky na duši a na jejím astrálním těle! Tělesná choroba tak nedostává více potravu! Nemocnému se tím může pomoci!

Při radikálním obratu se nemoc často vůbec neprojeví, i když sklon k ní tu je. Jestliže už propukla, bujení rakovinných buněk je možné zadržet operačním zákrokem; zlepšení a uzdravení je možné docílit v takových případech i léky, změnou potravy a pitného režimu.

Na to, jak se karmické nemoci, dokonce všechny nemoci projeví, je vždy směrodatné vnitřní  „včasné přeladění se“ člověka. Nemoci mohou být plné milosti a vést k pravému poznání Boha! Jak často se stává, že člověk až skrze žal přichází k tomu, aby uvažoval o životě a smrti a tak poznal svoji malost! V každé nemoci a každém utrpení se zachvívá upozornění a hlas! Jsou to poslové lásky, kteří chtějí zachraňovat a léčit!

V současnosti je tak mnoho duševních příčin, které vyvolávají nemoci a příznaky chorob, že je těžké stanovit správnou diagnosu. Velké starosti, např. i smutek, vášnivé hnutí mysli, těžké poměry v práci, nepříjemné rodinné poměry, pesimismus, nenaplněná naděje a zklamání v lásce, strach, vytrvalá žárlivost, tajná vina a mnoho jiného vyvolávají v organismu chorobné příznaky, které je možné léky jen zřídka zcela vyléčit.

K takovým nemocem patří např. žaludeční vředy, choroby žlučníku, poruchy trávení, určité druhy astmatu, záchvaty kataru průdušek, migrény a bolesti hlavy, které se táhnou od zadní části hlavy až k zátylku, různé neuralgie, poruchy srdce, záchvaty kašle, hysterické záchvaty pláče i určité kožní vyrážky a svědění kůže, žaludeční křeče, zvracení a ještě jiné.

 

Utěk před skutečnosti

Dnes je velmi mnoho i takových lidí, kteří hledají útočiště v nemoci. Cítí se nemocní a vykazují příznaky chorob, které se těžko dají definovat. Příčiny pro „útěk do nemoci“ je třeba hledat většinou v těžkých poměrech denního života, se kterými se člověk neumí vyrovnat. Takto tedy utíká před něčím místo toho, aby před daný problém odvážně předstoupil.

Další příčinou pro takový „útěk“ je třeba hledat v komplexech méněcennosti. Dotyčný ustavičně cítí, že ho odstrkují, znevažují a neberou na něho ohledy a jen prostřednictvím nějaké nemoci dokáže zamířit pozornost okolního světa na sebe, i když jen na krátkou dobu.

Mnohé takové duševní konflikty a poruchy zůstávají bližním, dokonce i nejbližším rodinným příslušníkům, skryty. Obyčejně se konzultují s více lékaři a berou se léky, které vůbec nepomáhají!

 

Spiritistické operace.

Nyní se budeme zaobírat spiritismem a vyprošováním zdraví.. Velmi se mluvilo o „spiritistických operacích astrálního těla“, při kterých neteče ani kapka krve a které přece pomáhají.

Tento druh operací je iluze! Člověk, který musí být operovaný, se na ně vůbec nemá spoléhat, protože by to s ním mohlo špatně dopadnout!

Spiritistický lékař, předpokládejme, že se jedná o člověka vážného, kteiý skutečně má nadání na to, aby vnímal astrální tělo, bude, samozřejmě, vidět i mnohé znaky nemocí, které toto tělo na sobě nese. Představuje si, že tělesná choroba musí zmizet, když se mu ji podaří odstranit z astrálního těla.

Tento mylný předpoklad je možné odvodit jen z nevědomosti o lidské přirozenosti.

Předpokládejme, že spiritistický lékař by skutečně mohl osvobodit astrální tělo od příznaků choroby. Čemu by to posloužilo? Ničemu! Vždyť vlastní příčiny nemoci visí na duši člověka! Astrální tělo, jako prostředník mezi duší a tělem, bude zrcadlit vždy jen charakter duše.

Samotnou duši v její jemnohmotné podstatě nemůže vidět ani spiritistický lékař, ani médium. A není možné na ni ani působit.

Nejdůležitějším faktorem, který léčení těžké choroby od prvopočátku vylučuje, je absolutní spravedlnost, která působí prostřednictvím zákona zpětného působení ve stvoření. Tento samostatně a neomylně působící zákon by nikdy nedopustil, aby nějaký člověk osvobodil jiného člověka od jeho karmicky zpětných účinků. To samé platí pro „odpouštění hříchů“ prostřednictvím zpovědi.

Spiritistický lékař ani při své nejlepší vůli nemůže „odčarovat“ karmicky podmíněnou nemoc. Pravé uzdravení může vycházet jen z nemocného samého! On sám musí udělat první krok! On sám může změnit svůj osud; a to tak, že se vnitřně změní tím, když pozná, že on sám nese vinu za vše, co ho potká. Nemůže přece očekávat žádný zázrak. Nikdy se neosvobodí od svých nemocí bez toho, aniž by se sám o to přičinil.

Člověk, který dospěl k poznání sebe sama a poznal Boží spravedlnost ve svém trápení a utrpení, určitě najde ozdravění, protože se duchovně probudil! Od této chvíle jsou mu k disposici síly a pomoci, které očišťují a ozdravují duši.

 

Hledání nadpozemského vyléčení.

Proč hledá nyní tak mnoho lidí uzdravení u spiritistů a vyprošovatelů uzdravení? Jak se může stát, že se po takových sezeních cítí lépe a vchází do nich životní energie?

Objasnění je velmi jednoduché. Všichni, kteří hledají pomoc ve spiritistických kruzích a u vyprošovatelů uzdravení, instinktivně vyciťují, že většina jejich nemocí má příčinu „mimo hmotu“. Obracejí se tedy na lidi, kteří věří na „mimohmotné vlivy“, kterým tedy mohou důvěřovat.

Kam by se jinak měli obracet? K lékařům? Podvědomě vědí a vyciťují, že lékaři věří jen tomu, co vidí! V důsledku toho nemohou od nich očekávat ani pomoc. Od psychiatrů také nemohou nic očekávat. Mimo to tito „specialisté" se mohou věnovat jen bohatým.

Zlepšení tělesných nemocí a novou životní energii, které cítí mnoho lidí po návštěvě spiritistických kruhů a léčitelů, je třeba ve skutečnosti odvodit jen od jejich vlastního positivního naladění. Dotyční lidé věří, že se jim pomáhá a jsou o tom i přesvědčeni. Je známo, že „víra hory přenáší”! Mimo toho pochopení, kterého se dostává jim samotným a jejich různým problémům, vzbuzuje v nich jiskřičku naděje, která vnáší trochu světla do jejich bytí.

Zel, zlepšení je jen přechodné, hlavně když se jedná o choroby, jejichž původ je duševního druhu. Není více zázraků! Hlavně ne ve století apokalypsy, ve kterém žijeme!

V této přednášce jsme poukázali na duševní příčiny lidských nemocí. A to sice z toho důvodu, že je jen velmi málo nemocí, které není možno odvodit od disharmonického stavu duše.

 

Zázrak.

Ještě dříve, než půjdeme dále, musíme vzpomenout „zázraky", které se stávají na určitých poutnických místech.

Kdyby se zázraky po určitém čase vážně prozkoumaly, každý by mohl s jistotou říci, že při každém zázraku šlo o přechodný stav zlepšení. O zlepšení, které bylo vyvolané jen vírou dotyčné osoby. Zákon zpětného působení není možno odsunout stranou. Mrzáka nikdy není možné jakoby „zázrakem" osvobodit od jeho provinění se. Těžkou vinu, která měla za následek tělesné znetvoření, si musí odpykat dotyčný sám, jestliže ještě může.

Mnohé choroby, kterými pozemský člověk v současnosti trpí, jsou důsledky nezdravého způsobu života. Tedy nesprávného stravování, kouření, pití, nedostatku spánku, chorobně vystupňovaného pudového života, televize, která vytváří nový zdroj nemocí a mnoha dalšího. Všechny tyto špatné návyky narušují rovnoměrnou práci organismu, navíc přivádějí do těla jedovaté látky. Tyto nepříjemně působí především na nervovou soustavu tak, že vznikají šokové účinky, které uvádějí člověka do ustavičného nervózního nepokoje a vzrušení. Lidé si potom stěžují na svoje „slabé nervy“  bez toho, aniž by tušili, že právě oni sami nepříznivě ovlivňují svou vlastní nervovou soustavu.

Všechno toto zlo si však na sebe přivodil člověk sám. Není nikdy dosti poukazů na tuto skutečnost?! Svým duchovním pokleskem na něho doléhají nedefinovatelná, chaotická proudění, která ho dnes s ohromnou přesností ženou k sebezničení a různým způsobem už ho i přivedly. Čím lenivějším se lidský duch stal v průběhu mnoha tisíciletí, o to víc se měnilo původní složení jeho krve Do krevního oběhu se dostaly jedovaté látky, které pomalu ale jistě podlomily zdraví a čas od času vyvolaly strašidelné choroby.

 

Baalův kult

Duchovní dekadence měla v náboženském ohledu přímo katastrofální následky. Magie, mystika, podvody a morální korupce, sexuální úchylky a nemoc byly zákeřnými neduhy celé řady „náboženství, jejichž stíny, i když ne přímo znemožňují, ale přece až dodnes velmi ztěžují každé jasné poznání.

To, jaký vliv měly všechny tyto podvodnické věrouky spolu se svým modloslužebnictvím a zvrhlostmi už jen na samotné pozemské tělo, je možné usoudit z následujících příkladů.

Když se před šesti tisíci roky v zemi známé pod jménem „Babylon luciferovský „Baalův kulť rozšířil jako mor, po nějakém čase se vynořily také nemoci, které burcovaly kněze a jejich stoupence a nahnaly jim mnoho strachu a hrůzy.

Baalův kult hlásal, že pozemská láska je ta nejvyšší, jediná láska, která je „Bohu milá.

S cílem uctívání „bohyně lásky kněží a kněžky tohoto skutečně démonického kultu doháněli přívržence ke všem myslitelným výstřednostem. Každá baalská ceremonie se v chrámech končila nepopsatelně zvrhlými orgiemi.

Ustavičné sexuální výstřednosti uzpůsobily lidi pro takovou nemoc, která se hrůzostrašným způsobem rozšířila. Touto nemocí byla tuberkulosa, která tehdy byla vždy smrtelná. Určitý čas ji nazývali i „bílou smrtí, anebo bílou nemocí, protože některý mezi knězi-léčiteli, který měl spojení se Světlem, si všiml, že aura, tedy mnohobarevný věnec záření, který obklopuje každého člověka, u každého, který byl touto nemocí nakažen, vykazovala bílé, špinavé skvrny. Tyto skvrny se nacházely hlavně v odstínech modré barvy. Jiný kněz-léčitel objevil, že tato neznámá choroba se v těle „rozšiřovala mlékem. Mlékem, které se během baalských ceremonií podávalo jako „nápoj lásky,,. Toto mléko - každý dostal z něho malou číši - se promísilo s lidskou nebo zvířecí krví a určitým zvláštním druhem vosího medu. Tento „svátý nápoj vyvolával halucinace a stavy erotického opojení.

Když se baalští kněží chtěli někomu pomstít, použili specielní včelí med, který vyvolal zlou kožní chorobu.

Netrvalo však dlouho, když oba léčitelé zjistili, že onemocněli jen ti, jejichž aura vykazovala špinavé, bílé skvrny. Zárodky, které tuto nemoc vyvolaly, vyvstaly jako důsledek po léta vyzařovaných nečistých erotických myšlenek, žádostivostí a činů, které potom musely spustit i organické nemoci.

Tuberkulosa, která kdysi kosila přívržence baalova kultu, se nesoustředila jen na plíce, ale šířila se i krevní cestou a napadala i jiné orgány.

„Posvátná nemoc“

Mezi knězi a kněžkami baalova kultu se tuberkulosa šířila méně.. Proto se do chrámů „vloudila" nemoc, která byla spojena s velmi bolestivými a silnými představami strachu. Příznaky této nemoci měly určitou podobnost s epilepsií, protože i tato vyvolávala záchvaty.

Příznaky byly stále stejné. Záchvaty nemoci začaly ztrátou hmatu, hroznými bolestmi hlavy, poruchami rovnováhy a zraku, a bolestivým šumem v uších, a to vše bylo spojeno s hrůzyplnými představami strachu. Asi tak po sedmi hodinách nemoc vyvrcholila a nemocní, roztřesení křečovitými záškuby, upadli do bezvědomí.

Jakmile záchvat bezvědomí pominul - délka byla velmi rozdílná - mohli dotyční vstát. Bolesti pominuly. Zůstala jen velká vyčerpanost, šumění v uších a nevysvětlitelný strach. Kdy přijde další záchvat?

Jestliže touto nemocí muselo trpět téměř výlučně jen kněžstvo, které bylo s kultem přímo spojeno, a bylo částečně i jeho původcem, muselo se vymyslit objasnění, které tuto tajuplnou a neznámou nemoc nejenže zdůvodnilo, ale propůjčilo jí i určitou svatozář.

Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat. Během chrámových obřadů tehdejší veleknězi oznámili lidu, že jde o určitou „svátou nemoc“. Z tohoto důvodu se nemoc vyskytuje hlavně v chrámech. A dále dali lidu ve známost i to, že nemoc uvádí kněžky a kněze do takového zvláštního stavu, kteiý jim umožňoval navázat bližší kontakt s „bohem Baalem".

Tato objasnění zcela stačila k tomu, aby se lid, duchovně líný, upokojil.

O něco později tatáž nemoc napadla i kněze Egypťanů. Potom už i tito kněží rozšiřovali lež, že tato nemoc je „posvátná". V tradicích se později vzpomínalo „posvátné choroby", která byla výsadou kněží.

Nelze si však myslet, že všechno modloslužebnictví a náboženské bludařské nauky byly příčinou těch samých chorobných příznaků. To by bylo nesprávné. Neduhy, které si tyto kulty, stavějící se nepřátelsky vůči Bohu přinášely jako důsledek, se velmi různily.

Zůstaňme však při kultu Babyloňanů. Co vyvolávalo tuto silně působící chorobu? A odkud přicházely ty stavy úzkosti, které uváděly napadené nemocí přímo do nedůstojného smrtelného strachu?

 

„X“ na čele

Příznaky nemocí, které vylekaly modloslužebníky a modloslužebnice, byly důsledkem znamení, která byla vypálena na jejich čelech. Šlo o poznávací znaménko Lucifera ve tvaru X!

Babylonské kněžstvo vedlo svůj pozemský život tak jako celou řadu svých předcházejících životů, v nepřátelství vůči Bohu, a proto dospělo do stádia, které jeho příslušníky neodvolatelně označilo „znamením" služebníků Luciferových. Oni vždy usilovně pomáhali, když na Zemi šlo o zakotvení a rozšiřování bludů, modloslužebnictví, sekt atd.

Poznávací znaménko na čele lidských duší vypadá jako otevřená, nikdy se nehojící rána. Rána, která je vpalována do čela rozžhaveným rydlem bod po bodu. Během tohoto děje uplynou často celá desetiletí. Kdyby tyto dvě čáry poznávacího znaménka byly vypáleny naráz, tedy bez přerušení, tak z toho vyvstávající duševní šok by vyvolal okamžitou pozemskou smrt.

Proces způsobuje i bez tohoto šoku bolesti a strach, protože všechno, co duši potkává, se tím nebo oním způsobem přenáší na pozemské tělo.

Jakmile se rozžhavené rydlo dotkne čela lidské duše, přenášejí se na sluneční pleteň pozemského těla reflexy a impulsy, které citelně narušují pořádek a práci centrálního nervového systému Ale nejen toto! V zásobování mozkových buněk krví a kyslíkem dochází k okamžitému přerušení, takže vždy vyvstává nebezpečí pozemské smrti. Mohlo by se říci i to, že příznaky nemocí babylonského a egyptského kněžstva byly způsobeny „nadměrným tlakem“ na sluneční pleteň, čímž v mozku došlo k jakémusi zkratu.

Co se týká příznaků strachu, které stále nemoc doprovázejí, je třeba říci, že vždy šlo skutečně o strach před „smrtí“! Ne o strach před pozemskou smrtí, ale o nevědomý strach před duchovní smrti, protože poznávací znaménko Lucifera je znamením duchovní smrti!

Dnes nosí většina lidí na svém čele poznávací znamení Lucifera. Byli to lidé, kteří se o to sebevražedným způsobem sami přičinili.

 

Jiné choroby.

Další nemoci, které se vynořily v babylonské epoše, byly lepra, mozkové nádory, slepota a jakási nemoc kostí, při které se kosti staly tak křehkými, že se lámaly jako třtina. Příčiny, které tyto nemoci vyvolaly, se ještě kdysi daly lehce vystopovat zpět do minulosti. Vždy šlo o lidi, kteří rozšiřovali „náboženské lži“, a tedy hřešili vůči Boží Lásce a vůči přírodě.

Dnes by již bylo zcela nemožné určit provinění, která nejprve vytvořila zárodek, z kterého se potom později vyvinuly nemoci a deformace. Nitky provinění se křižují jako hustá síť, napínají se od člověka k člověku a uvolňují zpětné účinky, prostřednictvím kterých je zpravidla současně zasažených jako spoluviníků více lidí.

Avšak ještě nikdy nebylo tolik nemocí jako dnes, nemocí, které vznikaly a vznikají z povrchnosti, opomíjení pozemského těla a ze způsobu života, který je dnes všeobecně nezdravý. Sem patří nesprávná strava, kouření, nadměrné pití, zločinné plýtvání pohlavní silou, nedostatek spánku nebo spánek v nepravý čas. Během nočního spánku duše přijímá duchovní sílu, z které má pozemské tělo užitek přes den. To je jen několik příkladů. Celý způsob života je dnes tak pochybný, že v důsledku toho jsou v organismu ustavičné poruchy.

Pozemské tělo je cenným majetkem! Jeho zanedbání nebo nerespektování je neklamným znamením toho, že dotyčný, který takto hřeší, ani duchovně není na vysoké úrovni! Duchovně vysoko stojící člověk si bude svoje pozemské tělo udržovat zdravé tím, že bude vést zdravý způsob života. Většina léků nepomůže, jestliže člověk nezanechá svých škodlivých zvyků a závislostí.

 

Slabomyslní a pomatení

Nyní si ještě zodpovíme otázky o vzniku slabomyslnosti a pomatenosti.

Duchové, kteří trpí nevyléčitelnou slabomyslnosti a pomateností, se už ponořili do smrtelného spánku. Duše, tedy obaly ducha, které leží ve smrtelném spánku, vypadají tak, jako by je rozežrala odporná lepra. Hlavy v porovnání s ostatními částmi těla jsou malé a zkřivené. Jen slabomyslné, pomatené duše mají takové hlavy.

Astrální tělo, které přesně zrcadlí stav duše, přijímá od této duše vjemy, které jsou tak disharmonické, že působí jako nerovnoměrné elektrické šoky na sluneční pleteň a na ostatní část nervového systému. Sluneční pleteň funguje v takových případech tak či tak jen částečně a nerovnoměrně. Tomu odpovídají i vibrace, které vede dále.

Dítě, tvořící se v ženském těle, které je spojené s duchem spočívajícím již ve smrtelném spánku prostřednictvím taktéž rozrušeného astrálního těla, bude vykazovat všechny znaky slabomyslnosti.

Duchovní a duševní podstata slabomyslných a pomatených je stejná, i když se obrazy nemoci na zemi jeví různě. Pomatení se nesmí zaměňovat s posedlými. Posedlé je možno uzdravit.

Slabomyslní a pomatení tvorové jsou na Zemi naposled. Další inkarnaci neumožňuje sta' jejich duše a ducha.

(Viz: „Poselství Grálu doznívá“ nebo nové „Poselství Grálu“ Ill. dil, přednáška „Posedli' a „Sborník nezařazených přednášek“ nebo nové „Poselství Grálu“III .díl přednáška „Tajemství krve “. Všechny výklady vztahující se k tomuto tématu může čtenář najít v těchto přednáškách.)

To, že se v tomto stavu ještě mohou inkarnovat, je možno odvodit od zvláštních karmických vazeb s lidmi žijícími na Zemi, tedy s rodiči. Rodiče slabomyslných musí být prostřednictvím mnohých vláken svých vin spojeni s takovýmito tvory, protože jinak by taková inkarnace nebyla možná.

Slabomyslní a pomatení nic ve svém stavu nevyciťují. Ale než došlo ke vzniku tohoto stavu, přešlo mnoho předcházejících životů, ve kterých museli vychutnat důsledky své viny ve všech obměnách. Utrpení je však vůbec nezměnilo. Naopak! Stali se ještě víc nepřátelskými vůči Bohu a nakonec se úplně odřezali od duchovní životní síly.

A co karma takovýchto tvorů? Jaký druh provinění tak změnil tyto lidi?

Provinění je v podstatě vždy totéž. Vždy jde o těžké provinění se vůči Boží Lásce a vůči Duchu Svatému ve Stvoření. Lidé, kteří končí jako slabomyslní nebo pomatení, popírali „Boha“ v mnoha svých předcházejících pozemských životech. Takoví popírači Boha znají jen svůj rozum a hmotu a jsou vědomě nebo nevědomě „uctívačiďábla“. Předčasně se odřežou od veškerého přívodu duchovní síly. Jejich duše přežívají až do doby, dokud neupadnou do tisícerých bolestí, až se potom rozpadnou na prach. Jestli však přece jen ještě dojde k další inkarnaci na Zemi, přežívají na Zemi dále. Síla, kterou takový duch v pohybu dostává, je už jen určitého bytostného druhu a taková už nepostačuje na vědomé, ba ani pro hříchem zatížené lidské bytí.

Současní moderní popírači Boží existence vůbec netuší, jak příšerně se jejich duše mění a jak zlo, jako zákeřný jed, proniká do jejich těl.

Není dosti výstižných slov na to, aby se alespoň přibližně mohla lidská tragédie popsat. Stačí si představit jen to, že každá zlá myšlenka a každé zlé chtění tvoří ohniska duševních chorob, které se dříve nebo později projeví i na pozemském těle. A kolik takových zárodků otravuje dnes lidský svět!

 

Kněží-léčitelé

Na závěr těchto výkladů, které mohou být jen kusé v porovnání s vlákny provinění, které vyvolávají miliony různých nemocí, podívejme se ještě do minulosti.

Dlouho před křesťanskou érou a ještě před tím, než se na Zemi rozšířily různé kulty bohů, byli mezi jednotlivými národy ranhojiči, kteří svým poznáním daleko předstihli dnešní lékaře. Tito ranhojiči, , zvaní i kněží-léčitelé, měli obsáhlé fyzikální, biologické a ve většině případů i astronomické poznatky, jakož i mimořádné znalosti zákonů, které jim umožnili pozorovat hmotné i mimohmotné děje a z nich se učit.

Kněží-léčitelé věděli, že lidský duch má více obalů: duši, astrální tělo a pozemské tělo, a že díky těmto obalům umí duch trojnásobným způsobem působit. Toto poznání měli všichni kněží- léčitelé oněch dob. Rekové, nebo lépe řečeno starořecký národ, nazýval astrální tělo „thymos“ a duši „psyché“. Až mnohem později, když se do každého čistého poznání vloudila lež, se „thymos“ označil za jakousi „životní sílu“, která se při smrti pozemského těla rozpadá spolu s ní. Toto pojetí bylo v tom nesprávné, že thymos - tedy astrální tělo - není možno označovat jako „životní sílu“. To, že „psyché“ - duše- žije dále i po smrti pozemského těla a thymosu, věděli všichni. Tuto skutečnost nepopírali ani sami modloslužebníci.

Kněží-léčitelé, o které nám tu jde, přesně znali souvislost s lidským bytím. Nepotřebovali žádné komplikované aparatury, které používají dnešní „badatelé spánku“, aby odhalili tajemství „spánku a snů“. Věděli, že život plyne dále i během spánku! Sny neskrývaly před těmito ranhojiči žádná tajemství. Sny byly vzpomínky na život, i když velmi nedostatečné, a intensivní zážitky v astrálním světě.

 

Asklepios

Původně všichni ranhojiči na Zemi stáli pod vlivem svého velkého bytostného vůdce a učitele. Je jím „Asklepios“. Asklepios , jako všichni bytostní vůdcové, je nadlidsky velký a překrásný. V jeho velmi světlých očích se často zableskne červený světelný záblesk. Když ještě kdysi vedl své vyučovací hodiny, nosil bílé roucho bez rukávů, s vetkanými zlatými nitkami, uprostřed obepnuté zlatým opaskem. Jeho paže zdobily dva široké náramky z modrého kovu, do kterých byl vyryt znak léčení. Krátkou, tenkou hůlkou , kterou měl v každé vyučovací hodině při sobě, zakresloval na velkou bílou tabuli barevné kontury lidského věnce záření, lidské aury. Pomocí různých barev, které se pohybovaly a měnily pod vlivem síly a chtění Asklepia, dostávali žáci představu o tom, jak je čisté chtění, myšlení a jednání důležité pro tělesné uzdraví a blaho. Celá vyučovací hodina byla založená na barvách a na různých barevných reflexech věnce záření. Protože tyto nej přesněji odrážely duchovní, duševní a tělesný stav.

Ale nejen barvy lidské aury se braly v úvahu. I barevná aura rostlin, ovoce, atd. se co nejpřesněji studovala, aby se žáci naučili rozeznávat jedovaté od nejedovatého, a potom je správně používali. Žáci si pod vedení Asklepia osvojili rozsáhlé poznání. Stali se knězi-léčiteli v tom nej věrnějším slova smyslu! V té době bylo lékařství kněžským úřadem. Jeho předpokladem byla čistá láska k bližnímu.

Asklepia měli všichni jeho žáci rádi a vážili si ho. Každou noc, když spali, uvolnili se od svého pozemského těla, spěchali do velkých zahradních škol lékařství, které se nacházely v astrálních úrovních, tedy v bezprostředním jemnějším okolí Země. Přes den potom podvědomě používali to, co se tam naučili pro blaho a požehnání svých bližních. Částečně si mnoho pamatovali i při plném vědomí, protože jejich „sny“ byly ještě čisté a přesné.

Asklepiův léčebný symbol, který nosil na svých náramcích, je rubín ve tvaru číše uprostřed čtvercové zlaté desky. Čtverec je symbolem bytostných. Červený zářící rubín ve tvaru číše symbolizuje nápoj života ve hmotě: krev!

Asklepios není jen léčitelem. Jeho zvláštní, na pozemské tělo působící záření, umožňuje tvorbu krve v budujícím se dětském tělíčku prostřednictvím ducha! Ve všech hmotných světech formují bytostní zásadité sloučeniny pro působení ducha.

Co se týká proslavené „Asklepiovy hole“, je nutno říci, že si ji vymysleli nevěrní modloslužebníci přímo jako výsměch bytostných spojených se Světlem. Je velmi příznačné, že „lékaři“ nosí na svých prstenech symbol Lucifera, nepřítele Boží Lásky!

Začátkem kultu model nepřátelských Světlu se všude na Zemi začala prokazovat božská úcta hadovi jako symbolu velkého mocného „Boha“ (Lucifera). Nic nebylo příznačnější pro pád lidstva, než to množství hadů, které ve všech velikostech a podobách „ozdobilo" chrámy na Zemi.

Kněží-léčitelé byli ti, kteří si nejdéle udrželi svoji nezávislost na všech volných bludných učeních. S pobouřením odmítali hůl s hadem. Svým léčitelstvím sloužili Boží Lásce a had byl symbolem nepřátelství vůči Lásce!

Lékaři, jako takoví, již dávno nemají žádné spojení s Asklepiem. Jistěže byli a jsou novověcí badatelé, kteří pod jeho dobročinícím vlivem našli uzdravovací metody a léčebné prostředky, které jsou skutečným požehnáním pro lidstvo. K těmto lidem, které můžeme nazvat požehnanými, patřili např. L.Pasteur, Robert Koch, Fleming a celá řada bakteriologů. Všichni byli kdysi žáky Asklepia a ve skutečnosti s ním nikdy neztratili spojení.

Posledním velkým lékařem, který byl ještě částečně pod vlivem Asklepia, byl „Hippokrates" Žil více než 400 let před Kristem v Řecku. Z jeho učení se mnoho ztratilo a později jeho žáci „s dobrým úmyslem" mnoho toho, co zanechal, tak pozměnili, že tak jako v případě všech tradici to, co zůstalo, je zamotané a těžko pochopitelné. Za života Hippokratova již nic pozoruhodného z řeckého pohanského lidu nezůstalo. Náboženská vyznání víry plná lží a nemorálních kultů různých bohů udupala do prachu na věčné časy i tento národ.

 

Aura

Nyní se ještě musíme vrátit k lidské „auře“. Tu hned z počátku musíme poukázat na přednášku „Jemnohmotnost, vyzařování, prostor a čas“ v Poselství Grálu, II.díl. Z této přednášky si může každý, koho to zajímá, osvojit poznatky o významu aury v obsáhlejším slova smyslu.

Aura, která neobklopuje jen člověka, ale i zvířata, rostliny a kameny, byla „znovu objevená" Freiherem von Reichenbach, který se narodil v Německu roku 1788. Nazval jím „znovu objevenou" auru „ód". Používáme slovo „znovu objevil", protože Reichenbach patřil kdysi k Asklépiovým žákům a následkem toho už v sobě toto poznání nosil.

Reichenbach byl svého času slavným chemikem, neboť v této oblasti udělal několik objevů. Mimo to byl přírodním filosofem. Vědci dlouhý čas co nejrozhodněji popírali existenci aury. Dnes už o ní nikdo nepochybuje, protože určité barvy záření, jakými jsou ultračervená a ultrafialová, se dají potvrdit i fotograficky. Ale o jejím významu nic nevědí. Duchovně jsou příliš omezení tomu, aby mohli přijmout vyšší poznání.

Aura, která obklopuje člověka jako věnec záření, se skládá z jistého druhu „spektrálních barev", na rozdíl od těchto se tu však vyskytuje i čistá červeň.

Snad se později opět narodí tak nadaní lékaři, kteří z barev aury budou moci stanovit skutečný stav člověka.

Nyní následuje několik příkladů, aby si čtenář mohl udělat o tom představu.

Jestliže jde o člověka spojeného se Světlem a osvobozeného od karmy, potom barvy věnce záření okolo něho září čistou, průzračnou krásou. Špičky vícebarevného věnce záření se třpytí v jemných fialových barevných odstínech, které obklopují celek jako jakýsi nádech.

Když se takový člověk blíží své pozemské smrti, tak se přibližně dva roky předem mění tyto fialové barevné odstíny a stávají se čím dál více zářivějšími a intensivnějšími, zatímco všechny ostatní barvy věnce záření pomalu a rovnoměrně blednou. Barvy blednou, protože tělu ubývá čím dál víc tělesných sil. Zviditelní se znamení opotřebovanosti a pomalu, téměř nepoznatelně, je pozemské tělo připravováno na pozemskou smrt.

Při nástupu smrti je možné pozorovat už jen záblesky fialového světelného jasu čistého ducha, když duše s konečnou platností zanechá astrální a pozemské tělo. Toto se děje po dvanácti až dvaceti hodinách, když jde o lidi bez karmy spojené se Světlem.

Zde se snad může připomenout, že životní sílaje „normálně" vzestupná až do 50.roku života, a proto se v tomto věku dosahuje pozemský vrcholový bod. Odtud potom již jde směrem dolů. Životní síla nepoznatelně klesá až k okamžiku, kdy pozemskou smrtí zcela dozní.

Takový byl průběh, když se člověk ještě zachvíval v přírodních zákonech a nežil v rozporu s přírodou jak to činí v současnosti. Nyní je všechno jiné! Znamení staroby nastupují již mnohem dříve a téměř žádný člověk není bez vážné choroby.

Vraťme se nyní zpět k barvám aury. Barvy člověka zatíženého vinou, odvráceného od Světla, jsou špinavě žluté a špinavě béžové. Z věnce záření se již nedá nic vidět. Špinavý, nedefinovatelný barevný odstín je vidět ještě i po pozemské smrti takového člověka. Přinejmenším do té doby, pokud se duše nemůže odloučit. Odloučení za těchto podmínek může trvat týdny, měsíce nebo i více.

 

Transplantace orgánů

Zde můžeme ihned popsat charakter věnce záření těch, kteří si nechávají transplantovat nové srdce, aby si tímto způsobem ještě nějak odsunuli čas obávané pozemské smrti.

Všichni tito lidé, pokud zůstanou na živu, budou mít málo radosti ze svého prodlouženého života. Barvy a pohyb jejich věnce záření ukáží jejich skutečný stav. Vyhlíží tak, jako by po nich přešla jakási ruka a rozmazala je. Mimo to se v rozmazaných červených barevných odstínech ukazují tmavé tyčinky, které se chvějí a při tom ustavičně pohybují. Tyčinky v červených barevných odstínech naznačují, že dotyčný má strach, nepřekonatelný strach před životem i smrtí.

Rozmazané barvy stále znamenají oslabené pozemské tělo, ve kterém už nic správně nefunguje. A navíc jsou nejlepším důkazem toho, že špatné duševní vlivy zatěžují sluneční pleteň a tím celý nervový systém.

Špatné duševní vlivy se dají lehce vysvětlit. Jsou to útvary strachu, útvary strachu typu fúrií, které přicházejí z lidské duše s rozřezaným, prázdným hrudním košem a pronásledují toho, kdo „ukradl“ jejich srdce. Běda tomu člověku, který nosí ve své hrudi „ukradené" srdce, když zemře. Pomsta „okradenéhobude hrůzostrašná.

Jak je to potom tehdy, když někdo dobrovolně, ještě před svou smrtí, daruje svoje srdce nebo jiný svůj orgán pro další zužitkování?

Člověk, který dobrovolně dává k disposici orgán svého těla, již nebude mít v sobě mnoho dobra. Kdyby šlo o člověka, vyciťujícího Světlo, tak by se co nejúporněji bránil tomu, aby jeho tělo bylo po smrti rozkrájeno na kusy.

Každý dobrovolný dárce uvaluje na sebe dvojnásobnou vinu, protože nikdo nemůže darovat to, co mu nepatří! Lidské tělo je majetek, který nám svěřil Bůh, a který dokonce ani po smrti není dovoleno znevažovat. Mimo to každý dobrovolný „dárce se v koutku svého srdce kojí nadějí, že takový „čin lásky k bližnímuje mu na onom světě připsán k dobru! Tato naděje dokazuje, že „dárce měří Boží spravedlnost podle svého zúženého, malého rozumu a kojí se nadějí, že může takto obchodovat.

Lidské orgány nejsou „náhradní díly“, které člověk může mít na přání! Všichni ti, kteří se přimlouvají za „transplantaci“, si před zákonem Stvoření berou na sebe těžkou vinu! Především, samozřejmě, lékaři. Lékaři, kteří používají srdce, které přichází z ještě teplého, mrtvého lidského těla, mají mnoho společného s někdejšími modloslužebníky Aztéků a Mayů. Pravděpodobně mnozí z těchto „fanatických zastánců transplantací“ sami patří k jejich bývalému kněžstvu! Kněží těchto národů při určitých kultovních úkonech vyřezávali srdce obětem zaživa.

Rozdíl mezi tím, co se dělalo kdysi a nyní, není tak veliký, jak se to mnohým zdá. Spojovací šňůra, která spojuje duši s pozemským tělem, se nerozpadne okamžitě při nástupu pozemské smrti. V důsledku toho duše co nejbolestivěji pociťuje všechno, co se s pozemským tělem děje. Duše často zůstává ještě celé týdny a měsíce spojená s tělem, které přechází do rozkladu a během té doby vyciťuje hrůzostrašné bolesti.

Akce pomoci, které jsou namířené vůči přírodním zákonům, nikdy nemohou přinést požehnání. Jsou proviněním se a jako takové nosí v sobě zárodek smrti!

Změny aury

Nyní několik dalších příkladů na téma věnec záření.

Barvy aury člověka, který propadl závislosti na alkohol, jsou bez lesku, kalné a špinavé! Kalné a špinavě působící barvy aury jsou poznávacím znamením všech těch lidí, kteří této závislosti propadli. Současně jsou nejen poznávacími znaky všeobecné ztráty sil, ale i zánětu jater a melancholie.

Při kouření se mění nejprve jemné růžové odstíny věnce záření. Modré, neštovicím podobné tečky, které mají často formu brouků, ještěrek a raků, zcela zničí jas růžové barvy. Ať už člověk kouří „neškodné“ cigarety, hašiš nebo něco jiného, je to stejné, protože ničivé příznaky jsou při jakémkoliv kouření tytéž.

Kouřením proniká do organismu jed a částečky špíny, které se ukládají v plících, průduškách, v žaludku a v játrech, až časem vytvoří vrstvu, ve které se vyvíjejí všechna možná chorobná ohniska.

Co se týká růžového barevného odstínu, na který tak rozkladně působí příznaky kuřáků, je třeba říci, že jeho zničení a znečistění se rovná nepřátelskému aktu vůči Boží Lásce, protože ve Stvoření všechno, co má růžovou barvu, nese v sobě záblesk Boží Lásky!

Láska je život! Láska je „dech“ Boží ve světě! Kdo dobrovolně vdechuje kouř a špínu, proviňuje se vůči Boží Lásce, která mu poskytla život a dech. Každý kuřák znečišťuje vzduch a působí rušivě na jeho složení. Je nepřítelem sebe samého a svých nejbližších! 
Modré, neštovicím podobné útvary namísto růžových tónů, modré skvrny místo růžového jasu lásky.

Stejné, svým tvarem se zvířatům podobající modré skvrny můžeme pozorovat i ve věnci záření lidí, kteří trpí velkou bolestí jater, nebo i lidí s nějakou rakovinnou nemocí, která ještě nezačala bujet. V takovém případě se stává, že modré skvrny nezničí nejprve všechny růžové barevné odstíny, ale všechny zelené. Zelené barevné odstíny v lidském věnci záření znamenají vyrovnání a harmonii. Při pokročilém stavu těchto nemocí se rychle rozšíří modré barevné tečky, až nakonec věnec záření vyhlíží, jako by byl zjizvený po neštovicích.

Změny zelených barevných odstínů věnce záření jsou poukazem na to, že těžké poruchy vyvedly celý organismus z rovnovážného stavu, např. játra už nefiltrují jedovaté látka z potravy, vypadává obranná reakce lymfatické soustavy, slezina otéká a nadledvinky neprodukují životně důležité hormony tak, jak by měly. Všechny tyto organické chorobné příznaky jsou zlověstně zastíněny duševními stavy strachu! City strachu, které přijímá sluneční pleteň a zasílá do mozku přes „nervový telegraf“.

Pokud modré skvrny napadly jen zelené barevné odstíny aury, uzdravení je ještě možné. Uzdravení, které vychází z ducha! Tedy z nitra směrem ven. Ale jak skvrny přece jen začnou bujet, tehdy je každý pokus o záchranu marný.

Barvy aury materialistů, lidí, kteří neodlučitelně visí na pozemském majetku a věří jen tomu, co sami vidí a mohou uchopit, jsou kompaktní a bez jasu. Chybí jim všechna průzračnost a všechna světelnost. Věnec záření působí dojmem ztuhlé masy.

City lásky, které jsou čisté a nezištné, způsobují, že všechny modré barvy věnce záření září jasně a podivuhodně krásně. V protikladu k čisté lásce, nízké žádostivosti, instinkty a neřesti mění modrou barvu na odporné útvary, které vypadají tak, jakoby malíř vmísil do nich samé špinavé a hlínou znečistěné barvy. A nejen to. Na hranicích věnce záření se mihotají disharmonické barevné efekty, které jsou v ustavičném trhavém pohybu.

Žluté barvy jsou zvláště čisté, krásné a zářivé, když jde o lidi, kteří našli Pravdu a s ní i smysl života

Na druhé straně původně čisté žluté barvy vypadají jako roztrhané a proděravělé, jestliže jde o „závistivé" lidi. Zárodky závisti nerozloží jen žluté barvy. Přecházejí i na zelené, a tam pokračují ve svém podlém díle.

U těhotných žen všechny červené barvy září tak intensivně, že do určité míry zastiňují všechny ostatní. Jakmile se dítě inkarnovalo, objeví se druhý věnec záření, který prvému utváří rámec. Tento druhý věnec vyhlíží jako opar, který zmizí, jakmile se dítě narodí.

Tyto příklady postačí na to, aby si čtenář mohl utvořit obraz o lidské auře.

Ochranné působení aury

Čistota věnce záření je proto tak důležitá, protože samotné barvy vlastní magnetické působení.

Čistě, krásně zářící věnec záření bude např. k sobě přitahovat stejnorodé síly záření kosmu. Přitékání těchto sil záření, které jsou částečně bytostného druhu, působí v každém ohledu podporujícím způsobem na zdraví. Člověk se bude cítit schopnějším podávat větší výkony a šťastnějším. Mimo to barvy aury mají i ochranné působení. Existují paprsky, které se uvolňují prostřednictvím zvýšené činnosti Slunce, tedy prostřednictvím gigantických výbuchů, a které pronikají do magnetických polí obklopujících Zem.

Když je tedy věnec záření rozrušený, skvrnitý, rozmazaný anebo třeba jen velmi vybledlý, jako se to často stává v případě chronických nemocí, potom jsou obranné síly zcela nebo částečně zničeny a nic nemohou nasadit proti škodlivým zářením.

Žijeme uprostřed pole kosmických sil Země a přijímáme jeho záření, paprsky slunce a jiných hvězd. Přinášejí nám všechno, co hrubohmotný organismus potřebuje. Paprsky jsou pro lidi škodlivé jen tehdy, když „filtr“ funguje nedokonale, nebo vůbec nefunguje.

Tento filtr je věnec záření, který obklopuje člověka jako svatozář a zároveň ho i ochraňuje.

Věnec záření lidí se slabým zdravím je vždy trochu vybledlý. Proto jsou náchylnější na nemoci než jiní. Různé nemoci nebo příznaky, které můžeme označiti názvem „chřipka“, je možné odvodit od škodlivých vlivů paprsků. Paprsky s sebou přinášejí také látky, které jsou přenášeny na dýchací cesty a tak se dostávají do lidského organismu. Tyto látky - člověk je nazývá původci chorob - by se nedostaly do těla, kdyby věnec záření byl takovým, jakým by měl být!

Věnec záření, který se skládá z o něco jemnější hrubohmotnosti přes svoji průzračnou jemnost, působil původně jako železný ochranný prstenec! Každé škodlivé záření se od něho odrazilo.

Mluvíme o škodlivých paprscích. Ve skutečnosti v přírodě nejsou ani škodlivé paprsky, ani bakterie nebo jinak něco škodlivého. Všechno, co přírodní síly vytvářejí, má svůj smysl a účel! Všechno je potřebné na udržování rovnováhy v hmotném světě.

Přírodní síly se začaly jevit nepřátelsky až tehdy, když člověk duchovně selhal a rozrušil přirozený „ochranný prstenec“.

Člověk byl tak uzpůsobený, že přijímal jen to, co bylo pro jeho zdraví podporující! Choroboplodné zárodky se nemohly do jeho organismu dostat!

Nyní se mnoho lidí ptá, jak je to s epidemiemi. Mor! V průběhu doby zachvátil miliony lidí.

Mor byl kdysi takovou chorobou, která napadala jen určitý druh zvířat. Blechy např. jako nosiči bakterií přenesly mor na různé druhy potkanů, netopýrů a jiná zvířata. Mor byl mezi zvířaty „regulační chorobou"! Objevoval se až potom, když se některý druh těchto zvířat tak rozmnožil, že docházelo k vážnému narušení rovnováhy v přírodě. Podle přírodního zákona se rovnováha musí bezpodmínečně dodržet.

Bakterie, které vyvolaly mor u zvířat, vycházely na povrch emisemi ze země a usazovaly se v močálech, kvasících vodách. Často byly potom odnášeny vzdušnými proudy až k cíli určení, kde se mohly nerušeně rozmnožovat. Bakterie se při tom mohly rozmnožovat jen do určitého stupně, protože i ony mají své nepřátele, kteří působí proti nim. Těmito nepřáteli jsou ultramikroskopické živé bytosti, které je přepadnou a zničí.

Mor napadl lidi. Na člověka ho přenesly především blechy. Tam, kde se objevil mor, vylidnily se města a dědiny. Taková nemoc, jakou je mor, se může přenést jen na takové lidi, kteří jsou karmicky těžce zatíženi a u kterých hmotný ochranný prstenec, tedy aura, nemá už žádné obranné síly.

Vezměme si příklad: jiskry mohou přeskakovat, ale oheň vznítí jen tam, kde pro něj již najdou příslušný materiál.

Bůh, Pán, je Spravedlnost a Láska! Člověka může potkat jen to, co ho „spravedlivě" potkat musí.

Na závěr ještě poukážeme na to, že nemoci mohou být plné milosti! Mohou člověka vyburcovat a dovést ho tak daleko, až se proto začne duchovně hýbat. Umírání mas je možné jen proto, protože člověk jako takový se stal ve Stvoření bezcenným, obral sebe samého o všechny hodnoty!

Většinu lidí pohání nepokoj, spěch, dychtivost zábav a nedefinovatelný strach. Už vůbec není čas na to, aby se dopátrali smyslu života a hádanky lidského utrpení.

Život je přece plný divů! Dokonce i pro toho, který je nemocný a domnívá se, že stojí ve stínu života. Dostal od Stvořitele největší dar, jaký může dostat: život. Člověk má za to děkovat, jen děkovat! A pamatovat na to, že na Zemi je jen přestupním cestovatelem, a proto musí napnout všechny síly, chce-li se vrátit do svého pravého, duchovního domova Světla!

 

XVI.

MANŽELSKÉ  SVAZKY

 

Mnoho lidí si staví otázku, proč tak často manželství nešťastně končí? Dokonce i taková manželství, která byla zavřena z lásky a s dobrým předsevzetím, docházejí dříve či později k mrtvému bodu. Z původní lásky, která manželské páry přivedla k sobě, již nelze cítit nic. “Manželství uzavřené z lásky" se stalo prázdným, pozemským společenstvím, které je obyčejně udržované ještě kvůli dětem nebo z podobných úvah. Udržování takového zdání přirozeně vyžaduje vynakládání velké síly z obou stran, protože každý nesprávný postoj přináší s sebou celou řadu nepříjemností a zklamání.

V současnosti někteří popřední vědci, mezi nimi profesoři medicíny a sociologové, radikálně podporují odbourání manželství. Americký profesor se dožaduje toho, že se manželství musí nahradit něčím, co bude spravedlivější k „lidským slabostem", tedy co k těmto slabostem přihlíží. Slavná americká socioložka je toho názoru, že manželství už nevyhovuje současným životním podmínkám! Evropští novináři považují manželství za „největší zdroj neštěstí lidstva"! I výrok: „manželství je náhrobním kamenem každé lásky" svědčí o mnohém.

Částečně ničivé předsudky vůči manželství a lásce, povrchně pozorujíc, mají mnoho pravdy Ale skutečnost přece vyhlíží jinak. Lidé mylně považují svoje „pocity lásky“ za pravou lásku! Tento druh pocitů lásky, nechť jsou jakkoliv intensivní, nepřekračují hrubohmotnost a jemnohmotnost. Jsou vázány na hmotnost a v důsledku toho podléhají změnám a „umírání".. Samotné pocity lásky nikdy nejsou trvalé.

Jinak je to s pravou láskou! Pravá láska je spojením duchovního záření, které není vázané na hmotnost. Nepodléhá žádným změnám a nemůže ani „umřít"! Naopak! Skutečná láska vzájemně spojuje manželský pár v průběhu doby čím dál silněji! Pozemský věk tu nehraje žádnou roli.

„Velká láska", která se po několika letech manželství ztratí, byla ve skutečnosti jen „velkou iluzí“

S ohledem na dnešní lidstvo by se slovo „láska" už vůbec nesmělo použít, protože největší část lidstva už nemá ducha. To, co z kdysi krásných, silou naplněných duchů zůstalo, je možno nazvat „přízraky". Přízraky, které se udržují při životě jen silou nepatrných duchovních jiskérek, které v nich žijí. Přinejmenším tak dlouho, dokud nepřijde časový okamžik, kdy musí s konečnou platností vyhasnout. Tuto smrtelnou proměnu vyvolala duchovní lenost trvající tisíciletí.

„ Duchové-přízraky! Jsou vyřazení. Nejsou již schopní přijímat vyšší záření. Z tohoto důvodu nemůže být ani řeči o lásce a věrnosti. “

„Pocity lásky", které většina lidí v současnosti mylně považuje za lásku, koření jen ve hmotnosti. Chybí jim i základ veškeré pravé lásky. Tímto základem je věrnost. Věrnost je možno na Zemi nahradit čistotou, čistotou citů a myšlenek!

Věrnost je stavební součástí každé pravé lásky! Obě jsou zářeními vyšších světů. Se ztrátou pravé lásky zmizela i věrnost. Pocity, které lidé nazývají láskou, nemají základ vybudovaný z věrnosti. Mnoho manželství se rozpadá právě kvůli této skutečnosti.

Nevěrné myšlenky, přání, touhy jsou jako vkrádající se, rozkládající jed, který působí smrtelně všude tam, kde najde vstup! Vůbec se nemusí stát skutkem. Už samotné myšlenkové formy mají v sobě dost rozkladných prvků.

Mnozí čtenáři budou nyní namítat, že je ještě mnoho takových lidí, jejichž duch je aktivní, že nejsou ještě zcela odřezáni od vyšších záření. Ale přesto manželství těchto lidí nejsou o mnoho lepší. Existuje pro to mnoho příkladů.

I taková manželství jsou ustavičně ohrožena. Nejsou tím, čím by mohla být. Příčina spočívá v různorodosti duchovniho vývoje. Určitě je to tak ve většině případů. Jestliže vzdálenost mezi stupni zralosti vývoje není příliš veliká, tak je možné ji ještě překlenout.

Taková manželství mohou do jisté míry probíhat šťastně, když jde o dva lidi, kteří usilují o vyšší poznání. Když jde o lidi, které spojuje společný duchovní cíl. Dokonce i za takových dobrých podmínek budou vystavena kolísáním, protože vzdálenost byla jen překlenuta a ne odstraněna. Disharmonická proudění jsou proto nevyhnutelná. Ale oboustranná dobrá vůle, trpělivost a pochopení budou vždy napomáhat vyrovnaní.

Další příčiny tak často troskotajících manželství je třeba hledat v minulosti. Ve věnu, které si každý přináší s sebou z minulých pozemských životů. Často jsou dva lidé prostřednictvím osudových vláken mezi sebou tak propleteni, že kvůli tomu dojde k manželství. To, jak tato manželstvi dopadnou, závisí stále na druhu karmických nití.

Dva lidé, kteří vstupují do manželského svazku, se musí k sobě hodit i podle svých příslušných typů. Ani rasově nesmí mezi nimi být velký rozdíl. To jsou základní pravidla!

Kdo jich nedbá, nesmí se divit, jestliže manželský svazek skončí nepřátelstvím, často dokonce nenávistí.

Nacházíme se uprostřed Soudu! Dnes platí „buď a nebo“! Člověk musí usilovat o Pravdu, o duchovní poznání! Láska a štěstí jsou v podstatě vedlejší, protože dnes jde o život nebo smrt!

Lidé ve svém vývoji zaostali, proto jsou karmickými překážkami často tak zatíženi. Dnes by už museli být všichni duchovně svobodní! Dosáhnutí takové svobody by si musel vytyčit za svůj cíl každý, kdo hledá pravdu! Neměl by šetřit žádnou námahou, aby dosáhl tohoto výškového bodu na Zemi!

Duchovně svobodného člověka nezatěžuje žádná karma! Je osvobozen i od mnohého negativního cítění, myšlenek, závislostí, přání a žádostivostí, které působí trýznivě a rušivě. Obklopuje ho ochranný val, který nemůže prolomit žádná lidská slabost. Je svobodný a zachráněn!

Duchovní svobody mohou přirozeně dosáhnout jen takoví lidé, kteří jsou ještě duchovně jakž takž bdělí. Je to namáhavé, ale námaha přinese své ovoce!

Musíme se ještě opět vrátit k pozemské ženě.

Lidská žena svojí nevěrností, samolibostí zradila lásku. Lidská žena svojí nevěrností vůči Světlu vyšla v ústrety luciferovským duchům a spolčila se s nimi. Od té doby přešlo mnoho tisíciletí.

Před tím, než budeme pokračovat, uveďme tu větu z přednášky „Strážkyně plamene", Poselství doznívá (nebo nové Poselství Grálu, III. díl):

„Ještě nikdy žádný tvor stvořeni neklesl tak hluboko, jako klesla pozemská žena! “

Sotva člověk dokáže pochopit tragédii a bolest, kterou tato slova v sobě nesou.

Žena zradila lásku a strhla muže do propasti! Duchovně je již odsouzena a mrtva. Co žije, je pozemské tělo. Toto tělo, ženské pozemské tělo, musí nyní sloužit za „náhradu lásky"! Smyslná láskaje vábením ženy od doby, kdy už nevlastní žádnou duchovní přitažlivou sílu!

Pozornost se nyní všemi prostředky soustřeďuje na ženské tělo. Smysly se za každou cenu musí vydráždit! Ustavičně vydražďovat, aby naplnily prázdnotu, která v současnosti člověka obklopuje.

Ale filmy, časopisy a hory erotické literatury nestačily, aby dostatečně proklamovaly „smyslnou lásku". Muselo se udělat víc, aby byl muž upozorněn na „náhradu lásky". Ženské tělesné dráždění se muselo vidět všude, v denním životě, na ulici, ve školách. Oděv musel odkrývat a nesmělo se nic zahalovat. Zúčastnilo se na tom téměř celé ženství bílé rasy. Obléká se tak, aby její téměř zcela obnažené tělo nemohlo zůstat nepovšimnuto. Nabídka opojení smyslů místo oblažující, pravé lásky.

„Náhrada lásky" ještě nakonec strhává s sebou mnoho nezkažených lidí, protože všude vidí jen nahá těla. Jsou jimi doslova udušeni. To, že tento stav nemá dobrý dopad na manželství, každý lehce pochopí.

Láskou nazývá pokleslé lidstvo zneužívání a mrhání nádherné pohlavní síly. Jeho láska je hanobením těla a vydražďováním se ke všem možným perverznostem. Nemluvíc o těch mnohých zlech, které zvrhlost lásky jinak s sebou přináší.

„Oblékáme se jen podle módy, jinak nic víc. Kdyby byla móda jiná, oblékaly bychom se jinak, “ tvrdí ženy. „Módu tvoři tvůrcové módy. My se řídíme podle ni, protože nechceme vyhlížet nemoderně. “

Situace je však přímo opačná. Těch několik módních návrhářů by samo vůbec nebylo schopno ovlivňovat tolik milionů žen svými módními výmysly.

Módní návrháři nedělají nic jiného, než že uskutečňují přání milionů padlých žen. Všechna přání těchto žen ze všech vrstev společnosti sledují tentýž cíl: vystavit sebe, svoje tělo na odiv a upoutat pohled mužů.

Módní tvůrcové přesně vědí, co od nich ženy očekávají. Jsou obklopeni myšlenkami a přáními milionů duchovně padlých žen. Ve skutečnosti jsou jen vedenými nástroji.

Celkový morální úpadek je nejlepším znamením toho, že se blížíme ku konci. Materialismus, války, nemoci, perverznost, opojení smyslů, technika, atomové bomby a drogy poukazují na konečnou stanici, která už není daleko. Osamoceně a chudobný na lásku kráčí člověk svou poslední cestou.

 

XVII.
LÁSKA  –  ŠTĚSTÍ

Láska, štěstí! Dvě slova a dva hlasy z dávných dob. Jsou už jen ozvěnou minulosti, ve které hřích a vina byly neznámými pojmy.

Láska! Co je láska? Ještě nikdy se tolik nehovořilo o lásce jako dnes. A ještě nikdy se nedopustilo tolik hříchů ve jménu lásky! Slovo láska je zneužívané, zneužívané tím nejhanebnějším způsobem.

Láska je dějem záření ducha, ducha čistého, spojeného se Světlem, zbaveného karmy! Láska je mystickým ohněm, který se často cituje ve spisech starých mudrců. Původ lásky, mystického ohně, spočívá v srdci Stvoření, ve svátém, živém ohni Boží Lásky, ve Svatém Grálu.

Svobodný lidský duch spojený se Světlem vlastní magnetickou přitažlivou sílu. Tato duchu vlastní přitažlivá síla umožňuje připojení se nebo spojení s dalekými sférami Říše Světla, ve kterých srdce působící Božské Lásky, Svatý Grál, pulsuje v rytmu věčného proudu života.

Jakmile lidský duch nastoupí nesprávnou cestu, a proto jedná nesprávně, tedy proti zákonům stvoření, stává se magnetická přitažlivá síla čím dál slabší, až se nakonec zcela ztratí. Je tedy sám vinen, když se spojení se Sférami Světla a Boží Lásky přeruší. Jen magnetická síla přitažlivosti ducha spojeného se Světlem nachází napojení na živou sílu Lásky. Jiná možnost neexistuje.

Láska propůjčuje duchu jas a umožňuje mu vyciťovat nejvyšší duchovní blaženost!

V lásce spočívá i štěstí. Protože štěstí je také duchovním zachvíváním! Zachvíváním čisté lásky!

Když dnešní člověk vypráví o štěstí, stále tím míní pozemské hodnoty, materielní, uchopitelné a viditelné hodnoty. Jeho štěstí je zdánlivým štěstím vázaným na prostor a čas, které se vůbec nepodobá duchovní blaženosti pramenící ze štěstí. Láska, štěstí! Obě tato slova jsou již jen prázdným zvukem, protože to, co vyjadřují, už neexistuje.

Láska a štěstí na Zemi již dávno neexistují. Člověk ztratil spojení s Láskou, se životem. Těch několik, kteří ještě spojení neztratili, sotva stojí za zmínku.

Duchové, oddělení od Světla a Lásky, cítí již jen zoufalství! Tento strach a zoufalství se přenáší na duše a ovlivňuje mozek a rozum pozemských lidí. Ty různé druhy strachu, které dnešní člověk cítí, jsou jen důsledkem nepopsatelného strachu jeho ztraceného ducha.

Láska a štěstí jsou duchovní děje záření! Tyto způsobují zázrak lásky, blaženost štěstí, které přibližují duchy nebeským nivám. Čistá láska spojuje ducha, duši a pozemské tělo. Projevuje se trojnásobným způsobem. Tvoří v lidském bytí trojzvuk, který umožňuje lidskému duchu, aby se rozžhavil, je odleskem nebeské Božské Lásky ve Svatém Grálu.

Člověk dneška, poznamenaný pozemský člověk, hledá za ztracenou lásku, za ztracené štěstí náhradu. Hledá a nalézá náhradu! Náhradou je žena, ženské pozemské tělo! Hanebná lidská pozemská žena, která zradila Světlo a Lásku na Zemi!

Její pozemské tělo je již jen vnadidlem. Vnadidlem, aby se vzbudily a podporovaly žádostivosti, neřesti a vášně. Erotika má nahradit lásku a předstírat zdání štěstí, které neexistuje. Za zdánlivou láskou, zdánlivým štěstím, za žádostivostmi a neřestmi číhá hrůza! Číhá nevole, otupělost, zklamání, nemoc a zoufalství.

Lidská žena! Zrádkyně Světla a Lásky! Viditelné svádění jejího pozemského těla, vystaveného na odiv všemi možnými způsoby, strhává nakonec ještě do zkázy i mnoho těch mladých, kteří by se jinak mohli ještě zachránit.

Hloubka ponižování se ženy přes toto všechno ještě nedosáhla konečného bodu. Temný pudový svět opojení smyslů a neřestí nadále žádá své oběti. Jde to stále níž a níže! A byla to lidská žena, která kdysi otevřela tuto smrtonosnou bránu!

Na téma žena je třeba zde uvést citát z přednášky „Strážkyně plamene" Poselství doznívá (nebo nové Poselství Grálu, III. díl):

„Strážkyně plamene posvátné touhy po Světle však selhala jako dosud nikdo z tvorů. A přece byla vybavena takovými dary, s nimiž se nikdy neměla zřítit! A ona ještě strhla s sebou do bahna celou světovou část!

Láska, štěstí! Láska spojuje čisté duchy a štěstí, které cítí, dávají popud jejich snaze po duchovní dokonalosti.

U lidí, „u loutek bez srdce“, už není žádný vzájemný vztah mezi duchem, duší a tělem. Trojzvuk oněměl. Jejich duchové se ženou kupředu v bezbřehém chaosu a jejich duše a pozemská těla, která jsou s nimi ještě spojena, zrcadlí tento stav.

Za ztracenou lásku není náhrady! Chorobné úsilí vzbudit a podporovat pohlavní pud všemi možnými hanebnými prostředky a jeho zneužívání, které se v tomto ohledu činí s pozemským tělem, nemůže zastřít odloučení se od Lásky a Světla.

Tato snažení jsou v podstatě posly smrti, kteří vždy předcházejí definitivnímu rozkladu.

 

 

 

XVIII.
SPÁNEK  A  SEN

 

Svým dává Pán ve spánku!

Tento výrok je až příliš pravdivý, protože během pozemského spánku proudí na člověka duchovní síly, které potřebuje ke svému životu v hrubohmotnosti. Tyto síly zprostředkovávají člověku zdraví, vyrovnanost a vědění.

Generace filosofu, mystiků, psychologů a lékařů se zabývaly tímto mystériem, které spánek a sen obklopuje.

Výzkumníci snad už roky experimentují s nej modernějšími registračními přístroji a jinými komplikovanými technickými pomocnými prostředky, aby pronikly do podstaty snů. Stovky dobrovolných výzkumných osob bylo zapojeno do pokusů, aby pomocí nich bylo možné nadzvednout závoj zahalující svět snů. Nalepili jim tenké destičky na oční víčka a připojili je na registrační přístroj, na elektrookulograf, který přesně zaznamenává každé trhnutí víčka.

Při jiných pokusech, při kterých se snažili dopátrat podstaty snu, byly použity telefony, které měly kontakt s registračními aparáty a zazvonily, jakmile zkoušená osoba upadla do spánku a začala snít.

Proč sní tento tvor? Co znamená skutečnost, že duch je bdělý, zatím co tělo spí? To jsou otázky, kterými se výzkumníci snů tak intensivně zabývají, ale přes mnohé komplikované experimenty se jim nepodařilo je zodpovědět.

Před nedávnem na jednom zasedání „Psychiatrie Association“ (sdružení psychiatru) v New Yorku odborníci zveřejnili výsledky svých výzkumů. Většina z nich při své práci došla k takovému poznání, že snový spánek - tento spánek nazývají „rem-spánek“- je ve skutečnosti jakýmsi úplně zvláštním stavem, který při bdělosti spánku tvoří třetí existenční stav lidského těla a klerý se zásadně odlišuje od obou dvou dalších stavů.

V jiném lékařském středisku, „Medical Center“ v New Yorku, se dělaly testy s psychopaty a alkoholiky. Při nich se zjistilo, že nadměrné pití zabraňuje snovému spánku, čímž se vyvolávají halucinace a jiné chorobné stavy. I tito badatelé došli k takovému poznání, že sen zaujímá v životě člověka všeobecně významnou úlohu.

Takto získané poznání vědců je jistě hodné pozornosti, i když nepřináší žádné vysvětlení pravých souvislostí. Duchovní a duševní události se nedají vyzkoumat technickými pomocnými prostředky. Právě samotným nej modernějším přístrojům je tu stanovena hranice.

Co jsou však sny? Je „snový spánek“ skutečně třetí, lidstvu ještě neznámou formou existence?

Třetí forma existence není správný výraz, protože ve skutečnosti jde o dvojí život, který nevědomě vede každý lidský tvor.

Spánek! Sen! Člověk spí. Hrubohmotné lidské tělo a přepínaný mozek odpočívají. Je vypnutá každá myšlenková činnost. Ale duše nepotřebuje tento klid. Ona si jde svými vlastními cestami a vykonává činy, z nichž části často pronikají až k dennímu vědomí.

Člověk se skládá z ducha, duše a těla. Jde o tři těla odlišných hutností a vlastností, která jsou těsně vsunuta jedno do druhého, a které spojuje dohromady jemný, stříbrně se lesknoucí magnetický pás.

Tedy jakmile se pozemské tělo ponoří do spánku, uvolňuje se částečně magnetická přitažlivá síla, která ho spojuje s tělem duševním. Pás se uvolní a duše, která obklopuje ještě jemnější duchovní tělo, je relativně volná. Může se z pozemského těla vzdálit až po určitou hranici, stanovenou zákonem stvoření. Vzdálení se za tuto hranici by mělo za následek pozemskou smrt, protože magnetická přitažlivá síla, která přitahuje duši k svému pozemskému tělu, by byla zcela uvolněna.

Při normálním stavu bdění se duševní a astrální tělo pevně a bezbolestně připojuje k pozemskému tělu, takže se zdá, jakoby se neuskutečnilo žádné odloučení.

Jiný je děj, když ještě zcela spící osobu najednou vytrhne ze spánku neobyčejný hluk. V takovém případě je probuzení vždy spojeno se silným tlukotem srdce, protože duševní nebo astrální tělo je tímto způsobem tak strhnuto zpět, že to působí jako bolestivý náraz.

Může se stát i to, že osoba, která je už téměř zcela probuzená, se nemůže ani pohnout, hovořit, ani volat. Bude se zoufale snažit, aby její tělo opět nabylo schopnosti pohybu. Není nutné, aby tento stav někoho vylekal, trvá beztoho jen několik vteřin. Dochází k němu tehdy, když astrální tělo při probuzení není ještě pevně napojeno na pozemské tělo. Bez tohoto připojení není možná vědomá schopnost konání nebo pohybování se pozemského těla.

Sny jsou tedy vzpomínkami na to, co astrální tělo prožilo mimo hrubou hmotnost, když pozemské tělo spí. Tyto vzpomínky jsou jen útržky skutečně prožitého, které jsou vzpomínání hodné, ale i ty jsou již zakaleny rozumem, protože po probuzení okamžitě převládnou myšlenkové formy a proniknou do nich. Tímto způsobem dochází k trojnásobně zmateným snům.

Samozřejmě, i dnes je ještě dost takových lidí, kteří mají tak zvané „věštecké sny“, které jim zprostředkují varování nebo pomoci různého druhu, ale to jsou řídké výjimky.

Ještě dříve, než přistoupíme k duševnímu nebo snovému životu, musíme se blíže zabývat duchem a jeho pomocnými těly.

Duch - duše - pozemské tělo

Jak již před tím bylo řečeno, lidský tvor se skládá z ducha, duše ( místo duše se většinou používá označení „astrální tělo“) a pozemského těla.

Duch potřebuje hrubé pozemské tělo a jemné astrální tělo, aby mohl působit v hrubohmotnosti a v jemnohmotnosti. Bez těchto dvou pomocných těl by lidský duch byl v hmotnostech bezmocný.

Egyptský mudrc dávnověku právem vysvětloval svým žákům, že lidský duch vlastní dva domy, v kterých je samostatným vládcem. Žáci nebyli spokojeni a ptali se, proč tomu tak je? Mudrc odpověděl také otázkou, jestli by mu některý ze žáků dovedl vysvětlit, proč mají různé druhy ovoce obaly?

Tato dvě pomocná těla jsou v podstatě jen dva obaly, pod jejichž ochranou a pomocí duch dozrává, může se vyvíjet a působit ve hmotnosti.

Pozemskému tělu byl dán rozum, duši zase cit. Duše se svojí schopností vyciťování stojí blíže duchu, přijímá soustředěně jeho sílu a chtění, a vede je dále k rozumu hrubohmotného pozemského těla.

Rozum má za úkol uskutečnit ve hmotě a přizpůsobit hmotě chtění ducha, které přenáší cit. Rozum má dar, že umí přesně všechno zvážit a promyslet.

Cit duše tento dar nemá. Všechno, co na ni proudí, je okamžitě hluboce procítěno, prožito a částečně vedeno dále k rozumu. Z tohoto důvodu jsou dojmy, které citové formy za sebou zanechávají, mnohem trvalejší a dalekosáhlejší.

Duševní citová schopnost byla tedy určená k tomu, aby bylo chtění ducha nezkaleně vedeno dále k rozumu. A rozum, vázaný na hmotu, měl tvořit jakousi transformační stanici, aby chtění ducha, přijímané citem, se přizpůsobilo použití na Zemi.

Bylo ve Vůli Boží, aby to všechno tak bylo! Původně, na počátku věků a ještě dlouho i potom, se i všechno duchovní řídilo podle zákonů stvoření, ve kterých je zakotvena Vůle Boží.

Ale potom přišla přece jen doba, kdy pozemský člověk již neposlouchal duševní city ovlivňované duchem, protože byly pro něho překážkou. Více je nepotřeboval. Samotný jeho rozum byl dost chytrý na to, aby zvládl pozemský život!

Tímto způsobem se začal hřích vůči duchu!

Duch, vázaný na Světlo, však přes to všechno působil dále. Duše převzala svojí schopností vyciťování duchovní chtění, aby ho vedla dále. Ale pozemské lidstvo se uzavřelo před hlasy, které mu zprostředkovávalo duševní cítění.

Dlouhou dobu, podle pozemského letopočtu statisíce roků, se pokoušeli duchové proniknout přes obaly, které se stávaly čím dál víc hrubšími, aby napomínali a varovali lidstvo. Všechna jejich snaha však byla marná.

Pozemské lidstvo se nechalo vést už jen rozumovými úvahami. Duše byla odsouzená k nečinnosti a stávala se čím dál víc hutnější, těžší, lidští duchové, napojení kdysi na Světlo, se unavili, ochabli, stali se ospalými a lenivými.

Na Zemi vládl rozum. Duševní nebo astrální těla, která už neměla co zprostředkovávat od lenivých, unavených duchů, se dostala pod vliv temnot.

Pokud byly duše pod vlivem bdělých duchů, na Zemi vládlo štěstí, radost, harmonie a mír.

Později však, když se duchové pekelných propastí zmocnili lidských duší a zneužili je na svoje vlastní účely, naučili se lidští tvorové znát nedůvěru, závist, nenávist, žárlivost a všemožné jiné vášně a neřesti. A takto se rozprostřely temnoty téměř nad celým lidským pokolením.

A menšina? Jejich duchové se ještě zachvívají ve Vůli Boží. Jsou čilí a ovlivňují duši ve správném smyslu. Ale i tato menšina je vystavena nebezpečí, protože v současnosti na Zemi panující nemorálnost se rozšiřuje rychleji než nakažlivá epidemie a otravuje i lidi dobré vůle a strhává je do propasti. Nyní se čtenář může zeptat, odkud berou svoji sílu pozemská a duševní těla, jestliže duchové, ke kterým přece patří, jsou pomalí a leniví, a dokonce spící?

Existuje jen jedna síla! A tato živá síla proudí skrze všechno, co bylo stvořené. Proudí i skrze lenivé duchy, skrze duše a těla do té doby, dokud tyto nebudou navždy vyškrtnuty z knihy života. Ta samá životní síla, která vyživuje a udržuje všechno, se může použít k dobrému nebo i ke zlému. Člověk si může zvolit, ale každý v každém případě zůstává podroben následkům své vlastní volby.

 

Sny

Je jen málo lidí, kteří ví, že duše nebo astrální tělo se během spánku pozemského těla od pozemského těla oddělí. Ale ví se, že tibetští mniši dokáží vědomě uvolnit svoji duši od pozemského těla. Tuto schopnost lidé obdivují a podivují sejí, přičemž ani netuší, že děj je u celého pozemského lidstva tentýž. Rozdíl spočívá jen v tom, že tibetští lámové si vědomě mohou vyvolat oddělení se duše od těla pomocí všelijakých možných a nemožných cvičení, ke kterým patří i postění se. Takto vyvolané vědomé uvolnění nikomu nepřinese ani ten nejmenší užitek. A dokonce nejméně samotnému dotyčnému. Nepřirozené, namáhavé cvičení nezodpovědným způsobem oslabuje tělo a vytváří proto nové karmické nitky. Jen přirozené, tedy vrozené danosti nenarušují harmonii a mohou se užívat bez toho, aby se tím sobě samému nebo jinému škodilo.

Když se člověk ponoří do spánku, uvolní se z pozemského těla astrální tělo. Tento „astrální nebo duševní člověk" se probudí na tom samém místě a v takovém podobném domě, ve kterém odpočívá jeho hrubohmotné tělo. I jeho vzhled a oblečení se ve všem podobá tomu, jaký je a co nosí na Zemi. Vždyť pomocí silného pouta je spojený s hrubohmotnosti, proto tu nemohou existovat ještě velké rozdíly.

tomto stavu, uvolněném od pozemského těla, je tedy převažující rozum vypnutý. Každý žije a jedná jen podle duševních citů, to znamená, že odpadnou všechny překážky. Každé potlačené chtění se tu nyní může bez překážek vyžít. Jak v dobrém tak i ve zlém smyslu!

Čtenář si může udělat přibližný obraz o dějích astrálního světa, když pomyslí na nesčíslné žádostivosti, náruživosti, závislosti, nevraživosti atd., kterými trpí velká většina lidstva.

tomto astrálním světě se zdržují i takové duše, které se sice už odloučily od Země, ale mnohými karmickými nitkami jsou ještě spojené s pozemskými lidmi. I s nimi přicházejí do styku ve spánku obyvatelé Země. Při těchto setkáních nezřídka dochází právě k rozuzlení karmických nití, které snad na účastnících velmi dlouho visely. Přitom se to, samozřejmě, vždy týká vnitřního uzpůsobení jednotlivce. Setkání pozemských lidských duší během spánku s dušemi, které už odešly ze Země, objasňují i mnohé sny, které mají mnozí v astrálním světě se zdánlivě zcela neznámými lidmi.

Sny jsou duševní zážitky, které mají pozemští lidé během spánku v astrálním světě. Z těchto zážitků, je zcela lhostejné, jsou-li dobré a poučné, nebo zlé, negativní, neproniká nic, nebo jen velmi málo až po denní vědomí člověka. Není vědomých zpětných vzpomínek nebo snů. Přesto však události, které se odehrávají v astrálním světě, vrhají své temné stíny nebo světlé, radosti naplněné paprsky na existenci jednotlivce.

Jestliže jde o kladné události, potom se dotyční budou budit s díkem v srdci a začnou svůj den s velkou radostí a chutí do práce. Dnes je však většinou pravý opak. Snové zážitky jsou u většiny dnešních lidí v každém ohledu deprimující. V souladu s tím je i denní probouzení se. Mnohé nervové poruchy, jako deprese a stavy strachu, tělesné utrpení, a nedefinovatelné chorobné příznaky mohou se odvodit od nepříjemných a beznadějných zážitků v astrálním světě.

Ne, ze skutečných událostí prožívaných během hodin spánku až   ke      hrubohmotnému         mozku neproniká nic anebo když ano, tak jen útržky. Když si někdo myslí, že         měl sen trvající  dlouhé hodiny, tak se mýlí.

Člověk si může pamatovat jen na duševní zážitky, tedy na sny, které se odehrály krátce před probuzením se. Přesněji řečeno, jde o několik vteřin, během kterých opět nastane spojení mezi astrálním tělem a hrubohmotným pozemským tělem. Během těchto několika krátkých vteřin vznikají i spolu nesouvisející a zmatené sny, protože do nich pronikají všemožné myšlenkové formy, které jsou vázány na vlastní denní zážitky. Až když se obě těla, tedy hrubohmotné a jemnohmotné tělo opět spojí, vstupuje zase činnost mozku do své funkce a tehdy pronikají krátce před tím prožité příhody, tedy sny, až do denního mozku.

Jde jen o několik málo vteřin! Ale kolik toho člověk   dokáže prožít v tak krátkém časovém úseku, ještě zpola uvolněný od pozemského těla! I „varovné sny“ prožívá člověk jen krátce před svým probuzením. Tento druh „snů“ tvoří ve skutečnosti obrazy, které vytvářejí duchovní pomocníci, aby dotyčného upozornili na nebezpečenství, která se většinou pozemskou bdělostí mohou velmi oslabit nebo úplně odstranit. Naneštěstí i do takových „snů“ proniká tolik myšlenkových forem, že jejich správný výklad je buď velmi obtížný nebo téměř vůbec nemožný.

Poučné a radostí naplněné zážitky v astrálním světě mohou mít jen takoví lidé, kteří se řídí podle takového časového rytmu, na který je lidstvo napojeno podle zákona stvoření. Vědci, kteří se už léta zabývají mystériem „spánku a snů“, hovoří o tajuplné časomíře , která řídí lidský život a je příčinou toho, že srdce pulsuje předepsaným rytmem, udržuje teplotu těla v rovnovážném stavu a vytváří čtyřiadvacetihodinový cyklus dní a nocí.

Tato tajuplná časomíra je důsledkem jednoho zákona stvoření, podle kterého se všechno stvořené musí řídit, jestliže chce zůstat živé. Je to neposunutelný pořádek, který vládne v celém krásném stvoření a ve kterém se projevuje nezměnitelná Boží Vůle!

 

Sféry míru

Den a noc! Přes den se pozemský člověk má pohybovat a pracovat a přijímat sluneční energie pronikající přes atmosféru, které potřebuje ke svému zdraví. V noci mají pozemská těla odpočívat, aby duševní těla mohla též obdržet energie, které v souladu s jejich jemnějším druhem je udržují zdravé a schopné přijímání, aby duchové jejich prostřednictvím mohli správným způsobem působit.

Harmonické spolupůsobení mezi duchem, duší a tělem závisí na přesném dodržování časového rytmu, který panuje od prapočátku a je pro lidstvo rozhodující.

Jen ten, kdo spí už před jedenáctou hodinou v noci, může doufat, že stráví krásné a poučné hodiny v astrálním světě. Až do tohoto časového okamžiku jsou otevřeny brány, které vedou do oblastí, ve kterých se nacházejí výuková místa, vsazená uprostřed nádherných krajin, v kterých panuje pravá radost ze života a pravý duševní mír. Po dvacáté třetí hodině už nikdo nemůže k těmto oblastem najít cestu, ani tam nemůže být zaveden. I na Zemi může odcestovat jen ten, kdo se řídí jízdním řádem. I university a školy jsou otevřeny jen v určité hodiny. Jiné to není ani v astrálním světě.

„Brány k oblastem míru“, tak se nazývají, se otevírají večer v osm hodin a lidské duše, které žijí na Zemi, je musí opustit přibližně okolo čtvrté hodiny ráno. Brány se potom uzavřou. Je třeba ještě připomenout, že do těchto krásných oblastí mají přístup jen duchové navázaní na Světlo.

Moderní člověk dnes promrhává drahocenné noční hodiny, během kterých hledá všemožné rozptýlení, aby se zotavil po denní práci. Když se potom nakonec unavený a s přetíženými nervy uloží ke spánku, jsou už brány k oblastem míru pro tyto duše uzavřeny. Není výjimek! Dokonce ani v případech, kdy se jedná o duše napojené na Světlo, není k nim více spojení. To má za následek to, že všechny duše, dokonce i když v sobě nosí jakž takž bdělého ducha, jsou vtahovány do chaotických poměrů astrálního světa, takže potom postupně bez toho, aniž by si to uvědomily, se dostanou pod vliv temných mocí. Lidé, kteří promrhají půl noci, obyčejně spí až do pozdních ranních hodin. Ale spánek během ranních hodin je zdraví škodlivý, protože pozemské tělo může přijímat tak velmi potřebné sluneční energie jen v bdělém stavu. Každá hodina spánku po sedmé hodině ranní odebírá tělu trochu z jeho životní energie a vyvolává poruchy ve spolupůsobení mezi duší a tělem. Děti, které ranní hodiny prospí, podporujíce zdraví, vyhlížejí vždy nemocně a jsou mnohem více náchylnější na nemoci než ty, které se zavčas pohybují na čerstvém vzduchu.

V normálním případě jsou pozemská těla připravena na spánek ve smyslu přírodních zákonů, to znamená přirozeně a bez zvláštních pomocných prostředků. Každé nadměrné užívání uspávacích prostředků je škodlivé. Nejenže rušivě zasahují do tělesných funkcí, ale ochromují i duši a tím duchy, kteří přece tato duševní těla potřebují ke svému působení.

Během přirozeného spánku je rytmus srdce pomalejší, klesne teplota, mění se činnost žláz a vypíná se rozum. Jestliže se spánek vyvolá přece jen uměle pomocí uspávacího prostředku, přípravy, které spánku předcházejí, neprobíhají tak, jak to požaduje přírodní zákon. Organismus se rozlaďuje bez toho, aby z toho někdo měl třeba i ten nej menší užitek.

Duše nebo astrální tělo se sice uvolňuje i během uměle vyvolaného spánku, ale je to více vynucené uvolnění se, kterému chybí právě ten prvek, který umožňuje astrálním tělům a jejich duším plnou svobodu pohybu. Takové duše, připoutané jakoby neviditelnými pouty, budou zadrženy v blízkosti svých spících pozemských těl a přinuceny k nečinnosti, budou obklopeny vidinami strachu. Takto uplynou těmto duším hodiny a hodiny a ztratí se nevyužité v rytmu času.

Všechno nepřirozené přináší zdržování, rušení a zastavení v lidském bytí. Lidský tvor se musí' opět naučit žít svůj život podle rytmu stvoření, ve kterém se projevuje Boží Vůle.

 

Astrální svět

Nyní si zodpovíme otázku, kde se nachází astrální svět, jak vypadá a jaké poměry tam vládnou.

Všechny popisy, které se týkají tohoto jemnějšího světa, mohou být vždy jen slabým odleskem v porovnání s poměry, které tam vládnou. Ale přes to nám umožní vytvořit si alespoň představu o tom, jakými komplikovanými a mezi sebou zamotanými se staly lidské osudy.

Nejprve je třeba poukázat ještě jednou na časové rozdělení, o kterém jsme už jednou hovořili a podle kterého se musí řídit všechno stvořené.

Nesmíme zapomínat, že člověk, jako plod stvoření, je a bude vázaný na zákony v tomto stvoření vládnoucí. Ba i tehdy, jestliže jedná proti nim! Je třeba přijmout to, že dnešní moderní člověk se nemůže důvěrně spřátelit s myšlenkou dodržovaní už vzpomínaných hodin spánku. Není se čemu divit, protože tento moderní člověk už nic neví o zákonech stvoření nebo přírody a na neštěstí ve většině případů ani není schopen je pochopit. Pokyny této, jako i všech ostatních přednášek, jsou určeny pro takové lidi, kteří nosí v sobě touhu znovu přizpůsobit svůj život zákonům stvoření, aby mohli naplňovat svoji úlohu jako tvorové Boží v Jeho nádherném světě.

Začněme výklad o astrálním světě tím, že si povíme, kde ho třeba hledat a jak vypadá.

Při pohledu shora, jemnohmotný astrální svět vypadá jako obrovská planeta, která úzce obepíná Zemi. Tak úzce, že zemská koule je v porovnání k velikosti astrálního světa jako jadérko uprostřed velkého tlustého plodu.

Může se to vyjádřit i jinak. Země je tak úzce sevřena jemnohmotným astrálním světem, že se nedá ani určit, kde jeden začíná a druhý končí. Každý, kdo odchází z této Země nebo se snaží k ní dostat, aby se mohl inkarnovat, musí přejít přes tento astrální svět, který obklopuje Zemi jako nějaká druhá planeta. Tento svět je jakýmsi druhem přechodné stanice a současně i místem zdržování se všech na Zemi inkarnovaných lidských duší, které se uvolňují během spánku ze svého pozemského těla.

Z našeho pohledu je astrální svět podobný Zemi. Má hory, jezera, moře, řeky, města a dědiny, jakož i lodě, auta, letadla atd. Nemůže být ani jiný, protože hrubohmotná Země je jen odleskem jemnohmotných světů, které existovaly už dříve.

Hranice mezi Zemí a jemnohmotným světem, který ji obklopuje, se nedají přesně stanovit, protože ve skutečnosti ani žádné hranice není. Kvůli lepšímu pochopení uveďme příklad. Nějaká žena, už v polospánku, slyší hlasy. Současně zpozoruje, že v její těsné blízkosti, v tom samém pokoji, se nacházejí jiné osoby.

Zena neví, že uvidí tyto osoby, jakmile zcela usne a její duše se uvolní. Netuší ani, že je s nimi spojena osudovými vlákny.

Nuže, tato žena slyšela hlasy v tomtéž pokoji, kde právě usínala. To je zcela přirozené, protože na tomtéž místě, kde se nachází její pozemský dům, stojí jiný, podobný dům jemnohmotného druhu, který patří do jemnohmotného světa, obklopujícího Zemi. Jak víme z Poselství Grálu, není žádného rozdělení mezi tímto a oním světem. Oním světem jmenuje člověk všechno, co nemůže vidět, co se nachází za jeho schopností vidění.

V době, kdy lidské duše byly ještě prostředníky mezi svými duchy napojenými na Světlo a pozemskými těly, když tedy lidstvo ještě nepřemohl rozum, nazývalo se jemnohmotné prostředí Země „svět křišťálových duší“, protože všechny duše, které tam musely přejít, které tedy odešly ze Země, a nebo se snažily k Zemi dostat, zrcadlily Světlo svých duchů čistě a nezkaleně, podobně jako zářivé křišťály. Ale to bylo kdysi dávno! Od té doby přešla dlouhá časová období. Dnes se tentýž jemnohmotný svět, který obklopuje Zemi, nazývá „svět rozbitých křišťálů".

I když se zdá, že jemnohmotný svět, který obklopuje Zemi, když se na něj podíváme povrchně, je ve všem stejný, přece jsou mezi nimi velké rozdíly. Už samotná skutečnost, že každé duševní citové chtění se může jak v dobrém tak i ve zlém smyslu neomezeně vyžít, vyvolává situace, které by na Zemi nebyly možné. I nesoulad, který ve skutečnosti panuje mezi rozumovým a citovým chtěním, se projevuje tím nej výraznějším způsobem.

Je mimořádně těžké i jen přibližně popsat poměry tohoto jemného okolí Země, které je tak úzce spojené s lidstvem. Popsat je tak, aby ten, kdo tyto řádky čte, si o tom utvořil správnou představu.

Vezměme si jako příklad život lékaře, který si zvolil toto povolání z pouhých rozumových pohnutek, i když by se byl podle svého duševního citového chtění rád stal zemědělcem, obchodníkem, hercem, letcem, řemeslníkem nebo něčím jiným. Jeho duše po nocích, když se uvolní ze svého pozemského těla, bude v jemnohmotném světě hledat takové činnosti, které rozhodně stojí v příkrém rozporu s jeho lékařským povoláním.

Na druhé straně jsou lidé, kteří by byli rádi studovali lékařství, ale materiálně to nebyli schopni zvládnout. Jestliže jde o dobré lidi, tak si jejich duchem ovlivněné duševní chtění najde uplatnění v jemném astrálním světě. Dostane se jim tam možnosti učit se zdravovědu a současně pomoci jiným lidským duším.

I když jde v druhém případě o relativně dobrého člověka, tak to na druhé straně nasvědčuje tomu, že mu chyběla energie potřebná k tomu, aby studium uskutečnil. Tedy i tady se ukazuje rozštěpenost mezi citovým chtěním ducha a duše a na Zem vázaným rozumem: je to rozštěpenost, která s sebou vždy přináší nejistotu a nespokojenost!

Zvláště tragicky působí disharmonické poměry v manželském životě, protože většinu manželství tvoří svazky, které byly uzavřeny z rozumových pohnutek. K těmto rozumovým pohnutkám patří i pocitové opojení označované za lásku, ve které hraje velkou úlohu prvek vzájemné fysické přitažlivosti. Tyto manželské svazky jsou proto tragické, protože nebyly uzavřeny z čisté lásky, v důsledku čehož chybí duševní spojení, které mezi sebou manželské partnery váže. Jejich duše jsou si cizí. Nepoznají se, když se v noci, během spánku jejich fysického těla, potkají v astrálním světě.

Každý jde svou vlastní cestou. Budou se cítit přitahovány k lidským duším, které víc odpovídají jejich vnitřní podstatě, než je to v případě jejich pozemského manželského partnera.

I partnera si tu budou hledat a najdou si ho zde. Každý si umí dobře představit, že takový „dvojitý život“ nepřispívá k harmonii a upevňování manželství uzavřeného na Zemi. Naopak! Vyplývají z toho nepředvídatelné konflikty, které je v podstatě všechny možno odvodit od falešného základu uzavřeného manželství. Zklamání, nevěra a lhostejnost budou neviditelnými průvodními jevy každého falešného spojení.

 

Sexualita

Tu je třeba podotknout, že v jemnohmotných světech žádná sexualita není. Sexualita patří k hrubohmotné hmotě.. Je vázaná jen na fysické tělo. V jemnějších světech, tedy i v astrálním světě, který obklopuje Zemi, mohou duchové a následkem toho i duše, cítit jen čistou, pravou lásku, které budou účastni jen ti, kteří mají ještě napojení na Světlo, protože Láska je darem Světla!

Avšak v astrálním světě se už dávno místo čisté lásky a normální, zdravé, na hrubohmotnou hmotu vázané sexuality, vytvořil určitý druh sadismu, který úpadkového lidského tvora ještě víc žene v ústrety propastem temnoty.

Tento sadismus se v astrálním světě, kde se lidské duše zdržují během spánku jejich pozemského těla, stává čím dál více hrůzostrašnějším. Tímto sadismem musí trpět především ženy, a to ženy bílé rasy.

Bílá rasa, která měla působit jako duchovně vedoucí, a jako příklad pro všechny ostatní rasy, je v současnosti tou, jejíž duchovně nízkou úroveň sotva kdo může předstihnout. Důvodem tohoto stavu je morální úpadek bílé ženy! Tento ženský úpadek se nej drastičtěji projevuje, samozřejmě, ve „světě snů“, to znamená, v tom jemnějším světě, který obklopuje planetu Zemi, protože v tomto světě není ani rozumových ohledů, ani podobných překážek.

Hrubohmotné ženské tělo, které mělo vyzařovat půvab a čistou duchovní lásku, slouží dnes už jen jako výstavní kus a vnadidlo k rozdmýchávání nejnižších pudů a instinktů. Zdánlivě neškodná móda vypasovaných kalhot, krátkých sukní, bikin, atd., což v ženském světě bílé rasy našlo velké rozšíření, má v astrálním světě tragické důsledky. Ani jedna žena si nedovede ani jen představit, jakému zneužívání je noc co noc během pozemského spánku vystavena v astrálním světě, když se spolupodílí na tvorbě módy, která má jen ten účel, aby soustředila celou pozornost oka na ženské tělo.

Ženské duše, které se během spánku uvolňují ze svých pozemských těl, - a to se stává vždy - jsou v astrálním světě v souladu se svou vnitřní touhou zcela nahé.

Mimo hrubohmotnost není více rozumových překážek! Člověk se musí ukázat takovým, jakým je! Každá ženská bytost, která se s radostí spolupodílela na tvorbě každého, i co nejméně hanebného módního výstřelku, musí v astrálním světě stát nahá. Vždyť je to přece její nejvnitřnější touha, aby byla co nejvíce vydána na pospas svému svádění! V jemnějším okolí Země se všechny touhy okamžitě uskutečňují.

To, co probíhá v astrálním světě, když se celé legie ženských bytostí objevují nahé, lze těžko popsat. Obyčejně je hordy mužů nahánějí jako štvanou zvěř po ulicích a jakmile je lapí, tak špatně s nimi zacházejí, že se to sotva dá vyjádřit.

Na Zemi, v souhlasu s pozemským pohlavním pudem, působí nahé ženské tělo na smysly dráždivě. Ve všech jemnějších světech, tedy mimo hrubou hmotu, je tomu právě naopak, protože pohlavní pud, tak jak se na Zemi projevuje, tam vůbec neexistuje! Vztahy lásky jsou tam jiné V důsledku toho nahé tělo nepůsobí přitažlivě, ale odpudivě. Mezi hordami mužů vzbuzuje jen kruté a násilnické pudy. Pronásledují tyto utíkající, nahé tvory s biči, kamením, trnovými pruty a špínou. Tyto hordy mužů, kteří jednají jako posedlí, jsou ve své podstatě přes svoji nelidskost, směšné postavy, protože se na Zemi, ve svých tělech z masa a krve, nej hanebnější ženské módy zastávají, když tato vychází vstříc jejich nejtajnějším touhám.

Dokonce i malá děvčátka v dětském věku jsou dnes tak oblečena, že už od útlého mládí přitahují na sebe nesčíslné množství pohledů a tužeb mužského světa.

Od dětství jsou lidští tvorové vydáni na pospas všemu zlu! To znamená, že většina jich přišla na Zem již karmicky tak těžce zatížená, že se každé vyšší ochraně stala nepřístupnou.

„Snové zážitky" většiny žen jsou dnes spojeny se strachem. Jsou v pravém smyslu „nočními můrami", protože způsob, jakým ženy žijí a jednají, je staví proti Světlu! Proto nepřekvapuje, že se mnohé ženy ráno budí s bolestmi ve všech svých údech a začínají nový den deprimované a bez chuti. Spánek jim nepřinesl novou sílu a vědění, ale zážitky, které se spojují se strachem a hrůzou a jejichž stíny zatemňují dokonce i jejich pozemské dny.

Aby nedošlo k omylům, je tu třeba hned říci, že v případě dříve vzpomenutých pronásledovaných nahých ženských lidských duší nejde o obzvláště zlé lidi. Většinou jde o povrchní, duchovně líné tvory, kteří udělají všechno pro to, aby je jiní nepovažovali za nemoderní.

Zástupy takových žen a dívek, jejichž pozemská úloha spočívá v tom, aby jakýmkoliv způsobem rozněcovaly smyslnost, jako na příklad „sexbomby" filmů a divadel a nespočetné představitelky striptýzu atd., nejsou během svého pozemského spánku pronásledovány a honěny. Všichni se jich straní! Vždyť ty hrůzostrašné, odporně zapáchající kožní choroby, které strašidelným způsobem znetvořují lidské duše tohoto druhu, nutí každého k útěku. Jsou to právě důsledky těchto duševních chorob, které vedou mnohé tak záviděné „sex idoly" k sebevraždám.

 

Neřesti a závislosti

Inu, neméně tragickou skupinu tvoří návykoví hráči, pijani, kuřáci, atd. Každého, kdo má nějakou neřest, okamžitě po uvolnění se jeho duše z pozemského těla během spánku přijmou nespočetné jiné duše, které samy holdují téže neřesti. Je těmto duším vydán napospas, protože je jich vždy mnoho. Tahají ho od jedné skupiny ke druhé, vždy k takovým, které mají tutéž závislost nebo neřest. Tytéž duše, které se v noci hromadí okolo něho, nedají mu pokoj ani ve dne. Doslova a do písmene na něm visí a vždy znovu rozdmýchávají jeho touhu nebo žádostivost po tom, aby se oddal svév neřesti nebo závislosti jen proto, aby ji i oni mohli vychutnat. Až když se dotyčný pozemský člověk vzdá své závislosti, obyvatelé záhrobí ho opustí. Už nenachází v jeho blízkosti žádnou podporu a jsou tak nuceni hledat si jinou oběť.

 

Mystifikace

V astrálním světě, který obklopuje Zemi, jsou vidět všude i kostely, podobné budovy a baráky, které jsou vždy přeplněny masami lidí. Je tu stálé přicházení a odcházení, a je mezi nimi mnoho takových, kteří se modlí, zpívají, pláčí nebo křičí. Přitažlivou sílu církví tvoří Ježíš, Marie, různí svati, papežové a dokonce i staří proroci. Všechny, včetně Ježíše, představují lidské duše, které mají herecké schopnosti. Za herci číhají temní duchové.. Jakmile někteří z představitelů už neplní svoji napodobovací úlohu k jejich spokojenosti, ihned je shodí z piedestalu, na kterém stojí a na uvolněné místo hned skočí někdo jiný. Všichni tito náhradníci jsou temní. Zvláštním dojmem působí i to, že nikdo z mnoha lidí nepozoruje podvod.

Média spiritistických kruhů vždy věří, že k nim hovoří Ježíš. Tato podváděná média vidí jen podvodníky, kteří napodobují všechny ty osoby, které chce lidstvo vidět a slyšet.

barácích, které je všude vidět, stojí na rozkývaných podstavcích nespočetní falešní proroci, kteří, přesně tak jako na Zemi, slibují pomoc v nouzi duším napadeným nemocemi. I oni jsou podvodníci. Všechny lidské duše, které očekávají a hledají pomoc u těchto podvodníků, nosí v sobě špicí duchy. Bdělí duchové by nikdy neočekávali, že kladením rukou, vyprošováním uzdravení a podobnými praktikami, by byli osvobozeni od svých mnoha nemocí bez toho, aby se nejprve změnili. Pozorováno z vyššího hlediska je tento druh hledajících pomoc pokládán za žebráky.

Mimo hustě jako stádo natlačené lidské masy je vidět množství menších skupin, v kterých lidé bojují proti sobě a vedou mezi sebou nenávistné střety, které ve svých hrubohmotných tělech musí potlačovat.

Všechno temné se v bezprostředním jemnějším okolí Země projevuje mnohem silněji. Přitom však nesmíme zapomínat, že ve vyobrazených dějích jde o lidské duše, které jsou ještě inkarnovány ve svých pozemských tělech a zúčastňují se těchto zážitků jen během spánku. Tragickým se to pro tyto duše se svými spícími duchy stává až po jejich pozemské smrti.

 

Střediska výuky

Na závěr je potřebné vrátit se ještě k již dříve popsaným sférám míru, které svou zářivou krásou vynikají ze zachmuřeného jemnohmotného okolí Země. Tyto oblasti míru jsou v podstatě ochranné oblasti, které se oddělily, ba musely se oddělit od ostatní části astrálního světa přírodními překážkami jako jsou dravé řeky, sopky, pohoří, rokle a močály, když se miliony lidských duší staly ochotnými nástroji nevěrných duchů a kdysi tak krásný jemnohmotný svět změnily na místo hrůzy. Přírodní ochranné hranice přesně zapadají do krajinných útvarů příslušného okolí a prostředí. Přístupy, které přes tyto hranice vedou k oblastem míru, se dají těžko najít a jsou dobře střeženy. Jsou střeženy až od té doby, kdy zlomyslné hordy mravně zkažených ženských a mužských duší vnikly do síní umění a zkalily atmosféru svým odporně zapáchajícím dechem rozkladu.

Za hraniční linií se otvírá svět poznání a krásy. Jsou tu školy duchovní vědy, umění, řemesel, zdravovědy, nauky o zrcadlení (tato nauka na Zemi nachází svůj projev ve fotografii), školy, ve kterých se předvádí vědění o stvoření, o výstavbě stvoření, a o složení hmoty.

Ve všech sférách míru významné místo zaujímá film. Film je důležitým prostředkem ve způsobu výuky. Poznání o výstavbě stvoření a spolupráce různých přírodních bytostí se zobrazuje jen filmovými obrázky. Právě tak příhody, které se odehrály ve vyšších sférách, a i milostné filmy. V případě milostných filmů jde vždy o dva lidi, které duchovní vůdcové po mnohé inkarnace opět a opět přiváděli k sobě, a to sice tak dlouho, než se jeden z nich karmicky tak zatížil, že další setkání již nebylo více možné. Všechny filmy, je zcela lhostejno, jakého jsou druhu, jsou vždy poučné a fascinující.

Filmy astrálního světa nejsou vyráběny technickými pomocnými prostředky, nevyvolávají se ani v temných komorách. Technika je též darem Stvořitele svému tvoru. Všechny technické vymoženosti však zůstávají vázány na hmotu a jsou závislé na rozumu, vázaném též na hmotu Auta, letadla, atd., které člověk vidí v astrálním světě, jsou určitým druhem atrap. Tyto by se totiž nikdy nemohly v jemnohmotných světech vyrobit.

Žel, není možné vyjádřit ani v nejmenším činnost v astrálních obranných sférách. Střediska výuky se rozprostírají uprostřed nádherných krajin s průzračnými vodami, šumícími lesy a nenapodobitelné nádheře květů. V údolích zraje nesčíslné množství různého ovoce, které duševní těla potřebují jako svou potravu.

Nad každou sférou svítí Kříž Svatého Grálu , který je vyvolán zvláštním druhem zrcadlení. Často se zdá, že sem doléhá hlas zvonů vyzvánějících ve vyšších sférách.

Sféry míru navštěvuje ve spánku jen velmi málo pozemských lidí. Většina se už dávno o tuto milost lehkomyslně připravila. Jejich duševní těla jsou napadena hrůzostrašnými chorobnými skvrnami. Chorobami, které vznikly důsledkem nedůvěry, závisti, žárlivosti, nenávisti, lži, ztrátou veškerého studu a všelijakými náruživostmi.

Dnes se v ochranných oblastech nachází mnoho lidských duchů, kteří jsou připravováni pro působení na Zemi, a to na působení po Soudu. Je i mnoho jiných, kteří jsou již napojeni na děti žijící na Zemi a čekají jen na to, aby jejich duše a pozemské tělo dospělo do potřebného stádia zralosti a mohlo se uskutečnit duchovní napojení.. Jakmile se to stane, tak duchové a duše mohou ještě v noci, během spánku, navštívit sféry míru, protože den patří působení pozemskému.

V těch samých sférách míru anebo ochranných oblastech se nacházejí i zahrady dětských duší. Tyto zahrady jsou od výukových středisek zralých duchů a duší zcela odděleny. Zvláštní ochránci a ochránkyně děti střeží a starají se o ně. Dušičky dětí, které již žijí na Zemi, jsou v noci ve spánku a často i přes den přenášeny do kvetoucích zahrad, kde si hrají a mohou se učit a jejich malý život se skládá ze samých okamžiků radosti.

Po Soudu na Zemi už nebudou v astrálním světě oddělené ochranné sféry, protože i tento svět bude potom osvobozen ode všech temných duchů. Jemnohmotné okolí planety Země se bude nazývat tak jako na prapočátku časů „světem křišťálových duší“,protože duše budou opět zrcadlit Světlo svých průzračně čirých duchů.