"Nomen est Omen."

 "Nomen est Omen."

Hermann Wenng

Jméno je předurčením, říká latinář. Vyjádřil tím to, co cítí vlastně každý člověk při vyslovení jakéhokoliv jména, aniž by si to nějak zvláště uvědomoval.

Člověku není také nijak lhostejné, jak ho jeho okolí nazývá, aniž bysi však ujasnil, co vlastně jméno znamená a proč muprávě to jeho tak důvěrně zní. Nepřemýšlí o tom, proč právě jeho jméno v něm vyvolává příjemný pocit, asi takový, jako když oblek mu dobře padne, nebo šat, jehož barva a střih se zvlášť' dobře líbí.

Kdo se jmenuje Václav, ten si sotva dovede představiti, že by mu někdo mohl říkat Gustave a kterákoliv Marta by asi energicky protestovala proti tomu, kdyby ji někdo nazval Apolenou. Rovněž tak Josef chce slyšeti jen toto své jméno a nanejvýš snad některé jeho odvozeniny.

Každý z nás může na sobě zjistiti, že mu jeho jméno "přirostlo". A když snad někdy přijme nějaké jiné jméno, pak má pocit a před tím skoro také vždycky úmysl skrýt se za ním, a doufat, že zůstane nepoznán.

Těch málo případů, kdy člověk své jméno ani "cítit" nemůže, nemluví nijak proti důležitosti, která jest jménu přikládána, spíše - pro ni. Zdepřece to citové vystupuje mnohem zřetelněji než v obvyklých případech souhlasu.

Tato nepopíratelná skutečnost sympatie nebo antipatie vůči vlastnímu jménu (vůči jménům ostatních lidí domníváme se býti neutrálními, ačkoliv i zde bývá určitý sklon nebo odpor, často ihned patrný) bývá zkrátka vysvětlována tím, že si člověk na své jméno již od mládí zvykl a zvyk je železná košile.

Proti tomuto názoru mluví, jak jsem již uvedl, jasně a zřetelně cítění odporu proti určitým jménům, stejně tak jako zvláštní záliba v jiných jménech. Ženy dokonce provozují opravdový kult jmen! Muži tomu podléhají mnohem méně,

ale muž také mnohem méně podléhá citům a pocitům než žena. Přes to však žádnému Františkovi nebude sympatické, aby mu někdo říkal "Karle". Daleko zřetelněji je to viděti na příjmeních. Je to až zvláštní, jakou cenu dávají lidé svým rodovým jménům! A čím starší jsou, tím: energičtěji vystupují na jejich obhajobu a zdůraznění.

Je to skutečně velmi zvláštní, že ještě žádného člověka nenapadlo přemýšlet o tom, co by na tom vlastně mohlo být, co to vlastně jest jméno. Obyčejně se spokojíme s tím, že přece musí být mezi jednotlivými lidmi nějaké rozlišovací znamení, poznávací znak, podle kterého by bylo možno člověka poznati. Nacházíme také zcela v pořádku, jestliže stát přikládá jménu tak velký význam a chrání je, musí chrániti - ovšem, že z praktických důvodů.

Předstoupíme-li však najednou před "cizího", nám dosud neznámého člověka, tu žádný z nás není tak dlouho spokojen, dokud nezná jeho jména. Jakmile jsme jméno slyšeli, je nám, jako bychom poznali i člověka. Kdo to jméno slyšel, tomu se i jeho nositel zdá být známý. Cizota, která tu stála mezi dvěma lidmi jako zeď, z velké části zmizela.

A přece nevíme o tom druhém vlastně nic, než to, že stojí před námi Anna Nováková nebo nějaký Josef Procházka. A to je přece, usuzováno jen rozumem, tolik jako nic - nebo je to víc?

Ale cit nechce se spokojiti s takovým úsudkem. Cítí, že v tom jméně je toho velmi mnoho. Vypadá to tak, jakoby při vyslovení jména okamžitě spadl závoj s neznámé tváře. Domníváme se, že jsme protějšek bleskurychle poznali.

Pak se zase ovšem něco vplíží do věcí - a to je rozum. Začne nejistotou. První pocit, že víte, kdo ten druhý jest, je opět zahalován, i když část původní jistoty zůstane. Je to již jen tušení, že protějšek známe, domníváme se, že se nám dal vyslovením svého jména poznati.

Není to však naše vědění, že se můžeme u úřadů informovati o vnějších okolnostech, spojených s nositelem toho jména, které by nám propůjčovalo tento pocit jistoty, protože to tak jako tak nebudeme dělat anebo jen za velmi zvláštních okolností. Je to skutečně jakási zvláštní důvěrnost, která je vyvolána znalostí jména.

Při podrobném zabývání se touto věcí i při bystrém sebezkoumání může si každý sám ujasniti, že to s tím jménem je něco docela jiného. Že to není jen pouhé rozeznávací znamení. Je možno poznati, že latinský výrok "Nomen est Omen" má cosi do sebe, a že jméno je eminentně životný útvar. Vysvětlení pouze rozumové odkazuje toto tušení hlubšího významu jména do říše pověr a pohádek, aniž by však bylo s to říci to nejmenší o vylíčených již a nepopíratelných účincích jména.

Pro lidský rozum leží nade vším temno, které se nedá rozumovými závěry prosvítiti a proto se i vědění o jménu, tak důležité pro správné poznání i života člověka odsunuje stranou.

A přece by bylo možno ihned najít velký počet a dost hmatatelných důkazů pro hodnotu jména, jen kdyby k tomu byla dobrá vůle! Je to však zlá vůle a nadutá povýšenost, která úmyslně zavírá cesty k tomu. A je to zase lid, tato část lidstva, u které přirozené cítění není ještě zkřiveno a zkaženo rozumovou učeností, v němž ještě žije tušení o velkém významu jména. Zejména mnohým umělcům není jedno, jak se jmenují, protože cítí silněji než jiní lidé. Proto si také silněji uvědomují, jak štěstí i neštěstí jest spjato se jménem. Jméno tu vyjadřuje a říká celou osobnost.

Přesto i jim není celá věc jasná. I jim je vše zahalené v temnotách, ačkoliv jim, jako lidem citu, znamená jméno mnohem víc než jiným lidem!

Kolik poukazů na význam jména najdete také všude jinde! Jen se podívejte do bible a podivíte se, co se v ní dočtete tak důležitého pro uvádění jmen!

Abych uvedl jen to nejdůležitější: Proč andělé, jako zvěstovatelé božských poselstev, oznamujících příchod Jana Křtitele a Pána uváděli jména? Proč říkali: "A nazveš jméno jeho Ježíš." Proč se Jan musel jmenovat zrovna Jan, je-li lhostejné jak se člověk jmenuje? Ve smyslu pozemského života byl také Ježíš Kristus člověkem. Jan se prostě musel jmenovat Janem a ne Jochanaanem, jak se to hebrejsky říkalo, protože byl právě Janem a ne Jochanaanem. Ne, že se tak měl jen jmenovat, ale on jím skutečně byl.

Je možno se domnívati, že se Pán mohl jmenovati jinak než Ježíš? Nemohl se jmenovati jinak, protože v tomto jménu je vyjádřeno vše, co měl jako člověk prožít, ano - i vytrpět. Jen tak mimochodem budiž učiněna zmínka, jak je to zvláštní, proč nikoho nenapadne, že Pán byl nazván právě Ježíšem a ne Imanuelem, což dokazuje, že Ježíš také nemůže být Imanuelem.

Každému člověku přešlo již do masa a krve, že Pánovým zrádcem je Jidáš a že se nejmenoval jinak. To se samo sebou vnucuje a to tak samozřejmě, protože jen v tomto jméně leží možnost zrady a v žádném jiném, protože také v žádném jiném jméně není této podstaty.

V lidech tehdejší doby žilo ještě tušení o druhu a podstatě jména. Dnes však jakékoliv vědění o tom uhaslo. Nikdo nedovede již vyložiti zvláštnost každého jména, nikdo nám nemůže nic o tom říci. Staré vědění, kdysi známé lidstvu, se ztratilo. Teprve nyní přineslo Poselství Grálu od Abd-ru-shina nové vědění o všech věcech, důležitých pro život a tak mezi jiným také vědění o významu jména. Nyní opět víme, že jméno není nic "náhodného"' v běžném významu tohoto slova. Náhoda je ovšem něco, co bylo: člověku vhozeno, čímž však není nijak řečeno, že to, co se takto děje, vychází z nějaké libovůle.

Víme tedy opět, že jméno je něco "získaného", co zněním a barvou přesně odpovídá bytosti a z ní rostoucímu jejímu osudu. Víme, že člověk si toto jméno získal v jiném životě na zemi, při kterém nosil jméno jiné. Víme zase znovu, že jméno je člověku dáno do života, aby je nosil jako svůj obraz. A nejen to, člověku se muselo dostati tohoto jména za jeho chtění a jednání a za jeho prožití v minulém životě. Jméno je pro člověka napomenutím, často výstrahou, ale vždy také zaslíbením.

Jméno je člověku též vnitřním hlasem, který k němu mluví, vedením, které ho vede určitou cestou. Jméno také říká, co ho na této cestě potká, ba co ho potkat musí, aby podle zákonů stvoření bylo harmonicky vyřešeno to, co kdysi neharmonicky skončilo. Neustále musí se člověk setkávat s tím, co má v sobě tutéž chybu, které se proti zákonům dopustil; žádná z nitek nemůže od něj odpadnouti dříve, dokud zákonu nebylo učiněno zadost.

Jméno člověka obsahuje vše o jeho bytí a bytosti, o jeho úkolu v životě, o všem, co ho může nebo musí potkati a může dát člověku jasnou zprávu o tom, kde je v konfliktu se zákony přírody. Jméno člověka není mimo něj, nýbrž v něm. On sám je tím jménem a mluví tím jménem k sobě vším co v něm je.

To všechno vyplývá z toho, co nám jediný mezi všemi lidmi, který zná Pravdu, vysvětlil o jméně. Ti, kteří to ještě nepřijali, nechť si v klidu uvědomí, že všechno je živé, že všechny věci vysílají záření. Je to záření z části vypůjčené, odražené a z části vlastní. To ví i věda, která věří jen tomu, co bylo dokázáno. Až dojde dále, bude také vědět, že všechen život je vůbec jen zářením, zářením, které se zhutňuje ve formy a obrazy. Všechno působí na sebe navzájem jen zářením, které vysílá a toto záření také nemůže býti jiné, než je ten, kdo je vysílá. Každý záchvěv má tutéž barvu, každý paprsek je částí toho, kdo jej vysílá a souhrn tvoří obraz celku.

Člověk však - podle Abd-ru-shina - podobá se křišťálu, měniči, který kněmu proudící síly - záření - přeměňuje a zcela zákonitě a přirozeně propůjčuje všemu co přijímá také svůj vlastní, pozemsky viditelný a slyšitelný výraz.

Tak se nám ujasní, že rodiče nového dítěte, kteří se stali mostem mezi tímto vtělujícím se lidským duchem do pozemského života, musí hledat jméno pro dítě. Jméno, které by jasně zrcadlilo podstatu osobnosti. Tam kde nestačí jedno, musí jich být více. Často musí celé příbuzenstvo půjčiti svá jména, aby jejich směs měla zvuk a barvu, které by odpovídaly novému nositeli těchto rodinných jmen.

To je, zkrátka řečeno, vnitřní děj dávání jména, který jest stejně zákonitý jako tvorba lidské řeči. V ní člověk musel dávat každé věci jméno, které jí zákonitě patřilo a v němž se zrcadlilo vše, co bylo v této věci obsaženo, její zvláštní druh i její podstata ve vztahu k člověku.

Jen těžce může rozum proniknout a pochopit zázračná díla Božího stvoření. Vše, co převyšuje tuto zemi a částí svého bytí sahá do vyšších sfér, které jsou jiné, lehčí a pohyblivější než tuhá hmota země, na níž si ustlal duch člověka, může býti jen přibližně vnímáno citem, který byl člověku dán jako spojení s onou částí bytí, kterou nemůže chápati svými hrubými smysly.

Jedna ze zázračných věcí ve stvoření - a to ne ta nejmenší - je jméno člověka a jeho řeč, ze které toto jméno povstalo.

Každé znaménko, zákonitě vzniklé podle znějící hlásky a v prostých liniích latinského tiskacího písma oku viditelně ukazující vnitřní chvění, vyjadřuje v každé řeči stejný pojem: Nejprve pojem duchovní, jakožto nejvyšší, protože je to duch, který zde žije a ne země a věci k ní připoutané, které jsou pouze oživovány.

V každé řeči znamená hláska nebo znamení, tuto hlásku označující, vždy totéž - i když slovo, v němž se tato hláska vyskytuje, má jiný smysl v té řeči, z níž je jméno vzato. Vždy vyjadřuje každé znamení totéž a to ten pojem, který je tomuto znamení přikládán v řeči povolané. Je to pro to tisíce příkladů, jimž může rozumět každý rozum, který není zkřiven a zlovolný. V pravou chvíli bude vše také více známo.

Pro dnešek má tato úvaha postačiti k tomu, aby se čtenář zamyslel nad svým jménem a aby se pokusil jeho znamení a hlásky vědomě procítiti. Jistě, ať muž či žena, si uvědomí, že jeho jméno má právě jemu velmi mnoho říci. Vyvstane v něm tušení, že v jeho jméně je obsažen zcela zvláštní smysl, že znamení jeho jména jsou hvězdami, o nichž básník říká, že sídlí v jeho nitru, jsouce jeho osudem, jeho vlastní vůlí.

Není to kismet, ze kterého není uniknutí! Božská moudrost dala člověku jméno, aby je překonal, aby v něm zvítězil sám nad sebou. Má v tomto pozemském životě vyrůst nad toto jméno, aby si v příštím životě získal jiné, vyšší! Jméno je přece znamením člověka, jeho bytí, je to měnitelná veličina, nic stálého. Může býti změněno a k této změně není třeba ničeho více než pevného rozhodnutí vůle.

Nyní přišla doba oživení všeho, co muselo být do jmen napsáno. Všechno co je v člověku, i kdyby to již spalo smrtelným spánkem, musí ožít a to dobré i zlé! Dobré bude oživeno, aby mohlo zesíliti a přineslo mnohé a veliké plody, a zlé proto, aby bylo poznáno v pravý čas a odpadlo v soudu při velké očistě!

Kdo však by chtěl, aby mu bylo pomoženo poznati co mu jeho jméno má říci, tomu se může dostati vědění z hlubokých zdrojů, které byly majetkem lidstva před dávnými časy.