Napsal Hermann Wenng
Kategorie: Hermann Wenng
Zobrazení: 2884

KŘÍŽ

 

Hermann Wenng

Kříž! Starý symbol lidstva! Je nápadné, jakou úlohu hraje kříž v dějinách lidstva ve svých nejrůznějších tvarech a druzích kde všude vystupuje, jakým způsobem je ho užíváno a jaký smysl se mu přisuzuje. Vždy jej nesou lidé před sebou: na vlajkách a korouhvích, právě tak, jako ho užívají jako ozdob a vyznamenání.

Je to ovšem vysvětlitelné v době křesťanské, alespoň od času, kdy se křesťanské náboženství ujalo vedení v různých kulturních státech; mnohý dodá, že bylo toto znamení spásy lidstva různým způsobem zavedeno také jako svrchované znamení zemí, že se lidé obzvláště tímto znamením zaměstnávali.

Konstantin, jenž byl církví nazván Veliký, předcházel příkladem; ostatní ho následovali, aby kříže užili jako odznaku států a zemí, brzy v té, brzy v jiné formě a barvě, brzy ležatého, rovnoramenného, s jedním nebo dvěma příčkami, nebo i s jinými přídavky, jež měly označovati brzy to, brzy ono.

To však by nebylo nic podivuhodného. Je znám, nebo aspoň domněle znám, smysl a úmysl; jinak je tomu však se skutečností, jež se nedá popříti, že kříž, jeho tvar, byl dokázán v různých podobách již ve starších obdobích lidského života na zemi, ve zbytcích nejstarších kultur, o nichž se nedochovalo do naší doby zpráv ani písemných ani ústních.

Tak je tvar hákového kříže prastarý, nikoliv vynálezem nové doby - je to znamení vyznavačů slunce, kteří byli domovem ve vysočinách Asie. Jak se podivili misionáři, když nalezli kříž jako téměř již zapomenutý předmět kultu mezi národy střední Ameriky, jakož byl znám i Germánům předkřesťanské doby a požíval v runách zvláštní úcty.

Najdeme jej všude, vykopali jej právě tak z písku pouští vnitřní Asie, jako byl nalezen na kamenech ve zbytcích chrámů Yukatanu, zarostlého v pralese; ukazuje se ve spisech Mayů a nebyl neznám mexickým Aztékům. Také prastaré obytné domy, které náležejí době, jež se vůbec nedá stanoviti, ukazují někdy v půdoryse tvar kříže.

Nedá se zapříti, že toto znamení provázelo pozemskou cestu lidstva od počátku a že vždy bylo ve spojení s kultem. I když bylo snad někdy vtištěno nesvatým, užitkovým předmětům, dá se vždy znovu poznati jeho zvláštní a nade vše vynikající význam. Musí se tedy jednati při tomto tvaru, znamení, kresbě, o něco zvláštního, o něco, co je životního významu, čemu byl přikládán životní význam vnuknutím prastarých, dnes již nezjistitelných vlivů.

Dnes téměř všeobecně platná forma kříže je ona forma s příčkou, posunutou nahoru. Vyskytá se jako znamení kultu teprve v době křesťanské; všeobecně platnou a téměř výlučně uznávanou se stala teprve od ukřižování Ježíše Krista.

Vyskytovala se přirozeně i před tím jako znamení, o němž je zde řeč; neboť jako účelný tvar bylo jeho přibližné formy asi používáno jako nosníku při stavbách. Znám byl však pouze u Římanů, kteří ho užívali jako nosníku ve tvaru „T“ k popravě, a tento zvyk byl původem vynikajícího významu jeho známého tvaru.

V umění je často užíván v původním tvaru „T“ pro zločince po boku Spasitele a to snad odpovídá skutečnosti, neboť přečnívající kus byl bezúčelný. U Ježíše tomu bylo jinak; chtěli nad jeho hlavou umístiti známý nápis.

Můžeme jej tedy, jak zřejmo, označiti jako kříž smrti, neboť povstal z „T“ (Todeskreuz), zatím co onen rovnoramenný, stejně na všechny čtyři strany zářící, může být jmenován křížem života; neboť tento tvar tvoří čtyři „L“ (Lebenskreuz).

Kříž života a kříž smrti stojí tedy ve tvaru proti sobě, „T“ a „L“; všechny ostatní jsou jejich odvozeniny, ba možno říci, že L kříž byl jediný až k okamžiku, kdy lidé křičeli: Ukřižuj, ukřižuj ho! Posunutý kříž se vyskytoval a vynořoval tu a tam již před tím, ale je nutno přiznati převahu L kříže; je to určitě prastará zástava kultu lidstva, zatím co T kříž dosáhl významu teprve od smrti Kristovy. 
Z toho plynou mínění, která vyjadřují asi tuto thesi: Všechno v lidském životě mělo původně praktickou cenu, podmíněnou účelem, bylo to vynalezeno lidmi z důvodů čisté účelnosti. Teprve později byl tomu přikládán z mystické potřeby člověka jiný význam, bylo toho užíváno jako znamení, k označení, runy atd., které pak podržovaly určitý smysl, jenž byl časem vždy temnější a tajemnější, až byl vyhozen ze sedla jinými, dokonalejšími výrazovými prostředky. Tak to asi bylo podle tohoto mínění i s tvarem kříže!

Toto jest mínění materialisty, jenž se na vše dívá s materielní stránky a na duchovní, jako na produkt hmotného, dokonce jako na mimovolný vedlejší produkt, jako výpotek zahálčivých, žel rovněž se vyskytujících spekulací mozku, které se rády ztrácejí v neohraničeném, nejasném a nedokazatelném. Toto mínění sice již mnoho ztratilo ze své, kdysi veliké moci a vlivu, zvláště však se dá dokázati, že úplně musí selhati ve věci kříže!

Za prvé: Materialisticky pozorováno, není zřejmo, jak to, že tento tvar, velmi těžko proveditelný ve dřevě nebo i v železe, byl první a tedy původní; neboť tvar kříže T, tedy nosníku, byl přece mnohem snadnější a nekonečně účelnější pro lidskou potřebu - na první případ by se tedy muselo pohlížeti jako na tvar náhodný. Nemohl být zhotoven pro účelnost; neboť není vůbec účelný sám o sobě, nýbrž jen v přeneseném smyslu. Když byl vytvořen jako první, chtělo se tím něco vyjádřit, je to zcela zvláštní forma výrazu, nikoliv forma účele!

A tato výrazová forma není překonána ani dosažena žádnou jinou, jež se objevuje na této zemi! 
Nikdo nebude ani chtíti ani moci popříti, že tento tvar ve své prostotě a jasnosti, možno přímo říci čistotě, má druhý sobě podobný a že pohled naň nevyvolává přímo nepochopitelný magický dojem na diváka. Dojem tak důrazný, že podobného nepociťuje při pohledu na ony tvary, které v působivosti jsou mu nejbližší, na př. kruh, čtverec, trojúhelník. Žádný z těchto tvarů nemůže se měřiti se zkříženými trámci L kříže.

Vychází z něho přímo magnetický, živý proud, jemuž se neubrání nikdo, kdo jej nechá na sebe nepředpojatě působit.

To platí výlučně o stejnoramenném kříži, který převzaly Švýcary jako svůj výsostný znak. Vůbec to však neplatí o formě, kterou užívají církve a vystavují k uctívání, odmyslíme-li si navyklost na tento kříž a nevkládáme-li do něj obvyklý význam vykoupení.

Po tom, co bylo již o tomto znamení uvedeno, musí si každý člověk, který není zrovna bez citu, uvědomiti, že stejnoramenný kříž má cosi zvláštního „do sebe“. A opravdu je tomu tak! Každému, kdo si toto znamení opravdu otevřeně prohlédne, musí býti zjevno, že tu jde o živoucí děj. Musí být a také to musel být skutečný děj, který je utvářel tak, že se stalo viditelnou formou živoucího proudu síly, tak jak před námi stojí a na nás působí.

Proto jest také magický účinek tohoto znamení na lidi tak silný, že hluboce prociťujeme i to nejmenší posunutí kteréhokoliv ramene vzhůru nebo dolů. Domníváme se přece, že v tomto znamení stojí před námi téměř ztělesněná, viditelná spravedlnost, tento neúchylný zákon života, v němž i nejmenší posunutí jakýmkoliv směrem znamená poruchu!

Je-li vodorovná příčka silně posunuta vzhůru tak jako na kříži utrpení Kristova, pak již nemáme před sebou žádnou absolutní stejnoměrnost, nýbrž meč! Život, síla a spravedlnost, všechna zákonitost, která vychází ze stejnoramenného znamení, najednou zmizí. Naopak vystupuje tu nějaká svévole, která přímo ohromuje! Kdo se nepředpojatě snaží zkoumat toto znamení, tento nekonečně starý symbol života, nebude se ani snažit popírat toto pozorování. Znamení nikdy nemohlo a také nevyjadřovalo nic jiného než absolutní pravdu a spravedlnost, sám život, který jest přece zajedno s oběma zprvu uvedenými a musí být, chce-li být „životem“ a nepropadnouti rozkladu!

Chce snad někdo popírat, že je to vnitřní nespravedlnost a nepravdivost, bezzákonnost, která přivádí všechen život k smrti, ničí zařízení, státy a národy a vymazává je z knihy života? 
Je nám jasné, že tato forma nemohla být nikdy vytvořena lidmi, z důvodů jakékoliv účelnosti. Této formy nelze užít jako nástroje nebo cokoliv jiného. Je také i jako nosník neúčelná, odmyslíme-li si moderní stavby a strojnictví. To také musíme, protože to vůbec nepřichází v úvahu pro pravěk lidstva, v němž kříž vznikl. Pro tu dobu bylo možné jen to nejprostší. Kříž však není tak prostý, nýbrž byl dán duchu jako duchovní statek. 
Již dávno je vědě známo, že všechen život jest záření. Nemůže ještě jasně rozeznávati všechny souvislosti, protože pokusnému opakování účinků záření stojí v cestě nepřekonatelné překážky. Opravdové pochopení této, více tušené než vědomé skutečnosti, není také ještě možno, protože byla poznána úplně nepatrná část působících sil a ani ta nebyla ještě využita.

Jestli se kdy tak stane a jak daleko bude moci člověk vniknout do tajemství života je věcí zcela jinou. Pochopiti skutečnou podstatu věcí je něčím mimo možnosti lidského rozumu. Rozum může však být odkázán jen na zjevení, která však sám ze sebe musí popírati.

Proto bude asi sotva kdy s to poznat opravdovou podstatu kříže, i když se snaží lhostejně jej používati k různým účelům podle své vůle a domnívá se, že má co činit s vlastním výtvorem se symbolem, který vznikl z jeho myšlení.

Kdo se však dívá nezaujatě, bude moci z určitých příznaků přece poznati, že zde před něj předstupuje něco, co není podrobeno jeho vůli. Ba právě naopak, že se tu jeví zákon, kterému on jest podroben! Toto poznání mu ovšem nevadí, aby tato znamení svévolně nepřetvářel. Zdánlivě podle své vůle je formuje a mění, brzy přidává, brzy na něm posunuje nebo ubírá, jak se mu zdá býti vhodné. Ovšem vždy jen s tím výsledkem, že se původně čistá a tak zvlášť pronikavě působící forma, pokazí. 
Což právě z této skutečnosti, v jakých rozměrech se člověk váže na tuto formu, jak ji všude před sebe staví, jak ji neustále před sebou nese, hned v lásce pro ní zapálený nebo jak ji v divoké nenávisti napadá, nemohly se nám už dávno otevřít oči, abychom viděli pravou podstatu kříže? Nemohli jsme už dávno mít přesvědčení, že tu nestojíme před nějakým dílem lidské ruky, ale že to musí být zákon, kterému člověk vždy a všude zůstává podroben a jemuž se jen s velkou námahou snaží vyhnouti? 
Už na začátku těchto výkladů jsme viděli, že tu stojí proti sobě hlavní dvě formy kříže: Čistá forma kříže života, stejnoramenná a pak posunutá, z písmene T vzniklá forma kříže smrti. Smrti proto, že lidstvo na něm popravilo živoucí Slovo Boží.

A nynější lidé si vyvolili právě tento kříž smrti za své znamení. Kříž života považují za něco vedlejšího nebo dokonce jen jako jiný druh tohoto jejich znamení, přesto, že je prokázáno, že tu byl dávno před jinými. Byl však v neskonale dlouhých dobách lidmi stále zanedbáván.

Není zde na místě a není také účelem těchto vývodů šířiti se o známých dějinách křesťanského kříže. Ostatně symbolem a znamením prvních křesťanů nebyl tento kříž, nýbrž ryby. Účelem této úvahy má se ukázati, že před opravdovým křížem stojíme jako před živým zákonem a že tento živoucí zákon není však křížem církví, nýbrž stejnoznačným, prastarým znamením pravdy, které teprve smrtí nositele Pravdy na zemi bylo zkřiveno v kříž smrti.

Kříž smrti, smrtí Ježíšovou lidem postavený na místo kříže života! V opravdovém, stejnoramenném kříži nejedná se jen o symbol, bezkrevný a mrtvý, nýbrž o živoucí děj mocné síly v prazákladech života!

Zdůrazňuji, že tím nemá být tvrzeno, že by církve světu nějak podstrčily tento kříž smrti! Vůbec ne, církev byla zde jen nevědomou vykonavatelkou účinku strašného zákona, před nimž není uniknutí a který lidem vnutil tento kříž smrti! Byl to jen viditelný výběžek skutečného děje života. Tento děj měl svůj původ a odehrával se vlastně ve skutečných základech bytí. My z toho vidíme vždy jen poslední následky. Můžeme však vytušiti pravdu, jaká skutečně jest, z tajuplné síly nám viditelného znamení! 
Což není věčný boj v lidstvu o kříž?

Každý vidí, že jest. A přesto to není opět takové, jak se myslí! Jistě stojí kříž církví často v popředí bitev. Jistě bojuje velká část lidstva, dokonce převážná část, se strašlivou nenávistí proti kříži, jak jej církve ukazují. Jistě vyvstávají jiné kříže, které se svou formou dokonce přibližují již zapomenutému kříži pravdy proti kříži smrti, ale to všechno jsou jen přiměřeně malé známky nějakého mnohem mocnějšího, neviditelného děje, který zasahuje skrytý hlavní nerv života!

Celé lidstvo země bojuje zoufalý boj o kříž, který není jen znamením života, nýbrž jest životem v pravdě!

My lidé myslíme, že musíme na této zemi bojovat o život. Pozemské lidstvo věří, že musí podle vůle Boží bojovat mezi sebou o svůj život, o místo na zemi, že skutečně vede boj o život, v němž právě nejsilnější a nejsprávnější zvítězí. Jednotlivec i celek věří, že bojuje o život.

Skutečnost jest ovšem naprosto jiná! Lidstvo nebojuje o svůj život, nýbrž proti životu! Bojuje beznadějný boj, ne pro život, ale aby si získalo smrt, urychlilo svůj konec!

To jest nepokrytá tvrdá pravda!

Bojuje o kříž a musí bojovat tento strašlivý boj, protože v pradávných dobách zapomnělo na kříž pravdy a spravedlnosti, protože jej zapíralo a nyní konečně na sebe vložilo kříž smrti! 
Na tom vůbec nezáleží, zda kříž církví uznává či ne. Všichni jsou zákonu podrobeni. Jedná se o duchovní děje, skryté pozemským očím. A tyto děje se viditelně ukazují v tomto znamení. Ukazují se v boji proti Bohu, proti samému životu, který se lidstvo domnívá nyní vést o život. Je úplně lhostejné, jaké znamení před sebou nosí a připíná na své praporové tyče!

Dnes snad je už každému člověku jasné, že tento, v sobě nejednotný, rozervaný svět v tomto boji nezvítězí. Vždyť všechno bojuje ne pro život a jeho trvání a vývoj vzhůru, nýbrž proti němu! Všichni lidé, jeden jako druhý, ať se jmenují jak chtějí, nechť se vydávají za co chtějí, všichni bojují proti pravdě, nebojují za kříž, nýbrž proti kříži.

A v tomto znamení, v těchto zdánlivě nedůležitých, malých rozdílech, jeví se celá tragedie lidstva. Bez zájmu klopýtá kolem toho, co by mu mohlo ukázat cestu a dát mu vysvětlení o těchto zdánlivě naprosto nevysvětlitelných událostech, které se odehrávají před jeho očima a zdánlivě i proti jeho vůli na zemi.

Není ničeho, co by bylo živoucnější než kříž! Na tomto prostém, viditelném znamení může každý odhadnout, vytušit co v něm jest, ne „co znamená“ nýbrž čím jest.

Všechno živé září; to ví i věda, která se opírá jen o to, co jest viditelné, hmatatelné a dokazatelné. To se nevztahuje jen na „zvířecí“ život nýbrž na vše, jak na to nejmenší tak na to největší. Od prostorových záření, které v poslední době věda přijala do okruhu svého vyšetřování až dolů k nejmenším věcem!

Od slunce až po atomy radia všechno vysílá paprsky! Jsou to buď paprsky pro naše oči a nástroje viditelné a hmatatelné nebo i jiné, které nelze viděti ani očima ani nástroji a tyto poslední jsou nejúčinnější, skutečně živoucí!

Všechno, co nemůže již vyzařovati, je nemocné, mrtvé. Nejintensivněji a nejčistěji září však kříž, stejnoramenný kříž spravedlnosti, pravdy. Jest prazřídlem všeho života. Dávno před lidstvem byl zde v dobách, o nichž se mluví již jen v pověstech a básních jako o „zlatém věku“. Jako ve snu následovalo lidstvo toto znamení jako svou zářící hvězdu, která je měla vésti k výšinám života. Lidstvo mělo jít, ale nešlo. Odvrátilo se, nohama pošlapalo spravedlnost a pravdu, vraždilo a zabíjelo ji. Lidstvo zkřivilo kříž života a rozbilo ho v kříž smrti. Kříž, který je sám životem, znají jen jako zapomenuté a opuštěné runy. A se zavržením kříže života zavrhlo i svůj vlastní život.

Není náhodou, nýbrž živoucím a zářícím životem, zákonem, že země, jejíž hory ční vysoko k nebesům, vybrala si za svůj znak pravidelný kříž. Tento kříž chce lidstvo vésti k čistým výšinám života!


Hermann  Weng

(článek vyšel v časopise: HLAS č.2, r.vyd.: 1937 )