SLOVENSKO
Hermann Wenng
1. Slovensko je zemí pravzniku. Všechny její pohledy směřují na jih - slunci vstříc, ke Světlu. Z hor, které tuto zemi obléhají, tryskají a šumí živé vody; všechny tečou k jihu. A její lid je jako ty hory - jsou to přírodě blízcí horalé, věčné Boží lásce tak blízko stojící jako bytostní, tito malí služebníci Božské vůle a Lásky, kterým se v mnohém podobají. Ve svém společném žití srostli též úzce se zvířectvem tak, jako nikde jinde.
2. Je to zem pradávná, bezprostředního počátku, tak blízká přírodě, téměř dětská - v pravdě dětinská - jaká má být. Slovensko je zem „přijímající“, citově přiměřeně žijící a proto též živá! Její lidé jsou blízko stavu dětství, tak jako byli lidé v raném dětství veškerého lidstva na zemi. Byla to doba, o které stále lidstvo bude vyprávět ve svých pověstech jako o zlatém věku, po jeho návratu bude toužit a o něm vždy bude věřit, že mu přinese věčný mír.
3. Slováci jsou dětmi se všemi dobrými vlastnostmi dětí; ale též bezprostředně ve svém počínání právě tak těkavé, neboť děti jsou bytostnému proudění a záření více přístupné než dospělý člověk, kterého mocně vyvinutý myslící orgán oddaluje od všeho prapůvodního. A jako půda, z níž člověk pochází, tak i člověk sám se jeví ve svých životných projevech. Jsou tedy lidé Slovenska horalé; a čím vyšší jsou vrcholky, pod nimiž nebo na nichž stála jeho kolébka, tím rázovitějším ve svém životním jednání, tím podivuhodnějším bude Slovák. Tím víc bude mít touhu a náchylnost k samotářství, k sobectví, k podivínství, k vstoupení do sebe!
Jako všichni prapůvodní lidé, tak i Slovák touží po uměleckém snažení; avšak jeho touha je nesena spíše za obrazovým než za hudebním vyjádřením. Je nakloněn více jednoduchému a hrubšímu, neboť jeho spojení s bytostným si to žádá. Avšak účast na umění sama o sobě není ještě měřítkem pro vyšší duchovní stav. Tomuto může potom sloužit jako vysvědčení jen tehdy, kdy je umělecké dílo plodem vyššího vnuknutí za vyššího duchovního vedení.
4. V povaze tohoto lidu, (u něhož samozřejmě jedinci vykazují odlišnosti) zrcadlí se něco z ubíhajících a z hor do údolí se stále řítících vod - je též tak prudký, náruživý a čilý, často bouřlivý a téměř ničivý jako tyto - všeobecně však mírný, neboť je to národ Venušin, která je hlavní hvězdou Země. To znamená, „ženský národ“ - ženský živel má značný vliv a protože je čistější než jinde, je tento vliv chlácholivý, výchovný. Ale i mnoho nevypočitatelného je v povaze těchto lidí. Jsou mírumilovní, ale zato vždy ochotní podstoupit boj, velmi rychle vznětliví, zanícení silnou zvůlí. Stejnorodost jednotlivých osobností je značná; proto je vzájemné dorozumění, ve kterém se stejnorodost odráží, ztížené tím, že každý jednotlivec vyznává vlastní zákonitost. Nakonec však vyúsťují všechna nedorozumění - tak, jako do Dunaje spěchají vody Slovenska - v jeden a ten jistý způsob snažení, v čistých výšinách života. Nevědomky čekají všichni na svého vůdce jako lidské stádo, které vůdce potřebuje a kterého je ochotno následovat!
5. V prvopočátku lidských pokolení byly jednotlivým skupinám kmenů, které bývaly vzdálené od sebe, Bohem na zem seslaní vůdcové - a též rovnoramenný kříž spravedlnosti, lásky a čistoty jim ozařoval cestu. A tento znak je ještě stále zakotvený v názvu, ve jméně "Slovensko"; a jméno je jako Amen, to jest „tedy staň se!“ Byla to půda dnešního Slovenska, která byla souostrovím, dělícím jednotlivé malé skupiny lidských kmenů od vod teplého moře, tak jako jsou ještě dnes oddělovaná údolí od hor a nedostupných vod, kde se každý kmen zdokonalovat měl a musel až do určitého stupně svojí zralosti. Tak je tomu ještě dnes u všech horských národů, žijících roztroušeně v údolích nebo v horách; rozum a vystupňovaný ruch porušily značně přirozený průběh vývinu a umožnily tu jen jednostranné rozumové vzdělání, takže většina těchto lidí se řadí jednak k nižšímu bytostnému a jednak (a to hlavně v údolích) k rozumově intelektuálnímu stavu.
K nižšímu stavu bytostnému v horách se přidružila rozumová moudrost, někdy i jakási dravost - to všechno však nemůže, jako předtím popsané, změnit něco na předurčeném vývoji. Laskavost, dobrá mysl a velký sklon k náboženství - ale též k okultním vědám, k temnu a k pověrám, pozůstalé to zbytky dávného nahlížení a poznání - razí si vždy novou cestu. Nejvíc rušivě působí, že tento lid jedná převážně z bezprostřední náladovosti a pudovosti a proto se musí jevit nespolehlivým, protože si nelze dost dobře představit logické spojení těchto odporujících si vlastností.
Jakýsi fanatizmus a jistá svévole kráčí tu ruku v ruce a tím si je možné vysvětlit, že tento lid přímo visí s vášnivou věrností na tom, čeho se jednou chopil; proto též setrvává na všem starém, převzatém – jak to činili a věřili jeho otcové.
6. U dost zaostalého způsobu rodinného i celostátního života (obcí) znamená otec velmi mnoho a zdá se, že zastává úlohu vedoucí. Mužskému rodu se dává přednost právě proto, že určitá něha a přecitlivělost směřují k ženskosti - a s touto měkkostí se pojí značná hrubost, která je mírněná právě ženským vlivem. Tento vliv leží v „bytostném“, v samém „bytí“, jinak není žena vedoucí, tak jako u zvířat, u nižšího bytostného, je ženský živel mužskému podřízený. Proto je slovenská žena velkou zbožňovatelkou mužské síly, muž se též považuje „za pána“, má však zároveň živý pocit být potřebným ochráncem ženy. Tento vnější stav nevylučuje možnost toho, aby žena, jako jemnější a citovější část, neměla skutečné vedení - a muži, i když velmi rádi uplatňují zdání opaku tohoto stavu, ochotně se tomuto ženskému vlivu podřizují, aniž si to však přiznávají.
7. Už v dávných časech byla žena vedoucí proto, že byla schopná přijímat „z druhé strany“ poselství, podněty a vedení a těmito „schopnostmi“ obdařená zůstala vedoucí stále, bez ohledu na mužskou dravost, a to i tehdy, kdy „učení vůdcové“, mající vždy spojení s vyššími světy Věčnosti, byli stažení zpět, a kdy lidstvo si mělo vládnout samo. A v této době, kdy nastává konec, který znamená počátek, v němž všechny lidské osudy se nutně musí uzavřít v kruh ve velkém dění, kdy se konec musí podrobit začátku, kdy Bohem seslaný Vůdce na zemi přebýval – jeho potom Luciferem poslaný „vůdce“ mohl vyřadit proto, že lidstvo selhalo – mohou právě takové národy jako Slováci, mnohým jiným národům jít příkladem vstříc. Nechtějí sami vést, jako Češi, kteří mají například velkou touhu po moci; chtějí být vedeni. (Důkazem toho právě je, že se dali svést „vůdcem“ – lépe řečeno „svůdcem“ - proti pravému cítění většiny národa!).
A jako se vzájemně velké rozdíly k sobě pojí, mají též Slováci živelnou touhu po svobodě; vlastnosti stálého putování pastýřského národa nejsou ještě překonané, ani u rolníků ne (jde většinou o chovatele dobytka, tedy o pastýře, u kterých ovce a kozy jsou hlavními zdroji obživy). Proto může národ prapůvodní, jakým je národ slovenský, zastávat „v duchovním“, ne však v rozumovém směru, vedoucí místo. (Překáží mu v tom však skutečnost, že lpí příliš na bytostném!). Jako všechna údolí Slovenska se otvírají k jihu a jako jeho vody přes mnohé okliky proudí na jih (žádný pramen uvnitř hranic nesměřuje na sever!), tak slovenský člověk nutně se musí zahledět k jihu, k slunci, k duchovnímu Světlu! Sever je mu nepřirozeným a odporuje každému jeho cítění; proto musí též stále proti severu bojovat - a též vždy bojoval - Sever je mu znamením!
8. K jihu vede celý život Slovenska; na severu jsou jeho nejvyšší hory a nejpříkřejší skály, vysoké hory a uzavírají ho! „Noc“ severu má být tak odloučená od této země a tohoto lidu a s pomocí Nejvyššího se tak stane! Avšak k Černému moři proudí vody ve velkých tocích, které se řítí z vrcholků této země - nebezpečí je velké a pomoci je třeba - !
9. Láska je hlavním tepem Slovenska - avšak láska k zemi a k čistě pozemskému musí být u tohoto národa přeměněná, přetvořená v lásku k duchovnímu, láska naplňuje celý národ - láskou je u něho všechno! Bojuje o svoji lásku a je možné ho též jen láskou získat. Těžko je však tento lid ohrožený: na jihu je národ, který podlehl temným láskám a na severu je noc! Tak musí Slovensko, pyšné na svůj horalský původ a svoji nezávislost, tvrdě bojovat o slobodný projev své vůle. Vždy bylo nesvobodné a stávalo se lehkou kořistí bezohledných a vychytralých sousedů – přes to se stane tento odvěký zápas velkou jeho pomocí pro boj o duchovní svobodu, pro obrat jeho lásky k Božskému, k Pravdě! Mnoho duší tohoto národa je připraveno přijmout do sebe všechno velké, ušlechtilé a krásné - velikým je Slovák vždy nadšený! - to leží v celé jeho tvrdé povaze. Miluje pokoj a mír a přece je tvrdým bojovníkem; jeho znakem je láska, neboť i jeho zem oplývá láskou. Láska je mu sluncem, jen láskou je ho možno získat - jinak je plný odporu a protivenství!
V listopadu 1946 Hermann Wenng