Morava
Vomperberg, srpen 1936
Hermann Wenng
(Poznámka P. Krajíček: tento článek byl napsán na Vomperbrgu v roce 1936, byl tedy napsán a šířen s vědomím Abdrushina. Chvílí na to, duben 1937, došlo k povolaní českého národa. To vše téměř k závěru Abdrushinova působení, když už bylo zjevné, že došlo k selhání v té době povolaného německého národa. Je tedy zřejmé, že toto zaslíbení se odehrálo pro budoucí dění, které je teprve před námi.)
Takto praví pán: Všechno je jediné, veliké bytí – celá příroda je oživená, všechno je tvar, získaná a vědomá síla – sebevědomé bytosti, čistě se zachvívající ve věčných zákonech života, vytvářející hmotnost a připravující lidskému duchu prostředí, ve kterém má žít jako host, aby se stal vědomým sebe sama a poznal věčnou lásku, aby poznal, jak vysoká úloha a poslání mu bylo dáno: vyvinout se vzhůru k věčné lásce a přiblížit k dokonalosti všechno, co mu bylo dáno, aby v tom a tím působil, aby svobodně a vědomou vůlí sloužil zákonu, věčné lásce Pána.
Všechno povstalo z vůle Pána, z jeho lásky. Jeho vůle, jeho láska je síla z něho, z jeho živoucí vůle vyzařuje život: všechno jsou paprsky a síla ze Světla; Světlem vyzařuje vše, co ze Světla žije a vše musí být tak, jak bylo v zákoně. Všechno vyzařuje živoucí a oživené, proudem síly proniknutá hmotnost vyzařuje také opět zákon a podle jejího zachvívání poznáme, co se na půdě hmoty vytváří, na ní i v ní - na úrovni hmotnosti, hmoty. Přijímá vše podle svého druhu a vše musí zůstat v paprscích, ve kterých to původně bylo a také člověk musí zůstat v záření bytí, ve kterém jeho pozemské tělo vzniklo a vyrostlo, které jeho duch prozařuje, aby v něm působil a sloužil věčné vůli Věčného.
A tak také země, která nese jméno „MORAVA“ vytvořila své lidi podle zákona věčné lásky. Vyrostli v jeho paprsku, dozrávali v něm a z těchto paprsků, provázených bytostnými pomocníky věčné lásky, formujíc podle zákona, vzniklo též jméno, které lidé této země museli své zemi dát. Též v něm žije věčný zákon, věčná láska a musí vyjádřit, kvůli čemu žijí její obyvatelé, čím trpí, co tvoří, co prožívají a o co usilují. A jako bytostní vytvořili tuto zem s jejími šumícími vodami, kopci, horami a lesy a jeskyněmi s čarokrásnými výtvory, tak také člověk musí vyciťovat a zachvívat se v lásce a jak on prožívá a zachvívá se, podle toho se musí též vytvářet jeho osud. A jeho osud by byl dobrý a čistý a veliké jeho působení, neobvykle rozsáhlé v této zemi a na této půdě – tak, jak by to mnohým lidem nebylo dáno – (neboť milost a láska držela v ruce tuto zem a požehnala jí zvláštní měrou a její obyvatelé byli vyvolené duše, duchové, tedy zralí a utřídění, aby bez námahy poznali Pána a jemu sloužili), kdyby všechny zákony nebyli lidmi pokřivené a popřené, kdyby nebyli učinili z věčné Lásky a z její dokonalosti vraždu, ze služebníka Ducha a Vůle – služebníka rozumu a vzpoury a ze síly, ze síly Věčného, která září z kříže, který je formou učiněné Světlo, kdyby nebyli učinili válku, boj ...
Zvláštní omilostnění je vyjádřené ve jméně tohoto malého kousíčku země – a jestli nikde na celé zemi, tak v této zemi by se týčil k nebi chrám Páně a nikde by ho též bytostní s větší radostí nepomáhali lidem stavět, jako právě zde.
Obzvláštní milost je vyjádřená v tomto jméně. Byla dozajista vyhlídnuta, aby přijala zralé duchy, kteří zůstali vždy čistými lidmi, kteří znají sloužící vůli a vědí ve své duši, ve svém duchu, co to znamená sloužit.
Nyní však jsou její obyvatelé obtížení a zatížení a také pro ně musí být cesta k čistotě kříže těžká. Ani pro ně není lehké dokončit cestu ke kříži, která je cestou k životu. Rovněž přes tento kousek země budou muset projít očistné proudy soudu, dokud obyvatelé nebudou moci být zralými, aby splnili poslání a úkol, který je jim dán pro okolní země a kraje, vedle nichž žijí, do jejichž středu jsou postavení, aby tak sloužili Věčnému a Jeho dílu a Jeho vznešené lásce.
„MORAVA“ neříká však svým obyvatelům nic míň než: „Ústa Pravdy, která zvěstují Lásku Boží.“ Takový je význam slova Morava. A je to tak, jakoby obyvatelé této země čekali od dob, kdy tato země dostala toto jméno, na dobu, kdy k ní ústa promluví, od dob, kdy byla zjevená podstata země a jejích obyvatel v tomto slově. Duše, které přijdou do pozemského života na této zemi, usilují k Pravdě a k Lásce. Na tuto zemi přišli nyní opět mnozí z těch, kteří kdysi sloužili Pánovi v prostotě svého srdce. V takové prostotě a samozřejmosti, v jaké bytostní působí v horách a pahorcích země, s takovou samozřejmostí, s jakou její vody přicházejí z vrchovin a ženou se k velkému proudu, tak samozřejmí jsou lidé, kteří tam bývají, ochotní podřídit se velkému, Vznešenému.
Skutečnost, že Morava utvořila také jednu velikou, samostatnou říši, neodporuje těmto vlastnostem. To je věc, která byla jednotlivcům vštípená zvenku, která však nevzešla z charakteru a z povahy jejích obyvatel. „Morava“ nemá sil, tvořících velké pozemské státy. Její obyvatelé na to nejsou dostatečně ctižádostiví, dostatečně násilí používající, ale jsou převážně dobromyslní. To je ta starostlivá mateřskost, měkčího a jemnějšího rázu než kdekoliv jinde. Jsou více povahy vnitřní a výhonky, které se projevily vlivem ctižádostivých a po vládě dychtících vůdců, aby byli takoví jako vůdcové okolních zemí, ti se k záchraně a k blahu duší včas rozbili a ztroskotali a tak byli obyvatelé opět odkázáni do mezí svého vlastního bytí – na sílu cítění, namísto na sílu armád. Tak zůstala Morava „ženskou“ zemí. Ženské zůstalo převažující, vládnoucí, protože mužské ve smyslu vládychtivosti nemohlo získat převahu. Tím to, co tvoří vlastní určení země, zůstalo zachováno. Totiž počkat na Lásku a Ústa Pravdy a rozšířit Pravdu mezi těmi, kteří ji obklopují, jak též napovídá jméno, které, i když si lidé myslí, že je řečeno česky, přece mluví řečí Pravdy. Zdali nechce Pravda vycházet z této země ven tak, jako její vody proudí ven ze země?
Voda a Pravda jsou jedno v Něm (jak je to též ve skutečnosti, protože vody jsou obrazem oplodňující Pravdy) a tečou do dálek, ne jako vodstvo Francie nebo Německa, které neproudí k druhým, ale zůstává v zemi, to znamená, že nejdou k jiným národům, dokud nevplynou do moře. Tak odcházejí a budou odcházet její obyvatelé do ciziny, jako její vody, jako její řeka Morava a pomohou tak rozšiřovat uctívání Věčného.
Avšak i války byly sváděny na této půdě, boje mezi lidmi, protože znaky a čísla se musí naplnit. Do tohoto jména je vepsaná dokonalost, Božská Láska a tímto znakem daly smysl vraždy, smrti (v těchto znacích však není pouze „smysl“ ale také živoucí záření) a proto musely působit jako „smrt“ a budou tak působit i nadále (to znamená: „záření země“ bude tak působit na lidi a toto záření se stalo viditelným v těchto znacích M-o-r-a-v-a) a smrt bude mít též bohatou žeň v tomto lidu. Avšak ti, kteří zůstanou, budou žít a působit podle vůle Pána a budou zmírňovat přílišnou tvrdost, jíž budou dotčeni obyvatelé země, která hraničí s Moravou na západě.
Tato země nese nyní jméno „Čechy“ a její tvář je obrácená k severu, k půlnoci, ku tmě, kam rovněž spěchají její vodstva. Proto také její obyvatelé obracejí svoji tvář k temnotě, k severu. Ve jméně této země je také vepsaný kříž trpitelský, který se musí v lidech změnit až utrpením, ve kterém lidé zvedají svoje paže prosebně k nebi, klečíc v modlitbách na kolenou. Bojovníci jsou tito lidé a přízeň štěstí je s nimi. Ale toto štěstí je z milosti temna a přemění se na neštěstí. A bude k tomu třeba velmi mnoho, než národ tento obrátí svoji tvář k jihu, k slunci, kam pohlíží oko „Moravy“ od pradávna, protože též její vody tečou vstříc slunci.
Proto obyvatel Moravy je také veselejší a více nakloněný lehčímu a radostnějšímu. Je světlejší než jeho sousedé. A toto světlejší má od něj vycházet a smísit se s temnějším sousedů, ve kterém jsou inkarnované duše temnější, které musí víc bojovat o osvobození, tím jsou však také „vážnější“ a dělají všechno vážněji.
Proto i na „Slovensku“ to budou mít těžší, protože ztratili mnohem víc pohyblivosti než ti, kteří přijdou na svět v zemi Morava. A pohyb je prvním zákonem stvoření. A zde jim má pohyb provázený dobrosrdečností přinést Morava, protože Čechy jsou příliš tvrdé, tedy příliš nepohyblivé, strnulé pro ty na Slovensku. Před jedním se však musí Slováci střežit. Příliš lehko všechno přijmou, příliš lehce a povrchně. Toto nebezpečí spočívá v tom, že se příliš rozplývají v cítění. Proto nepřebývají v zemi nadarmo s mnoha jinými. Mnoho národů je v této zemi pomíchaných, jeden se učí od druhého a z toho vznikne to pravé.
Být trpělivými a rozpoznat – jako důležitý článek celku – druh ostatních, to mají lidé Moravy v sobě a také se to naučili, ale na pozoru přece musí být všichni, aby nebyli příliš měkkými a příliš trpělivými, aby se příliš nepřizpůsobovali jiným, jako ty vody, které jsou zaznamenané ve jméně té země a které se nakonec ztrácí v cizích vodách.
V budoucnosti nastane toto: Tento lid přijme z východu i ze západu všechny, kteří zůstanou a vyvstane národ jako nový celek s těmi, kteří k němu přijdou a tak vznikne nové jméno a starého víc nebude. Tak ani „Morava“ nezůstane a přece bude existovat, protože bude působit mezi ostatními jako semeno, které ruka Věčného zasela do okrsku země, mezi lidi a vzejde a přinese desetinásobnou úrodu.
Z lidí, kteří obývají Moravu, zůstane víc duší zachovaných a také jich víc vejde do říše Světla, než jak tomu bude u jiných národů. Ale oni nezůstanou takoví, jací jsou, ale v boji budou vykovaní na ocel. A vzejdou s ostatními k Velkému, Novému, ale víc bude těch z jejich druhu než z jiných druhů, protože živí ve svém nitru pokoru srdce!
čtěte také článek Povolaný český národ
Vomperberg, srpen 1936.
H. Fr. Wenng.