Velikonoce

Velikonoce

Byla doba, o které lidstvo svého času hovořilo jakoby o pohádce, již pojmenovalo „Zlaté časy“; o které snilo jako o něčem neskutečném. Spjalo ji s představou nezkaleného zdaru, míru, lásky, oboustranného porozumění a doufalo, že jednou znovu přijde.

Tato doba byla pro lidstvo dalece vzdálenými dny mládí zde na zemi; to ještě jednoduchost a s ní i Pravda vládly mezi lidmi, to ještě cit byl čistý a čerpal ze Světla sílu i moudrost. To ještě lidé viděli Světlo samo, vzavší formu křížem, který jest soustředěnou spravedlností, láskou a čistotou a který šel před nimi a vedl je, aby je doprovázel k čistým výšinám života.

Viděli a následovali jej na této cestě a tato cesta vedla na východ, vstříc světlu na Zemi a ke světlým výšinám v duchu. Lidé to cítili jako svou nejvznešenější úlohu a jako svou radost, budovat chrámy Páně, domy k uctívání Boha – jak vně sebe, tak i v sobě samých. Sloužiti Světlu bylo jejich vůlí – neboť v duchu věděli, že sloužení samotné vede k životu v pravdě, k hrdé výsosti bytí.

Tak tomu bylo, dokud hlas pokušitelův nepovstal a nenalezl vstupu do srdce a mysli lidí. Pravil ženě, že nemá sloužiti Světlu, živoucímu Životu, Lásce, nýbrž že sama má býti světlem a sluncem života, že jí má všechen život sloužit! Pravil pokušitel i muži, že nemá býti slouhou Věčného, nýbrž sám ať – Pánu jsa roven – je pánem. Jemu samotnému má na zemi vše sloužiti.

Lidé uslyšeli ten hlas. Zavřeli oči a zacpali si uši. Neviděli již Světlo, hlas Pravdy stal se jim cizím. Zahleděli se do sebe a s propuknuvším sobectvím zašla láska; nenávist rostla a linula se z lidí jako rudě žhnoucí a třepotající se pochodeň a ti, jejichž oči byly uzavřeny před čistým Světlem, zlatě zářícím křížem, následovali doutnající plamínek, jenž v nich vznítil nepřátelství, aby je svedl z cesty, kterou měli jíti do výšin života.

Tak jej následovali na cestě utrpení a plamen nenávisti vedl je do výšin samých hlubin, na horu smrti, na horu soudu, která zákonitě musí býti zvána Golgatou, horou nenávisti.

Tak připravilo lidstvo člověkemsestanuvší Božské Lásce, Synu Božímu, přišedšímu do temnot Země jako pomoc a záchrana, tu nejtěžší cestu utrpení a pozemskou smrt na kříži, na hrubohmotném, ze dřeva vytesaném obrazu kříže utrpení a smrti, k jehož podobě lidstvo zkřivilo světlý kříž Pravdy – pro sebe i pro svůj svět.

A část lidstva, na které to záleželo, se radovala ze dne, kdy se to událo; radovala se ze dne, který byl nejvyšším bodem na její špatné, Světlu nepřátelské cestě – radovala se z něj jako ze dne obratu! Na výšině smrti se to podařilo, ne na výšině živoucího života; na výšině nenávisti a zločinu, namísto na výšině lásky a bytí – a oni se radovali v zaslepení z toho dne!

Upletli Pánu trnovou korunu jako znamení lidské ruky, jež se nezmůže na nic víc než na to, že působí muka a smrt; vytesali kříž, který se jim stane popravním mečem – a oni se z toho radovali!

Každý rok, kdy pozemské světlo, světlo pozemského slunce na severní polokouli svrhne vládu zimy, když temná doba beze světla musí ustoupit oživujícím paprskům pozemského slunce, oslavují svátek zmrtvýchvstání Světla, zmrtvýchvstání Páně. Mnohé zvučné řeči jsou vedeny, moudře a mazaně; jazyky lidí se namáhají se slovy a silou dechu, aby se v sebeklamu přenesli přes smrtelnou strnulost, jež na nich spočívá, přes křečovité cukání strašlivého zmírání, jež třese jejich tělem.

Oslavují obrat na své cestě, zmrtvýchvstání, netkne se jich přitom jediný pocit studu, když vystavují svůj zločin na odiv; opěvují trvalou a nepochopitelnou milost Věčného, která jim dovolila učinit něco takového k jejich spáse a osvobození ze služeb temnoty, do níž se sami dobrovolně dali.  Už skoro dva tisíce let se slaví Velikonoce, svátek vzkříšení, vítězství Světla! Téměř dva tisíce let lidstvo věří, že se nachází na cestě vzhůru, což hlásá těm, kteří se rádi nechávají klamat, kteří nechtějí viděti Pravdu – jen sebe.  

Lidé nechtějí vidět, že nic nenasvědčuje tomu, že je při ruce něco, co by mohli vydávat za svou práci; nechtějí vidět, že nic neukazuje na to, že se jejich cesta obrátila, že již nenásledují kalný plamen nenávisti vůči Světlu, že je nezajímá nikdo krom jich samých, namísto Světla, Pána! Není nic, co by poukazovalo na to, že jim cestu ozařuje Světlo, že otevřeli proň své oči, že jej znovu spatřili, že již nejsou zaslepeni; nic nenaznačuje, že by svou cestu, vedoucí do hlubin temnoty a zatracení, opustili, že se obrátili vstříc Světlu, spáse, záchraně!

Lidé v tom pokračovali, v životě ve lži, v obelhávání sebe samých, v okrašlování a opěvování vlastního zločinu! Neopustili ničeho z modloslužebnictví; oči jsou zavřenější a uši zacpanější, než kdy byly. A rozhodně se lidé na své cestě neobrátili! Panuje násilí a lež proti Světlu, lidstvo spěje v zaslepenosti k novému hříchu.

Lidstvo netouží po Světle, jako po něm netoužilo nikdy od té doby, co se od něj prvně odvrátilo, nýbrž jeho touha upíná se jen na ně samé – na jednotlivce i na celek.  Lidé stále věří, že konají ušlechtile, když se viditelně namáhají, aby se do sebe navzájem bez ustání nepouštěli jako tygři; věří, že jsou již na vrcholu všeho bytí, když jen nemnozí mezi nimi musí míti starost o své tělo, a myslí si, že svému Bohu, o němž nebylo jim zvěstováno málo, v dokonalosti slouží, když žebrají za sebe a o svůj pozemský prospěch.

Domnívají se býti služebníky ušlechtilého, dobrého a čistého, spravedlnosti, lásky a čistoty, když jsou zahleděni jen do sebe, neochvějně, jako předtím, jako vždy od té nemyslitelně dávné doby, kdy nastoupili cestu do hlubin, cestu prospěchářství a sobeckosti!

Ale již více nezáleží na tom, že oni, lidé Země, nechávají jeden druhého při životě; že neberou si pozemský život, že jim pro bližní zbylo možná ještě trošku něco víc než zničení; zbytečně oslavují své svátky vzkříšení Světla, když si přitom ve své temnotě myslí na zničení Světla! Už na tom nyní více nezáleží, jak se staví člověk k člověku, bude jim pramálo k užitku, když se domnívají projevovat lásku, která je však temná a kalná, nečistá; bude jim k ničemu, že dbají všech pozemských zákonů, které jsou nic než libovůle a násilí – těchto zákonů dbali i na Golgatě, když ve své nenávisti a zaslepení nechtěli viděti Světlo Pravdy.

Jak se může vůbec člověk domnívat, že jeho cesta se obrátila, když nepoznali Pána, ani jeho zákon, jenž mu již dávno velí: „Nebudeš míti jiných bohů mimo mne!“

Nic se nezměnilo; vše je horší než kdy dřív. Od té doby, co se roztrhla chrámová opona v devátou hodinu Golgaty, je člověk ponořen ještě hlouběji do sebe. V pochybnostech hledá – ne Světlo, ne Bytí, ne výšiny Života, nýbrž sebe! A co není on sám, to zničí, jako vždy!

Jak se mohla obrátit cesta člověka, když ten se neobrátil sám od sebe, když sám se nevzdá ničeho, zhola ničeho ze sebe? I v tom, co jest svaté, nedychtí po ničem než po sobě, pozná-li již z toho nějaké to smítko. A on slaví Velikonoce, vzkříšení! On však nemůže vstát z hrobky, již sám si přichystal. Kdo se nevymaní ze sobectví, v tom nemůže povstati světlo!

Zdárně dokončila opět Země, dočasné místo pobytu lidí, svůj oběh kolem Slunce, zdárně porazili teplé paprsky Slunce opět nadvládu zimy, brzy na severu, brzy i na jihu od rovníku – stále pozorují lidé světlo přicházet z východu – vycházet zrána na východě – avšak slepé oko jejich ducha nepozoruje při jitru východ na východě, nýbrž lidský duch je obrácen na západ, k temnotě.

Nejde snad – jako svědectví toho – cesta lidstva stále na západ? Stále k západu tíhne vlak národů po celé Zemi! Pozemsky viditelně kráčí celé lidstvo po cestě na Zemi směrem k západu! Tedy i pozemsky odvracejí se od světla; již je nevede moudrost a pravda východu, nýbrž sobeckost západu, kterou následují vstříc zkáze. Kde však se obrátí na východ, tu přinášejí jen zkaženost západu a smýšlejí o zničení Světla.

 Velikonoce slaví část lidstva každoročně a šálí se klamnou nadějí. Doufá v sebe, ve vlastní prospěch. Doufá jen a pouze ve své pozemské bytí. Doufá marně! Nadarmo pěje své písně, nadarmo vede řeči, jež mají oklamat samotného Boha; nadarmo předstírá oddanost! Nevzdá-li se svých „já“, nebude žíti, nesplní svou úlohu ve stvoření. Což není to ze Slova zřejmé? Jen takový se zachrání, kdo se vzdá sám sebe – kdo se vzdá sebelásky, svévůle, svého „vědění“.

Tito lidé, kteří se neodvrací od „já“, slaví nadarmo Velikonoce, nadarmo volají: „Vzkříšení!“

Všichni, kteří vědí, kteří tuší skrze milost, že člověku je dán život na zemi; kteří poznali Pána – ti vědí, že žádné Velikonoce, žádné vzkříšení nebude dáno tomu, kdo se neodvrátí od lidí, od sebe samého; kdo neučiní onen krok od vůle lidí, kterou stvořilo temno a s ní i utrpení a smrt. Ti vědí, že mnohem více než Golgatha, kterou lidská vůle připravila Synu Božímu a znovu by ochotně připravila, stane se jí cestou utrpení, jež nemá konce – nemá jiného konce než duchovní smrt, „jinou smrt“, o které hovoří Zjevení.

Všichni, kdo zůstávají v bludu, že sloužit lidské vůli, lidem a jejich slabostem, které odpouštějí, znamená sloužiti Bohu, ti se nedočkají velikonočního jitra, jitra vzkříšení – kvůli vlastní vině – neboť jejich pohled není obrácen ke Světlu a Pravdě, nýbrž k temnotě.

Takový člověk pohřbívá tím sám sebe, má oči jen pro sebe a pro lidi; on nežije ve Světle, nýbrž v temnotě. Není to temno vně člověka, nýbrž temno v něm samém, on sám je tím temnem – on jej stvořil – z něj vyšlo na svět, který mu byl dán, aby v něm žil a působil; z něj vyšlo skrze jeho myšlení, jeho chtění, jeho konání a činy. Nestvořil to nějaký zloun, nebyl to Lucifer, nemohl být; nýbrž stvořil to vše člověk sám. Člověku byla dána moc nad jeho nebem, nad jeho zemí… a on si stvořil peklo!

Žádný mezi živými, žádný mezi mrtvými není, kdo by mohl říci: „Jsem nevinen! Nebyl jsem při tom, když se toto dělo; nebyl jsem při tom, když se vraždila Láska.“ Není pro nikoho čeho jiného, než že se obrátí na své cestě pryč od člověka k Němu, jenž jest živoucím zákonem všeho života – k Bohu!

Vše, co před Něj člověk stavěl a staví, bylo odplaveno a zničeno; vše, co před Něj postavil, co mu uzavřelo cestu, musí padnout, ať je to, co chce – musí to padnout! Muži žena, ženě muž – ať už je to cokoliv – jestli člověk, statky, dítě nebo matka, musí se ukázat, že jest to nic. Tak musí působit živoucí zákon, že sebere člověku, co ho zdržuje, co mu překáží, aby nalezl cestu, aby obrátil zrak.

Kdo věří, že si zachrání život, když se přitom poutá na věci na zemi, které z ní pochází i s ní pomíjí, ten s těmi věcmi ztratí život. Nedojde vzkříšení, bude-li slavit svátky velikonoční ještě tak často posloucháním zvučných řečí. Nedojde vzkříšení, když věří, se vším, na čem visí jeho srdce a z čeho nemůže strhnout ruce, protože se potom cítí bez zábran, bez opory a bez moci, nevejde do Říše a brána mu nebude otevřena. Jemu nebude kamení a skála odvalena z jeho hrobu, neboť pevně se jí drží a nechce ji pustit. Tak se nedočká svobody, života, a Světlo nebude mu moci zářiti. Zůstane v temnotě, domnívá-li se, že není zlý, nýbrž že je dobrý; myslí-li si, že není mrtvý, nýbrž že žije!

Lidstvo se nemůže ničeho vzdáti! Silou pochybnosti poutá se na zdání a klam, obelhává a klame se a hrob, jenž samo si stvořilo, bude udržovat, neuvolní jej, přijde-li ještě nejedno velikonoční ráno, bude-li ještě slaviti tolik slavností zmrtvýchvstání zavražděného Světla, aby se skrylo v kouři klamné naděje.

Lidé se nevzdají ničeho, co si stvořili; nemyslí na to, aby se zprostili svého provinění vůči Světlu. Chtějí zničení a kráčejí mu vstříc na svých cestách, vedoucích do propasti! Neobracejí svůj pohled na východ. Nespatří světlo a nenechají lhaní – tak nebudou při jitru vzkříšení nacházeti se mezi živými, nýbrž mezi mrtvými!

Pokud hřmotná bouře a valící se voda všemoci neodplaví, co si lidstvo vybudovalo okolo sebe, co jest podobno zdem temného hrobu, kobky ve skále, která je odříznuta od všeho života, živoucího dne; neuvidí lidé zářivé jitro, které navzdory jejich vině na zemi vysvitne. Kdo však se chce pevně držet na řítících se troskách a zachraňovat svůj život, bude i s těmito troskami stržen. Kdo věří, že může vejíti do Říše s břemenem podobizen božstev, které si každý buduje, s břemenem sobeckosti a svévůle, sebelásky a „vědění“ z lidského smýšlení a chtění, toho tato břemena stáhnou do hlubin, které ho schvátí!

Nestačí již, že člověk dbá na člověka a chce ostatním přát život na zemi; tím není odčiněna vina proti Boží vůli, proti živoucím zákonům a Jeho věčné Lásce. Není ani zmírněna. To již nespasí lidstvo ani jednotlivce.

Jen ten, kdo nechá plavati vše, co si stvořil, bude ještě moci obstát při dni velikonočního jitra, jemuž předchází den Golgaty, den Soudu. Nestačí již, že se člověk snaží nechat vraždění bližních, že netone v opojení krví – to nemírní jeho vinu a nečiní jeho břímě menším; proto nebude jeho hrobka otevřena a den nevejde dovnitř přemoci noc. Nikdo nebude žít, kdo není ochoten začíti od začátku, z nového a s čistýma rukama, s rukama, které nenesou nic než jeho lásku, může předstoupiti ve slunném jitru před Pána.

Jedině tak prožijeme pravé jitro vzkříšení, pravé Velikonoce!

do češtiny přeložil Prokop Zapletal