Hrubý zlořád
Hermann Wenng
Bylo to v létě roku 1936, kdy se po několik dní psalo v novinách o "dramatu", jež se odehrálo na severní stěně švýcarské hory Eigeru, části masivu Panny.
Tři mladí lidé se pokusili vystoupiti po této stěně, jež byla známa jako neschůdná a byli před tímto pokušením, již napřed beznadějným, co nejnaléhavěji varováni znalci hor. Při tom zahynuli.
Všichni tři nalezli smrt za zvláště těžkých okolností, částečně zimou, částečně vyčerpáním - jeden z nich visel dokonce dva nebo tři dny a noci na provaze, vznášeje se volně ve vzduchu jako trocha cárů, než se provaz přetrhl a on zemřel.
Noviny pak ve svých zprávách psaly o zvláštní tragedii, při které tři mladé lidské životy musely zahynout tak hrozným způsobem. Před tímto odvážným činem byli ovšem bezvýsledně varováni; na výstrahy však odpověděli: "Buď bude hora naše, nebo my její!"
Jistě se sotva našel člověk, u něhož se při litování těchto tří horolezců - o nichž se všeobecně tvrdilo, že se stali obětí ctižádosti, v podstatě zdravé a oprávněné, obětí nutného a správného lidského snažení - nevyskytl zvláštní pocit, k němuž se nevloudilo cítění viny, jež snad nebylo zcela jasné, ale nepopíratelně tu bylo.
Všechno mluvení a psaní o hrdinství, žel marném, všechen soucit s příbuznými, s matkami oněch tří, všecko litování nezdaru nedovedlo tohoto pocitu zahladiti. Z projevů o četných podobných událostech zní to jako nepřiznané přiznání spoluviny, slova o tragice nechtějí dobře z úst ani z péra, připadají vynucená, falešná a všem je, jako by byli přistiženi při lži.
Při tomto zvláště výrazném případu, kde nesprávnost jednání jest zcela nepochybně jasná, pomáhali si přes tento pocit viny káráním nerozvážnosti příliš veliké mladické odvahy. Právě tak je však jasné, že by byl úspěch těchto tří lidí opěvován ve všech tóninách jako pozoruhodné hrdinství a většina těch, kteří při ne zdaru přehlušili onen zvláštní pocit viny káráním, byli by při zdaru právě na ně hrdi; hrdi, že opět jednou duch, odvaha a síla člověka triumfovala nad přírodou. Mnozí by tím byli podníceni, aby to zkusili též a pokud možno ještě něco "většího", aby takový vynikající čin překonali činem ještě skvělejším.
To se jistě nedá popříti, jako ani nebude nikdo popírati, že se odehrávají nesčetné případy, při nichž jeden člověk napodobuje druhého, jeden bývá druhým podněcován k překonání před- cházejícího, takže hlavní roli hraje při těchto věcech jen ctižádost. Liší se od sebe pouze výsledkem, neboť ten neukáže vždy jasně člověku risiko jeho podnikání.
Nesmyslnost a bezúčelnost těchto a podob-ných odvážností nebije vždy tak do očí, jako při tomto horolezectví, v němž není možno spatřovati ani při nejlepší vůli užitek pro někoho nebo pro něco - kromě příležitosti k psaní novinových článku a zpráv. Zde se tedy shodnou všechny hlasy, až na několik přímo nebo nepřímo zúčastněných, že toto počínání je při nejmenším zbytečné. Několik málo to prohlásí za to, čím to jest: velikým zlořádem!
Někteří si snad při takové zkušenosti položili otázku: nemají lidé skutečně nic jiného na práci, než aby něco takového podnikali? Nevědí, jak lépe naložiti se svým životem, než jím mrhati v takových hloupostech? A v několika z těchto lidí vzbudila taková četba snad letmou myšlenku:
"Je-li toto lidský život, je pak hoden námahy, aby byl žit?"
Takové a podobné otázky doléhají na pozornějšího pozorovatele na první pohled; jest divné, že se tak neděje více a že tyto věci jsou prostě přijímány jako nezměnitelný osud.
"Je to tak a vždy to tak zůstane - tím se utišují všechny vynořující se otázky.
Když se jedná o neštěstí závodníka, jenž se v rychlosti 400 už 500 kilometrů převrhne a shoří i s vozem, pak se říká, že všechny veliké snahy lidstva "vyžadují oběti" a zbytky nešťastníka jsou pochovány s velikou slávou.
Kdybychom se však jednou někoho zeptali, kde to všechno skončí a jaký cíl tane asi člověku před očima, nedostaneme ani jasné ani uspokojující odpovědi, nýbrž v každém případě odpověď vyhýbavou, takovou, jež se snaží upokojiti vynořující se pocit spoluviny na obětování tolika životů pro záležitost konec konců bezúčelnou a lhostejnou.
Skutečně poctivému se však vnucuje slovo: "Hrubý zlořád!"
Nikdo nemůže udati, jakému cíli jsou přinášeny tyto nekonečné oběti, není-li to také tady jen a jedině ctižádost. Při omlouvání těchto mnohých obětí "v zájmu pokroku techniky, oživení obchodu, konkurence" atd. jistě se nikdo dobře necítí! A také zde se musíme tázati : "Není skutečně jiného cíle pro člověka? Což skutečně lidé nevědí co počít se životem? Je to cíl hodný nasazení tak mnohých životů?"
A tak můžeme pozorovati všechnu lidskou činnost, podniky, tak zv. snahy, - vždy dolehne na citlivého člověka teskná otázka: K čemu? Kam? Ovšem tuto otázku si jasně uvědomí jen velmi málo lidí, vždyť člověk je zvyklý považovati tyto věci za "dané od přírody", pokud je vůbec za něco považuje a nechce ne- chat všechno běžet, jak to běží, v naději, že by snad sám mohl zůstati ušetřen tohoto bláznivého zmatku.
Skutečnost jest však taková – a pokus popříti to snad nebude učiněn, protože nemá vyhlídek – že by na zemi žil člověk, který by rozuměl počínání lidí na této zemi!
Mnozí žijí ve zvláštní naději, že snad je někde přece někdo, kdo tomu rozumí. Jeden se při tom spoléhá na druhého: obchodník na politika, politik na hospodaře, ten zase na učence, specialistu a tento opět na filosofa a všichni dohromady na někoho, koho neznají.
Každý ví, chce-li být poctivý, že on tomu nerozumí, což ovšem nevylučuje, že jsou mnozí, kteří si počínají, jako by tomu rozuměli, jako by mohli vyložit konec a cíl lidských snah, které se někdy zdají i jim ve skrytém koutku jejich myšlení, že zasluhují názvu „hrubý zlořád“.
Kdo se ovšem na to dobře podívá, lehce pozná, že by všichni chtěli svou nevědomost přehlušit zvučnými slovy, že všechno psaní a mluvení jest nakonec vylhané. Jen jedno jest jisté, že žádný neví nic. Že se jeden spoléhá na druhého, že ten již bude věděti co činí a proč to činí.
Kdo však dovede popříti, že celý způsob myšlení, snažení a počínání lidstva se nakonec zvrhá v nějaký druh hrubého zlořádu? „Odvážné“ horolezectví, šplhání, touha po rekordech ve sportu jsou jen výplody jednoho základního zla. Mnozí však poznají jen následky a myslí, kdyby se mohly tyto výhonky ořezati, že by celý strom nesl lepší ovoce. Nikdo se však nechce dotknouti základního zla, naprosté nevědomosti, úplné zaslepenosti vůči konci této cesty.
Je málo těch, kteří se v myšlenkách zastavili a pocítili svůj vlastní život a konání jako "hrubý zlořád" - před - ano, před jakým zákonem? Před lidským? Před tím, který si sami dali? Před zákonem církví?
Před lidským zákonem je vše správné; církve světí zbraně a modlí se za vítězství spravedlivé věci - a přesto cítí nesčetní, že zraňují zákon. Cítí to, jen toho nechtějí uznati, neboť pro to nemají vysvětlení a jejich ješitnost je nenechá doznati, že žádného nemají. Jen málo je těch, kteří toho nezaprou a s poctivým srdcem hledají cestu, jež je vede k vědění - a může vésti k poznání.