Ze starého zákona biblického

Ze starého zákona biblického

Od Hermanna Wennga (Vomperberg, Tirol) 

Při pohroužení se do Starého zákona biblického je třeba vždy držeti před zraky slova Abd-ru-shinova: „Bible jest především knihou duchovní.“. Co nám chtějí tato slova říci? Jen to, že události a příběhy, které Bible líčí – i historický způsob – jsou pro nás především obrazným vyjádřením duchovních dějů, duchovního bytí, které jsou nám k považování. Ty stojí v poměru ku věčně platné vůli jediného Boha a PÁNA, která spočívá ve stvoření jako zákon, jenž nelze pokřiviti. I texty, které zjevně podávají svědectví jen o střízlivých skutečnostech, nejsou výjimkou tohoto pravidla. Dokonce jsou ony historické příběhy záměrně vyobrazeny tak, že docela neodpovídají dění pozemskému, nýbrž duchovnímu a tím činí očividným pronikání takzvaného „záhrobního“ do „předhrobního-pozemského“. To jest při vší vůli PÁNĚ umístěno do popředí jako zákon veškerého stvoření. A my můžeme nahlížeti na tato vyprávění a líčení, ať jsme, kde jsme, vždy si budeme vědomi toho, že svou nehynoucí hodnotu mají přímo v tom, že ony duchovní obrazy jsou v ošacení pozemských podobenství. Leč kdo se nepřidržuje oněch slov Abd-ru-shinových o duchovním považování, ten bude musiti dojít k nejpodivnějším závěrům, ke kterým došel sám Goethe, který se zabýval v díle „Básně od západu v východu“(West–östlicher Divan) starozákonními Knihami Mojžíšovými, které historicky i zeměpisně zkoumal, tedy vyložil výhradně rozumově. Obzválště jest to Kniha čtvrtá – odchod lidu izraelského z Egypta pod vedením Mojžíše – ta mu přivodila „roztříštění hlavy“, ježto není rozumu pochopitelno, jak mohl tento početný lid izraelský stráviti 40 let v tom tak malinkatém prostoru Sinaiského poloostrova a přilehlého území, které ještě k tomu jest označeno jako pouště. Tak mu nakonec tanulo na mysli, že v onom vyobrazení musí se jednati o záměrné přizpůsobení číselné symbolice, která v Bibli stále znovu se ukazuje – zhruba číselná hodnota čtyřicet se stále znovu vyskytovala – a to i při vyprávění o potopě světa a vyobrazení o pobytu Ježíše Krista v poušti.

I Mojžíš pobyl dvakrát po čtyřicet dní na hoře Sinai. Taky číselná hodnota „7“ svým obzvláštním významem jako „svaté číslo“. Tak došel Goethe k závěru, že tato čísla jsou jen „poetické ozdůbky“ oněch vyobrazení biblických syrových a násilných událostí. Neznal ještě ničeho z Pravdy, jež nám byla zprostředkována Abd-ru-shinem: že v číslech se vykresluje živoucí dění, zákonitost stvoření. Není to tedy poetické dozdobení starozákonních událostí, nýbrž je v tom vyjádřeno duchovní dění, zákonitost, že pro určité události jsou uvedena určitá čísla dnů či let. Koneckonců byl to již vysoký výkon lidského myšlení a pociťování, když Goethe sám za sebe došel k tomu závěru, že toto vázání na čísla u vyobrazení událostí jsou obdobný neb stejný duchovní způsob zušlechťování a poetického přeměnění. Tušil dokonce, že tato číselná vyobrazení musí míti spojitost s duchovním „bytím“. Nemohl přijít na „skutečné“, „působící“, jež stojí za viditelnými věcmi. Nevěděl o tom, co nyní můžeme tvořit z celého učení Grálu, z každého jeho slova jakožto nezčeřené Pravdy. A sice, že tento svět a takzvaný „onen svět“ jsou jen jedno neoddělitelné jsoucno a že ono oddělení jest stanoveno toliko přešlechťováním lidského rozumu, jenž jest poután na prostor a čas; tak nebyl pro Goetha Mojžíš mužem Božím, jenž byl skrze pověření PÁNĚ vedený a vyvolený člověk, ba muž, který se nijak zvlášť nehodil ani jako vůdce lidu, ani jako vůdce hordy lidí; který si stanovil úkoly, na které nestačil, a který vždy, když nevěděl jak dál, uprchnul do modlitby, zjevně zcela bezcílného počínání. Ledaže i kvůli své neschopnosti, ze které byl nakonec energičtější Jozue vytlačen opodál, a se kterou by mu nic nemohlo nadále bránit v dobytí země zaslíbené. Goethe rovněž nevěděl, že se ve spisech Starého zákona jako vůbec v celé Bibli zrcadlí nekompromisní boj mezi Světlem a temnotou o záchraně lidstva. Nemůže býti žádné „dohody“ mezi Světlem a temnotou, obé se vzájemně zcela vylučuje. A zde, ve vedení lidu, jenž byl povolán, by nesl jméno jednoho a jediného Boha naskrz časy, v nichž celé lidstvo zvrhlo se do mnohobožství a modlářství, musel se tento boj v největší jasnosti projeviti.

Toto tvrdé zápolení přichází i v darování zákonů Mojžíšovi pro lid izraelský k viditelnému projevu. Ono darování zákonů lidu, jenž potřeboval neochvějné, zjevné znamení; jen potřeboval mít něco pevného, hmatatelného, čeho by se mohl přidržovati a co by pochopil. Celé to darování zákonů mělo účel neoddělitelně spoutat lid izraelský k jeho úkolu, který spočíval v tom vytvořiti na zemi prostor, ve kterém mohl býti zrozen „Ten, jenž má spasiti lidstvo z věčného zahubení“; vytvořiti prostor, ve kterém by jméno „Jednoho a Jediného“ ještě bylo známé. Kvůli „přicházejícímu“ byl sám tento malý národ vyvolen z ostatního lidstva, a sice jen navenek dramatickým způsobem, ne kvůli své vysoké duchovní či morální hodnotě, která sotva exitovala. K tomu se vztahovala i ona slova, která PÁN Mojžíšovi řekl, aby jimi odpověděl lidu, když se ho bude ptát na jeho Boha – kdo ten jest:
„ON JEST TEN, KTERÝŽ JEST“

Toto jinak nejasné slovo svědčí o tom, že ten lid byl veden „přicházejícím“, Spasitelem, který mu byl zvěstován a jehož jméno „Imanuel“ bylo zmíněno Izajášem! Dosti často trpěl tento lid následkem všeobecného lidského zla, ješitnosti. Svým nikdy nepochopeným povoláním pohrdal a svou hodnotu nehledal v pravé víře ve svého Boha, který se mu otevřel, nehledal ji v Jeho Vůli, která pracuje jako zákon v jeho stvoření, nýbrž hledal ji v sobě; a sám ve svých nejlepších časech mu připadalo víc než dost, když zákony Mojžíšovy považoval za vnější záležitost a do písmene věrně je dodržoval. Stále znovu musel se z nepříznivých osudů poučovat, že jedině sledováním jemu předepsané duchovní cesty si pojistí pozemský blahobyt, že jedině kráčení v zákonech PÁNĚ mu zaručí i život. To národ židovský nikdy nepochopil, proč byl na Zemi. Tak málo – s výjimkou trošky osvícených – z celého lidstva pochopilo, proč žije svůj pozemský život. Lid izraelský se skrze prožívání v otroctví egyptském měl již z vděčnosti svému zachránci ze služebního domu míti víru; ale stále znovu upadal do modlářství a zpět do zpupnosti, neboť i ten lid, jenž se tak pyšně nazýval „vyvoleným“, žil s malými výjimkami život rozumu a byl tak oddělen od „onoho světa“, že znal pouze svět tento. Když Goethe ve svém výkladu ke Knihám Mojžíšovým řekl: „Jak člověk, tak jeho Bůh!“

Toto s ohledem na Mojžíše nebylo správné, když se tento výrok rovněž každému může jeviti oprávněným, když člověk není vyzbrojen věděním z Abd-ru-shinova Poselství, jelikož si člověk vždy zformoval své bohy dle svých vlastních představ a svých vlastních přání. Avšak u Mojžíše to tak nebylo, nýbrž on naslouchal impulsům, které mu byly dávány vedením z věčného. To jasně vyplývá z toho všeho. V jednom měl Goethe nespornou pravdu: Tento muž, Mojžíš, by nebyl s to sám za sebe vésti lid a dav tak, jak byl veden. Ani žádný jiný lidský vůdce nebyl by toho schopen, neboť toto vedení událo se podle nadlidských, ryze duchovních stanovisek a bylo zaměřené na cíl, jenž nemohl býti cílem lidským. O tom cíli nikdo nevěděl a mohl o něm věděti do oné doby jen sám PÁN. Není žádný příklad v celých nám známých dějinách lidstva, který by se rovnal tomu, co jest nám v Bibli o vedení lidu izraelského oznámeno. Když někdo porovná toto vedení, které se řídilo podle cílů věčnosti, podle lidského měřítka, úplně se ztratí. Nic z účelů lidského vedení není tu k vidění, navíc jsou měřítka vedení lidského způsobu dostačující, ani ony, které s ohledem na nabyté úspěchy, bylo považováno za vynikající. Je scestné dívat se na tyto Knihy Mojžíšovy měřítkem rozumu, jak to dělal Goethe, tedy prozkoumávat, kde se nalézají na mapě místa, u kterých se podle toho, co udává Bible, měl zdržovat v poušti lid izraelský, a jak by mohlo býti možné, že tato přeci jen početná horda lidí tam musela stráviti 40 let a zároveň mohla býti živena. Avšak bylo to možné, neboť muselo být, že tento lid raději nepřekročil hranici země zaslíbené, dokud dosti nekřičel a dokud nevrostl do zákonů, Mojžíšem mu zprostředkovaných, jak i Jan, připravovatel cesty PÁNĚ, Ježíše Krista, musel strávit 40 dní v poušti, aby se připravil na svůj vznešený úkol; jak i Ježíšovi samotnému muselo býti připsáno čtyřicet dní pobytu v poušti před začátkem jeho poslání. Nicméně lid izraelský k tomu potřeboval času mnohem delšího. Tento věk lidstva musel býti oddělen ode všech ostatních, pokud nemělo hrozit nebezpečí celkového selhání. (Poušť je duchovní symbol odloučení ode všeho, co Země člověku nabízí, ode všech svůdných potěšení a darů, které berou člověku jeho vlastní úkol.) Tento národ nebyl žádným způsobem volán pro svůj úkol a nebyl – navzdory této těžké výchově – ani později. Měl se tímto dlouhým nuceným odloučením naučit se svěřit zcela do Božského vedení. To se nenaučil. Chtěl stále znovu být jako ostatní národy; nechtěl býti veden Bohem a PÁNEM samotným, nýbrž lidmi; chtěl mít krále. A tím ztratil možnost dorůst do svého úkolu. Kdo se, jak už řeklo Slovo, zatím nemůže sám „dát“, aby se plně věnoval svému úkolu, nebude moci vykonat žádný „úkol“, který mu bude položen, ať už je jeden jediný člověk, nebo společenství. Tak ani Mojžíš a jeho bratr Aron nebyli shledáni hodnými, aby vstoupili do země zaslíbení: směli ji pouze viděti. Také nebyli shledáni zcela věrnými PÁNU, navzdory svému vůdcovství. V páté Knize Mojžíšově, dvaatřicáté kapitole, verších 49 – 52 psáno jest o tom:

Odloučení a odebrání vší hojnosti, všeho postradatelného dobrého v životě, mělo vésti tento lid k PÁNU; ti, kteří přišli z Egypta a kteří v tomto čase často toužili po egyptských hrncích masa, ti se měli učit zcela se spoléhati na PÁNA, měli se naučit očekávat něco z jediné síly; měli se zcela odevzdat Slovu PÁNĚ. Tak čteme v Kapitole dvaatřicáté, verše 46 – 47 :

Což není zřejmo, že obyvatel pouště, která skýtá neúrodný a tvrdý život, vede mnohem náboženštější život, který stojí duchovnu daleko blíže, než obyvatel bohatých a kvetoucích zemí, který také, ale ve svém scestném, pověrčivém, ba démonickém způsobu; něž obyvatel zemí, kterým jest poušť, tedy strádání, stále před očima? Tak vykreslují Knihy Mojžíšovy snahy duchovního vedení lidstva, v tom nejvyšším smyslu záměru PÁNĚ, udržet v blízkosti Boží alespoň jeden malý národ mezi všemi těmi falešně kráčejícími pozemšťany a dovést jeden vznešený úkol do konce. To je, žel, neúspěšné, jako byly neúspěšné až k tomuto dni všechny pokusy vyprostit lidstvo z těch pout, jimiž se samo připoutalo na ryze pozemské.
Tak jest pochopitelné vyobrazení vypovězení „dítek Izraele“ z Egypta a jich čtyřicetileté vyhoštění do pouště Sianaiského poloostrova. A na úplném konci jest to otřesné líčení snažení VŠEVĚČNÉHO o záchranu ztrácejícího se lidstva. Je to stále totéž: stále vidí lidstvo to, co je hodnotné, v sobě a nikoliv v úkolu, který mu byl od začátku dál a dál; od kterého se stále dále vzdalovalo až k úplnému zapomnění: stát se užitečným stavebním kamenem v ohromném stvoření VELEVZNEŠENÉHO BOHA. A v Bibli a jejím takzvaném Starém zákonu přichází všude tvrdý, smrtelný, bezohledný boj mezi Světlem a temnem, které se navzájem vylučuje, boj, jehož krutost na Golgathě byla shledána nejvyšším vystupňováním! Abd-ru-shinovo Poselství Grálu nám nyní otevřelo oči pro tyto pravdy!

do češtiny přeložil Prokop Zapletal