Má je odplata
od Augusta Manze
„Má je odplata, já chci oplácet“ – takto je napsáno v 5-té Knize Mojžíšově v 32-té kapitole. A v epištole sv. Pavla Římanům se říká v 12-té kapitole:
„Sami se nemstěte, moji nejmilejší, ale dejte místo hněvu Božímu; neboť stojí psáno: „Má je odplata, já chci oplácet, mluví Pán.“ - -
Jak známo pokouší se srovnávající náboženská věda zjistit protiklad mezi pojmem Boha Starého a pojmem Boha Nového zákona. Jehovah, Bůh židů, je vnímán jako Bůh odplaty, přísný, hněvivý Bůh, jehož charakteristická podstata má nalézt ve slově Mojžíšově svůj základní projev: „Má je odplata, já chci oplácet.“
Bůh Nového zákona má ale být v opaku k tomu Bohem odpouštějící lásky, který důslednou odpouštějící lásku, již On sám dává, také požaduje od lidí. „Miluj svého bližního jako sebe sama“, se zde označuje jako základ křesťanského náboženství.
Poselství Grálu nám přineslo poznání, že protiklad mezi Bohem Starého zákona, který se zjevoval lidstvu skrze proroky, a Bohem, z něhož přišel k lidstvu Ježíš jako část, jako Jeho vrozený Syn, samozřejmě neexistuje. A také by nemohl být. Neboť Bůh je věčně stejný.
Vždyť také sám Ježíš výslovně zdůrazňoval:
„Nedomnívejte se, že jsem přišel, abych zákon nebo proroky zrušil; nepřišel jsem abych zrušil, ale naplnil.
Neboť vám vpravdě říkám: Nebe a země se rozplynou, ale nerozplyne se nejmenší písmeno ani maličkost zákona, dokud se to všechno nestane.“ -
Bůh je dokonalost od věčnosti na věčnost. A proto není možné žádné odchylky od zákonů stvoření. Musel by to být ale ten případ, když se dění nejprve vyvíjelo a utvářelo podle principu odplaty a od příchodu Syna Božího podle lásky.
Různá pochopení a výklady se pokoušeli vnášet jen lidé. A šli tím špatným směrem. Neboť v celém dění ve stvoření vládne pouze věčně stejná, dokonalá
SPRAVEDLNOST BOŽÍ.
Tato nalézá svůj projev a své působení stejně tak dost v odplatě jako v lásce; vždy podle konání lidí. Zákon stvoření vzájemného působení přináší odplatu a odvetu a přináší lásku a odpuštění, jaké sám člověk zasel.
Vycházejíce z tohoto základního poznání se chceme dnes pokusit proniknout hlouběji do významu slova bible: „Má je odplata, já chci oplácet.“ - -
Lidé pojem „odplata“ v průběhu nesprávného a od správné cesty zbloudilého vývoje tak pokřivili a jednostranně uzpůsobili, že jsme si zvykli na to, pod tímto rozumět oplacení spojené z osobního dotčení a z osobní urážky zdánlivě nebo skutečně utrpěného zla.
Že nemůže být spojován se slovem v bibli v žádném případě tento pojem, o kterém podává nejprve zprávu Mojžíš, je však samozřejmé. Bůh je příliš vysoko nad pozemskými červi lidstva, než aby mohla odplata v tomto smyslu z osobního dotčení nebo z urážky vůbec přicházet v úvahu. Na Něm se všechno vyrovná, a bylo by to největší zlo, kterého se lidé dopouští a ničeho tím nedosáhnou. Jen na lidech samotných se může a musí projevit to, co zlého konají.
Pojem odplata slova bible může být vykládán jen v tom, že zlé musí být oplaceno také zlým v přirozeně zákonitém, Bohem chtěném dění. Nikoliv ale jako následek osobní pomstychtivosti, osobního hněvu Božího, jak to pojali lidé v naivním mínění.
Vždyť víme z Poselství *(Přednáška: „Osud“ - V.S.P., strana 38.), že Bůh do všech těch malých a velkých lidských starostí, válek, bídy a co dalšího pozemského ještě je, vůbec bezprostředně a osobně nezasahuje. On sám tedy i nevykonává v tomto osobním smyslu odplatu a odvetu ze zločinů lidí, jsou-li nyní velké nebo malé.
„On“ – jak to oznamuje Poselství – „od počátku do stvoření vetkal svoje dokonalé zákony, které samočinně provádějí svoji nepodplatitelnou práci tak, že se všechno na vlas přesně splní a věčně stejně se vybaví.“ -
A proto se musí odměnit zlé zlým, ale také dobré dobrým; u jednotlivého člověka jako u celých národů a konečně u lidstva vůbec.
Již v bibli se o tom káže na stejném místě u Mojžíše:
„Neboť Pán bude svůj národ soudit a nad svými služebníky se slituje.“ Služebníci ale jsou ti, co vykonávají Vůli Pána a žijí podle Zákona. Jak nám je to také zjeveno v Poselství:
„Nadržování je stejně tak vyloučeno jako znevýhodnění; každá nespravedlnost je nemožná.“ Bůh se nepotřebuje vůbec osobně starat o odplatu a lásku. Neboť jeho zákony pracují samočinně a jeho dílo je bez mezer.
Zákon vzájemného působení přináší v neodvratném, neúplatném dění s železnou nutností uplynutím zlého činu odplatu a odvetu, při dobrém ale lásku a odměnu. A to umožňuje dokonce i zločinci, který se odvrací ve vážném, dobrém chtění od dosavadního nesprávného konání, aby našel milost a odpuštění skrze stejné zákonité působení. „Nad svými služebníky se On smiluje“ – ale nikoliv ve svévolné dobrotě, nýbrž ve spravedlivém následku a zpětném působení jejich vlastního konání.
„Má je odplata, já chci oplácet“, zjevuje tedy lidstvu nezměnitelnost zákona odplaty a bývá v odměňujícím, bývá v trestajícím smyslu zákona, který spočívá ve Vůli Boží a z Ní byl vložen do stvoření a musí se v Ní projevit, - jako následek neúprosné nutnosti každého božského přirozeného zákona, jež je podmíněn dokonalostí Boha.
A protože tedy tato neúprosná nutnost nějaké odplaty spočívá v Boží Vůli, je Bohem chtěna, protože se této odplatě nemůže vyhnout žádný člověk, bylo dáno lidstvu Boží slovo: „Má je odplata, Já chci oplácet.“
Káže-li se tak v žalmu: *(94. žalm.)
„Pane, Bože, tvá je odplata, Bože, tvá je odplata, zjev se.
„Pán je má ochrana; můj Bůh je útočiště mé naděje.
A on jim bude oplácet vaši křivdu a zničí je kvůli jejich zlobě; Pán, náš Bůh je zničí“ – takto zde existuje sice jen naivní projev důvěry na bezpodmínečný účinek zákona odplaty, který se musí projevit z moci Spravedlnosti Boží na zločinci.
Neboť jsme teď přeci poznali, že Bůh je tak málo jednostranným Bohem odplaty a hněvu, jako lásky a odpuštění. Nýbrž je od věčnosti Bohem Spravedlnosti. „A tyto z jeho dokonalosti vzniklé zákony stvoření a vývoje nesou v nezměnitelné spravedlnosti v sobě samých a dokonale ve svých účincích samočinně působící odměnu a trest skrze zrání a sklizeň dobré a špatné setby lidského ducha“.– takto zvěstuje Poselství. *(Přednáška: „Já jsem Pán, tvůj Bůh“ V.S.P., strana 350.) „Jeho zákony se naplňují nebo se projevují nezměnitelně. Bůh se nenechá posmívat - nechává kola běžet tak, jak je nasadil pro stvoření. Človíček v tom nic nezmění. Pokusí-li se to, tak nanejvýš může dosáhnout toho, že jimi bude rozdrcen. Bůh nepotřebuje zasahovat poté, co dal dokonale svoji Vůli do stvoření jako zákony.“ - -
Z tohoto poznání přirozené zákonité nutnosti odpovídající odplaty jakéhokoliv konání by muselo už lidstvo vyvodit vždy závěr, kterému apoštol ve svém dopise Římanům uděluje jasný a zřetelný význam, když píše:
„Sami se nemstěte moji nejmilejší, ale dejte místo hněvu Božímu.“ - -
Odplata není věcí jednotlivého člověka, on osobně nemá provádět odvetu za utrpěnou křivdu a zlo - nemá naplněn pomstychtivostí oplácet stejné stejným. Ne, má přenechat trest hněvu a odplatě Boží; to jinými slovy znamená, jak jsme to teď poznali, nemá zasahovat do přirozeného zákonitého chodu dění, které je podmíněno vzájemným působením. Jednotlivý člověk není povolán k tomu, aby sehrával vůči bližnímu trestajícího soudce. Osoboval by si tím jen něco, k čemu není určen. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ kázal Ježíš. Nenáleží tedy jednotlivému člověku ani trošičku osobní odplaty za utrpěnou křivdu jakéhokoliv druhu. – „Neboť s kterýmkoliv soudem vy soudíte, budete vy souzeni; a s jakoukoliv mírou měříte, bude odměřeno vám.
Ježíš zde upozorňuje varovně v kázání na hoře na neodvratný chod zákona vzájemného působení, odplaty. Zdůrazňujíce tím, že člověk nemá v žádné formě soudit svého bližního, ani slovy ani skutky, ani jazykem nepomlouvat, natož rukou provést špatný skutek. A jak on ze sebe nemá soudit, tak se samozřejmě také nesmí mstít, i když ještě musel zažít od bližního i to špatné. Jinak se vystavuje ze své strany jen nevyhnutelnému zpětnému působení nové odplaty, která se potom projeví na něm samém, oko za oko, zub za zub; zatím co by provinilec byl zasažen sám bez jeho zákroku.
„To je prokletí zlého skutku, takže musí dále rodit plodící zlo“ – které v té věci přivedl k projevu a čistě pozemská zkušenost se vrací jen k dosavadnímu nesprávnému postoji lidí, kteří si sami osobovali odplatu, místo aby přenechali odplatu do působení božského zákona. Při správném chápání Slova Božího o odplatě by musel postiženému přinést každý špatný čin naopak požehnání poznání; poznání, že ho to zlo, které ho potkává, křivda, která mu je způsobena se vyrovnává jen v Bohem chtěném dění jako zpětné působení dříve spáchané viny, jako úroda toho, co kdysi sám zasel. A že to zlo, to neštěstí má sloužit k tomu, aby ho urychlilo v jeho vývoji, jeho zrání, a aby mu ulehčilo osvobození od jeho karmy.
Potom by bral každý člověk radostně na sebe všechno neštěstí, které ho potkává a skrze správné snášení by se skutečně i uvolnil od viny a karmy. Nikoliv ale aby nakládal na sebe novou vinu skrze osobní odplatu. Později by už nespočívalo prokletí na zlém činu, že se musí znovu vytvářet zlé, nýbrž by z toho vznikalo dobro a požehnání.
Tak dojde při všem dění jen na to, aby se k tomu získal správný postoj, jaký umožňuje toto Poselství Grálu ukazujíc bez mezer působení zákonů ve stvoření všem lidem, kteří v sobě Boží Slovo skutečně prožívají.
A tak by to bylo v podstatě i docela jednoduché, správně pochopit Boží Slovo o odplatě a podle toho žít – zřeknutím se vlastní odplaty.
Ale kdo je také tak dalece již zralý, že se zdržuje osobní odvety, může přece jednat opět nesprávně, nečiní-li to správným způsobem. Sice Ježíš kázal: „Milujte své nepřátelé.“ A zajisté musí vzejít z lásky k bližnímu zřeknutí se odplaty, která se také nezastaví u nepřítele. Ale víme také z Poselství, že největší část pravé lásky je přísnost. Kdo se tedy zříká odplaty za utrpěné zlo, musí provinilci, vůči nepříteli nechat také působit přísnou spravedlnost. Není na místě slaboučké odpuštění, pryč s dogmatickým farizejstvím, které se ověšuje ve falešné shovívavosti kabátem křesťanské lásky k bližnímu. V nepříteli nesmí být vyvoláno vědomí, že pomocí jemu nesrozumitelného prominutí protivníka unikl zasloužilému úderu; tím by byl provinilec ve svém nízkém chování jen posilován a podněcován, aby dále hřešil na tuto shovívavost lidí. Pokračoval by potom jen stále ve svém špatném konání a tím by neustále klouzal dále dolů na dráhu bezpráví a záhuby.
Takovým chováním vůči provinilci by si člověk uvalil jen vinu na sebe, byl by spoluodpovědný za úpadek jiného.
Kde se naproti tomu zkouší působit s přísností, ano, kde je to možné působit nátlakem na provinilce a dokonce ho i nechat prožít pro poznání to, co si sám nastavil pro vzájemné působení a tímto ho nechat dojít k obrácení - tehdy bude člověk jednat tak, jak je to Bohem chtěno, poněvadž se správně vpraví do božských zákonů. - -
Bohem chtěno se provádí dění ve stvoření v nezměnitelném působení božských zákonů. Trestajíce a odměňujíce působí zákon odplaty ve veškerém lidském bytí, u všeho lidského konání. Obtížná jsou také zde úskalí Božího Slova o odplatě Pána, jakou jsme teď museli poznat. Kdo ale do sebe Slovo živě přijímá, ten bude i správně plout kolem těchto úskalí a v podstatě si zažije, co stojí psáno v Jóbovi, v 34-té. kapitole:
„Bůh oplácí člověku podle toho, co si zasloužil a zasahuje každého podle jeho jednání.“
A také zažije, že Bůh má se svými slitování.
A M E N .
