Čas a věčnost
od Augusta Manze.
Věčnost - pojem povznesené nezbadatelnosti, nepředstavitelně ve své božské nesmírnosti vyvstává před duchovním pohledem vědoucího.
Věčné je bytí Boží; neboť je bez počátku a bez konce.
Jen před zrakem vědoucího vyvstává tento pojem ve srozumitelnosti. Vědoucí ale jsou jen ti lidé, kteří znají Imanuelovo Slovo; neboť jen zjevení Poselství Grálu lidem přiblížilo pojem věčnosti, tak blízko jak je to při pozemské vázanosti nynějších lidí vůbec možné.
Co je věčnost můžeme ovšem také teď jen tušit, protože lidský duch nemůže Božské nikdy úplně pochopit, poněvadž on sám je jiného druhu.
Ale nyní víme, co tento pojem zahrnuje ve skutečnosti.
Ve skutečnosti – v protikladu k dosavadním zmateným a pokřiveným představám rozumového vědění.
Co všechno neoznačuje pozemské lidské mínění jako „věčné“! Chceme přitom zcela upustit od nesmyslného terminologického pojetí, které volí tento božský pojem, mluví-li lidé o věčné věrnosti, věčné lásce a ve skutečnosti přitom myslí nanejvýš na časový úsek jednoho pozemského života a má často kdy na zřeteli takto dlouhé časové období, nýbrž snad dokonce jen roky a ještě méně! Lidé zpovrchňují a zneužívají slovo věčnost stejně tak jako to přece činí dokonce i se slovem Bůh!
Ale také tehdy je ještě pojem používán nesprávně, mluví-li člověk o časových obdobích, které se jemu samému zdají „nekonečné“. Jak hrdě na své vědění mluví učenec o věčnosti, která uplynula, od té doby co se země postupně utvářela ke své nynější podobě. Jsou to milióny let, jenž zahrnují jednotlivé periody vývoje zemského povrchu; Milióny let, v nichž se současně vyvíjel svět rostlin a zvířat.
A ještě větší je časové období, které zahrnuje celkový vývoj země od vytvoření ohněm žhavé koule až do dneška.
Nesmírně, nezměrně velké se jeví tyto časové úseky. Ale přece ani pro to není výraz „věčnost“ oprávněný. Neboť také tento vývoj je ohraničen nějakým počátkem a nalezne s rozkladem světové části a jejím přetvořením v prasemeno konec utváření.
Porovnáno s onou námi teď stanuvší představou o vývoji stvoření jsou dokonce i tyto časové úseky malé!
Ale ani celé stvoření a pozdější stvoření není věčné. Neboť má nějaký počátek - a může mít konec, chce-li to tak Bůh.
Věčné je pouze to, co je mimo, nad stvořením - věčný je jen Bůh sám a božská sféra.
O tom nám zvěstovalo Poselství vše, co lidský duch může pochopit. A tím teprve pro nás pojem „věčnost“ skutečně objasnilo.
Otevřel se teď závoj, který doposud zahaloval to Božské a člověku byla ukázána pro něho nedosažitelná božská sféra, ze které to zní:
„Božská sféra, která byla věčná a bude věčná je bez počátku, bez konce, poněvadž zůstává stále nerozlučně spojena s Bohem, Věčným. Je a působí jako přímé vyzařování Boha, které se nikdy nemůže změnit.
Je to všechno jeden Celek, stále Působící, nikoliv za sebou teprve vzniknutý!“1
Prasvětlo, Bůh, bylo vždy zde, od věčnosti. A působení Světla, vyzařování Boha bylo rovněž jako samozřejmé působení vždy zde, od věčnosti.
Je nám zvěstováno v přednášce „Život“, že Bůh nechal toto vyzařování působit a dojít tak daleko, aby čisté božské vyzařování zůstalo zachováno zářící ve veškeré jasnosti ještě bez ochlazení a s tím spojenými sraženinami.
„To vytvořilo s Bohem samým věčně jsoucí, božskou sféru.“
Zde se nám pojem „věčnost“ staví na odpor v nepokřivené jistotě a jasnosti: jako bytí bez počátku a bez konce.
Stvoření samo zahrnuje také takové nekonečné časové úseky (období), má nějaký počátek – jako teprve stvořené dílo Stvořitele. A může mít konec.
____________________
1 „Z tajemstvích Božího působení“ - úvod.
„Bůh, Světlo, nepotřebuje toto stvoření. Kdyby On opět omezil vyzařování na jeho nevyhnutelnost, jak to bylo již předtím, takže by zbyla jen sféra božské čistoty, ve které nikdy nemůže dojít ke zkalení, tak by pro to další nastal konec. Tímto by ale skončilo také bytí člověka, který může být vědomý jen tam (uvnitř).“
Pojem „věčnost“ je tedy nerozlučně spojen s pojmem „Bůh“ a může nalézt uplatnění jen mimo stvoření.
Proto ale nemůže nikdy i lidský duch, jemuž Božské je a musí zůstat mystériem, tento pojem v jeho zvláštnosti pochopit. Ale teď víme pro jakou představu můžeme pouze toto slovo používat:
Jen pro Boha a božskou sféru se vším, co v ní je. Věčnost je jen v Bohu a u Boha! A věčnost – to znamená představu o nějakém bytí bez začátku a bez konce - přesahuje lidskou schopnost pochopení! -
Úplně pochopit člověk může ale pojem času. Neboť čas je jako on sám (pojem času) ve stvoření a pozdějším stvoření.
Čas má proto také jako stvoření počátek a může mít nějaké hranice, nějaký konec. Také toto nám Poselství odhalilo.
Avšak také pojem „čas“ lidé následkem zaviněného zúžení jejich schopnosti vnímání dosud správně nechápali. To je v Poselství výslovně zdůrazněno.
Především pojem „čas“ není ve skutečnosti jako i pojem „prostor“ absolutně daný pro celé stvoření stejně, pokud je s tímto pojmem spojeno nějaké měřítko.
Pojem prostoru a času spočívá zajisté v celém stvoření, avšak je stále vázán na určitý druh příslušné sféry.
Proto – jak nám je zjeveno2 – je např. život v jemnohmotnosti –„stojící nad pozemskými pojmy o prostoru a času“; neboť i v jemnohmotnosti je nějaký prostor a pojem času, avšak opět jiného druhu, přizpůsobený jemnohmotnosti.
Pojem času každé sféry je tedy vždy znovu jiného druhu než v ostatních sférách a sice pokaždé přiměřený příslušné sféře.
Jako měřítko je pozorován pojem času v každé sféře odlišně. Stále ale má čas nějaký počátek, který se shoduje se vznikem této sféry; a může mít nějaký konec, přestane-li příslušná sféra ve své svéráznosti dále existovat.
____________________
2 Přednáška „Hrubohmotnost, jemnohmotnost, vyzařování, prostor a čas“ – V.S.P., strana 462/463.
Tato odlišnost pojmu času v jednotlivých sférách se nám obzvlášť ujasní a pro naše chápání se stane srozumitelnou podrobnými zjeveními o tom v přednášce: „A tisíc let je jako jeden den.“
Tam se vychází z odkazu na poznání, že stvoření jako dílo všemohoucího Stvořitele má jako každé dílo hranice, a že proto není ani bez prostoru a také ani bez času.
A potom je dále oznamována různodruhost pojmu času a také prostoru:
„Jsou rozmanité světy, které vytváří pobyt lidských duchů podle jejich duchovní zralosti. Tyto světy jsou více nebo méně hutné, k ráji blíže a od něho vzdálenější. Čím dále vzdálené, tím hutnější a tím těžší.
Pojem času a prostoru se zužuje s přibývající hustotou, s pevnější uzavřeností hmotnosti, s další vzdáleností od duchovní říše. Tak patří země k té světové části, která je pokládána za druhé místo hustoty. Je tedy ještě jedna světová část, která je ještě hustší (hutnější) a proto je ještě úžeji ohraničena v pojmu prostoru a času.“
A nyní se nám objasní, na co se tato různost vztahuje.
„Rozličný pojem času a prostoru vzniká více nebo méně roztažitelnou vnímavostí (schopností příjmu) prožití pomocí lidského mozku, který je opět přizpůsoben stupni příslušného prostředí (okolí), tedy druhu světové části, ve které se tělo nachází. Tak nastane to, že musíme mluvit o rozdílnosti pojmu pro prostor a čas v různých světových částech.
Nyní jsou k ráji, tedy k čistě-duchovní světové části mnohem blíže ležící světové části než tato, ke které patří země. Tyto blíže ležící jsou jiného druhu hmotnosti, která je lehčí a méně pevně uzavřena. Následek toho je rozšířenější možnost prožití v plném vědomí. Nazveme to zde denním vědomým prožitím.
Čím více je hmotnost zjemněna, tím je také propustnější. Čím propustnější ale je hmotnost, tím dále a rozšířenější bude i pro v těle bydlícího lidského ducha pole vědomé možnosti prožití, nebo nazveme to možností vjemu.
Ve hrubším, hutnějším těle s odpovídajícím hutnějším mozkem jako průchozí stanicí vnějších dějů je tam bydlící lidský duch přirozeně pevněji uzavřen nebo obezděn než v propustnějším, méně zhuštěném druhu hmoty. Může tudíž v hutnějším do sebe vnímat také jen děje až do nějakého úžeji vedeného omezení nebo se od toho nechat ovlivňovat.
Čím méně hustý (hutný) ale nějaký druh hmoty je, tím lehčí přirozeně také je a tím se tudíž musí nacházet výše, právě tak bude i propustnější pro světlo a tím bude sám i světlejší.
Čím dále nyní lidský duch dostává možnost živého vyciťování ven ze svého těla pomocí lehčího, méně hutného okolí, tím více bude schopen v sobě prožívat, takže v době jednoho pozemského dne může přijmout ve svém okolí daleko více zážitků, než pozemský člověk se svým hutnějším mozkem v jeho těžším a tím pevněji uzavřeném okolí. Podle druhu propustnosti, tedy podle lehčího, světlejšího druhu okolí je potom schopen lidský duch v čase jednoho pozemského dne prožít totéž jako v jednom pozemském roce skrze lehčí přijetí a v duchovní říši samotné v čase jednoho pozemského dne totéž jako v tisíci letech na zemi!
Různý pojem času vzniká tedy v hojnosti prožití, jehož stupňování se řídí podle rostoucí zralosti lidského ducha. S rostoucí zralostí ale stoupá lidský duch do stále vyšších sfér. A tak odpovídá pojmu času při pozemském počítání času stále větší časové období ve vyšších sférách skrze stále bohatší nastávající prožití!
Odkaz na rychlé prožití v našich snech nám ještě ulehčuje pochopení těchto různých pojmů času v jednotlivých sférách.
Pojem „čas“ lidé ale i v jiném vztahu nesprávně chápali. Lidé věří, že čas plyne (ubíhá), že se časy mění, a že se časy střídavě ubírají kolem nás.
Tato základní myšlenka, že čas plyne je nesprávná! Neboť čas ve skutečnosti stojí.
To nám zjevuje Poselství v přednášce „Probuďte se!“
„Čas stojí, my mu ale spěcháme vstříc. Ženeme se do času a hledáme tam Pravdu. Čas zůstává ten samý dnes, včera a za tisíc let. Jen formy se mění. Ponořujeme se do času, abychom čerpali z lůna jeho záznamů, abychom prohloubili naše vědění ve sbírkách času. Neboť nic se v něm neztratilo, všechno uschoval.“
Pojem „čas“ a „stvoření“ se tedy odehrávají současně. Dokud je stvoření, dotud je také čas. Mimo stvoření a čas ale je božská věčnost. -
Čas a věčnost.
Lidský duch putuje na své cestě vývoje z nevědomého duchovního zárodku k plně vědomé osobnosti skrze všechny sféry stvoření a pozdějšího stvoření a v nich skrze všechny časy.
Lidský duch má počátek a již z tohoto důvodu není věčný. Ale musí a bude mít také konec. Je tedy také ve svém bytí ohraničen koncem?
Také o tom nám Imanuel zvěstoval a tím se odtahuje poslední závoj ze záhadné budoucnosti lidského bytí.3
Lidský duch bude smět být věčný, ale nemusí. Toto zcela záleží na jeho vlastním konečném vývoji.
„Později stvořený lidský duch – takto nám bylo zvěstováno – který jde svojí cestou vývoje podle zákonů Božích, se stane osobností vědomou si sebe sama, který tedy smí vědomě užívat všech radostí a milostí stvoření. Tomu, kdo se řídí podle Božích zákonů je slíben věčný život. Takový tedy smí věčně spolutvořit ve stvoření; neboť jeho chtění a jednání ho udržuje ve spojení se Světlem. Udělí se mu tím tedy koruna života a tato koruna je darem smět být ve věčně sebevědomém bytí ve stvoření.“
Lidský duch tedy měl nějaký počátek s možností být si vědomý sebe - ale nepotřebuje mít žádný konec – ani potom ne, když by stvoření a pozdější stvoření podle Vůle Boží zaniklo. Neboť potom by měl takto vysoce vyvinutý lidský duch možnost dalšího trvání na modrém ostrově, poněvadž potom by mohl vydržet i onen tam panující tlak záření.
Modrý ostrov, o němž se ve zjeveních Poselství říká:4
„Daleko nad koloběhem stvoření se vznáší uprostřed jako koruna „Modrý ostrov“, nivy blažených, očištěných duchů, kteří již smějí pobývat v oblastech Světla! Tento ostrov je oddělen od světa. Neúčastní se proto také koloběhu, nýbrž tvoří navzdory své výši nad kroužícím stvořením oporu a středisko (centrum) vycházejících duchovních sil. Je to ostrůvek, který nese na své výšině často velebené město zlatých ulic, nebeský Jerusalem. Zde není již nic podrobeno změně. Ti, co tam mohou pobývat jsou doma!“ -
______________
3 ještě nerozmnoženo.
4 „Poslední soud! – V.S.P., strana 118.
Čas a věčnost! Přicházíš z času, lidský duchu; ale můžeš vejít do věčnosti – vystoupáš-li činem, jak tě nyní učí Imanuelovo božské Slovo. Neboť potom žiješ skutečně podle zákonů Boha, jak to chce Pán!
AMEN!
Poznámka překladatele: tento dokument byl přeložen podle dostupného německého textu. Citace z Poselství Grálu zde uvedené se nemusí shodovat přesně s originálem Poselství Grálu.
