Hmotnost – orná půda lidského ducha
od Augusta Manze
Poselství Grálu lidem, kteří přemýšlejí o smyslu života a snaží se získat jasné poznání o účelu a úloze svého bytí ve stvoření, dalo především dvě důležitá a významná odhalení pro jejich vývoj:
Každý vývoj po osobním uvědomění svého Já požadujícího duchovního zárodku podmiňuje ponoření se do hmotnosti. Pouze v prožití ve hmotnosti se může vyvinout k plně vědomé osobnosti. Není pro něho pro to otevřena žádná jiná cesta. Lidský duchovní zárodek potřebuje boj, aby mohl uzrávat - a to nalezne jen ve hmotnosti. To je to jedno odhalení.
Není žádné oddělení mezi tímto a oním světem; také žádné propasti. Nýbrž všechno je jen jedno jediné velké bytí. To je to druhé. A obě jsou stejně důležité pro putujícího lidského ducha. Poněvadž jen když skutečně pochopil tato odhalení, je schopen uzrávat. Neboť jen potom přeci zná i cestu, kterou musí jít.
Každá životní dráha na zemi je jen krátká škola pro jednotlivého lidského ducha. S odložením těla nenastává žádný konec. Nýbrž teď musí jednotlivý nést následky veškeré své řeči a jednání podle zákona vzájemného působení, kterému zůstává podroben, ať už chce nebo ne, protože to je věčně nezměnitelný zákon stvoření.
Odloučený lidský duch pokračuje svůj život na onom světě a pokračuje jím tak, jak si toto bytí ležící na onom světě připravil v pozemském světě.
Neboť už v pozemském bytí si vytváří každý lidský duch prostředí onoho světa a jemnohmotné tělo, se kterým vstupuje na druhou stranu do jiné sféry, ve které musí sklízet, co v tomto světě zasel. Vnitřní stav člověka, jeho přání a jeho vlastní chtění pokládají základ k tomu, vytvářet odpovídající okolí a jemnohmotné tělo.
Chceme-li blíže pozorovat jednotlivé hmotné děje, které toto způsobují, musíme si nejdříve objasnit mnohá základní poznání, jež nám přineslo Poselství.
Veškerá oblast hmotnosti zahrnuje především dvě hlavní skupiny: Hrubohmotnost a jemnohmotnost. Každá z těchto hlavních skupin se skládá opět z více druhů, které jsou mezi sebou zcela rozdílné, od základu a nikdy se proto nemohou smíchat dohromady. Jednotlivé druhy přečnívají ale až do sebe (navzájem). Lidský duch však může vždy vnímat jen stejný druh příslušného obalu, jinými slovy to znamená:
Hrubohmotné tělo vidí všechno hrubohmotné, jemnohmotné tělo slyší a vidí jen stejnorodé jemnohmotné okolí. Toto vnímání pomocí jemnohmotného těla je ale již možné v pozemském bytí, i když toto je také schopno jen málo lidí, poněvadž lidstvo přeci předtím úspěšné těsné spojení obou druhů hmotnosti přerušilo násilně pádem do hříchu (prohřešením).
Všechny různé druhy hmotnosti jsou vázány bytostným – to znamená činností bytostných – a i několikanásobně spojovány. Bez proniknutí bytostným není hmotnost ničím. Tato spojení bytostného s různými druhy hmotnosti poskytují potom ornou půdu, ve které může semínko lidského ducha dozrávat k sebevědomí jako pšeničné zrno v polní půdě ve zralý klas.
Bytostné váže, spojuje a oživuje hmotné, duch ale ovládá hmotné s bytostným.
Tuto vládu lidského ducha si nesmíme ale opět představovat tak, jako kdyby bytostní, kteří tkají nitě (vlákna) našeho cítění, našeho myšlení a našich činů podle našeho duchovního chtění, stáli ve službě jednotlivých lidských duchů a byli jimi do určité míry ovládáni podle jejich svévole. Bytostní působí (pracují,tkají) jen pod naším vlivem, ale jsou řízeny Boží Vůlí, která v záchvěvu neúprosných zákonů stvoření řídí jejich působení. Pracují pouze podle těchto zákonů – ale lidé jim dodávají, abych použil pozemské srovnání surovinu skrze své myšlení, řeč a konání.
Bytostní se tedy řídí ve svém působení jen zdánlivě podle chtění a konání lidských duchů; viděno pouze z tohoto jsou vámi ovládáni. Ve skutečnosti splňují, viděno ze Světla, jen Vůli Boží, zákon, který provádějí.
Právě tento podstatný rozdíl nám byl odhalen teprve před nedávnem1, aby nám dal lépe poznat souvislost mezi jednotlivými druhy hmotnosti a důsledek chtění lidského ducha.
Ovládání hmotného duchem netkví tedy v nějaké samovládě duchovního nad hmotným proniknutým bytostnými, nýbrž ve vlivu, který se zákonitě vykonává působením duchovního chtění, kterému bytostní propůjčují podle určitých zákonů formu.
Jednotlivý lidský duch přitom zůstává podroben působícím zákonům stvoření – má jen svobodnou vůli zvolit si cestu, kterou se chce dát, kterou potom ovšem také musí jít, když jednou zvolil. Musí jít dotud, než opět změní ze sebe směr. Cestu však vytvářejí bytostní podle zákonů vzájemného působení a stejnorodosti.
Před chvílí jsme zjistili, že si člověk formuje během svého pozemského putování okolí ležící na druhé straně a jemnohmotné tělo, to znamená podle svého chování na zemi přetváří to, s čímž potom vstupuje tam na onen svět.
Jak si to musíme představovat?
I o tom je nám dána jasná odpověď v Poselství.
Myšlení a konání lidského ducha ovlivňuje v těžké hrubohmotnosti malé bytostné – podle zákona, že duch ve hmotnosti vykonává každým chtěním nějaký tlak:
Co tedy jednotlivec chce, to se podle toho provede v jemné hrubohmotnosti. Vznikají tím útvary, které odpovídají niti vůle, která pramení z duchovního chtění, z cítění.
Tak vzniká úroveň jemné hrubohmotnosti, jejíž charakter si tvoří každý lidský duch sám. Tato úroveň jinak také jmenovaná astrální úroveň je skrze jednotlivého lidského ducha samého připravenou cestou, kterou nevyhnutelně musí jít nejdříve, zemře-li. A jeho putování trvá déle nebo krátce, podle toho čím více nebo méně je spojen se zemí.
Toto celé stadium vývoje na úrovni jemné hrubohmotnosti předchází přestup do jemnohmotnosti.
Abychom to ještě jednou zdůraznili: v těžké hrubohmotnosti putující lidský duch formuje chtěním svého ducha nejdříve práh pro přestup do jemnohmotnosti, zónu přechodu, ve které se duše musí nejprve napravit. Tímto způsobem vzniká okolní prostředí pěkného a nepěkného, podle toho, zda příslušný člověk myslí, mluví a koná dobré nebo zlé. Vznikají krajiny, vesnice a města. A vznikají takto i myšlenkové formy.
Všechno takto vzniklé se nyní spojuje podle zákona přitažlivosti stejnorodého.
Do tohoto prostředí jejich stejnorodosti potom přichází duše po své pozemské smrti, v zákonitém dění. A zde musí shodit na ni to pozemsky ještě zavěšené a zanechat zpět odžitím (prožitím) v poznání.
Tento příchod do prostředí stejnorodosti je ještě podporován tvořením jemnohmotného těla během pozemského putování. Správněji se musí říci: Přetvářením s sebou na zem přineseného jemnohmotného těla. Toto bude podle duchovního chtění člověka hutné a těžké a temné, je-li chtění zaměřeno na nízké nebo i jen na pozemské požitky. A bude jasné, světlé a lehké, usiluje-li dotyčný člověk hlavně o vyšší a ušlechtilé.
Při odloučení z těžké hrubohmotnosti se nyní ihned uplatňuje podle zákona tíže tento charakter (osobitost) jemnohmotného těla. Oddělené tělo klesá nebo se vznese vzhůru – poté co bylo utvořeno chtěním ducha temně a těžce nebo světle a lehce, to znamená přetvořeno.
Takto pracují zákony stvoření ruku v ruce, aby jednotlivého lidského ducha přivedly na onom světě tam, kam patří podle druhu (způsobu,chování) svého pozemského života.
Jeden příklad z Poselství nám tento celý děj ještě více objasní.
V přednášce „Duše putuje“2 je nám o tom zjeveno:
Chceme pozorovat první kroky, kterými musí duše člověka jít po cestě po odloučení od svého pozemského těla.
„Stojíme ve střední hrubohmotnosti“ (v té lidmi tak zvané astrální úrovni). „Před námi vidíme nitky osudu různých barev a sil (tloušťky).
Tyto nitky se táhnou zdánlivě jen slabě pohnutě na ono místo, bez zvláštní činnosti; neboť to jsou takové, které byly již dlouho napínány. Tu se začíná náhle jedna z toho chvět. Chvěje se a pohybuje se více a více, nabobtnává, prohlubuje se barva a ve všem se začíná stávat živější, uvolnila-li se duše z pozemského těla, která je spojena s touto nitkou. Začíná teď jít cestou, která ji je narýsována jejím pozemským chováním.“
„Vyzařování ducha v duši proudí tímto napřed a oživuje nitku její cesty. V tomto oživování se zesiluje napínání (napětí,napnutí) a táhne duši energičtěji tam, kde leží nejbližší zakotvení této nitky.“
Toto místo zakotvení je centrála stejnorodosti, jaké nám jsou podrobně vylíčeny na různých místech Poselství.
Tam se to „hemží“ stejnorodostí takových nitek, které jsou opět spojeny s dušemi, jež pobývají ještě na zemi ve hrubohmotných pozemských tělech. Jiné duše se opět nacházejí již na místě, kam je táhla jejich stejnorodost a musejí si nyní na tomto místě užívat plody jejich pozemské činnosti.
Tyto plody vznikly působením bytostných, ale zformovaly se podle chtění jednotlivého lidského ducha.
„Formy těchto plodů jsou na tomto jednom místě zcela určitého jednotného druhu.
Předpokládejme jednou, že je to nějaké místo závisti. Místo zakotvení těchto nitek je nesmírně veliké a mnohostranné, jako je také závist na zemi. Krajina se řadí za krajinou, města a vesnice s odpovídajícími činnostmi všech druhů. Všude číhá odpor vzbuzující závist. Všechno je tím protkáno. Vzala na sebe (přijala) pitvorné formy, které se v těchto krajích pohybují a jsou v činnosti. Uvádějí se v činnost pro všechny duše, které jsou taženy na toto místo v nejnepochybnějším, umocněném způsobu, aby tam duše na sobě zesíleně prožívaly, čím zde na zemi dotěrně obdarovávaly své bližní.
Tím, že se duše pohybuje nyní sama k místu, se stává také tam na zcela určitém místě kde je pevně zakotvena nit, všechno pozvolna pohyblivější a barevnější, živější. Všechno vzplane.
Toto ožívání vychází z ducha duše. Probouzí se potom na místě tam, kde se to stalo právě při jejím přiblížení skrze vyzařování teprve živým. Neboť to jsou plody nitky, která je přímo spojena s touto duší, protože jí byla zplozena.“
Každá duše nyní vtiskuje oživováním ve vlastním vyzařování nového prostředí určitou, osobnostně vlastní známku (značku). Jako přeci také na zemi každý člověk má nějakou vlastní, zcela osobní známku (povahový rys), která ho a jeho prožívání odlišuje od každého jiného člověka.
Každá duše tedy prožívá pro sebe zcela určitý svět závisti a přitom právě to, co potřebuje ke svému vývoji. Avšak každá duše prožívá závist a její ošklivé obtěžující následky na sobě skrze bytí druhých tím, že následky cítí na sobě nebo pozoruje na ostatních. Toto prožívání nyní trvá tak dlouho, než dotyčná duše nedojde k poznání zla. Teprve potom je schopna to odrazit a oprostit se od toho.
Potom se změnila - a nebude již více přitahována dosavadní stejnorodostí. Přijde potom až tam, kde se nachází od nynějška ji odpovídající stejnorodost.
Osvobozením od zlých následků jejího dřívějšího konání se stala dotyčná lidská duše také světlejší a lehčí – a je schopna tím stoupat výše než jí to bylo předtím možné.
Takto působí zákon přitažlivosti stejnorodého a tíže neustále spolu, aby dotyčného lidského ducha odvedly až tam, kam patří podle svého právě platného stupně zralosti.
V orné půdě hmotnosti uzrává lidský duch na tomto a na onom světě!
Tuto přesnou znalost dějů ve hmotnosti nám Poselství nedává však proto, aby se uspokojila naše zvědavost nebo naše chtivost po vědění. Tototo vědění se nám dostalo, abychom podle toho žili!
Žít už při putování ve hrubohmotnosti.
A rozmyslíme-li si to správně. Je třeba jen myslet na následky na onom světě, na to, co po našem nynějším chtění musíme prožít tam, protože si sami tvoříme tamější prostředí - a budeme dávat veškeré úsilí, aby z nitek vůle našeho duchovního chtění mohlo být stvořeno na onom světě jen pěkné, do kterého potom můžeme vkročit s lehkým, světlým, jemnohmotným tělem, stoupajíce k cíli naší touhy, ke Světlu.
AMEN.
