Základ všeho zla
Lucien Siffrid
Proč jej konečně nehledáme sami u sebe? Proč vždycky u druhého, u bližního, u představeného, u vedoucího? Proč má vždy znovu a znovu na našich nesnázích nésti vinu druhý?
"Ale," zní odpověď, "máte vy trochu porozumění pro náš stav, pro náš duševní život, pro náš soucit s milým bližním, pro naše pojetí života, pro naše úzké bratrství náboženské, pro svazky naší strany a kult rodiny? Proč by neměli druzí míti na našem bolu viny? Všichni nás zrazují, prodávají nás, žijí na účet naší dobromyslnosti, na naše útraty. A teď by pojednou neměli nésti žádné viny? Nedáme si nic namluvit. Také ne od náboženství, které od nás stále požaduje, abychom milovali své nepřátele. Vždycky jenom my, my hloupí, máme slevovat, vždycky jenom my máme snášeti žal."
To jsou v celku vůdčí motivy, motivy bolu a žalu, nejen posledních desetiletí, nýbrž i tisíciletí. Vždy znovu a znovu zní tato fanfára světem. Pozměňuje jen svou tóninu. A všichni se jí nechávají strhnouti v demonstraci proti všemu zařízení a pořádku ve stvoření, ba i proti Bohu samému.
Uvážili jste při tom někdy, co tím činíte? Myslíte tedy skutečně, že tím dojdete konečně na cestu míru a štěstí? Ptali jste se na to sami sebe již se vší vážností? Nenapadla vás ještě tato myšlenka? A jestliže z dějin, které se skládají po většině z výpočtů činů takových mužů, kteří se násilím nebo svévolí mezi ostatními lidmi nějakým způsobem vyznamenali, kdybyste z toho mohli vyvozovat sebe více závěrů, které by vám zánik všech těchto epoch postavily jasně před oči, tedy by vás přece přes to nic nepřivedlo na myšlenku, že všechno bylo falešné. A kdyby to trvalo miliony roků, jak je to dnes, bylo by to falešné.
Duch je potlačen rozumem! Osvoboďte se od něj!
Tato myšlenka ze všech nejjednodušší je klíčem k pravé blaženosti. A tento klíč každý, naprosto každý člověk nosí v sobě a nechává ho nepoužíváním zarůst. S uváženým úsměvem a plni moudrosti odvrhli byste od sebe tuto osobivost s odůvodněním pro vás zcela logickým:
"Jmenujte mi přece v dějinách jednoho muže, ukažte mi jednoho takového muže, který to takovým pojetím života k něčemu přivedl."
Máte pravdu, dějiny přehlížejí takové opravdové hrdiny, nemohou jim popřáti místa. Za prvé jich pisatel dějin nezná, za druhé jsou to jen hrdinové Pravdy, kteří pro vás nemají takové přitažlivosti, poněvadž by to snadno mohlo míti svatouškovský ráz.
Inu, máte pravdu. Ti všichni to k ničemu nepřivedli. Z vašeho stanoviska ovšem. A vůbec, je toto stanovisko pravé? Vidíte, že se stále točíme v témže kruhu. A přece je vaše myšlení nesprávné jako to v zašlých dobách.
Či to má býti snad důkaz, že všichni proroci, mudrci, ba sám Syn Boží, Ježíš Kristus, kteří vám zvěstovali Pravdu a k ničemu to nepřivedli - je vám to důkazem nicotnosti učení o Pravdě, protože jsme věčného Syna Světla, Krista Ježíše ohavně zavraždili, aby také jeho čisté, věčné Slovo, ničím nebylo?
Má-li vám to sloužiti za důkaz, pak máte pravdu. Bezpodmínečně! A co nyní chcete začíti s tím vaším "Já mám pravdu"? Podívejte se jednou navzájem na sebe. Jak daleko jste to přivedli? Vy přece nejste žádnými zvěstovateli Pravdy! Proč tedy stále hledáte a hledáte? Vy, kteří přece všecko víte? Vy, děti osvíceného století? Vy, kteří jste sto předepsati vašim vůdcům svou vůli - proč přes to ještě hledáte?
Zdá se, že zde něco nesouhlasí, že je něco vyšinuto z rovnováhy, jenže to dnes ještě nemůžete připustiti. Jedním však můžete být jisti. Že k tomu také ještě dospějete.
Přece však - nechte si to svobodně říci. Vaše duše se hýbe. Ta duše, která již od tisíciletí hyne v okovech. Nebojte se přece ničeho, posluchači, čtenáři, nechceme konati přednášku o církevních nebo náboženských otázkách, pojednávajících o nesmrtelnosti duše. Naše dnešní rozprava má býti jen pokusem k objasnění příčin veliké nynější nouze.
Je-li řeč o duši, jest tím míněno vnitřní jádro člověka. Vlastní jádro, podstata člověka samého jest duch. Duše jest tedy lidským duchem, oním vlastním já člověka s jemnohmotným obalem, který nese opět kolem sebe první plášť pozemské hrubohmotnosti. Tak tedy člověk, ono vlastní já, které je v hrubohmotném těle tak říkajíc hostem, je spojeno prostřednictvím duše úzce s tělem. Leč mluviti o těchto věcech není účelem dnešní přednášky. V dané době ještě o tom uslyšíte. Vy všichni však také přece mluvíte o duševním životě, o vnitřním životě atd. Duše je osou mezi duchem a tělem. V ní se všechno odehrává. Radost i žal, strach, pochybnost, závist, lakota a všechny květy sobectví, zvláště však ješitnost na duši a skrze duši.
Od hnutí duše až k hrubohmotnému činu, který je nástrojem ducha, pozemským rozumem, sdělován orgánům, není již daleko. Řeč a jednání jsou tedy účinky duševního života, který je opět podřízen citu ducha, onomu vlastnímu vládci.
Tak by to mělo býti! Duch by měl míti vrchní velení. Žel, je tomu naopak. Vrchní vládu má rozum. Sluha zotročuje svého mistra. K sloužení určený strhl vládu na sebe! Spoutal k vládnutí určeného.
To je hřích proti duchu!
Jistě není nutno činiti zde pokus o výměnu názorů o důsledcích této protipřirozené osobivosti k chtění vládnouti. Každý s tím má již své vlastní zkušenosti. Každý také zažije ještě nadcházející zhroucení této modly, které lidstvo, nechávající se falešně vésti, poskytlo vysoký trůn v pohodlnosti, myšlenkové lenosti a ješitnosti.
Proč běžíte za každým, kdo oslavuje hlučnými slovy nějakou ideu, která je vám milá a na které visíte? Stačí, dotkne-li se jen jedné části vaší duše, která slyší na slova rovnost, volnost, bratrství a hned je vaším mužem. A přitom nepozorujete, že vaše duše je poutána k nižšímu. Ať již je to závist, která, aby se opět uklidnila, dožaduje se rovnosti, ať je to podivně a protivně sladká měkkost, která se zadržovanými slzami se dožaduje bratrství nebo ať je to sobecká nevázanost, která by se ráda vyřádila pod falešně pochopeným pojmem svobody - vždycky je to vliv nižších, nečistých vlivů a citů, které nic dobrého nevěstíce, stlačují týranou duši vždy ještě více do temného, dusného prostředí.
Myšlenky vyrůstají do velkých proudů sil, které pak, vzhledem k nesčetným, stejně smýšlejícím a stejně založeným lidem se zachytí na takovém výřečném vůdci a oživují jej. Může jen otevřít ústa, aby pověděl výtah toho, co si všichni jeho přívrženci přejí. Zdaž není nyní samozřejmé, že se takový člověk musí nechat prohlásit za povolaného a za vyvoleného?
Ničeho za tím účelem nemusí konat. Jeho přívrženci to již obstarají. Nic jiného mu pak nezbude, nežli aby činil, co se jim líbí a dal se vyhlásiti za povolaného vůdce. Svědomí je rychle ukojeno odůvodněním: Kdyby to nebyla Boží vůle, abych zastával toto důvěryhodné místo, nemohl bych míti přece takové zástupy obdivovatelů. To musí být přece Bohem chtěno.
Ale ty jsi to přece, ty slabý člověče, který se chceš v něm, ve falešném vůdci zhlížeti a jej zbožňovati. Jen tvá nezměrná ješitnost, spojená s myšlenkovou leností, která udusí každé klíčící duchovní chtění a hnutí, z něj mluví. Slyšíš své idee, své názory. Podkuřuješ v něm sebe sama. A že jsi k tomu ještě zbabělým, nemůžeš nyní ještě pozorovati. Nevěříš sám sobě, abys uskutečnil své vlastní myšlenky a žádáš od druhého, co se od sebe nikdy žádat neodvažuješ.
Tak vypadá tvé hrdinství. A běda, kdyby se tomuto politováníhodnému člověku, onomu vůdci, nepodařilo plné provedení jen jednoho jediného bodu, který ti tak obzvláště ležel na srdci. Pak bys jej nenechal jen padnouti, ale vystupňoval bys svou nevůli za prožité zklamání až v slepou nenávist.
Proč však tato nepohodlná cesta? Proč se sám sobě nezprotivíš hned z počátku, dříve nežli žádáš od spolubližního uskutečnění plánů, které se zrodily ve tvém nitru?
Pochopme konečně smysl života, který spočívá v tom, abychom byli v gigantickém soukolí tohoto nádherného stvoření drobounkým, ozubeným kolečkem, čehož můžeme dosáhnouti jen úplným vzdáním se sebe sama. Teprve potom dojdeme k životu v blaženosti, poněvadž život pochází ze světlých výšin. My musíme k němu. Jemu vstříc.
Vzdejte se sama sebe a zcela své myšlenky, že poznání Boha je přednostním právem určité církve nebo nějakého sdružení.
V okamžiku, kdy si člověk na základě své příslušnosti k nějakému náboženství, k některé sektě nebo nějakému sdružení domýšlí, že je více než obyčejný smrtelník, stojí již stranou od Slova Božího. I když náleží ke hnutí, jež má vepsáno na své vlajce hledání Pravdy - jako theosofie, antroposofie, gnosticismus, kabala, astrologie, rosenkruciáni a jiné, okultismu se dotýkající obory jako spiritismus, magnetismus, démonismus, bílá a černá magie, nové duchovní nauky, křesťanská věda atd.
Ani celé hodiny trvající odříkávání modliteb nebo biblických veršů ani zaníceně nadšený výraz očí dogmatika ani domněle prožívané vlastní božství theosofovo není průkazem na nárok slouti dítkem božím. Ne, žádný z těchto není čekatelem na toto nejvyšší dědictví. Ne ten, kdo sám se vyznamenává takovou milostí, může ji býti účasten, poněvadž v sobě nemá potřebné k tomu půdy a nenosí v sobě v pokoře před Boží velikostí zářící lásku ke všem tvorům, ba ani takovou půdu v sobě vytvořiti nechce. Dostal již od svých duchovních vůdců a pěstounů ujištění o dobře zaslouženém místě v nebi. Jsou to strnulí lidé, lidé forem, tito fanatičtí příslušníci církví a sekt, kteří nejsou schopni ani činiti něco falešného a kteří mají chorobný pojem o dobru a zlu a jen tehdy něco konají, nalezli-li dříve v Písmu, že se na ten či onen zamýšlený čin hodí některý verš nebo že se dotyčná nadřízená instance o jejich jednání v pravý čas dozví. Nemohou si představiti, že Pravda jest věčná, to jest, že zůstává neměnnou a že se má dnes dle ní právě tak přesně žít jako za časů starých proroků a Syna Božího, Ježíše. Oni nevědí, že verše o Pravdě nejsou proto pravé, že jsou v Bibli, ale že jsou proto v Bibli, protože jsou pravdivé. Oni nevědí, že odříkávání veršů zpaměti ještě zdaleka není naplněním celého vnitřního a vnějšího života, vše pronikajícím prožitím zrnek Pravdy, ve verších obsažených, která teprve pak v připravené půdě mohou rychle vyrůsti a vykvésti. Nevědí, že pro své konání hledali jen omluvu a jinak nic. Ovoce takových činů je a musí býti plané neboť při setbě chyběla jedině oplodňující živoucnost přesvědčení, jak konati nějaký čin pro čin sám. Chtějí býti pojištěni pro všechny případy. Neprožívají ničeho. Takřka před tím utíkají. A přece stojí v Písmě: "Neodporujte zlu!"
Proto jest pouze vnitřní život a čistota duše směrodatnou pro přijmutí vznešených ctností a milostí. To si může vydobýti každý člověk, jakmile postaví páku své svobodné vůle na přemáhání svého úzkého rozumového -já-.
Síla, která proudí celým vesmírem, jest pak i jemu ku pomoci. Vždy však jen v té míře, v jaké jest schopen se jí otevříti. A může býti k dosažení toho tím nejprostším člověkem, nemusí uměti ani čísti a psáti. Božská síla, můžeme ji také zváti silou přírodní - nečiní žádného rozdílu mezi příslušníkem nějaké církve, některé sekty, svobodným zednářem nebo volnomyšlenkářem či pohanem. Ona vnikne do toho, kdo se jí otevře, neboť dokonalost obsahuje v sobě také i spravedlnost. A spravedlnost obepíná všechny lidi celého stvoření. Spravedlnost jest vůle Boží. Z ní vznikly světy. Každý tvor jest jí podroben a nic jí také nemůže uniknouti. Právě proto jest spravedlností.
Proč děláte tak veliké okliky při hledání Pravdy, při hledání Boha? Neobrátí se snad churavý člověk, toužící po zdraví bezprostředně na to místo, o němž určitě ví, že mu tam bude pomoženo? Proč činíte po prožitých zklamáních za ně zodpovědnými lidi, kteří se nepovoláni vsunou mezi vás a Boha jako prostředníci, to znamená, které jste jako takové označili. Není snad Boha proto, že jste se nechali klamati? Nechte si jen klidně říci, že po hledání Boha nebylo u vás ani nejmenší stopy. Právě prožitím zklamání chtěla vám vaše duše propůjčiti veliký rozmach, který vás měl nastalým otřesem probuditi a roztrhati řetězy, které jste si v onom okamžiku kladli kolem sebe. Cítili jste se osobně zasaženi. Zde spočívá jádro velikého zla.
Milá ješitnost. Místo abyste hledali odvážně dále a vyřadili všechno osobní, vešli jste do tábora návštěvníků kostelů a popíračů Boha. Mnoho cenných lidí stalo se tak bezcennými, lidmi ode dneška do zítřka. Stali se slabými. A to jen z čistě osobních důvodů. Myslíte snad, že Nejvyšší se o vás stará tímto způsobem?
On vydal své dokonalé zákony, které přinesou každému ve zvratném působení to, co si během svých mnohých pozemských životů utkal s pomocí těchto životadárných zákonů.
Myslíte snad, že to změní něco na pochodu chtěného tvůrčího vývoje, jestliže o Bohu pochybujete nebo ne? Nedomníváte se také, že tito lidé, kteří vás zklamali, mohou býti též oprávněni, aby hledali Pravdu? Nepozorujete snad, že právě těm lidem, kteří vám bez úmyslu přivodili žal, jste povinni největším díkem? Myslete zpět na cestu, kterou jste prošli.
Žijte tedy vy podle Slova Božího! Otevřte se nádherné přírodě, kde se vám Pravěčný zjevuje bezprostředně ve své všemohoucnosti a všemoci i ve své moudrosti. Otevřte se nádherným hvězdným světům, vesmíru a jásejte Mu vstříc a vzdejte Mu váš dík. Jemu, Bytí všeho bytí. A to je ta nejkratší cesta k Němu. A nenechte si již nikdy udusiti jiskru vašeho hledání Boha jednáním jiných. Potřebujete jen čisté, radostné chtění k činu a Slovo Pána.
Hledejte konečně přece každý sám pro sebe! Hledejte ve vás! Naslouchejte jednou dovnitř ubohé, utrápené a zmučené duše! Ona vás povede pak již ku prameni, kde budete moci čerpati z první ruky, tam, kde proudí nepřetržitě nejčistší voda života. Pak vaše duše zaslechnou volání Jeho, poslaného nám Otcem. Nenechte toto volání, přejíti kolem vás! Jest poslední!
Začněte ještě dnes s tímto obratem a začněte důkladně! Hned! Otevřte své duše! Pán stojí nad vámi, Imanuel, Syn Člověka, přinesl soud. Duše, chvějte se pod pádností Jeho Slova. Doba žní jest zde! Probuďte se vy spící! Světlo z východu proniklo!
Ty Králi všech králů, který nám přinášíš soud a který zřídíš zaslíbenou říši míru, nech Tvoji milost a Tvoji dobrotu nad námi spočinouti. Dej nám z Tvé pravěčné síly, abychom mohli býti hodni zakrátko obstáti před Tvojí spravedlností.
Amen.
