Rozum
Lucien Siffrid
Rozum, který měl být pod vládou ducha jeho věrným pomocníkem a měl k tomu všechny podmínky, aby cílevědomou činností na zemi urovnával cesty svému duchovnímu pánu, selhal úplně.
Protože se cítil být ohrožen ve své samovládě, nenechal se proniknout paprskem Světla, který prožhavuje hrubohmotnost cítěním. A tuto hrubohmotnost by měl oživovat. Nemohl pochopit, že on sám, který je přece v bezprostřední spojitosti s duchem, se tím dostává mimo normální dění a mimo harmonický vývoj člověka, jakož i celého stvoření. Již od přirozenosti to je v rámci přísně stanovených hranic nad jeho možnosti chápání. Nikdy tedy není schopen sám sebe přezkoušet, posoudit a pozorovat. Nemůže prostě nad svůj původ. Tím, že tak přesto činí a dokonce výlučně ať již v kritice, diskuzi, filozofování, v učených rozpravách a posuzování věcí, jimž vůbec nerozumí, tím není řečeno, že je to správné. Neboť rozum nemůže pochopit ani to, proč je jeho stanovisko falešné. Vždy pro sebe nalezne nové vytáčky, nové výmluvy a učiní nové pokusy, aby zakryl svoji slabinu a nebude chtít nikdy dobrovolně ustat a svolit k tomu, aby se nechal vést citem.
Rozum se může tedy uplatnit pouze v hranicích, které jsou dány jeho přirozeností a nikdy ne mimo ně. Tyto hranice svého druhu, ať již jsou širší nebo užší podle dosaženého stupně vývoje člověka, nemůže však překročit. Můžeme to vyjádřit také tím, jak mnoho nebo málo rozumu člověk má. Dle toho je rozvinutý rozum - a není ho nikdy příliš mnoho - tedy rozšířený a lehce přizpůsobivý rozum pro vážného hledatele cennou výzbrojí v rukou ducha. Omezenost rozumu je oproti tomu následkem jeho zvráceného používání, největší překážkou dalšího vývoje. Není možné chtít se duchovně vyvíjet se žalostnými poznatky rozumu, který vychází z mylného základu.
Slovo "omezenost" nejlépe vyjadřuje tento ubohý stav. Také stav, v němž se nalézá spící duch, je stav se zúženými hranicemi vědění. I zatracení nám obrazně ukazuje neproniknutelnou stěnu, kterou si kolem sebe nechal vystavět ochromený duch svým malým sluhou, rozumem, přivlastňujícím si práva vládce. Je to zcela nedůstojný stav, odporující především Božím zákonům.
Je to hřích proti duchu !
Břitký, bezohledně zkoumající rozum, který je však veden čistými city, je nádherným darem Stvořitele. Oživené logické myšlení, prožhavené vroucností srdce, taktností, skromností a snahou usilující o Pravdu a Světlo, je jednou ze vzácných pozemských blažeností, které nosíme všichni v sobě zasypané a jež nechceme probudit k životu - jedině pod násilným zásahem.
Myšlení je tedy činností rozumu. Člověk se silným rozumem a s vysoce vypjatým potenciálem myšlenkové činnosti a schopnosti, nedá nikdy obratem ruky odpověď na otázku mu položenou. Jedná-li se o důležitou otázku, třeba snad o otázku světového názoru, bude potřebovat dokonce delší čas, aby se soustředil. Čas, který nutně potřebuje, ne aby zformoval pro druhého odpověď s využitím své chytrosti, nýbrž aby s tazatelem navázal bližší kontakt tím, že nechá pracovat své cítění a myšlení. Dění, odehrávající se mezi otázkami a odpověďmi, je velice rychlé a rozmanité. Jsou zde okamžiky zcela osobního "já", které způsobí velmi snadno zkalení formulace věcné odpovědi. Je třeba již předem uvážit, jaká otázka může být položena v případě toho nebo onoho stanoviska tazatele. Pro odpovídajícího je však směrodatné, aby znal pohnutky, které přiměly tazatele k položení určité otázky. Velmi často je dokonce nutno vsunout mezi otázku a odpověď meziotázky pro objasnění.
Myslící člověk si v každém případě ponechá chvilku nežli odpoví. Potom však vysloví takovou odpověď, která dodá tazateli látku k tomu, aby ji svým mozkem zpracoval a vedl ji ke svému cítění, jež mu dá ihned jistotu, zda ladění jeho nitra souhlasí s tónem k němu přicházejícím. Dokáží-li nyní oba účastníci vyřadit z činnosti vše osobní, všední a obvyklé, dospějí brzy k bodu, v němž se mlčky spoluzachvívají v překrásné harmonii, kdy mohou vzájemně porozumět nepochopitelné Všelásce Nejvyššího. V této lásce se střídavě zachvívají, zní a zvučí, zpětně na sebe působíce, aniž by bylo nutno, aby přešlo jediné slovo přes jejich rty.
Nemysleme, že snad takoví správně myslící lidé, prožhavení cítěním, jsou lidé změkčilí, blouzniví, nebo snad pobožnůstkáři. Zkusme to a začněme jednomu z nich jakkoliv lichotit či mluvit s ním o banálních věcech. Dočkali bychom se přísného pokárání, neodvrátil-li by se takový člověk od nás beze slov. Takoví lidé jsou přísní a bezohlední ke všemu sobeckému a stejně tak i sami k sobě. Ale vůči sobě budou muset být vždy ještě přísnějšími, než vůči jiným.
Člověk ovládaný rozumem, který je již sám o sobě omezen následkem hranice, kterou si sám postavil, dospěje k této hranici již při nejmenší námaze schopnosti myšlení a musí se pak samozřejmě ihned nalézat na vrcholku svého vědění. Tato hranice je tedy pro něho vrcholem moudrosti a nic ho nemůže přesvědčit o tom, že se i ve skutečnosti zapletl do sítí vlastního rozumu. Kdyby se totiž nechal o tom přesvědčit, pak by tím dokázal, že není omezen svým rozumem.
Takový rozumem omezený člověk nemůže jinak, nežli trvale řečnit. Je-li ještě k tomu přející a důležitý, chce svými výmysly přece také obšťastnit i ostatní. Jeho schopnost myšlení bude stále omezenější, protože musí na každou připomínku, jež by mohla rozšířit poznání, okamžitě reagovat, jen aby snad neplatil za hloupého.
Ale člověk rozumem omezený nesmí být přirovnáván k prostému. Prostý je jeho protipólem. U něho je rozum podroben bdělému duchu. Má pocit jistoty při všem, co se k němu blíží. Mluví velmi málo, ale tím více vyciťuje. Žije podvědomě v přírodních zákonech, ale nedovede se dostatečně vyjadřovat, protože nemá ve svém jinorodém okolí příležitost, aby své krásné myšlenky s někým vyměňoval a sdílel je, někomu je rozdával ze svého přeplněného nitra. Je mu to znemožňeno, jelikož není považován za plnocenného. Mezi těmito lidmi se nalézají praví hrdinové přesvědčení!
Myšlení každého člověka je takto vázáno na hranici, která má pevně stanovený směr a rozpětí tím, co si člověk sám myslí, co cítí a co z toho spřádá. Z toho lze lehce pochopit, že lidský duch může být ztracen již ve svém pozemském životě. Po vstupu do záhrobí se bude moci tím obtížněji osvobodit od této kletby, protože tam bude muset žít ve stejnorodosti, v níž může uzrát jen zdlouhavým sebepoznáním po předchozím sebevyžití. Při jen poněkud dobrém chtění v pozemském životě mohl by uvolnit mnohou z těchto ztrnulých zdí. K tomu chybí však podnět ducha, který nic netuše spí dále. Panující rozum by to ani nepřipustil. Rozum stojí stále v bojovném postoji a ve střehu, ochoten uplatnit svoji převahu, kdyby se někdo odvážil spícího ducha konečně probudit.
Činnost rozumu je suchá, je registrující. Pojem "pohyb", pohyblivý pojem, se stává statickým. Rozum formuje rubriky. Obraz, který rozum chápe, zůstává stát jakožto pochopený. Tím rozum vše umrtví, nechá to ztrhnout, protože to zůstává stát tak dlouho, až dojde k pochopení. To je rozumný, tedy pevný, nepohyblivý vjem. Vjem či poznatek je zanešen, vyřízen, spoután, prozkoumán a překonán, čímž se mu porozumělo.
Vždy však jen dle patřičného stupně vývoje dotyčného člověka. Poznatek rozumu tvoří hranici, která jsouc jednou dosažena, musela by být opuštěna, aby ustoupila novým představám, jež odpovídají vyšším, ušlechtilejším vjemům či poznatkům.
Rozum je n e p o h y b l i v ý. Musí jím být pohybováno! Jakmile se jím nepohybuje, upne se rozum na poslední obraz, který je však živým jen v pohybu, ulpí na něm a nechá jej ztrnout. Jen náhlým otřásajícím děním může být uveden opět do pohybu. Takové prožití musí však proniknout až k duchu a probudit jej. Potom už rozum nezůstane stát, opouští nápadně rychle své staré stanovisko a nemá svůj vlastní postoj. Jednotlivé obrazy dění následují jako ve filmu a takový případ, kdy se stal člověk náhle rozumově pohyblivým, může snadno vybočit do extrému, jehož výsledkem může pak být naprostá lhostejnost.
Slovo rozum zformoval duch. Duch utváří pojem tohoto ztrnulého stavu. Dokazuje tím svoji převahu a svoji původnost. Duch zformoval slovo vyjadřující okamžitý stav činnosti, obrozený z duchovního obrazu, který jeho činnost vytváří. Duch může zformovat slova z písmen, která jsou sestavena mozkem, hrubohmotným orgánem řeči a slova mohou opět nechat obraz duchovně vzniknout, je-li cítění dosti čisté, aby dalo obrazu vznik a mohlo jej zadržet. A duch stojí v bezprostřední vůli Páně, v zákonu samém.
Z této činnosti mozku se stal vlastní vinou slabého lidského ducha r o z u m ! Falešný stav, nečinnost, sestup, zvrácené stanovisko. Jméno rozum je zformováno dle jeho působení. Nedomnívejme se ale, že rozum tak musí působit, protože jeho jméno obsahuje v sobě stav klidu. Potřebuje se jen opět vrátit ke svému zákonitě působícímu určení, aby svou pohyblivostí, svou citem prožhavenou činností pronikl až k místu, kam má vést logické myšlení : K poznání sebe - a pak - k poznání Boha. Tak by se rozum mohl snadno stát příčinou vzniku poznání. Rozum by pak působil v pohybu, v dění a mohl by tak vést k poznání. Stál by v poznání a byl by tak na svém přírodou určeném místě.
Slabý duch, duch bez vzletu, nemůže udržet rozum v nutném záchvěvu a pohybu. Rozum má pracovat tak, jak umí, aby vše roztřídil, zařadil a doložil. Avšak ne pro sebe, nýbrž pro ducha. Jestliže však duch usnul, n e m ů ž e rozum nic užitečného vykonat.
Pouze ten duch, který podlehl svému nejhoršímu nepříteli, lenosti - nazýváme ji mírnějším výrazem pohodlný návyk - ponechává rozumu nadvládu nezodpovědným způsobem. Pak přece není divné, když rozum využije příznivé příležitosti, aby si také ihned zahrál na pána.
Každý zná přece nesčetné případy a příklady, v nichž se blýskají takoví bezcitní rozumoví hrdinové! Také ztrnulé rodinné tradice, výklady bible, hromadění vědění z knih, plnění mozku neživými formulkami, teoriemi, hesly i pracemi učenců, jimž možno rozumět jen při obtížném zvládnutí odborné řeči, i přehnaná virtuosita - to všechno jsou čistě rozumové poznatky, které nemají co činit s opravdovým věděním, ale které na duchovně líného, tedy rozumově chytrého, činí silný dojem.
Činnost intelektu můžeme dobře přirovnat k filmu, který je oživován rychle po sobě následujícími jednotlivými obrazy. To je situace při normální činnosti rozumu jako nástroje ducha. Vyjme-li se jeden z této série jednotlivých obrazů jdoucích po sobě v nepřetržitém sledu, získá se ztrnulý obraz, který je možno promítnout na plátno. Vytvoří-li nyní k tomu rozum ještě ze sebe filmovou hvězdu, před níž stojí, obdivuje sám sebe, tu se duchovnímu oku naskytne žalostný obraz, na němž sluha sám sebe zbožňuje. Roztahuje se v tom, co patří jeho pánu a kochá se v tom. Z dlouhého řetězu prožívání, jež potřebuje pán k uzrání, ukradl jeden obraz pro sebe a nyní v něm sám sebe obdivuje.
Že činnost rozumu je něčím úžasným, to je věcí samozřejmou. To ale rozhodně neznamená, že by se měl rozum sám sobě obdivovat. Proto se snadno ve své činnosti rozezná omezený rozum od rozumu citem prožhaveného a očištěného. U prvního hraje vždy hlavní roli malé rozumové "já", nepřekonatelná filmová hvězda, která si myslí, že všechno, i znalost stvoření vychází od ní, tedy od rozumu, a proto jen jím může být také stvoření samo pochopeno. Přitom rozum zbožňuje jen sám sebe, protože dospěl ve své omezenosti až k nejzazšímu okraji hranice, kterou si sám položil a tak dospěl k vrcholu své moudrosti. Člověk, u něhož je sobecké i to nejmenší hnutí či počin, je člověkem rozumem omezeným. Zní to sice tvrdě, ale je to tak. Jestliže takový člověk zestárl a zešedivěl při této život postrádající činnosti, i když jeho sláva přetrvá staletí a i když tituly a řády, jež mu byly uděleny, se zdají tolik zaslouženými, před zákony stvoření, před svým Bohem je naprosto omezeným, rozumovým člověkem, pakliže si všechny tyto pocty přisvojí se sebemenším stínem ješitnosti. Pouze falešně vedená činnost může vést k sobectví a k ješitnosti. Je to tak prosté, že bychom to snadno zpozorovali, že bychom si toho povšimli. Ba museli bychom, kdyby se nám opět milý rozum nevysmál. Rozum namítá: jak by k tomu přišel muž, který by měl náhle vše, co platí až dosud za správné, označit za chybné, ba za vedoucí do záhuby?
To je ovšem faktická námitka, která potvrzuje tuto celou úvahu a dle níž budou rozvíjeny i další myšlenky této úvahy.
Zprvu odpovídám zcela prostě skutečností? Pohleďte přece konečně kolem sebe a do sebe? Proč sledujete tyto úvahy s napětím?
Kdybyste mohli nyní jen na okamžik svobodně přemýšlet, pak by vás polil stud, až by ve vás uzrála správná odpověď. A nechtělo by se vám ani odpovídat. To vás přemohl cit. To promluvil duch, který si nechce zadat s tak poškozeným a pokřiveným nástrojem, jakým je rozum a jakým se sám učinil.
Logicky myslící člověk, člověk, který používá svého nástroje ve smyslu chtěném Stvořitelem, nenechá při každém myšlenkovém ději spolurozhodovat svůj nástroj, rozum, jenž je jeho sluhou. Naopak se bude vždy snažit, aby jej tento nástroj ovlivňoval vždy méně. Bude si vědom toho, že každým procesem myšlení se může vliv rozumu zvětšovat a naopak, že správným spolupůsobením rozumu stává se pole poznání člověka širším, živějším a tedy skutečnějším, jakmile člověk dokázal vyřadit své bezvýznamné já.
Je to projev čistého cítění, když si řeknu: "Jsem přece jen zcela bezvýznamný tvor a pokud se nepřesvědčím o své nicotnosti, nenaleznu nikdy cestu k Pravdě."
Rozum, vedený cítěním, hledá řešení ve všech případech, které nastanou. Nezalekne se žádné těžkosti a pokouší se vyrovnat se v sobě cele a se vším.
V každodenním životě se vyskytují tak četné případy, v nichž rozum hraje prvořadou úlohu, že je nelze ani postřehnout. Vždyť stačí pouze upozornit na příklad na případy, kdy si každý snaží "krýt svá záda" a všemu chce hladce uklouznout s proslaveným výrokem: "Do toho mi nic není", nebo "To není mou věcí." Jak obratně pak člověk myslí, jedná-li se o to, nechat druhého na holičkách! A s jak nevinnou tváří pak tvrdí, že o celé věci, která může druhému připravit veliké nepříjemnosti, neměl ani to nejmenší tušení. A jak horlivě pak dovede postiženého přesvědčovat o nespravedlnosti světového řádu, zatím co by byl mohl jediným slovem, proneseným v pravý čas, onu nepříjemnost značně zmírnit, ne-li ji zcela zabránit.
Jak často se necháme strhnout k nepěkným poznámkám, jimiž podezíráme své bližní, jakmile nenajdeme určitý předmět na jeho obvyklém místě! Na myšlenku, že jsme hledaný předmět mohli sami dát někam jinam, přijdeme teprve tehdy, až když jsme se přesvědčili o nesprávnosti našeho podezření. Nikdy však nám ani nenapadne, abychom svému bližnímu nějakým způsobem vynahradili bezpráví, jehož jsme se dopustili, i když jen v myšlenkách, přestože jsme uznali, že jsme sami viníky.
Tyto maličkosti mají ohromnou cenu pro náš další vývoj. Svědčí o úplném zneuznávání zákonů stvoření, k němuž dochází při bezpodmínečném podrobení se rozumovému já. Je to pošpinění a zatížení šatu naší duše. Nikdy se nepokoušíme přezkoumat stav věcí, jaký skutečně je. Sebe považujeme vždy za bezchybné, vždy jsme dle našeho mínění jinými přelstěni, napadeni, zesměšněni, zostuzeni a nařčeni. Prostě - nám bylo ublíženo! Za tohoto stavu jsou pravými pouze projevy ducha, jenž zápasí o svobodu. Tyto projevy nemohou však být tak silné, aby vstoupily u dotyčného člověka do jeho vědomí a překonaly nízké způsoby rozumového já.
Člověk citu oproti tomu předpokládá u druhých slušnost, kterou se sám řídí při svém jednání. Ale v takových případech mluvíme jen o těch lidech, kteří hledají skutečně Pravdu. To je předpoklad.
Od nynějška pozorujte na takových maličkostech, které jste dosud přehlíželi, kolik bezpráví, byť neúmyslně jste přivodili vašim bližním. Bez úmyslu. Zcela nevědomě, jakožto následek činnosti omezeného rozumu, nebo neomezené vlády rozumu.
Budete-li dále logicky stavět na tomto základu, uvidíte před sebou celou omezenost lidí. Představíte si, že člověk po celá tisíciletí hledá důkazy o věčnosti a o existenci Boha, přestože se v každém jednotlivém člověku během jeho pozemského života alespoň jednou probudily city, jež ho nutily, aby hledal ve svém nitru. City, jež ho nutily, aby obvinil sám sebe, že se i přes nejneuvěřitelnější zfalšování a překroucení skutečných dějinných událostí dostalo až k němu a k nám všem tolik pravdivých skutečností, z nichž je patrno, že lidstvo šlo a jde po nesprávných cestách. Když to vše promyslíme v celé prostotě, ale citově správně, bez vztahu k našemu osobnímu osudu, který je samozřejmým následkem falešného myšlení a jednání, tu pojednou získáme naprostou jistotu, že jsme všichni mysleli obráceně. Sluha - rozum - vládl a řídil. Neboť k tomu přece není zapotřebí žádného důkazu. Chcete snad důkaz pro to, že jste nešťastni? Ten přece nepotřebujete, vždyť o něm víte. Chcete důkaz o tom, že citový život, život na duchovním základě je správný, abyste znovu neupadli do léčky? Nahlížíte, že je to čiré šílenství toto požadovat? Vždyť právě kráčíte touto cestou se zdrcujícími důkazy v ruce, abyste vkročili na cestu ke spáse. Abyste se hluboce vnořili do svého nitra a rychle provedli nápravu sama sebe. A požadujete důkazy o tom, zda se vám to také vyplatí? I to se vám splní! A splní se vám to v takové míře, v jaké jste to nikdy neočekávali. Avšak také tentokrát vám nebudou důkazy nic platny, jako vám k ničemu neposloužily důkazy o nesprávnosti vašeho světového názoru, neboť kdo chce věřit Pravdě jenom pro důkazy, je jejím odpůrcem. Pravda sama chová v sobě důkaz. Kdo prožívá Pravdu, ten prostě ví, proto důkaz nepotřebuje a nepožaduje. Vždyť takový požadavek by byl pro něho vůči Pravdě ponižující. Takový člověk bude pak zasypán důkazy právě proto, že žádných nežádal a nepotřeboval je.
Je-li pro člověka pozadím pro nápravu úmysl získat pro sebe zlepšení svého osudu, pak si sám zavinil, že také necítí, jak by si přál, účinky obšťastňujícího zvratného působení. Takový člověk nechť raději žije dál ve své staré bláhovosti. Božské zákony nestrpí, aby s nimi někdo spekuloval.
Představme si tělnatého pána, který u svého bohatě prostřeného stolu na letním bytě sleduje ostatní lidi, kteří nadšeni nádherou přírody a plni životní radosti stoupají kolem něho na blízké hory. On nemá pro takové nadšení nejen žádné porozumění, ale domnívá se dokonce, že je správné mít pro tyto hloupé lidi shovívavý úsměv. Vždyť by si přeci, tak jako on, mohli docela pohodlně prohlédnout hory zdola. Nač se tak plahočí ve slunečním žáru? Není bláhovostí ono namáhavé vystupování do výšek? Proč se tito lidé tak vyčerpávají? Proč jim nestačí, tak jako jemu, nádherný pohled zdola nahoru? Nikdy se prý nemá usilovat příliš vysoko. Vždyť to není správné. S uspokojením a se shovívavým úsměvem si užívá u svého stolu a nemůže prostě tyto hloupé lidi pochopit.
Pojednou však onemocní. Vážně ochuraví. Lékař mu nařídí pronikavou změnu v životosprávě, konec s požitkářstvím. Předpovídá mu jen několik roků života, naplněného těžkým utrpením, bude-li dál pokračovat v dosavadním způsobu požitkářského pohodlí.
Jako když blesk do něho uhodí. Což byl snad jeho způsob života zvrácený? Jemu tak drahý a příjemný způsob života byl falešný?
A lékař radí - jen do hor, do hor! Leč tak jednoduchá věc to pro něho přece jen není. Musí zápasit se svým tělem při výstupu do hor na každém kroku. Stojí ho to veliké přemáhání. Při tom kolem sebe nyní pozoruje s obdivem veselé a zpívající lidi. Tytéž lidi, pro které měl až dosud jen shovívavý úsměv.
Je však odhodlán vynaložit veškerou svoji energii na to, aby unikl vidině smrti, před níž ho může zachránit pouze naprosté okysličení krve. Toto poznání a následné rozhodnutí mu dodává obrovskou sílu. On to dokáže! Musí to dokázat! S každým učiněným krokem k výšinám pozoruje, jak nádherná je příroda a jeho pohled se každým stoupajícím krokem rozšiřuje. Tak přichází k poznání, že plody a ovoce přináší jen to, co sám vybojoval a v sobě překonal. Stává se tak pozvolna uvolněným a zdravým. Dospěl k vrcholu hory a nyní se mu otevírá rozšířený výhled na nádheru stvoření Páně.
Dříve si nebyl vědom toho, že čím více se namáhá, aby vystoupil výše, tím dále uvidí a tím více se rozšíří jeho schopnost chápání. Místo toho, aby se sám svobodně rozhodl z vlastní vůle k tomu, aby se vřadil svým žitím do zákonů stvoření, musela mu teprve nemoc dát nutný impuls k tomu, aby se pohnul. Rozum, který je schopen to, co je v pohybu, tedy to, co je živoucí, pouze umrtvit, není sám od sebe nikdy s to odhalit své "rozumové" - tedy obrácené stanovisko. Nemůže se mu to ani zazlívat. Je to i nad jeho síly. A to je kletba dědičného hříchu, který není ničím jiným, nežli - hříchem proti duchu! Je to nepřirozené, protizákonité dosazení sluhy na trůn svého pána.
Shora uvedený příklad je jen slabým příměrem pro duchovní vzestup. Avšak pravý život začíná teprve sebepoznáním. Sebepoznání neznamená však neustálé sebeobviňování. Tím by nebylo zhola nic učiněno, ani dokázáno. Za sebepoznáním musí následovat čin, podnícený tím nejlepším chtěním. Čin je páteří nové výstavby. Radostný čin!
Nyní končí doba samovlády rozumu. Lidé, slyšíte? Jeho doba úplně končí. Přišel jeho přemožitel, jenž ho srazí pádnými ranami z trůnu, který jsme mu všichni vystavěli. Vykupitel, který nás osvobodí od pout dědičného hříchu.
Důvěřujte mu, Vyslanci Světla a skloňte se před jeho vševěčným majestátem.
I M A N U E L
Král světů sestoupil dolů na Zemi, aby soudil ve jménu svého Otce, v jehož všesvaté Vůli zřídí Jeho tisíciletou říši. Lidé, můžete to pochopit? Můžete pochopit tuto nezaslouženou milost? Můžete kdy vůbec vytušit takovou velikou Lásku ?!? Ne!
Připravujte se tedy v pokoře k přijetí Jeho Slova! Otevřte široce vaše žíznící duše, aby se vám neztratila ani jediná krůpěj z této síly ze Světla.
Všemohoucí! Osvěť nás a veď nás, abychom Tě poznali. Neboť my se chceme stát lidmi podle Tvé Vůle.
Amen!
