Na hranici logického myšlení

 

Lucien Siffrid

 

Myšlení, tedy systematická činnost mozku, musí při logické výstavbě všech poznatelných závěrů, odvozených z pořádku ve všehomíru, dospět svými výsledky, jež jsou k sobě řetězovitě řazeny v celek, až k jisté hranici. Činnost myšlení jako taková, patří do stvoření, čímž má ve stvoření i svoje místo a proto musí vést k poznání i přes svoji suchopárnost. Jakmile je činnost myšlení vedena v souladu s pořádkem všehomíra, musí nás přivádět na všech cestách, lhostejno, kterými oblastmi vedou, vždy k onomu bodu, který je pro ně nepřekročitelnou hranicí.

Myslitelé a filozofové všech dob se ve svých nesčetných dedukcích a abstrakcích na této hranici vždycky zapletli a nedovedli se vyrovnat s tím, že tuto přirozenou hranici nelze myšlením překonat. Jedni zabředli do krkolomných spekulací, do mystiky, metafyziky i do magie, druzí, kteří pokládají za rozhodující absolutní linii jasných důkazů pro všechny své teorie poznání, zůstali trčet na této hranici, na níž se nyní neustále a znovu snaží dokázat pravdivost starých tvrzení na podkladě moderně zformulovaných, složitých, vědecky vyjádřených teorií.

V této dnešní úvaze chceme několika myšlenkami, které i nás zajímají, přivést logikou k této Stvořitelem danné hranici.

Nechme spolu rozmlouvat dva hledající přátele, z nichž každý jde svou vlastní cestou. Oba jsou zaměstnáni po léta v témže podniku a sedí v kanceláři proti sobě. Těžká doba velké hospodářské krize a duševní nouze je stále nutí k tomu, aby pátrali po příčině těchto skutečností.

Oba měli již před tím silný sklon k filozofování, což jim v posledních letech přineslo a připravilo krásné chvíle. Leč v současné době, kdy i jim hrozilo stálé snižování platů a hrozné strašidlo nezaměstnanosti a nejistoty, byl i jejich, dosud vřelý vztah silně zakalen. Nerozuměli si již tak dobře jako dříve a jednali každý úplně jinak. Náhle pocítili hluboký rozpor ve svých světových názorech, což mohlo zasadit jejich přátelství smrtelnou ránu.

Příčina tohoto rozporu, který takřka přes noc mezi nimi vypukl, spočívala v tom, že jeden z nich - nazvěme jej "A" - se začal věnovat duchovnímu hledání. V současné době si předsevzal, že bude pozorovat všechno dění z hlediska duchovního života a dle takto získaného poznání pak žít a jednat. Naproti tomu jeho přítel setrvával u své teorie poznání, postavené na základě jasných a přesných důkazů.

Protože si jeden druhého vzájemně vážili, rozhodli se, že si o všem důkladně promluví v úplném klidu po pracovní době.

Názory obou byly vyhraněně protikladné, neboť "A" byl věřící křesťan, jeho přítel pak popíral Boha a Věčnost. Proto zaútočil jako první na přítele "A" slovy:

"Podle jakých kritérií buduješ své mlhavé názory a jaké důkazy mi můžeš dát na jejich obhajobu? Jaké důkazy mluví pro to, že je pravda to, co říkáš ty, a že tomu také věříš? Což nepozoruješ, jak ses vzdálil od skutečnosti, ode všeho, co jsme si mnohaletým vážným hledáním v těch nejspletitějších teoriích poznání s pýchou vydobyli? Proč opouštíš jistou cestu, cestu jasné a holé pravdy důkazů a nejčistšího rozumu a pohybuješ se v oblasti, kde musíš bezpodmínečně ztroskotat, v oblasti, která je neskutečná a existuje pouze ve tvé fantazii? Sám si jen něco namlouváš. Tvá současná spokojenost a vyrovnanost, která mne v poslední době takřka dráždila, není ničím jiným, než odvážnou domýšlivostí z tvé strany. Známe se přece tak důkladně, že bys přede mnou neměl nic skrývat. Jsi přece právě tak nešťasten tím, co se děje, jako já! Já jsem impulzivní, mám otevřený charakter, ty jsi ale jiný. Tváříš se jinak, než jaký opravdu jsi. Odhoď konečně od sebe svoji nepřirozenost a vrať se opět na jasnou a skutečnou cestu. Pouze to, co poznávám a mohu si ověřit důkazem, je pro mne pravdou. Všechno ostatní je prázdné blouznění, je to čirý nesmysl."

"A" nechal svého přítele klidně dokončit jeho úvodní řeč a pak jej poprosil, aby i on sledoval nyní jeho názory klidně a bez vzrušování. Pravil, že jsou-li již jednou u toho, musí si vše důkladně navzájem vysvětlit a dovozoval:

"Hlavní argumenty v každé, tebou pronášené větě, kterými jsi dokazoval nesmyslnost mého životního názoru, jsou samy o sobě nesmyslné a velice snadno je vyvrátím čistě logickým způsobem.

Předně, zcela osobně ti říkám - věř mi, že jsem opravdu naprosto spokojen a šťasten. Rozumím tomu dobře, proč to u mne považuješ za domýšlivost. Snažíš se tím zakrývat svou vlastní duševní rozháranost. To, že nechápeš, že mohu být nyní šťasten, právě to vyvěrá z tvého myšlení, jež vychází z chybného základu. Tvé myšlení postrádá také logiku, neboť jinak bys mne přece nemohl obviňovat z přetvářky, pro níž nemáš důkaz a jež u mne opravdu není. Něco tedy ve tvém myšlení nesouhlasí. Nech mne, dovol, abych se pokusil o vyjasnění.

Tvá filozofická teorie a její metody poznání, jsou metody, jimiž se chceš dobrat pravdy na základě prokázaných důkazů. Tyto metody jsou tedy formy nebo formulace důkazů, které stavíš nad samotnou pravdu. Po dlouhotrvajícím studiu jsi převzal ze všech možných filozofických směrů něco jimi prozkoumaného, z jejich vlastní podstaty odvozeného, pokud se ti to zamlouvalo. To, co nazýváš nyní svým vlastním věděním, svým vlastnictvím, není ničím jiným, nežli oděvem, složeným z různých pestrých útržků, oděvem, který nosíš s velkou hrdostí. Avšak mezi nepřiléhajícími částmi oděvu dívá se úzkostlivě tvé skutečné "já", ubohá rozháraná duše. Opíráš se tedy pouze o vnější důkazy nebo protidůkazy, ačkoliv máš přece živé důkazy ve svých rukou. Není snad tvůj neklid, tvé štvaní, zkrátka tvé celé, tebou pociťované neštěstí a nejistota dostatečným důkazem toho, že tvé myšlení i názory jsou chybné a mají mezery?

Nepokusil jsi se ještě nikdy si ujasnit, že tím svým dokazováním jsi odpůrcem skutečné Pravdy? Pro tebe je pravda teprve tehdy pravdou, je-li pro ni důkaz. To znamená, že věříš, že pravda je pravdou jen k vůli důkazu. Ne pro pravdu samotnou. Věříš tomu, protože se takto cítíš přesvědčen suchou logikou rozumu. Následkem toho jsi odpůrcem skutečné Pravdy.

Je zcela samozřejmé, že každá pravda může být dokázána, protože důkaz a protidůkaz jsou vlastnostmi pravdy. Jsou od ní neodlučitelné. Ale pokud hledáš stále jen důkazy, místo Pravdy samé, nemůžeš se o Pravdě přesvědčit. Kdo vážně hledá Pravdu, vyciťuje ji a ví o ní. Nepomyslí vůbec na to, aby byla dokazována. Ba důkaz ani nepožaduje, protože cítí, že by dával najevo svou pochybnost o Pravdě. A takový člověk bude pak přímo zasypán důkazy, aniž je hledá, protože přijímá Pravdu bez předsudků, bez podmínek. Pravda k němu proudí tou měrou, jak je jí schopen do sebe přijmout. Brání se hledání dalších důkazů, protože je o Pravdě plně přesvědčen. A obdrží-li důkaz Pravdy darem, pak uzrál pro poznání.

Pravdu nemůžeš nikdy nalézt myšlením nebo hloubáním. Hledáš-li ji, ona sama tě nalezne a to v té míře, v níž se jí otevřeš. Ty ses však až dodnes spokojoval s tím, že sis přivlastňoval názory jiných, třeba krásné i správné, ale také i chybné. Ti, kdo tyto názory vyslovili, byli také jen hledajícími. Jakmile však jejich názory přijmeš za své a napodobíš je, nežiješ následkem toho svým vlastním životem. A na tom jedině záleží.

Rozhlédni se přece kolem sebe! Omezený člověk vidí ve stromě vždycky jen strom, aniž by přemýšlel o tom, odkud se vzalo jádro prvotního semene. A tak také nemá zájem o své životní poslání, o svůj dech, o vliv různých kosmických záření atd. A tak, jako je pro něho strom pouze stromem, tak je pro něho vše ostatní pouze obyčejným jevem. Nikdy se ti nepodaří, abys jej přesvědčil o jeho omezenosti, neboť kdyby to mohl pochopit, přestal by být tím, kým je.

Čím více člověk hledá pravdu, tím víc se zabývá sám sebou. Jeho pohyby, jeho řeč, dýchání, činnost svalů, žláz, nervů, zázračná funkce krve, to všechno ho přivádí stále více k hlubokému a vážnému pozorování a chápání. Poznává, že pouhé myšlení a hloubání ho není schopno přivést dále, neboť vše běží svým spořádaným vývojovým pochodem.

Představ si jen jednou řasu, tedy jednobuněčného živočicha a vedle něho organizmus člověka. Představ si nyní možnost chápání takového živočicha. A nyní si představ, že stejné dálavy, které leží mezi nimi, leží také mezi možnostmi chápání člověka omezeného a člověka hledajícího Pravdu! Nerozpínají se tyto dálavy do nezměřitelností? A jak pro nás, pro ubohé pozemské červíčky, musí být nepochopitelně veliká propast, která leží mezi Stvořitelem a námi! Není pro lidi myšlenka tohoto poznání ohromným pokrokem? Vždyť člověk na rozdíl od řasy, ale i od všech žijících tvorů v pozemském, může jen sám pochopit myšlenku o nemožnosti pochopení oné nezměřitelné propasti. Jaké poznání v tom pro nás spočívá!

A ty přesto žádáš důkazy. Ve své honbě a bažení po důkazech by ses skutečně ani nebál a nerozpakoval požadovat důkaz o tom, zda a proč je Bůh.

Ale vraťme se k našemu logickému myšlení. Jsme postaveni mezi zápolící politické strany. Tážeš se, zda je zapotřebí tohoto boje mezi nimi. Jistě! Neboť lidstvo potřebuje pro svůj zdárný vývoj toto všechno prožít. Ty dáš ku příkladu svůj hlas vedení strany, která je dle zákona vládnoucí a snaží se zápasit o pohyb vpřed, o vyrovnání a o harmonii. Dá-li jiný člověk hlas opozici, hledí pak tato opoziční strana vládnoucí straně na prsty a udržuje ji tím v přijatelných mezích a v rovnováze. Strany se potírají tím, že jedna druhé předhazují její chyby. Pokud ty požaduješ něco, co si netroufáš žádat sám od sebe, staneš se přívržencem nějaké strany, církve a podobně. Musíš přece přiznat, že předsednický stůl a stejně tak i řečnický pult velkého politického shromaždiště by byl prázdný, kdyby nebyli v sále přítomni žádní povolní posluchači.

Každý nalezne právě jen to, co hledá. Hledá chyby u druhých - a důsledek? Napřed nenávidí jinověrce v souladu s dogmatickým postojem výchovy. Až dojde k poznání, že nenávist nemá nic společného s křesťanstvím, pokročí hledající dále a nechá se na chvíli strhnout proudem národnostní nenávisti, až dospěje i zde k náhledu, že je nutné rozlišovat mezi lidmi bez ohledu na národnost. Pak překoná postupně stranictví a spolkaření, důkladně se střetává se svým nejbližším okolím, se svými příbuznými a příslušníky své rodiny, až nakonec pozná vlastního, nejtvrdošíjnějšího nepřítele a nejnebezpečnějšího protivníka - sama sebe! Pak teprve nastane boj. Člověk poznal protivníka. Mohl jej však poznat ihned, nebo alespoň dříve a mohl si tím uspořit obtížnou a namáhavou cestu s nepříjemnými oklikami. Vždyť si tím připravil tak četná zklamání. Ovšem - bylo to přece tak pohodlné svalovat chyby a příčiny utrpení na jiné....

Milý příteli, s tebou je to podobné. Jenže ty sis přivodil zklamání ještě na další úrovni, na úrovni filozofů. A přece, kdyby ses byl jen jednou vnořil hluboko do sebe, nalezl bys tak mnohé, co bys byl nepotřeboval u jiných hledat.

Což není Kantovo poznání - "hvězdy nade mnou a morálka ve mně" - skloněním se před všemoudrostí Stvořitele? Kantova zásada o kategorickém imperativu není ničím jiným, nežli dobrým chtěním člověka. A co učinili jeho pokračovatelé, filozofové na něho navazující, právě z této zásady? Povýšili na modlu - ztrnulost!

Na tomto místě bych tě chtěl ještě jednou upozornit na starou filozofickou větu o poznání, kterou sám Descartes, otec moderního, jasného filozofického myšlení uváděl v platnost jako nepochybnou, a která je skutečným důkazem existence věčnosti a ducha. Je to slavná zásadní věta: "Myslím, tedy jsem."

Toto "jsem" se nevztahuje snad na oživené bytí pozemského těla vlastním "já", nýbrž na celkové bytí onoho "já" - to není tělesný děj. Jakmile může "já" myslet, musí existovat před myšlením, je tedy prvotní. Myšlení je činností, jednáním, vlastností tohoto "já". Nikoliv "já" samo. Proto stojí "já" mnohem výše. "Jsem", to je původ. A tento původ nemůže být myšlením ani pochopen, protože "já" není nic myšleného, protože může samo myslet. Místo "já jsem", můžeme také říci obecně platnou formou, že "já" prostě "jest", nebo jinak řečeno - "ono jest".

Pokud se však nechávám přesvědčovat o tom, že "já jsem" na základě schopnosti a možnosti myšlení, jdu opačnou cestou. Jdu od důkazu k pravdě, místo abych vycházel z pravdy, tedy od původu, od "já jsem". Tato pravda chová přece v sobě důkaz i protidůkaz a proto je poznání pravdy na základě důkazu zbytečné.

"Já" nebo "ono" sídlí sice v lidském těle, není však tělem. Také ne duší. Má schopnost myšlení, vlastnost myšlení a co je ještě mnohem vyšší - vůli k myšlení. Z toho důvodu je toto "ono" také ještě vyšší než vůle.

Tělo nebo duše mohou být nemocné a pociťovat bolesti, "já", duch, tím však zůstává nedotčen. Pocit bolesti je dále veden nervy a mozkem až k "já", k duchu, který to prostě zaregistruje. Moje tělo bolí, moje duše trpí, avšak "já" netrpí. Nedotčený duch může působit aktem vůle na zevnějšek i přes tělesné bolesti, takže tímto ovládáním není vidět na nemocném žádné utrpení. To by bylo při nemocném "já" nemožné. Čím více je tedy vůle tohoto "já" závislá na těle a duši a zůstává k nim připoutána, tím sobečtější je takový člověk. Nejmenší tělesná nebo duševní bolest již postačí, aby nechala takové "já" ihned reagovat, neboť ono je samo sebou spoutáno omezením vůle. Ihned se hlásí tedy takové "já" výkřiky bolesti, žalobami a nářkem, nebo také vzdorem.

Dle toho může být vlastní "já" vykoupeno jen svou vlastní vůlí, která musí být dříve osvobozena. To se stane tím, že si člověk položí za základ svého veškerého myšlení, mluvení a konání lásku! Potom bude stát "já" vysoko nad tělem a nebude proto také podrobeno jeho zákonům. "Ono jest!"

Přikročme nyní k protidůkazu!

Ty mi prostě nemůžeš dokázat, že "já nejsem", tedy že "nejsem věčný", neboť dejme tomu, že bych zemřel a dle tvého mínění moje "já jsem" už neexistuje. Mohl bys přesvědčit jen někoho jiného, kdo má tentýž světový názor jako ty, že "já nejsem", ale nikdy ne mne. Neboť "já jsem", neboť "ono jest" je věčné.

Tady je logická hranice lidského myšlení. Zde se musíme pokorně sklonit! Zde nastupuje cítění, jež je činností ducha, které nás pak přivede opět dále, až k hranici pro ducha, která pozůstává v nepochopitelnosti onoho "nic", onoho "všeho" a vůbec pojmu Boha! Naše blaženost a nejvyšší naplnění spočívá v tom, že smíme působit a pohybovat se zcela pokorně a skromně v těchto hranicích, stanovených pro nás naším všemoudrým a přelaskavým Stvořitelem, v hranicích, které nám ovšem dávají netušené možnosti.

Tvůj rozum je tedy uspokojen pouze po jistou mez. Důkaz a protidůkaz vyvolaly přesvědčení a přivedly je k Pravdě. Leč rozum ji nepochopil a nemůže ji nikdy pochopit. Neboť "Pravda jest!" To znamená: "já jsem", "ono jest" a tedy že bytí je duch. Proto je věčný! Rozum je jen oživený, samostatný nástroj v rukou ducha. Proto nemůže nikdy pochopit toho, kdo je nad ním, kdo je jeho držitelem.

Schopností, ani vlastností samotnou nemůžeme nikdy pochopit původ či vyvolání této schopnosti a vlastnosti.

Dokázat neznamená pochopit. Pochopit znamená procítit, prožít, stát v Pravdě, žít v Pravdě, ztotožnit se s ní a být jí uchopen. Být jejím vlastnictvím. Jakmile stojíš v Pravdě, stal ses duchovním a každý důkaz o tom, že jsi duchovní, je pro tebe sám o sobě zbytečný. Ty sám jsi živoucím důkazem Pravdy. Jen tím můžeš také přesvědčit i ty druhé. Nikdy ale ne spoustou těžko pochopitelných formulací, které zapletly tvoje původně jasné myšlení.

Myšlení, ovšem čisté myšlení, to je myšlení ve smyslu vesmírné zákonitosti, vede tě vždy k této hranici. Je to cesta k "já", která následkem důsledného poznávání osvobozuje a přivede tě stupeň po stupni nakonec k onomu bodu, kde je hranice logického myšlení. Takové myšlení je hledání Pravdy, které se hledáním otevíráš a kterou také nalezneš v té míře, v jaké se Pravdě otevřeš.

Jakmile ovšem své myšlení používáš k tomu, abys získal pro sebe osobní výhody, dosáhl potvrzení svých vlastních názorů, abys dokázal, jak jsi měl vždy pravdu, zkrátka k sobeckým účelům, tu tě myšlení přivede zcela samočinně na opačnou stranu.

Schopnost myšlení je nám Stvořitelem darována. Proto je nám také prospěšné, jestliže ji používáme ve smyslu Bohem chtěném. A to, co je Bohem chtěné, odpovídá tvořivému vývoji. Ve tvořivém vývoji je zahrnut v první řadě vývoj lidského ducha. Tento vývoj pozůstává ve vědomé, radostné spoluúčasti na velikém díle stvoření, ve věčném štěstí a míru.

Jestliže máš však na zřeteli jen své vlastní blaho, své vlastní bezpečí, svůj zájem, nedokážeš prostě pochopit celek, ono veliké dílo. Tím prostě ani nemůžeš postupovat vpřed. Chceš-li učinit krok vpřed teprve až když jsi zjistil, je-li pro tebe pevná půda tam, kam bys chtěl vkročit, neodvážíš se nikdy udělat tento krok a nedosáhneš také nikdy cíle, protože žádný cíl před sebou nemáš.

Ještě jednou ti vše krátce zopakuji. Myslitelé vycházeli vždy ve svých vývodech zdola nahoru. Od důkazu ke skutečnosti, k pravdě. Od "já myslím" k onomu "já jsem" a tím to také dokázali, ale nepochopili to, protože jinak by to nebyli museli dokazovat. Neboť, kdo vychází od onoho "já jsem", tedy od "ono jest", pro toho je všechno tak jako "ono jest" samozřejmé.

Pokus se tedy nyní odvážně a odhodlaně zaujmout toto nové východisko pro ono "já jsem", pro "ono jest" s vůlí, která je tomuto "já" vlastní a pokus se formovat jen čisté myšlení. Čistě myslet, ale skutečně myslet. Neříkat sám sobě: "Myslím ode dneška již jen čistě." To je stejné, jako bys řekl: "Myslím ode dneška již jen nečistě." Říkat si to, to není ještě žádné myšlení. Především to není žádná živá, procítěná myšlenka. Živé myšlenky jsou obrazy, které vyplňují formy myšlenkových kanálků a oživují je. Když si řekneš: "Myslím od nynějška již jen čistě", je to jen prázdná forma, kterou můžeš vyplnit čistými, ale také nečistými myšlenkami. Tyto živé, procítěné, silné myšlenky formuješ svou vůlí, dobrým chtěním, což docílíš při určité vytrvalosti. Ty sám si utváříš své okolí. Ale ne všechny myšlenky, které máš, jsou tvými vlastními myšlenkami, mohou to být i cizí myšlenky, které přitahuješ, protože podobné myšlenky pěstuješ. Staneš-li se terčem nějaké cizí nepěkné myšlenky, kterou by chtělo tvoje "já" citově odrazit a ona na tebe doléhá stále silněji, pak to není ještě žádný důvod k zoufání. Bude to tvrdý boj, abys ji odrazil. A takový boj je perný a při tom krásný, a je krásný právě proto, že je perný.

Proto shromažďuj zásobu skutečně čistých, pěkných myšlenek, myšlenek čisté lásky, pokory a věrnosti a měj jich vždy připravených celou řadu, abys je pohotově a s lehkostí použil, když na tebe nečisté útočí. Temno, které nenechá svou oběť tak lehce uniknout, vyšle okamžitě stovky dalších nečistých myšlenek, jež tě zaplaví a budou se snažit udusit v tobě dobré. Tento zápas bude stále rozhořčenější. Ale vytrvej a vítězství bude tvé.

Zesiluj své čisté myšlenky! Tvoje "já" je přece samo o sobě čisté, jelikož si přece umínilo svobodným rozhodnutím své vůle čistě myslet. Otevři se nyní plně a vyšli vroucí modlitbu ke Stvořiteli, vzhůru ke Světlu, aby ti byla propůjčena síla čistoty. A tak bude protivník zahnán na útěk. Pak vyjdeš z tohoto boje nově posílen a můžeš s důvěrou očekávat nové střetnutí, které tě nemine a přepadne tě ještě tvrději. Musí. Tím v sobě probudí tvé "já" velikou jistotu a silou čistoty bude v bojích kráčet od vítězství k vítězství.

Nyní dospěješ na hranici lidsky logického myšlení, danou Stvořitelem. Myšlením až k hranici pro ducha, k tvému vlastnímu "já" a od této doby začneš žít svůj život tím, že sám sebe poznáváš.

Můj příteli, urči si tedy cíl! Cíl, sloužit celým svým srdcem Bohu v pokoře, Pravdě, Světlu. Neptej se kde, ani jak, ani co máš činit. Nech se úplně naplnit touto myšlenkou. Tak tě ani nenapadne, abys požadoval důkaz o tom, zda-li jdeš také skutečně správně. Tvé citové prožívání štěstí, tvůj vnitřní žár bude pak pro tebe dostatečným důkazem..."