Myšlení
Lucien Siffrid
Dosavadní myšlení nás lidí nebylo žádným opravdovým myšlením. Pohybovalo se pouze namáhavě od jedné teorie poznání ke druhé, při čemž různé teorie udávaly opět směr myšlení. Každá teorie byla správná pro toho, kdo ji objevil. Ale jen pro něho samotného, nikoliv pro jiné. Tím dospěl vždy až k bodu, odkud nevěděl jak dále. Byl by se pak musel sklonit v pokoře před neochvějnými skutečnostmi a s důvěrou v přírodní zákony, jimž přijít na stopu bylo přece jeho životním cílem, by byl nalezl ono "ON", nebo prostě "JEHO". Tak by byl dospěl jako objevitel k poznání Jeho!
Myšlení tedy vždy zůstávalo jen u filozofických teorií, jež představují typická ustálená díla lidské rozumové činnosti. Taková díla mohou však mít cenu jen pro toho, kdo zbožňuje rozum. Jelikož rozum vlivem svého dnešního nesprávného používání zaujímá zvrácené stanovisko, jsou i jeho díla zcela bezcenná ve srovnání s tím, co by mohl a byl schopen vykonat, byl-li by používán správně.
Tak vznikla teorie za teorií, každá vybudována co nejpromyšleněji ze stanoviska, které dotyčný člověk zaujal. Ve své výstavbě jsou všechna správná, všechny vývody ostře logické, stejně jako v matematice. Pouze výchozí stanovisko je chybné. Pro ně - pro lidi - se toto stanovisko nazývá člověkem, zatím co správným výchozím stanoviskem je Bůh.
Každé filozofické dílo je živým odrazem svého tvůrce - autora. Je zrcadlem jeho duševního života. Stále hledající filozof se nemůže spokojit s tím, že "musí věřit", protože pro něho platí: "Chci vědět, čemu věřím." Leč při řešení otázek, jež nemůže rozřešit nikdy, velmi snadno zbloudí, neboť přání chtít dokázat existenci Boha vyvěrá z domýšlivosti rozumu. Toto přání je navíc hloupým pohráváním si, které také proto člověka zavede až k nejkrkolomějším spekulacím. Tímto postupem je pak zatarasena cesta k opravdovému zkoumání.
"Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh." Prožití tohoto je úplný důkaz. Je to vše, co člověk potřebuje vědět. Je-li Bůh příčinou, proč hledat ještě důkaz, když následky nebo účinky této příčiny přijmu jako jedině jsoucí. Proč se ještě snažit za této situace samostatně dokázat existenci Boha? Není to nic jiného, než-li akrobatický kousek přepěstěného rozumu, při čemž si myslitel zlomí vaz. Filozofickou akrobacií, jež pustoší cestu k poznání Boha, je tento rozumový přístup.
Což důkaz, že "jsem", není nezvratnou jistotou, že mohu být jen proto, že On je oním "JÁ jsem"? Bytí všeho bytí. Prapříčina!
K čemu je tato nepříjemná a obtížná cesta namáhavého myšlení? Vždyť může nanejvýš a to ještě zřídka vést k výsledku, který je pouze názorem, že tato cesta nikam nevede.
Kant, kometa na filozofickém nebi, došel až k tomuto bodu, ne však dále. Vše před ním leželo. Kant chtěl bojovat, dobývat tam, kde může být jen přijímáno. Schoppenhauer, odvážný myslitel, dospěl pouze k beznadějnému prožití světabolu, protože nikdy nebyl schopen v sobě odhalit silnou dávku duchovní pýchy. Přes své nádherné definice o altruismu, estetice duše atd., byl daleko vzdálen toho, aby byl velkým člověkem, za něhož se považoval. Velikán se nesmí nikdy pokoušet tak nedůstojným způsobem snižovat druhého člověka a zvláště ne, jednalo-li se navíc o kolegu v povolání, jakým byl Hegel. Velikán nemůže upadnout do takového rozhořčení nad nedostatečným oceněním svého díla, když přece jedním z hlavních rysů tohoto díla je, že lidé a zvláště kolegové nejsou dosud sto toto dílo pochopit, protože stojí vysoko nad nimi.
Filozof se stává velikánem teprve tehdy, když se zbaví nadvlády svého rozumu a své vlastní dílo podrobí zkoumání v zápase se svým myšlením, aby tím dospěl k žádoucímu cíli osvobození své vůle. Tato cesta nám pak jasně dokumentuje způsob jeho myšlení. Ovšem pro nás není pak již důležité jeho myšlení, nýbrž to, že zbavil pout svoji duši a uvolnil tak cestu, kterou připravil pro duše jím vedené. "Pokleknutí omilostněné duše v pokoře před jejím Stvořitelem" - to je cesta veškerého myšlení. To je pravý úkol filozofie! Ne myšlení samo o sobě, nýbrž zcela a jedině takové myšlení, jež je živeno dobrým chtěním osvobozené vůle, která si je vědoma svého "bytí"! Potom se stává z myšlení - dík. Dík v poznání "bytí".
Stoupenec filozofie přijímá do sebe vše, co bylo tvůrci této filozofie vlastní. Duše obou mají mnoho stejnorodého, vzájemně přitažlivého. Ovšem duše stoupence přijímá současně osobní vázanost filozofa, protože tato vázanost patří jeho filozofii.
Stoupenec se tím tedy poutá sám. Ještě hůře jsou na tom ti, kteří přebírají od různých filozofů, co se jim nejlépe zamlouvá. Z takových útržků se pak zhotoví šat, který nosí.
Člověku může prospět jen to, co je jeho vlastnictvím, ne to, co převzal, co není jeho vlastní, tedy to, co převzal, to ho může povzbudit tím, že se v něm zachvívá stejnorodé. Když však potom ze samého nadšení přijme názory filozofa, které vyplynuly z jeho osobního prožití, nemůže dojít dál než on, aniž by se jich zbavil a vyprostil se z nich, protože si tím znemožnil vlastní osvobozující pohled, spějící ke Světlu.
Zásluha i toho největšího filozofa rovná se nule. Neboť on promísil nádherné duchovní dary věcně logické práce při výstavbě své teorie poznání s rozumovým uvažováním a skutečně jich nevyužil způsobem, který byl pro něho předurčen tím, že mu byly propůjčeny právě tyto schopnosti.
Filozofové mají vést k Bohu prostým jednoduchým způsobem, který je myslícímu lidstvu lehce srozumitelný, který tkví ve svobodném vnitřním přesvědčení, podle něhož chci věřit. Oni však vedou vědomě nebo nevědomě nikoliv k Bohu, ale k době nebo ke své teorii. Vedou-li vědomě, pak tím podávají ten nejlepší důkaz, že se nejedná o žádnou filozofii. Vedou-li nevědomě, pak je neschopnost filozofa o to viditelnější, oč zřejměji spočívá jádro jeho teorie přímo v jeho osobě. Proto nemůže být správným žádné myšlení, které nevede ke stupňům trůnu Věčného - Stvořitele. Člověk, nositel idee má však také při tomto odevzdání se Věčnému vyřadit sebe, neboť jen tak může splnit úkol.
Nyní stojíme uprostřed nezadržitelného hroucení se všech systémů lidského myšlení, neboť díla tohoto myšlení se řítí. Padají před slovem Pravdy, které nám přináší Poselství Grálu od Abd-ru-shina. Protože Poselství je Pravdou a Pravda je zákonem, dochází zároveň ke zhroucení výplodů falešného myšlení.
Pravda k nám přichází ve vyslanci Nejvyššího, v Imanuelovi, v Synu Člověka, na zemi sestoupivším synu Božím. On nebude podávat žádné dlouhé výklady o účelu a smyslu svého pozemského bytí, bude požadovat. Požadovat s neúprosnou spravedlností. Bude požadovat od každého z nás, i s úroky a s úroky z úroků, co jsme učinili se schopnostmi, které nám v nezměrné dobrotě a milosti dal Pán s sebou. Člověče, on bude od tebe požadovat. Co jsi učinil s tobě propůjčenou schopností logického myšlení.
Nebudeš mu moci vyhýbavě odpovědět: "Ano, Pane, nechal jsem se ovlivnit církvemi, o nichž jsem se domníval, že jsou tebou ustanoveny, abych věřil věcem, které dle mého cítění jsou nemožné."
Nic ti také nepomůže, když řekneš:
"Ano Pane, papež, jako tvůj pozemský zástupce musel přece nejlépe vědět, kdy ty přijdeš, a zdali jsi to také skutečně ty. Nevaroval jsi přece nadarmo před mnoha falešnými proroky."
Tvoje postavení se jen zhorší, jestliže se pokusíš o výmluvy: "Učili jsme se, že máme pro sebe zajištěné místo v nebi, budeme-li plnit věrně příkazy Boží a jeho církve, jestliže jsme přijímali pravidelně svaté svátosti a dále že získanými odpustky bude nám darováno mnoho let očisty od hříchů."
Váš osud se utváří beznadějně a bude se tak utvářet, jestliže ihned nepřikročíte k novému, správnému myšlení. Nedomnívejte se snad, že vám tato slova vyhrožují, ani si nemyslete, že se za nimi skrývá nějaké lákání, abyste byli získáni. Vy sami se musíte rozhodnout pro směr, kterým hodláte kráčet. Máte stále možnost svobodného rozhodování, avšak následky vašeho rozhodnutí musíte v budoucnu nést sami. Stejně jako je i dnes nesete za svá dřívější rozhodnutí a jednání.
Proč vzdycháte pod tíhou, kterou jste si sami svým předchozím svobodným rozhodnutím naložili na svá bedra? Proč přicházíte sem, kde s vámi není jednáno právě v rukavičkách a proč nejdete raději na radu k těm, jejichž chytrost je nyní u konce. Skutečně u konce.
Neodvažujte se ani v myšlenkách předstoupit před Pána se sebemenší prosbou o ulehčení vašeho trápení a vaší duchovní trýzně, pokud je podnětem, který vás k tomu žene právě jen ten nářek nebo potřeba vyslovit před ním svoji nouzi. Nikdy vám nemůže být nic ulehčeno, pokud se snažíte stavět do popředí své vlastní osobní já.
Buďte již jednou konečně silní. Odvraťte se od myšlenek, vyvěrajících ze slátaného myšlení. Buďte odvážní, jako hrdinní bojovníci a neste v pokoře následky vašich falešných cest, kterými jste chodili i se svým falešným myšlením.
Buďte konečně také statečnými lidmi. Přiznejte, že jste porušovali Boží zákony a pak s radostí a se vztyčenou hlavou předstupte ve svých myšlenkách před Syna Člověka se slovy:" Ano, Pane, neuznával jsem tě, nechť se za to nade mnou rozlije tvůj svatý hněv. Jásám, poznávaje tvoji spravedlnost."
Takto před něho předstup, nedbaje své přímo nesnesitelné bolesti a svého nevýslovného duševního utrpení. Jen tak je ti dána možnost smět doufat v milost.
On požaduje od každého z nás, abychom prokázali, co jsme učinili s mnoha schopnostmi, které na nás vylil roh hojnosti z milosti Boží.
K tomuto prvnímu požadavku patří také poklad, který jsme měli získat při hromadění schopností našeho myšlení. Co víme o napodplatitelnosti Božích zákonů a o jejich působení v nádherném stvoření? Co víme o Slově?
Pohleď ty, jenž jsi církevně věřící, co bylo až dosud korunou tvé víry...
Ježíš Kristus, Syn Boží, který nám přinesl Pravdu a byl sám živým Slovem, nás učí samostatně myslet a zkoumat. Pro tebe člověče prý vstal z mrtvých ve svém pozemském těle třetího dne po své smrti. Tak to praví církve, protože je to tak pohodlné předkládat to k věření svým ovečkám.
Immanuel, Syn Člověka, který nám dnes ještě jednou a to naposled přináší totéž Slovo, ovšem v řeči odpovídající naší době, prý nemůže být oním přicházejícím, protože je přece zaslíbeno, že přijde v oblacích a protože jej hlava církve, svatý otec neuznává jako takového.
Nuže ty, církevně věřící, zahloubal ses již do slova Syna Člověka?! Zahloubal ses do Slova Ježíšova ?! Zahloubal ses do jednoho a téhož Slova, které k tobě mluví bezprostředně?! K tobě, člověče, jako k člověku a ne jako k věřícímu církvím. Ty jsi tím člověkem, kterého On, prožiješ-li jeho Slovo, učiní novým, ty jsi tím člověkem, který svým žitím, podle jeho Poselství se samočinně změní v jeho smyslu. Jsi-li tímto člověkem, který kráčí úzkou a obtížnou stezkou sebepoznání, pak mluv. Jen to ti dává právo mluvit. Leč potom ses již dávno naučil během své cesty mlčet, žasnout, klanět se v díku a prosit, a odevzdal ses touze chtít jen sloužit.
Nebudeš již ani chtít mluvit, ačkoliv bys mohl říci mnoho, potom jsi již dávno odložil dokonce i úsměv nad svojí vlastní hloupostí, neboť jsi již dospěl k poznání, že každý člověk musí dle zákona projít vším, aby uvolnil všechna jím způsobená napětí, rozbořil dogmatické zdi a odložil všechny staré převzaté názory a tradice a tím, aby osvobodil svého, o volnost zápasícího ducha, právě na tom místě, kde se zrovna nachází, tedy tam, kam je postaven. Tak stojí každý člověk ve svém působení na svém místě, které je mu určeno zákonem.
Nechá-li se na tomto svém místě uspat pohodlnými myšlenkovými pouty a svazky i přes působení obklopujícího prostředí, které ho má udržet bdělým, pak nemůže nikdy dospět dále. Jakmile si však uvědomuje rozpory a má vážné pochybnosti o víře, pochybnosti, které jsou ve skutečnosti napomínáním svědomí, dospěje vždy k plně uspokojivému vyjasnění těchto pochybností. Ovšem předpokladem pro zbavení se pochybností je skutečnost, že se takový člověk nepokusí svalovat odpovědnost za chybnou víru na jiné, aby tak nebyl považován za hloupého. Dogmatické zdi byly totiž pro něho vývojovými stupni, které právě potřeboval. Jiný musí opět zdolat jiné překážky. Při překonávání překážek musí každý vyřadit všechny osobní pocity. Jinak se stane, že dotyčný člověk místo aby se radoval z toho, že překážku, kterou si sám postavil do cesty překonává, rozčiluje se nad ní. Tím se rovná jeho úspěch nule. Vůbec nic nevyřešil.
Máme, ba musíme vždy pátrat po příčině všeho dění. Nutkání k tomu spočívá v lidském duchu. Zcela prostým postupem dospějeme k prapříčině, k Bohu. Avšak domnívat se, že je člověk schopen a oprávněn prozkoumat prapříčinu, je nesmyslné. Je to jeden z drzých postranních úskoků rozumu, kterých existuje ještě celá řada. Škoda, kterou způsobuje takové pohrávání si, představuje ovšem nenahraditelnou ztrátu času, čehož budou dotyční brzy hořce litovat.
Abdrushinovo Poselství Grálu musí být přijímáno s největší vážností. Je to živé Slovo, které dává každému hledajícímu to, co odedávna hledal. Ono je život sám, Pravda, která k nám přichází ze Světla, která je nezaslouženou milostí.
Budete nyní dosti silní, abyste mohli slyšet a pochopili, že pozemské tělo Kristovo, jeho odložený obal, bylo v tajnosti dopraveno na jiné místo, aby bylo ukryto před zvědavými pohledy a útoky nepovolaných? O jeho ukrytí nesměli vědět ani jeho apoštolové a učedníci až na jednoho. A toto jeho tělo bude v hodině splnění odhaleno zvěstovaným Synem Člověka, Ježíšovým bratrem ze Světla. Bude odhaleno lidstvu, přesvědčenému o jeho vznešeném poslání.
Tak dostanou důkaz za důkazem také ti lidé, kteří nikdy nemysleli na to, aby důkazy požadovali, kteří hledali jen sami ve svých nitrech, místo u svých spolubližních, a kteří se při všech těžkostech, které křížily jejich cestu, neobraceli na ta místa, o nichž předem věděli, že by tam byli znovu oklamáni a popřípadě i ztraceni.
Kdo vážně a opravdově hledal, nalezl svou spásu v tom, že poznal, že se musí stát novým člověkem, při čemž také současně začal i nově myslet.
Filozofické myšlení může vést k cíli jen tehdy, jestliže člověk nezůstane jen při dobrém chtění, při vypočítávání, porovnávání, zařazování, vysvětlování a dokazování podle různých teorií poznání, nýbrž jestliže přikročí opravdu a odvážně k činu a obrátí-li se pokorně bez těžko srozumitelného způsobu vyjadřování k prapříčině. Všechny ostatní cesty jsou blouděním, které sice může oslnit rozumového člověka, ale nikdy mu nemůže poskytnout duchovní hodnotu, protože nevede k duchu.
A této cesty k duchovním hodnotám lze dosáhnout jen pomocí cítění.
Rozumem nelze nikdy vybojovat poznání. Poznání může být získáno jen pomocí cítění.
Nestyďme se proto za cítění, není v něm nic změkčilého. Je to pro nás to nejušlechtilejší, to, co nás může povznést do světlých oblastí. Procítěné myšlení je prožívání. Všechno ostatní je jen zdánlivé bytí.
Procítěné myšlení, to je pokorné sklonění se před Božím majestátem. Před jeho vznešeností a nedosažitelností. Je to modlitba.
Při správném myšlení musí být cítění ihned použito, abych si byl vědom toho, že celé bytí pochází od Boha a existuje v Bohu. Potom je velmi snadné ovládnout všechny negativní a pochybovačné myšlenky, které k člověku proudí.
Takovými myšlenkami jsou například následující otázky: Jak je možné, že musíme tolik trpět, že se všechno kolem nás hroutí, atd. - přenecháme-li takovým myšlenkám volnost, aniž bychom proti nim bojovali, a dovolíme-li jim, aby se dotýkali všezastiňující dokonalosti a spravedlnosti Boží, získají v nás nadvládu a pak se zakalí naše cítění a potom již není schopno vést nás dále kupředu. Uvědomím-li si však, že se mně osobně nevede přece tak úplně špatně, že mám své zabezpečení, že mám být dokonce i proč spokojen, potom vůbec netrpím, ale nechal jsem se ve skutečnosti jen strhnout myšlenkami celkového utrpení. Nakonec záleží pouze na tom, jak nechám na sebe působit své okolí. Při tom je rozhodující, jak dalece je pevný můj vnitřní klid, pramenící z živého přesvědčení, které vyvěrá z pevné víry v Boží spravedlnost. Kus suchého chleba chutná mnohdy výborně, a těšíme-li se z toho, že vůbec nějaký máme, máme-li z něho radost, bez závistivých myšlenek vůči těm, kteří mají snad chléb namazaný máslem, a zítra by s námi třeba rádi měnili, pak je to výsledek našeho cítění, které nám pomáhá dále kupředu. Tak kráčí hledající pevným krokem stále dál, od jednoho stupně ke druhému, jestliže se vzchopí k tomu, aby bylo vedoucím jeho cítění k dobrému, a aby tak ovládl co možná největší část svého rozumového myšlení.
Jak vidíme, je toto všechno boj v oblasti myšlení. Vnější dění kolem nás je jen jeho výsledkem. Příznivci určité myšlenky se shromažďují a propůjčují této myšlence svoji stejnorodostí velkou sílu, s níž pak působí na okolí. Jestliže tuto myšlenku okolí nechce člověk přijmout a dále ji živit a posilovat, tu musí proti ní bojovat svým cítěním. Myšlenka nemusí být právě dobrá, aby se stala mocnou. Čím větší počet přívrženců pěstuje určitou myšlenku a soustřeďuje se na ni, tím mocnější se pak stává, a její přívrženci ji mohou svým nečistým cítěním, jako je závist, nenávist, hrabivost, či brutální násilí, vystupňovat až do obrovitých rozměrů.
A o to snadněji se pak nechají líní v myšlení a duchovně mdlí a znavení od ní přemoci, takže jsou pak touto myšlenkou ochromeni.
Díváme-li se na tento děj z druhé strany, pak zjistíme, že neexistuje citový člověk, který by nebyl schopen proti takové myšlence bojovat. Při tom bude bojovat sám se sebou a proti sobě, neboť jen tak může nastoupit novou cestu správného myšlení a bude čím dál méně napadán nečistými myšlenkami. Zde platí, že jen takoví lidé jsou napadáni tou skupinou myšlenek s níž jsou stejnorodí. Citově založený člověk se vymaní i z okruhu působení takového druhu lidí a propracuje se do kvalitou vyšší úrovně, při čemž nalezne za ztrátu deseti přátel z předešlé úrovně jednoho přítele, zato však přítele opravdového.
Pro hledajícího člověka nastane rozhodující obrat v tom okamžiku, kdy se rozhodl jít samostatně svou vlastní cestou přeměny svého logického myšlení tak, že bude vycházet z prapříčiny.
Je to prosté, nové myšlení, jehož základ je pro nás stále pohotově k dispozici, neboť pravda je věčná. Při tomto myšlení nelze vycházet zdola nahoru, ale musí se jít zhora dolů. Teprve druhotně mohou lidé myslet zdola nahoru, aby uzavřeli koloběh. Tak je to Bohem chtěno, a tak se také vrátí do našich srdcí mír, jemuž jsme my sami svým falešným myšlením uzavřeli dveře.
Je to myšlenka vlastního rozumu, když se stále a bez rozmýšlení znovu a znovu táži: "Je-li tomu tak, jak to přijde, že....?"
Myšlenka, která vede logicky dále, je, jestliže si řeknu: "Je to tak, zatím tomu sice nerozumím, ale aniž slepě věřím, jsem si jist tím, že je to spravedlivé, neboť to existuje. Pochopím to jistě tehdy, až budu tak daleko, že si to zasloužím. A budu-li to potřebovat ke svému dalšímu vývoji, bude mi to v pravý čas dáno. Nejdříve musím poznat sebe, musím nejprve vědět, proč jsem postaven sem, na toto místo, a potom obdržím vše ostatní."
Především se musím snažit, abych prožil Boží spravedlnost, abych ji přijal jako milost osudu, který jsem si přece jen já sám, utkal. Poznávaje toto všechno jako spravedlivě zasloužené, poznávaje to v pravé pokoře a se vší přirozeností, v mlčení a s vážným chtěním k ušlechtilému, nastoupím pak jistě cestu k sebepoznání. Toto ovšem nelze hromadně, to musí každý sám za sebe. Není žádného duchovního hledání ve dvou. A to i přes ty nejkrásnější vyjimečné zjevy. Každý člověk musí jít touto cestou sám. Ovšem není nic krásnějšího, než nastoupí-li dva, ku Světlu se snažící ve stejnou dobu cestu k vzestupu, ale i při tom musí oba dva jít a postupovat svou vlastní cestou. Cíl je tentýž, avšak nikdy, opravdu nikdy cesta. Každý nese v sobě cestu jinak. Každý představuje jinou cestu a proti tomu je pouze jediná cesta, po níž všichni a každý sám musí jít, cesta, která nám byla přinesena Ježíšem a Immanuelem v živém Slově.
Učme se tedy myslet, správně myslet a využijme plně činnosti rozšířeného rozumu, řízeného schopnostmi našeho já, našeho ducha. Nepřipojujme se nahodile k myšlenkám, jež na nás působí. Nechme každou myšlenku, vyvolávající pochybnosti klidně kolem sebe přejít. A je třeba, abychom každou myšlenku, jež se hlásí, v sobě zvažovali, zkoumali ji citem a především ji posuzovali přirozeně s prostotou a při vyřazení všeho osobního.
Tím se dostává probuzený duch do pohybu, který je mu vlastní. Myšlení pak bude mít pevný řád a člověk nebude moci přijmout dojmy, které by nevznikly novým působením myšlení. A to i tehdy, kdy se kolem nás nic nezměnilo. Nové myšlení postřehne i v té nejmenší věci příčinu. Proto má porozumění pro všechno existující a pro poznání, jaké to je. Nakonec vede nové myšlení k poznání, kdo je ten, kterýž jest.
Připravujme se v pokoře, abychom byli hodni nezasloužené milosti smět předstoupit s čistou duší před Jeho tvář, prosti všech přání, všech žalob i nářků. Skloňme se před jeho všesvatou vůlí a v pokoře se mu odevzdejme cele, a s láskou, aby on, který nás zná, pocítil přece ješte trochu radosti nad těmi mezi námi, kteří se chtějí vynasnažit, aby se stali novými lidmi.
Modleme se:
Pane, prosíme Tě, nech nás poznat tvou vůli, nech, abychom v ní zesílili, abychom jako noví lidé ti směli sloužit.
Amen