Žít a milovat
Lucien Siffrid
Obě tato slova - žít a milovat se ukrývají v celém tajemství našeho bytí. Jedno je od druhého neodmyslitelé. Láska jde ruku v ruce s žitím - a žití je oživováno jedině láskou, a sice působením lásky, která má duchovní původ, ba dokonce je její příčina čistě Božská.
Co však lidé z obou těchto pojmů vytvořili? Neužívá snad člověk čistého pojmu milování, když - jak se to dnes převážně děje - má na mysli jen tělesnou lásku, pud, pomatení a poblouznění, které se jen za lásku pokládá? A při pojmu žít nemyslí se na nic jiného, než na fungování orgánů, na živoření těla, myslí se jen na jídlo, na pití, na požitky. Při hlubším zkoumání a opravdovém hledání odkrývá nám řeč, která je nám, jako ostatně všechno ve stvoření, dána jako dar, tajemství opravdového významu obou pojmů – žít a milovat.
Zde překladatel vkládá poznámku: Tyto pojmy (žít, milovat) se v německém jazyce liší jen v jediném písmenu. Slovo milovat (lieben) má oproti slovu žít (leben) něco navíc – měkké i. –
Ve slově milovat stojí i – takřka jako jasně planoucí svíce: a tím je vetkáno do života světlo. Toto i, toto světlo volá na naši svobodnou vůli, abychom rozdmýchali naše žití tak, aby vzplanulo v milování, v čitý žár uctívání Boha. Už ve škole se učí každé dítě, že Bůh sám je láska a život (kéž by –pozn.překl.). Pokud chceme naše žití proměnit v uctívání Boha, musíme se otevřít přílivu Božího světla. Musíme to světlo vnést dovnitř do našeho žití – a to znamená: proměnit žití v milování! A to se stane úplným vřazením se do neošiditelných zákonů ohromného Božího stvoření; to je ona pravá bohoslužba!
Z lásky stvořil Bůh veliký svět v jeho živoucnosti a rozmanitosti. Tam smíme my lidé být za účelem vlastního vývoje. Je to tedy láska, která nás každou hodinu zaplavuje, dává nám ten nejhřejivější paprsek slunce; přenádherný hvězdný třpyt v bezmračné, jasné noci; ostrý horský vzduch, který nám v nutném vyrovnání vědomého vydechnutí dává v opětovném nádechu nový impuls k žití; přepych květin se svými úchvatně krásnými barvami, tvary a vůněmi, ze kterých se smíme těšit; širé modré moře – a ve zkratce: prostě celý ten nádherný svět. Protože žádná slova z jazykové pokladnice nejsou schopna dát ani přibližný obraz krás přírody, můžeme se utéci ke dvěma pojmům – žít a milovat – abychom v cítění oživili velikost Stvořitelovu. Každé slovo tvoří jakoby kanálek k poznání, které vychází z jeho významu, neboť znamená objekt vyznačený ve slově. A hle – už máme živější výraz: označení, tedy znak anebo znamení, která nám důsledně vytvoří obraz a zrovna tak pojem současně s tím, co znovu živoucí z obrazu vyvstává. Poznání v duchu se okamžitě uskutečňuje pozorování a vyciťováním obrazů, neboť obrazy jsou řečí ducha. Tak nemůže člověk svými slovy popsat ty divy stvořených světů, nýbrž je může jedině oživiti v obrazech; zrovna tak i lásku Stvořitelovu, Pravdu a Světlo Života.
Pokud by jen jednu jedinou vteřinu láska věčně proudící z Boha prodlela a neproudila, muselo by všechno stvořené ulehnout do smrtelného spánku. A do této živoucí lásky a do tohoto láskyplného života jsme vnesli příšerný nesouzvuk. Kam jen se podíváme, tam vidíme jen žárlivost, hnidopišství, chtění vědět všechno lépe, sladkou změkčilost, přízemní pocitovou lásku, chorobné blouznění, groteskní osobivost, že to všechno Božská láska toleruje, ba rozmazlujíc podporuje, a proto vidíme i ryze falešné výklady pravé nauky Ježíše Krista, Syna Božího. Právě Kristus řekl ta slova, která v jasnosti, síle a ostrosti vyjádřila onu pravou, čistou lásku ke všem stvořeným:
Otče, odpusť jim, neb nevědí, co činí! (Lukáš 23:34)
Tím se Syn Boží sám usvědčil z dokonalosti jakožto čisté lásky, protože i on sám je láska; koneckonců nemohl si ani počínati jinak. Jeho znovusjednocení s Otcem se mohlo udát po přechodu na onen svět právě proto jedině dokonale, jelikož opustil zemi bez sebenejnepatrnějšího zrnéčka nenávisti anebo rozhořčenosti nad nevědoucím lidstvem, navzdory tomu, že to byli lidé, kdo ho přibili na kříž. Jen jako čistý milovník mohl přijít k otci; nemohl by ani jinak, než se spojit s Bohem, neboť Bůh sám je láska.
Tento nepochopitelný akt lásky, že Kristus prosil Otce, aby nevědoucímu lidstvu odpustil zločin vraždy na kříži, proboural tlustou zeď temna, jež se ukřižováním snesla na celou zemi. Tato trhlina, kterou Kristus roztrhl, je oblažující možnost, skrze kterou se může lidstvu zadařit, aby se oprostilo od zdrcujícího zvratného působení této strašlivé viny největšího zločinu všech dob. Smrt na kříži Syna Božího není to, co nás oprostilo od drtivého břemene hříchů – je tomu úplně opačně: je to to, co nás obtěžkává ze všeho nejtíživěji! Nám se dostává spásy jedině tehdy, když obnovíme spojení s Bohem, to znamená: když se otevřeme Pravdě, Světlu té věčné, Božské Pravdy, která nás učí, jak musíme žít a co máme činit, jestliže chceme být shledáni hodnými toho velikého aktu lásky Ježíše Krista.
Jen při poněkud hlubším vmyšlení se v přísné věcnosti nás musí uhodit do očí prostá matematika neobkročitelného zákona ve stvoření - zákona zvratného působení v odvalení tohoto světem otřásajícího dění.
„Já miluji“ je tedy stav ducha! Ne snad nátlak pocitů, vznášení se anebo přepínání, není to afekt hmotného těla anebo co ostatně jako všechno na Zemi bylo zkráceně označeno jako „láska“. S tímto „Já miluji“ jako stavem ducha prostě již dále není možno oddávati se neušlechtilým pohnutkám; na hmotě lpící, nízké „já“ je tím smeteno. Duch se probourá k vedení a tvoří z věčně proudící lásky, z Prazdroje. Lidé takové zralosti ducha budou vyzařovati všude, kam jen přijdou, duševní teplo a harmonii, budou šířiti kolem sebe radost a požehnání, budou budit důvěru a budou tak živoucím příkladem toho, jak stojí ve všedním dni člověk, který docílil onoho stavu pravého „Já miluji“.
Miliony používané, abychom neřekli zneužívané „Já tě miluji“ anebo „Oni se milují“ nám ve své přirozenosti prozrazuje to, že v onom „ty“ anebo „se“ se nachází sebeuspokojení a to musí vésti k touze vlastnit. To ale nemá s pojmem pravé lásky co dělat! Dnešní noviny, časopisy, komiksy, magazíny apod. poskytují dennodenně nespočet příkladů toho, co lidé označují jako lásku. „Oni se milují“ – anebo namísto toho „milují se vzájemně“, tedy: „milují jeden druhého“. Každý chce vidět v „milovaném“ člověku jen naplnění vlastních přání, chce v něm poznat jen své vlastní štěstí. Musí pak zcela samozřejmě ve svém ať už skrytém, nebo otevřeném, egoismu narazit na egoismus druhého, kterého podle svého domnění miluje.
Zcela opačně je tomu v dokonalém manželství, které je „uzavřeno v nebi“. Již ono v sobě harmonické slovo manželství nám říká, že jsou to dvě rovnocenné duše, které se shledali k vzájemnému doplnění. Jsou pro sebe navzájem určené, to znamená: jedna pro druhou.
V nebi uzavřené – na zemi uskutečněné. Toto uskutečnění na zemi nemůže přirozeně být vlastní účel, neděje se kvůli jejich vlastní vůli. Láska obou manželů se nenaplní v doplnění se, nýbrž vytváří ve vyzařování obou duší základní tábor pro vzrůstající další milování všech lidí, ačkoli spěje k čistému milování Boha. V tom leží pro manželskou lásku nesmírné úkoly a její pravá odpovědnost.
V takovém manželství samozřejmě ani nemůže vyvstat myšlenka nedůvěry nebo snad žárlivost, protože by manželé nebyli byli v takovém případě svedeni dohromady, tedy takové manželství nebylo uzavřeno v nebi. V dokonalém manželství se spojuje záření pravé lásky se vzletem do výše spojeným s jásavým díkem vzhůru k Prazdroji, odkud z nikdy neselhávajícího zdroje síly okamžitě proudí nazpět nové požehnání.
Tak tedy výraz „já tě miluji“ nemůže nikdy obsáhnouti pojem „já miluji“. „Já miluji“ je hluboké prožití té nesmírné oběti lásky, kterou přinesl Stvořitel lidstva skrze svého Syna. „Já miluji“ je i oživení smrti na kříži Ježíše Krista. „Já miluji“ je koneckonců oživení té veliké, obnovující oběti lásky, která je zvěstována ve Slově Pravdy, aby nám byla dána příležitost k odpykání naší obrovské viny vzniklé z ukřižování Ježíše Krista, seslaného Spasitele.
Láska – to je to, co kolem nás každou hodinu proudí, co bereme jako něco samozřejmého, jako něco, na co máme nárok, ne-li snad jako něco zaslouženého. Je to jen a pouze láska, která nám umožňuje, že smíme být!
Vtíravý bacil omezené lásky v sobě všichni nosíme, aniž bychom jej poznávali. Abychom se ho důkladně zbavili, je třeba největšího sebepřemáhání – to znamená: vítězství nad sebou samotným! Avšak tento boj nemá ústit v křečovité sebeovládání. To by nás akorát oslabovalo a bylo by to nepřirozené; táhlo by nás to nazpět namísto toho, aby nás to hnalo kupředu. Této nové katastrofy je třeba se obávat jen potud, než se tento stav přemáhání a ovládání změní v trvalý stav samozřejmosti, tedy ve stav zcela přirozený. Tohoto stavu je dosaženo vyhoupnutím se do trvalé radosti, kdy radost z nás přímo tryská, když jsme sami jedna radost.
Láska je klíč, který nám odemyká odosobněním nízkého „já“ bezprostřední spojení s čistými proudy lásky z Prazdroje. A toto spojení, to zpětné spojení je žití, naše žití, které v nás povstává k životu milováním. Proto je jen jedno jediné náboženství: náboženství lásky!
do češtiny přeložil Prokop Zapletal