Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Starý zámek

 

Marie Halseband

 

Unaven výstupem stál mladý zámecký pán před branou svého zámku, zdobeného věží a cimbuřím, a už potřetí zvonil. Byl vzdálen dlouhý čas, studoval a cestoval a teď už se chtěl konečně usadit doma.

Po chvíli zarachotil svazek klíčů, otevřelo se malé okénko vrátnice a jím vyhlédl kastelán. Chvíli trvalo, než starý muž poznal svého vracejícího se mladého pána. O to pak byla větší radost.

Netrvalo to dlouho a mladý muž se procházel množstvím sálů a pokojů, radoval se z poněkud zaprášené nádhery a vzpomínal na své radostné dětství, plné štěstí a slunného jasu. Dlouho stál na veliké terase a díval se na třpytící se stuhu řeky, jež protékala údolím a pozoroval vlečné lodi a čluny, plavící se po ní. Zapadající slunce pozlatilo svitem červánků lesy i vinice a staré zámecké zdi zářily jakoby hořely.

„Milý domove, jak jsi krásný,“ pomyslel si radostně. Mezitím připravila kastelánova žena v přízemí pokoj jako ložnici a ve vedlejším sálku přichystala jednoduchou večeři. Sálek byl veselý, stěny byly pokryty hedvábnými tapetami, na nichž byli namalováni nádherní pestří ptáci, sedící na velkých květech.

Velké dveře uzavíraly široké schodiště, které vedlo do zahrady. Zde sedávala nejraději matka mladého pána, vyprávěla mu různé příběhy a hladila ho po vlasech. Zemřela mladá a když na ni pomyslel, bylo mu teskno u srdce.

Když se najedl a poděkoval staré paní za péči, usadil se pohodlně ve vysokém koženém křesle a se sklenicí nazlátlého vína v ruce se oddal vzpomínkám.

Pojednou zpozoroval, že není v pokoji sám. Vedle kamen seděl v protějším křesle dlouhý, kostnatý chlapík, který jej s uspokojením pozoroval.

„Ty mne už neznáš? Jsem bytostný strážce zámku,“ řekl. „Jak často jsem sedával u tvé postýlky, když jsi byl ještě malý a dával pozor, aby tě ve spánku nerušil žádný zlý sen. I tvoje matka ti přece o mně vyprávěla. Ta mne vídávala. Byla to moudrá paní!“

„To už stojí za to!“, s úsměvem řekl mladý zámecký pán. „Dostává se mi toho nejkrásnějšího přijetí, neboť mne přišel přivítat dokonce i bytostná strážce! Ale řekni mi, co ještě víš o mé matce?“

„Tvoje matka byla opravdu moudrá žena,“ odvětil strážce zámku a třel si zamyšleně svá kostnatá kolena, „proto se také nijak nebála, když zesnula a procitla mezi  námi v neviditelném světě. Šla ke tvé postýlce, políbila tě a pak vykročila na cestu ke Světlu.“

„A já o tom nic nevím, já těžkopádný člověk,“ řekl smutně mladý muž. „Povídej, jaké to tady bylo celé ty roky beze mne? Jistě to tu bylo úplně opuštěné.“

„Opuštěné?“ podivil se strážce. „Vždyť je dům plný!“

„Jak to? Kdo je tady?“

„Ach, nemáš o tom ani ponětí! Zdá se, žes chodíval kolem slepý. Ale dnes ti radost z návratu otevřela oči. A pak – je svatojánská noc a to se děje vždy něco mimořádného. Dnes mohou mluvit duše, jež jsou připoutané sem k zámku. Jako první je tu prastará máti. Putuje neúnavně po zámku sem a tam a ještě po třech stech letech se zlobí na svého muže, kterého nemůže najít. Vždycky ji vystraším. Nemohu ji ani cítit. Pak je tu zeman Jan s tlustým červeným nosem. Je většinou ve sklepě u sudů s vínem, ale zpozoruje-li, že zde piješ víno, jistě tě navštíví. Dále starý Petr, jenž prožil celý svůj život v bojích o tento zámek, o který ho chtěla připravit válka a bratrancova závist. Přichází jen zřídka a stal se úplně průsvitným. Myslím, že brzy půjde po cestě tvé matky.

V knížecím pokoji sedává někdy na zemi hrozná žena, která pevně svírá truhlici plnou peněz a šperků, té se bojím i já sám. Promiň,“ přerušil se a zmizel horní půlí těla ve vykládaném stropě , takže mu bylo vidět jen pohybující se nohy. Když se zase vrátil zpět do pokoje celý, spokojeně se šklebil. „Musel jsem honem vylekat prastarou máti,“ řekl a vyprávěl dále.

„Také zde občas bydlí dva bratři, ale to je velmi těžký případ. Jeden v hádce téměř zabil druhého a teď nemohou od sebe. Vida, zde přicházejí!“

Mladý muž s úžasem viděl dvě mlhovité postavy, které se před ním vynořily. Za chvíli rozeznal podrobnosti a spatřil dva elegantní kavalíry v hedvábných kalhotách po kolena, v sametových kabátcích s meči po boku. Oba se před zámeckým pánem uklonili a mladší z nich začal: „Pane, pomozte nám! Zde vidíte mého staršího bratra, kterého jsem v hádce srazil k zemi. Myslel jsem, že je mrtvý a proto jsem utekl v hrůze z domova. Prošel jsem celý svět aniž jsem nalezl mír. Nesměl jsem až do smrti spatřit znovu svůj drahý domov, po kterém toužilo mé srdce. Když jsem všemi opuštěn zemřel, musela se moje duše vrátit sem a teď nemohu odsud pryč, neboť bratr mne pevně drží. A já bych tolik chtěl vzhůru ke Světlu!“

Teď přistoupil druhý stín a tvrdě řekl: „On mne zmrzačil, můj život byl plný bolesti a bídy. To mu nemohu zapomenout!“

„Chtěl jsem, aby mi vyplatil můj dědický podíl, ale on nechtěl, prý má zůstat vše pohromadě a proto jsem se rozzuřil a udeřil ho,“ řekl mladší.

„Ach, vy moji prastrýcové!“ zvolal mladý muž, „nepozorujete, že se zbytečně týráte? Odpusť mu,“ řekl tomu staršímu, „potom budete oba volní a budete se moci vydat na cestu vzhůru. Netrpěli jste dost již zde na zemi a ještě více ve tmách?“

Při těchto slovech spojil ruce obou stínů k usmíření a vyskočil.

„Au!“ třel si čelo, jímž narazil do římsy krbu a udiveně se podíval kolem sebe. Seděl sám v pokoji, do něhož právě nahlížel první ranní paprsek a zdálo se mu, jakoby za sebou zaslechl spokojený smích.

„To je jistě bytostný strážce,“ pomyslil si a přistoupil k oknu.

Venku se probouzeli ptáci a svými jasnými hlásky pěli ranní modlitbu. Také mladý zámecký pán vyslal k nebi dík.

Když se obrátil do pokoje, uviděl na stole ležet starý meč a na něm dvě bílé čerstvě orosené růže. A tak poznal, že jeho slova přinesla oběma bratrům vysvobození a zplna srdce se z toho radoval.

Přidat komentář

Odeslat