Ve světle Pravdy

Poselství Grálu od Abdrushina

Domácí skřítek

 

Marie Halseband

 

Starý dům zase jednou ožil. Všechna jeho okna svítila do velké zahrady a zrcadlila se v malém jezírku před terasou. Nastěhovali se do něj noví nájemníci. Po dva dny zastavovaly před dveřmi stěhovací vozy, z nichž byla vynášena spousta nábytku a zařízení. A mezi vším tím shonem nadšeně poskakovali dva malí chlapci, Kája a Jeník se psíkem Alíkem.

Teď seděli u okna ve svém novém pokoji, který ještě voněl čerstvými nátěry a čistotou, dívali se do ztemnělé zahrady a byli okouzleni hrou světel na vodě.

„Je to vlastně prima, že jsme zhasli světlo,“ řekl Kája, „vidíme líp, jak to venku ve vodě světélkuje.“

„Zdá se mi, jako bychom zde bydleli odjakživa,“ ozval se menší z bratrů, Jeník. „Nezdá se ti to také, Alíku?“

Alík vrtěl pahýlkem ocásku a horlivě čenichal po pokoji. Co jen to má ten hloupý psík? Jeník se začal rozhlížet a najednou vykulil oči tak, že se i Kája ohlédl.

Vedle dveří stál mužíček, právě tak veliký, jako Kája. Měl růžolící přátelský obličej, jemné bílé vlasy a na nich kulatou černou čepičku. Na sobě měl zelené šaty a koženou zástěru, na opasku mu visel velký svazek klíčů a na nohou měl boty, jaké děti ještě nikdy neviděly. Měly vysoko nahoru zahnuté špičky a na každé visel stříbrný zvoneček. Jemně to zacinkalo, když se mužíček několikrát poklonil a pobaveně se usmál.

„Bydlím zde,“ řekl překvapeným dětem, „ale každý mne nevidí. Alík se mnou hned uzavřel přátelství, ale vy jste si tu prohlíželi tolik nových věcí, že jsem se mohl představit až nyní.“

„Kde spíš?“ zeptal se Kája.

„Já mnoho spánku nepotřebuji, dávám zde pozor a všechno vidím, na příklad i to, že Kája dnes odpoledne vzal tajně mamince dva bonbony!“

Kája se v tu ránu začervenal leknutím a zastyděl se.

„Ale když chci mít klid, tak jdu do velké skříně ve zdi na konci chodby. Budete-li mne potřebovat, stačí jen zaťukat,“ pokračoval.

„Jak se jmenuješ?“ ptal se nesměle Jeník.

„Otec Zvoneček,“ řekl skřítek a rozpustile zvedal střídavě obě nožky do výšky, až se na špičkách jeho bot ozvaly zvonečky a všichni tři se rozesmáli.

Alík vrtěl ocáskem a seskočil se štěkotem dolů z okenního rámu.

„Od kdy zde bydlíš?“ ptal se Kája.

„Od doby, kdy byl dům postaven. Je to už dlouho. To vy nevíte, že domy mají své správce? Ani co všechno s vámi a kolem vás žije? Vy lidé jste opravdu hloupí. Podržte chvíli pevně Alíka za obojek a já vám ukáži, do u vás ještě bydlí.“

Skřítek vytáhl stříbrnou píšťalku a zahvízdal.

„Paní Stříbrná kožešinko, pojďte sem rychle i se svými dětmi! Musíte se vystěhovat. Zajistil jsem vám ve sklepě příjemný byt a dobrou péči. Zde nahoře teď už opravdu nemůžete být.“

Tu se vynořil černý šňupáček pod skříní a zablesklo se pár chytrých oček. Pak vyběhla máma myš se svými dvanácti dětmi.

„Jak jsou roztomilí,“ řekli oba chlapci. Alík ovšem nebyl stejného názoru a zle se rozštěkal. Kája raději rychle otevřel dveře a myší rodinka tiše odešla, provázena otcem Zvonečkem.

„Jeníku,“ řekl Kája, „on všechno vidí, i když jsme sami. To znamená, že musíme být hodní.“

„Však nám maminka přece vyprávěla, že náš anděl strážný všechno vidí,“ odpověděl Jeník, „i když jsme sami. Ale ty jsi vždy říkal, že ho musíš nejdřív vidět, jinak tomu nebudeš věřit. To nebylo od tebe pěkné, Kájo.“

„No uvidíme,“ řekl trochu zahanbeně Kája. V tom se ozvalo „cink cink“ a skřítek se zase objevil. Vykulil se ze zdi veselým přemetem.

„Teď se ale rychle najezte a jděte spát,“ zvolal a na rozloučenou se ještě trochu zhoupl na lustru.

Druhého dne měli chlapci plno práce. Přišel jejich domácí učitel a hned začalo vyučování. A tak teprve odpoledne se směli proběhnout po zahradě. Bylo tam plno nádherného právě dozrávajícího ovoce.

„Ty jsou ale pěkné,“ řekl Kája a ukazoval na švestky, pod jejichž tíhou se větve prohýbaly.

„Pojď raději dál,“ zvolal Jeník a vzal Káju za ruku, „ještě nejsou zralé. Jíst je budeme moci, až když nám maminka dovolí. Podívej se, Alík, pojďme si s ním hrát.“

Jeník vzal míč a odběhl s Alíkem. Kája se opatrně rozhlédl, není-li někdo na blízku, zatřepal větvemi, které měl na dosah a začal jíst spadané ovoce. Tu uviděl zamávat někoho z terasy a ulekaně vyskočil. Byl to otec Zvoneček. Zahanbeně, se sklopenou hlavou se Kája loudal domů.

Večer, když děti vešly do svého pokoje, už tam otec Zvoneček seděl.

„Chci vám něco ukázat, pojďte se mnou! Musíte však být úplně potichu. Alík musí zůstat tady.“

Děti šly po špičkách chodbou a dolů po schodech za skřítkem. Na jednom místě v přízemní chodbě odsunul skřítek jednu z desek, kterými byla stěna obložena a vzniklým otvorem se mohly děti dívat do kuchyně.

U sporáku stála kuchařka Tereza, pekla a smažila. Na přípravném stole byly postaveny mísy se zeleninovými saláty a s pudinky, neboť rodičům dětí přišla návštěva. Vedle Terezy stála pozoruhodná postava, jakou děti ještě nikdy neviděly. Byla jako z mlhy, kuchařka jí procházela sem a tam, aniž by ji zpozorovala. A tato postava čichala svým obrovským nosem ke všem mísám. Když Tereza ochutnávala některé jídlo, držela se za své objemné břicho a spokojeně se smála, pomlaskávaje jazykem.

Otec Zvoneček tiše zasunul otvor a všichni se vrátili zpět do pokoje. A zde teprve začal skřítek vypravovat.

„Ten tlustý muž zde žil. Už jako malý kluk mlsal a dokonce byl schopen lhát, jen aby získal něco dobrého k snědku. Když vyrostl, nedělal nic jiného, než že jen jedl, pochutnával si! – To miloval ze všeho nejvíce. Chudým nic nedal, nestaral se ani o své rodiče, nepomyslil dokonce ani na milého Boha, myslel jen na to, jak by se co nejvíc a nejlíp najedl. Náhle zemřel. A teď musí zůstat zde v domě a být tam, kde se vaří, nemyslí totiž ani teď na nic jiného, než na jídlo.“

„A jeho anděl strážný? A milý Bůh?“ zeptal se Jeník.

„To je právě to! Nemyslí na Boha, přestože se jeho anděl strážný namáhá jak může. Ale pokud sám nepřijde na to, že je na světě něco krásnějšího než jídlo a pití, není mu pomoci.“

„Půjdu hned k mamince a řeknu jí, že jsem mlsal,“ řekl Kája celý červený v tváři. „Už to neudělám a budu víc myslet na milého Boha.“

„Pak také budu s tebou opravdu spokojen,“ řekl potěšeně otec Zvoneček. „Potom si už jistě budeš počínat správně!“

Pro komentování článků musíte být přihlášení

Nové komentáře

  • Poznámky Dr.Hüttera
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 4. 2. 2023 16:35
    V textu čteme: "Žádná z těch lidských duší, které budou v této době odstraněny ze země, ještě není ...
     
  • 18. duben 1937 - Josef Kovář
    Edita Pokorná Váchová Edita Pokorná Váchová 1. 12. 2022 21:06
    Děkuji, pane Kováři.
     
  • Synové Krále
    Zuzana Lechmanová 12. 10. 2022 14:14
    Krásné
     
  • Obrazy stvoření
    Zuzana Lechmanová 12. 10. 2022 12:56
    ˇDakujem.

Fotogalerie

Real time web analytics, Heat map tracking

Celkem členů

249 registrovaných
0 dnes
0 včera
0 tento týden
5 tento měsíc

Poslední příspěvky

X

Nejprve se přihlaste

Pouze registrovaní uživatelé mohou kopírovat