Duchovní zárodky
Marie Halseband
Z rajské zahrady, nad níž spočívala dobrotivá ruka Páně a v níž putovali zářiví duchové, z této zahrady, poháněn prasílou, vyletoval ven, do všehomíra bezpočet duchovních zárodků.
Jako když se roztrhne prachová peřina, tak se odtud snášely níž a níže do jasného, nového prostředí, podvědomě toužily po domově a nevěděly kudy kam. Byly tak lehounké, že každý něžný závan je rozvířil, proto se pevně držely u sebe, aby zůstaly pohromadě.
„Nejprve musíte mít košilky, vy malí naháčci! Tady jsou pro vás,“ řekla světlá mlžná víla, která se k nim přiblížila.
Malé duchovní zárodky se poslušně zahalily do jemných závojů bytostnosti, které jim byly darovány. Pak přišlo nádherné probuzení. A pak už se mohly postupně postavit na svoje malé nožky. Pozvolna se staly podnikavějšími a začaly vycházet na objevitelské cesty. Kolem nich i pod nimi se v jemnohmotné říši tu a tam vynořovaly překrásné pestrobarevné paprsky, které jim zněly jako hudba, zvědavě jim zárodky spěchaly vstříc. Dva z nich se trochu opozdily, protože jednomu z nich bylo zima. Proto si oblékl další košilku.
„Poslyš,“ řekl radostně překvapen ke svému sousedovi, „mohu teď mnohem lépe klesat, protože jsem těžší než ty! Mám toho víc na sobě.“
Druhý zárodek to pochopil a následoval příkladu prvního a tak se zárodky dostaly snadno a rychle o něco níže. Kolem nich se kmitl překrásný modrý paprsek.
„Takové šatičky bych chtěla!“ zvolala jedna dušička a hned ji modrý paprsek měkce ovinul.
„Chci mít raději prosté bílé šatičky,“ mínila druhá ostýchavě a byla ihned zahalena do bělostného jasu.
Tak putovaly níž a níže. Ta první dušička zachycovala každý barevný paprsek, takže její šatičky byly stále pestřejší a tmavší. Ta druhá zůstávala oproti tomu u krásné bělostné barvy, kterou si zvolila.
Cesta vedla jemnohmotnými vrstvami stále níž a i když se obě dušičky občas rozešly, protože ta první chytala všechna barevná vlákna na svoje šaty, vždy se přece zase sešly a byly pokaždé o něco větší a hutnější.
Proběhly mocnými houfy hvězd, viděly okolo sebe plynout pozoruhodné světy, veliká slunce a měsíce, kolem nich syčivě vystřelovaly komety, až jim z toho bylo úzko, ale táhlo je to neodolatelně dolů na zelenou louku.
Když na ní obě dušičky stanuly, zdálo se, že velká zavřená brána na konci louky ukončí jejich cestu. Tu z okénka vedle brány vykoukl malý mužík, bytostný strážce brány.
„Dnes tomu snad ani nebude konce,“ bručel, když je spatřil. „Tak jen pojďte dovnitř!“
„Kde to jsme?“ ptala se ostýchavě malá pestrá dušička.
„Neumíte číst?“ byla krátká odpověď strážcova, který ukazoval na portál brány.
Malí se číst nikde neučili, ale protože byli duchovními zárodky z ráje, věděli hned, když se podívali nad bránu, že velký nápis hlásal: „Vchod do hrubohmotných oblastí!“
Proklouzli kolem mrzutého malého strážce, který jim otevřel jen úzkou škvíru, jíž se museli protáhnout a pak zatáhl za provaz od zvonu, který byl upevněn vedle vchodu.
Kling-klang zaznělo to stříbrojasně a hned stál před maličkými jiný mužík, bytostný průvodce. Ten měl přívětivou tvář a s úsměvem si prohlížel nově příchozí.
„To je ale veselý barevný ptáček,“ řekl tomu prvnímu, „dej pozor, abys s tou barevnou nádherou šel za správnou barvou! A ty, bílá dušičko, buď vítána! Pojďte dovnitř, musíte si obléct kabátky, zde u nás by vám bez nich bylo zima.“
Malí se teprve teď odvážili rozhlédnout. Stáli pod velkými stromy, pod nimiž vedly pěkně upravené cestičky. Bytostný průvodce je vedl k obrovskému stromu, otevřel dveře z kůry a nechal je vejít. Uvnitř byla veliká místnost a na věšácích tam visely kabátky všech druhů a barev. Bílá dušička si ihned zvolila bílý teplý plášť, v němž vypadala jako velká sněhová vločka. Pestrá dušička se nemohla dlouho rozhodnout, žádný kabát nebyl podle jejích představ. Konečně si vybrala karmínově červený s pestrými nepravidelnými pruhy. Průvodci zesmutněly oči, když to viděl, pak šel pomalu kupředu a odpovídal zvědavým dušičkám na jejich otázky.
„Tam vpravo,“ řekl, „putují zvířecí duše. To je říše zvířat. Přímo před námi je oblast bytostného, kde se rodí gnomové, kteří se starají o kameny, skály a ušlechtilé kovy, dále pak elfové rostlin a skřítci travin. Ale my půjdeme doleva, tam, kam musí podle zákona jít všechny duchovní zárodky a kam již odešla spousta dušiček před vámi. I za ten krátký čas, co zde budete, uvidíte toho dost a dost. Toto jsou dědové elfů stromů.“
Malí se dívali téměř se strachem na věkovité obry se šedivými bradami, kteří na ně shlíželi z obrovitých stromů, když kráčeli pod nimi. Pak jim průvodce ukázal malé stromečky, ve kterých se probouzely k životu malí elfové. Ve velikých květech, které vůkol kvetly, dřímaly malé elfí děti. O ně se starali elfové, kteří se vrátili z hrubohmotnosti.
Byla to tak kouzelná podívaná, že se od ní nemohly dušičky ani odtrhnout.
Brzy však všichni tři došli až k východu z této krajiny a to znamenalo rozloučení s přívětivým průvodcem.
„Cesta vede dál na západ!“ zvolal ještě za nimi.
Dušičky brzy spatřily velký ukazatel cesty, bylo na něm napsáno: „Do pozemského.“
Zahnuly za vysokou zeď a najednou se ocitly uprostřed hotového blázince. Ze všech stran se na ně řítily postavy.
„Pojď s námi, pojď s námi!“ volaly a vábily, mnoho rukou se po nich natahovalo. Přes pestrou dušičku přehodila ihned nějaká krásná paní těžký hedvábný plášť a ukazovala jí bohatě zdobené zlaté šperky, po nichž se tato dušička chtivě natahovala. Nato ji odvlekla smějící se skupina pryč.
Bílá dušička se však úzkostlivě bránila všem doléhajícím postavám, neboť se jí zdálo, že jejich ruce mají strašlivé drápy a ze všech těch obličejů světélkují zlomyslné oči. Přitáhla si svůj sněhobílý plášť těsně k sobě a pospíchala středem davu tak rychle, že jí nikdo nestačil.
„Ne tak rychle, bílá dušičko,“ zvolal na ní přívětivý hlas a před ní stanulo krásné děvče. Položilo jí pečlivě kolem ramen bílou lehoučkou kožešinu a řeklo: „Jsem tvoje průvodkyně, můžeš mi věřit.“
Dušička se na ní podívala a zalila jí velká radost. Tiše vložila svou ruku do její a šly spolu dál.
„Kam se poděla pestrá dušička?“ tázala se děvčete.
„Podívej, tam stojí její průvodce,“ odpovědělo děvče a ukázalo na jinocha, který stál na okraji skály a smutně se díval dolů.
„Pestrá dušička ho nenechala ani přijít k sobě, vrhla se hned do náruče ješitnosti a ta ji teď vede k hrabivosti a lačnosti po zlatě. Kdo ví, kam až dojde, ponořila se už velmi hluboko do temna, její průvodce bude muset dlouho čekat, než jí zase uvidí.“
Bílá dušička smutně vzhlédla a zeptala se: „Proč jste ji nezadrželi?“
„Každá dušička má svobodnou vůli. My ji můžeme pomoci jen tehdy, když si zvolí cestu k dobru. Velmi usilujeme o to, pomáhat příchozím, neboť pro nás samotné je to pomoc, smíme stoupat s nimi. Když po putování na Zemi se sem vrátíš a tvůj plášť zůstane sněhobílý, budeš moci ihned odejít nahoru do světlého domova, po kterém všichni toužíme. A já tě pak budu smět následovat. Pak bude můj duchovní plášť také čistý,“ řeklo děvče a dodalo smutně: „zacházela jsem s ním předtím lehkomyslně, teď ho čistím neúnavnou službou. Podívej se však dolů, vidíš tam ten dům? To bude pro tebe správný domov.“
Bílá dušička se zahleděla dolů. Uviděla zahradu plnou květů a světlý dům s velkou terasou. Na ní seděli v milém rozhovoru dva mladí lidé, muž a žena.
Dušičku náhle prostoupila touha. Táhlo jí to neodolatelně k mladé ženě, ze které zářilo čisté světlo. Přiblížila se a vznášela se nějakou dobu kolem mladých lidí a potom se usadila pod srdcem mladé ženy.
V tu chvíli se mladé paní začaly kutálet po tvářích slzy radosti. Uchopila svého muže pevně za ruku. Jasně cítila, že k nim přišla něžná, čistá dušička….