Křišťálová koule
Marie Halseband
Za Evženií tiše zapadl tmavý závěs. Stála v malé místnosti, jejíž strop i stěny byly pokryty tmavou látkou. Ani okno tam nebylo. Pokojem se rozlévalo matně světlo a osvětlovalo velkou křišťálovou kouli, která stála uprostřed pokoje na kulatém mramorovém stolku, zatímco ostatní okolí tonulo ve tmě.
Koule opalizovala a zdálo se, že do sebe vstřebává světlo. U stolu stála židle. Evženie k ní přikročila a posadila se. Copak jí asi dnes pozoruhodného profesor předvede?
Již hezkých pár měsíců ji poutala zvláštní náklonnost ke známému učenci, kterého kdysi – sama badatelka – upozornila na astronomickou změnu Vegy. Starého pána tato žena upoutala, jelikož projevila tolik zájmu o jeho práci a Evženie zase byla plná obdivu k vynikajícímu muži s bohatými vědomostmi a neotřesitelnou vírou v Boha.
Dnes jí starý pán přivítal slavnostně a vyprávěl jí o svých nových objevech. Měli by vyzkoušet zvláštní účinky objevených paprsků.
„Chcete mi při tomto pokusu pomoci?“ zeptal se jí a ona ráda přivolila. Nyní seděla na pohodlné židli a naslouchala hlasu profesora, který experimentoval na ní na malé galerii, kterou nemohla vidět. Jeho hlas zněl zřetelně a blízko, když vysvětloval: „Dívejte se do křišťálové koule, milá přítelkyně. Nebudete mít strach z nových paprsků?“
Evženie to s úsměvem popřela.
„Uvidíme,“ řekl starý pán, „v žádném případě vám nemohou uškodit, stojím nad vámi a reguluji svými přístroji přesně jejich přívod. Přivedu paprsky z noční oblohy a povedu je do křišťálové koule, kterou si musíte představit jako druh Geislerovy trubice. Mohu zapnout silněji nebo slaběji. Dávejte pozor!“
Evženie viděla, že koule zářila jasněji a světélkování skla zesílilo. Zdálo se, že svítily především fialové a zelené paprsky, které se shlukovaly uvnitř koule. Tu a tam proudily paprsky hned jasněji hned matněji a právě tak měnily intenzitu barev.
„Nevím,“ řekla a položila si ruce na spánky, „ale zdá se mi, jako bych slyšela melodické zvonění, když barvy zesilují.“
Shory zazněl tichý smích a pak řekl profesor očividně spokojený: „To jste už zaznamenala? Tedy porozumíte i mému pokusu. Neboť, milá paní Evženie, k tomu patří i jemný cit a já mám radost, že jsem to u vás správně vytušil. Podívejte se do koule!“
Mladá žena uposlechla a pozorně se dívala. Teprve teď zpozorovala nahoře v kouli otvor a uvnitř dutinu, ve které se shromažďovala energie paprsků. Zase zaslechla tiché zvonění jako vzdálenou hudbu a teď uviděla kouli naplněnou mlhou.
Jemná mlha se pomalu rozplývala a nyní bylo možno rozeznat zřetelně obrazy. Evženie viděla sebe samu, ale nebyla v místnosti sama. Kolem ní proudilo množství postav – vážné, škaredé, krásné i groteskní hlavy, které se jedna přes druhou vynořovaly. Přibližovala se k ní zvláštní zvířata. Pitvorně se ušklebovala a jedna tlustá hnědá ropucha jí pomalu lezla na záda. Domnívala se, že cítí její studené slizké tělo. Bezděčně se ji snažila setřást a projevila hlasitě svoji ošklivost. Okamžitě se shory ozval uklidňující hlas:
„Podívejte se bez bázně dovnitř, to je první krok do jemnohmotnosti, který jste udělala. Viděla jste myšlenkové formy. Jsou ještě poměrně neškodné a přece vás postrašily.“
Evženie překonala leknutí a dívala se zase do koule. Viděla podivuhodné útvary, které ji obklopovaly a zjistila, že jsou k ní připoutány jemnými vlákny. Se zájmem prohlížela různé útvary. Tu uviděla malou šedivou postavu, která se pomalu odpoutávala od jejího krku. Silně se ulekla a šedivá postava se změnila v obludu, která k ní ihned přilnula tak těsně, že Evženie nemohla ani dýchat. Takový měla strach.
„Jistě jste se ulekla,“ řekl laskavý hlas shora, „visí na vás fantom strachu a škrtí vás. Napijte se limonády, stojí vpravo vedle vás a pak odhoďte každou myšlenku strachu daleko od sebe.“
Evženie sáhla poslušně do tmy a nalezla sklenici a karafu. Obsloužila se a opřela se vyčerpaně o opěradlo. Trvalo to dost dlouho, než se odhodlala znovu se podívat do koule. Uviděla, jak se fantom strachu pomalu ztrácí a mizí z jejího krku v mlze.
Dýchalo se jí teď dvojnásob volněji, vesele se protáhla a potom zjistila, že také ostatní ošklivé útvary od ní ustupují a blednou, aby udělaly místo pěknějším. To Evženii povzbudilo, neboť již pochopila, že je v její moci přivolat dobré nebo zlé a dívala se už nebojácně na nehezké útvary, které číhaly v pozadí.
„Nyní jste připravena jít dále,“ zazněl profesorův hlas. „Teď se podívejte na svět. Ukážu vám myšlenkové formy nejmírnějšího druhu.“
Ukázal jí líbezný obraz: malý mlýn na zurčícím potůčku, opodál pár selských stavení. Lidé seděli přede dveřmi nebo postávali v malých skupinkách, užívajíce mírného letního večera. Ale jak to vypadalo kolem nich, co všechno na nich viselo a ulpívalo, co vlekli za sebou? Malá vesnická cesta byla přeplněna přízraky. Tu lezli podél domů červi, špinaví a strakatí, zde sedělo cosi ošklivě číhavého s liščí hlavou, tu se plížila vyzáblá postava ženy s ptačí hlavou a vystrkovala jízlivě svůj rozeklaný jazyk. Šeredné bytosti se širokýma nohama, s plovacími blánami mezi prsty, skákaly s pleskotem od jednoho vesničana k druhému, rozevíraly široce své žabí tlamy a zlomyslně po sobě šilhaly mrtvýma očima.
Evženie vydechla, když uviděla skupinku hrajících si dětí a u nich jen světlé, veselé fantomy, které zasypávaly děti květinami nebo do nich škádlivě strkaly a cuchaly je.
„Mohlo by to být zajímavé,“ řekla odvracejíc se, „kdyby to nebylo tak odpuzující a protivné.“
„Ano,“ odpověděl její starý přítel, „kdyby lidé viděli, co si sami na sebe nakládají špatnými nebo jen lehkomyslnými myšlenkami, byli by opatrnější. Nastavím nyní jinou intenzitu, pak uvidíte démony.“
„Démony! Což opravdu existují?“
„Ano, jsou to útvary, které vznikají z citů lidí, tedy z působení jejich duší, jako jsou nenávist lakota, chtivost, vražda a jak se všechny jmenují. Jedním slovem – vypuštěné peklo!“
Evženie se zhrozila.
„Ó, prosím, nechci je vidět, prosím, ušetřte mne těchto strašlivých obrazů!“
„Jsou strašné,“ připustil profesor, „před několika dny jsem se podíval na hlavní ulici našeho města a musel jsem zaplakat. Necháme být to příšerné, podíváte se raději na něco jiného, moje nejnovější vymoženost – bytostní. Našel jsem sice jen začátky a musím vás poprosit o váš názor.“
Kouli osvětlilo překrásné žluto-růžové světlo. Šumělo a kypělo to v ní jako moře při západu slunce. Pak ustal pohyb a objevila se krajina, čisté jezero. Na jeho břehu stály košaté vrby, poblíž byl nádherný starý dub, pak daleké zelené louky plné květin a keřů. Vrby se nakláněly k sobě, v nich se rýsovaly staré obličeje, obklopené rozježenými vlasy a zdivočelými vousy. Jezero se hemžilo miliony živočichů od maličkých zárodků až po velké ryby a voda se vlnila laškujíc s nimi. Louka byla přeplněná nejpestřejším životem. Motýli, včely a elfové se koupali ve slunečním svitu, mezi brouky a kobylkami se šourali kořenoví a bylinkoví mužíčkové. Starý dub sahal hněvivě půltuctem svých paží po veverce, která rozpustile pohazovala jeho zralými plody. Ze skály na břehu jezera vykukoval zvědavý zvětralý obličej.
Nahoře tiše zadrnčely přístroje. Profesor sešel po točitých schodech dolů a rozsvítil světlo.
„Vidíte, jak všechno žije?“ ptal se. „Bytostné se podobá útvarům, vzniklým z ducha člověka a člověk prochází bytostným na své cestě ze Světla a zpět ke Světlu.“
„Odkud to všechno víte?“ divila se Evženie.
„Já nic nevím, milá přítelkyně, ale čerpal jsem z pramene, který se nemýlí. Paprsky jsem objevil již před několika měsíci a použil jsem je ke snímkům na mnou vyrobených citlivých deskách. Stálo to mnoho námahy a když se podařil první pokus, stál jsem bezradně před útvary, jež byly vidět na deskách. Nové pokusy přinesly tytéž nevysvětlitelné výsledky. Že jsem vyfotografoval myšlenkové útvary a démony, to jsem věděl až po přečtení knihy Božího vyslance. Jako by mi spadly šupiny z očí. Ihned jsem mu napsal a s jeho pomocí a pod jeho vedením jsem pracoval dál. Teprve teď jsem uspěl. Co jste viděla byly filmové snímky posledních týdnů.“
„Ale můj vlastní snímek?“ ptala se Evženie.
„To je moje poslední práce,“ odvětil starý pán, „mohu teď paprsky libovolně chytat a vysílat a dělat snímky všeho živého cca jeden kilometr dokola. Vy, paní Evženie, jste můj první objekt a já jsem díky vám zjistil, že také tento pokus se zdařil.“
Evženie se cítila podvedena. „Co jsou to za zvláštní paprsky, jež jsou schopny fotografovat myšlenky lidí?“ zeptala se.
„Myšlenkové formy,“ upřesnil profesor. „Každý pocit člověka vytváří formu, která pokud najde potravu skrze stejnorodé formy, vyroste. Nenajde-li jí, tedy zajde. Kdyby byli na světě jen lidé dobrého chtění, muselo by peklo zmizet.“
„Tomu ještě úplně nerozumím,“ řekla zmámená Evženie, „ale že si my lidé sami tvoříme tuto smutnou společnost, to jsem viděla.“
„Ano a můžete proti tomu působit, když budete chtít. Doufám, že tento malý lapač paprsků přinese lidstvu požehnání, pomůže mu objasňovat Slovo Boží přinesené Synem Člověka, které bude sotva úplně pochopeno i přes jednoduchost slovního vyjádření. Pravdu z vyřčeného můžeme jen vyciťovat.“
„Kdo je Syn Člověka A o kterém Božím Slovu mluvíte?“ ptala se Evženie.
Starý pán vzal její malou chladnou ruku do svých dlaní a zadíval se do jejích úzkostlivě tázavých očí. Uviděl hluboké duševní rozechvění mladé ženy a řekl svým klidným teplým hlasem:
„Cítíte jistě i bez odpovědi, že to, co jsme směli nyní prožít, mohl objasnit jen ten, kdo je poslán Bohem. A tak i já mohu své dílo dokončit jen s jeho pomocí. Ten, který stojí ve vůli Boží a z něhož proudí na tuto Zem paprsky soudu, ten, který přinesl Slovo Boží svým Poselstvím Grálu, jen tento muž může být vyslancem Božím. S ním je síla, moc i sláva Věčného.
