Napsal Marie Halseband
Kategorie: Marie Halseband
Zobrazení: 800

Cizí  host

 

Marie Halseband

 

Odkud bere to dítě takové zlomyslné nápady?“ pomyslila si zkormoucená matka plná starostí a smutně se dívala na malého hříšníka, který seděl zarputile v rohu místnosti. Paní Regina se odvrátila a šla do vedlejšího pokoje, aby se podívala na svou malou dcerušku, která ležela v postýlce se zavázanou hlavičkou a ručkama. Bratr ji shodil ze schodů.

Zatímco matka seděla u zraněného dítěte a utěšovala je, lámala si hlavu, čím to je, že chlapce mohou napadat takové zlé myšlenky. Co vše už tento její synek provedl, týral zvířata a vymýšlel samé zlomyslnosti, aby i dospělé poděsil.

Včera dostal prvně strašný výprask od otce, protože nastavil nohu staré nemocné žebračce.

Zdálo se, že výprask způsobil, že byl pak ještě horší, neboť poté, co odešel otec z domu, shodil z kamenných schodů malou sestřičku, když ho chtěla utěšit. Tato příhoda byla o to nepochopitelnější, že až dosud svou divokost vůči malé dívence krotil. Na rozezlenou otázku paní Reginy, jak to mohl své sestřičce udělat, přišla trucovitá odpověď: „Aby měl táta o ni strach.“

Paní Regina se namáhala synkovi porozumět, bezděčně vzpomínala na první roky svého manželství a na dobu jeho narození. Hrdý, sebejistý muž, který si ji přivedl do svého domu, ji hýčkal, ale také jí poroučel, neboť ji pokládal za příliš mladou, aby samostatně zastala všechny povinnosti paní domu.

Regina se jen pomalu sžívala se stylem života ve staromódním velkém domě. Až teprve při očekávání prvního dítěte získala pocit domova.

Dítě ale zemřelo brzy po narození, mladá žena se pomalu tělesně zotavila, ale zůstala delší čas sklíčená a zádumčivá.

Pak se u nich ohlásila návštěva, vzdálený mužův bratranec. Její muž se těšil na tohoto zvláštního hosta, ale mladá žena se ulekla, když ho spatřila. Na tmavém, hubeném muži s pichlavým pohledem bylo něco nepříjemného, ba děsivého. Když o tom se svým mužem v prvním návalu vzrušení mluvila, vysmál se jí – vždyť o mnoho let starší bratranec byl odjakživa svérázný člověk. Byl dlouho v tropech a mezi domorodci jistě nežil jako světec. Ale to bylo už dávno. Ať tedy není Regina dětinská a pošetilá.

Přes dokonalou zdvořilost bratrance vůči ní, se nezbavila úzkosti, i když o tom již nemluvila. Snažila se ale pokud možno se mu vyhnout.

Brzy poznal její nechuť k sobě a zdálo se, že mu to dělá radost. Očividně se snažil Reginu potkávat. Často se v zahradě znenadání proti ní vynořil zpoza keřů, či se jeho vyzáblá postava nečekaně před ní objevovala na temných schodech. Přibližoval se neslyšně a když jednou tiše vykřikla leknutím, s úklonou potěšeně poděkoval.

Poznenáhlu byla mladá žena tak bázlivá, až to bylo manželovi nápadné, ale přičítal to Regininu stavu, neboť opět čekala děťátko. A když se před ním ještě jednou zmínila o svém strachu, mrzutě jí to vytkl. Byl bratrancem, který to s ním uměl, příliš nadšen, než aby vzal projevy své ženy na vědomí.

Reginin strach se stupňoval, sotva se již odvažovala jít sama tmavými chodbami a byla stále napjatá, že se ten strašný muž znenáhla objeví.

Jednoho horkého letního dne seděla tiše v zahradě a pozorovala, jak v její blízkosti dovádí její malý psík, který vyciťoval vůči bratranci stejný odpor jako jeho paní a s kňučením se odplížil, kdykoliv se k němu muž přiblížil. Když teď uslyšela z křoví náhlé zakňučení, viděla, že se ten protivný host blíží. Hned nato psík hlasitě zavyl. Než se stačila pohnout, stál bratranec před ní. Držel psíka vysoko za zadní nohu a hodil jí ho vyjícího do klína. Mladá žena viděla před sebou jeho vyzáblý obličej, zpitvořený výsměchem. Zahrada se jí začala točit před očima, hrdlo měla stažené hrůzou a v tomto okamžiku ucítila první pohyb dítěte. Prošel jí tělem jako silná bolest a ona omdlela. Tak ji brzy našel její manžel.

Mnoho dní ležela v horečkách. Z jejích zmatených řečí nezadržitelně zazníval strach a hrůza. Lékař požádal proto manžela, aby bratrance poslal pryč a teprve potom se vrátil do Reginina života konečně klid.

Narodil se malý Ludvík a o dva roky později jeho sestřička. Regina rozkvetla štěstím.

Pak nastaly starosti s chlapcem. Čím byl starší, tím ošklivěji se projevoval jeho charakter. Matce připadal často jako cizí, občas v něm propukala krutost, která Reginu děsila. Bylo to ještě vůbec její dítě? Přísné otcovy tresty vyvolávaly u chlapce vzdor, ale naprosto žádnou snahu o polepšení.

Právě dnes se na ni Ludvík podíval tak podivným pohledem, že ji až zamrazilo.

Tento pohled jí připomněl cosi strašného. Jak si teď vybavovala minulou dobu, bleskla jí hlavou vzpomínka – právě tak se na ni tehdy podíval ten manželův bratranec!

Třesoucí paní zvedla a šla plna neklidu ke dveřím. Mohla být duše dosud nenarozeného dítěte ovlivněna tím strašným mužem? Hnalo ji to k Ludvíkovi, musela vidět jeho obličej. Seděl ještě v téže pozici, v jaké ho opustila. Šla potichu k němu, položila mu ruku na hlavu a zvedla ho. Dívaly se na ni  nešťastně milé plaché oči, objal matku a začal hořce plakat. –

 

Přešla léta. Paní Regina ovdověla. Provdaná dcera žila daleko od ní. Tak jí zůstala spousta času na syna Ludvíka, jenž jí přinášel jen starosti. Co všechno prožila s tímto hochem! Ve škole neměl žádné kamarády. Učitelé se k němu chovali cize a spolužáci se ho stranili, nevěřilo se mu. To Ludvíka přirozeně dráždilo a tím víc prováděl různé špatnosti. Všichni psi a kočky z okolí se mu vyhýbaly. Sestry si sotva povšiml, byl rok od roku horší a uzavřenější. Jen zřídka se po provedeném zlém činu vrhl matce do náruče a vyplakal se. Potom byl po nějakou dobu mírnější a přístupnější, až ho zase uchvátila nová vlna zla.

Ve škole přece jen Ludvík získal jednoho přítele a došlo k tomu za dosti zvláštních okolností. Jeho přítelem se stal jemný, tělesně postižený chlapec se zkřivenou páteří, který byl ve třídě teprve krátkou dobu. Spolužáci si ho dobírali a škodili mu. Ludvík se o něho nestaral. Jednoho dne však viděl, jak ho silnější spolužák velice bije a jen tak z rozmaru a chuti rvát, mu skočil na pomoc, neboť tento spolužák byl jeho starý nepřítel a proto ho surově zbil, až zůstal ležet.

Ludvíkovi to vyneslo všeobecné rozhořčení, školní tresty a postihy. Přesto Richard, i když byl zděšen jeho surovostí a divokostí, visel na něm od té doby celým srdcem. Ludvík si z toho dělal posměšky, ale malý hoch se tím nedal odradit. Pozvolna získával na Ludvíka jakýsi vliv a často ho odradil od zlých činů. Jistě, jenom od některých, neboť jakmile ho „posedl zlý duch“, nebyl ničemu jinému přístupný. Tak to šlo po celá studentská léta. Co stížností přicházelo z města, ve kterém studoval, a přesto Richard, jeho věrný druh, ho neopouštěl. Jednou to dokonce Ludvíkovi vyneslo ponižující trest, neboť při jedné rvačce se nechal naplno strhnout brutalitou.

O několik let později si přivedl Ludvík mladou nevěstu. Paní Regina děkovala Bohu a doufala, že to jemné hezké děvče bude mít na něj dobrý vliv.

Všechno vypadalo dobře i přes počáteční nedůvěru rodičů nevěsty.Ludvík se ucházel tak přirozeně a zvolna o jejich náklonnost, že zapomněli na jeho ošklivou pověst.

Jednou si mladí manželé vyjeli na obhlídku lesa, který přikoupil tchán ke svému statku. Kůň se Ludvíkovi cestou plašil a pak odepřel poslušnost. Ludvíkův obličej byl v tu chvíli jako z kamene, pak začal s koněm zacházet zle. Bil ho bičíkem, zarýval mu ostruhy do boků, točil s ním na místě, prudce jej strhával a vůbec nedbal na Ritino zděšené volání.

Mladá paní jela domů sama, a když se Ludvík později vrátil se zakrvaveným a vyčerpaným koněm, stál jeho kočár i s kufry připraven k odjezdu. Tchán ho zavolal do své pracovny a stroze mu řekl, že by nikdy nebyl dal svou dceru člověku, který se vůbec neumí ovládat. Ludvík by ho byl nejraději zaškrtil, jenom s námahou se donutil k odchodu, beze slova si sedl na kozlík svého kočáru a odjel.

 

Paní Regina se ulekla, když večer přijel. Bez pozdravu odešel do svého pokoje a zamkl se v něm. Zůstal tam celý příští den a bylo ho slyšet, jak bez oddechu chodí sem a tam. Následujícího dne klapaly zásuvky a skříně, potom sháněl Ludvík kufry a žádal večeři. Regina k němu nešla, dostala mezitím dopis od mladé paní, v němž byla seznámena se stavem věcí. Zdalipak ho vyléčí bolest ze ztracené lásky?

Jako za pokyn z nebe považovala paní Regina telegram od Richarda. Prosil v něm Ludvíka o schůzku. Ihned poslala telegram do synova pokoje a brzy na to přišel Ludvík, poprvé od svého návratu, dolů k ní.

„Pojedu s Richardem autem na cesty,“ řekl. „Bude to trvat delší dobu, maminko.“

Paní Regina se dívala do pohublé tváře svého syna a souhlasně přikývla. „Udělá ti to dobře,“ odpověděla klidně. –

 

Už to bylo téměř dva roky, co nebyl doma. Povětšinou přicházely od něj jen strohé lístky. Jenom Richard psával obšírněji, chválil svého přítele a popisoval, jak se Ludvík přemáhá a že doufá, že se úplně zbaví své „zlé posedlosti“.

Potom přišel jednoho dne od Ludvíka nesrozumitelný dotaz: „Kdo byl v tvé blízkosti než jsem se narosil? Jaké lidi jsi měla kolem sebe?“

Paní Regina přemýšlela, jak má na tento neobvyklý dotaz odpovědět. Bezděčně mu vypsala ve svém dopise vzpomínky na první roky svého manželství a seznámila svého syna s celým utrpením, které jí připravil otcův bratranec.

A zase odpověď dlouho  nepřicházela. Během týdnů a měsíců docházely jen krátké pozdravy. Až konečně přišel dlouho očekávaný dopis. Tu se roztřásly staré paní ruce, jen co uchopila objemnou obálku. Usedla ve svém malém pokoji, otevřela dopis a četla:

„Moje milovaná maminko! Ty která jsi neustále hledala porozumění tam, kde nemohlo být pochopeno, k tobě přicházím jako tvé dítě, jako člověk, který chce ještě jednou začít svůj život, začít znova, abych jej vyplnil dobrem. Teď vím, kde jsem chyboval. Znám příčiny a mohu proti tomu bojovat. Byl jsem pro tebe zlý „cizí host“, dobrá maminko, a přece jsi mne ty sama pomáhala přitáhnout k sobě svým strachem před otcovým bratrancem.

Jednou jsem tě slyšel říci otci krátce před jeho smrtí: „Zdá se, jako by v tom chlapci byly dvě duše, jedna dobrá a jedna zlá.“ Na tento výrok jsem nikdy nezapomněl. Dnes vím, že v těle může přebývat jen jedna duše. Ve mně vězí jedna zlá, zatížená duše, jež hledá spásu a chtěla by znovu vzhůru ke Světlu!

A tuto cestu ke Světlu jsem teď našel, maminko! Richard, můj nejvěrnější přítel, mně jí ukázal. Dal mi knihu, kterou s tímto dopisem vkládám do tvých rukou. Pomáhal mi neúnavně, když to staré zlé ve mně chtělo znova vystoupit. Napřed jsem na tebe, moje dobrá maminko, zanevřel, protože jsi moji ošklivou duši přitáhla a přivedla na svět, teprve později jsem pochopil, že ti za to musím mnohokrát děkovat. V pozemském životě mohu konat dobro a tím stoupat výše, mnohem rychleji mohu uvolňovat osudové nitky, pakliže opravdu chci.

Od té doby, co se mne dotkla svatá ruka Syna Člověka, stal jsem se jiným. Chtěl jsem původně jít hned potom za tebou a vyprávět ti o té milosti. Ale pak jsem si řekl: napřed se musím osvědčit a ukázat, že mé polepšení je trvalé. A to chci prokázat srdcem i skutky.

Pracuji odnedávna v Richardově továrně a jsem šťasten v namáhavé a povzbudivé činnosti. V neděli chodíme do hor a častým naším cílem je Svatá Hora, místo, kde jsem začal svůj nový život.

Richard má překrásného airdala, který ke svému pánu nikoho nepřipustí a – považ – ten pes na mně visí a má mne rád, mne, který jsem dosud každé zvíře jen týral. Vůbec, maminko, vládne ve mně láska, kterou jsem, kromě tvé, stále trvající lásky, nikdy nepoznal a často po ní bolestně toužil. Tento hlad po lásce, o kterém jsem se domníval, že jí opovrhuji, byl také jedním z důvodů zesilování zloby ve mně. Tehdy jsem přišel vždy za tebou, abych se vyplakal a litoval všeho zlého. Bylas vždy mým dobrým duchem, ty a Richard! A ještě někdo – Rita! Psal jsem jí, prosil ji o odpuštění a poslal jsem jí Poselství. Odpověděla – a maminko, snad k ní povede také cesta pomocí Grálu. Ale to je ještě daleká budoucnost, napřed musím vám všem svoji vnitřní proměnu dokázat životem, abych si zasloužil vaši důvěru.“

 

Paní Regině poklesly ruce s dopisem, řádky se jí rozplývaly před očima. Dlouho seděla se sepjatýma rukama a dívala se závojem slzí do jasného jarního nebe. Její srdce bylo přeplněno světlem a štěstím, a i když nemohla všemu rozumět, jedno cítila – nekonečnou dobrotu a všemohoucnost Pravěčného.

Pomalu sáhla po požehnané knize. V ní nalezne odpověď na všechny otázky svého nitra.