Napsal Marie Halseband
Kategorie: Marie Halseband
Zobrazení: 831

Věrný  sluha

 

Marie Halseband

 

Před ložem starého muže stanula smrt. Její krásný obličej se usmíval, její velké perutě ovívaly chladným vzduchem lože nemocného. S vlídným pozdravem přistoupila blíže. Starý muž vztáhl k ní obě ruce, k němu přišla smrt jako přítel.

„Hned, hned půjdu s tebou, milá,“ řekl vztyčuje se, „chci se jen ještě rozloučit.“

Sáhl na stůl a pohladil knihy, které tam ležely. „Znáš je přece,“ mluvil při tom dál, „byly tím nejlepším, co jsem měl. Moje žena a já jsme se jimi uzdravili. Teď půjdu šťastně Světlu vstříc. Ale bylo to zde na Zemi pěkné, neboť jsem mohl sloužit Synu Člověka.“

Pohladil láskyplně zlatý kříž, který měl na krku. „Nikdy nepochopím, jak jsem si zasloužil, že si vyvolil právě mne, prostého člověka, abych jeho Slovo přinesl do kruhu mých známých a přátel. A nepřestal jsem mu za to neustále děkovat věrnou prací. Nazýval jsem Svatou knihu svojí kouzelnou hůlkou, protože mi otvírala srdce lidí a ukazovala, jakými byli niterně.“

Starý muž chvíli přemýšlel a pak řekl ostýchavě: „Snad bychom mohli jít okolo míst, kam jsem směl přinést Slovo, abych mohl podat zprávu svému Pánu, když teď k němu jdu.“

Smrt souhlasně přikývla a odvětila: „Doprovodím tě jen ke dveřím, příteli. Pak můžeš jít kam chceš.“

Starý muž se bez námahy zvedl z lože a chtěl se obléknout. Překvapen viděl, že už má na sobě krásný bílý šat a na srdci mu zářil velký zlatý kříž.

„Nezapomeň na svou kouzelnou hůlku,“ usmála se smrt.

Starý muž sáhl rychle po knize, zmizela. Místo ní ležela na stole hůlka, jasná a svítící jako měsíční paprsek. Vzal ji s radostí do ruky a vykročil po boku smrti ze dveří.

Ve vedlejším pokoji seděla jeho žena v lenošce a únavou mnoha probdělých nocí dřímala. Muž ji jemně pohladil po šedivé hlavě. „O tebe se nemusím bát, má ženo,“ řekl měkce, „máš tu nejlepší útěchu. A brzy půjdeš za mnou.“

Tiše se svou hůlkou dotkl jejího srdce a stará paní se ve spánku usmála. Když starý muž vzhlédl, byla smrt pryč.

Nyní šel sám tichými zšeřelými ulicemi malého města a přece mu bylo jakoby jej vedla laskavá ruka. Tu k němu zazářilo matně osvětlené okno, nahlédl dovnitř. Ve světnici seděla starší paní, přítelkyně jeho ženy. Před ní na stole ležela otevřená kniha a vedle ní její brýle. O sepjaté ruce se opírala její hlava.

Na starém obličeji ležel tichý mír, klid a spokojenost naplňovaly místnost a v jejím srdci hořelo malé jasné světélko. Starý muž spokojeně přikývl. Na rozloučenou pohladil svou hůlkou světélko, které ihned vzplálo a hořelo teď jasným plamenem. Pak šel dále.

V dalším pokoji, do kterého nahlédl, bydlel mládenec, který často přicházel v neděli k němu a jeho ženě. Zpočátku přirozeně ze zvědavosti, neboť starý muž byl v továrně považován za podivína, protože byl úplně jiný než jeho spolupracovníci. Stále byl přátelský, neúnavný, stále pln radosti, pomáhal radou i skutkem aniž se vnucoval. Tak jej vedla síla Grálu a odlišovala ho od masy ostatních pracujících. Z jedné návštěvy se brzy vyvinulo srdečné přátelství. Svaté učení padlo na úrodnou půdu. Teď viděl starý muž, jak se mládenec obírá smutnými myšlenkami, vzpomínal na otcovského přítele, kterého ztrácí.

„Ty už budeš moci jít dál sám,“ řekl starý muž a dotkl se ho hůlkou.

Jasně zazářil plamen Božího Slova v srdci mládence a starý muž šel vesele dál.

Obyvatelé dalšího domu se svaté knize posmívali. Vážně napřáhl starý muž ke knize svou hůlku. Vyšlehla jiskra a hned nato stál nad domem temný hrozivý mrak.

„Ano,“ řekl muž, odcházeje dále, „všechno se musí na Slově soudit, praví Pán.“

Zase jeden dům, do kterého proniklo Svaté učení, ale jeho obyvatelé byli vlažní a zůstali nerozhodní. Muž právě vstoupil do kuchyně. „Jest mrtev,“ řekl ke své paní a posadil se. „Právě jsem tam byl.“ Za chvíli dodal: „Byl to vlastně opravdový kamarád.“

„Nyní může vidět, zda je to na onom světě tak, jak nám o tom vyprávěl. Jak to nese jeho paní?“ zeptala se žena.

„Velkolepě. Stála tiše u mrtvého těla, kterého se nesměla dotknout jiná ruka, než její.“

„Kde bere ta stará křehká žena tolik síly?“ ptala se udiveně.

„To jsem se také ptal a ona mlčky ukázala na svůj kříž. Marto, nemyslíš, že bychom to měli ještě jednou zkusit se čtením?“

Paní přikývla.

„Nechali jsme toho, protože jsme byli vždycky večer tolik unavení po denní práci,“ zamýšlela se, „ale to starý pán neuznával. Tak došlo k první nesrovnalosti mezi námi a ním. Ale přines knihu, děti jsou již v posteli, dnes máme čas.“

„Doufejme, že vytrvají,“ pomyslel si starý muž a radoval se. Dotkl se jich svou hůlkou a viděl, jak v nich zesílila vůle k dobrému.

Tak procházel starý muž dále ulicemi a navštívil všechny domy, do kterých směl zanést Boží milost a dotýkal se jejich obyvatel svojí hůlkou. Těšil se z toho, když mohl dát světelným plamínkům čerstvou sílu a byl smuten, když vše zůstalo temné nebo se dokonce nad některými stahovala bouřlivá mračna.

Nyní bylo vidět malý, jasně osvětlený dům. Starý muž se bolestně zatvářil. V tomto domě bydlel jeho syn který mu většinou připravoval jen bolest. Chtěl se naposledy podívat dovnitř a rozloučit se. Až ven bylo slyšet hlasy. Malou místnost, ve které seděl jeho syn se svou ženou, prostupovaly zlé záchvěvy.

„Měls ho navštívit dříve,“ řekla žena.

„O to se nestarej!“ odsekl hrubě muž.

„Byl k nám vždy dobrý, až ….“

„Až udělal ten nesmysl,“ přerušil ji muž. „Ne, člověk se přece nemůže ve všem nechat tyranizovat těmi starými lidmi. Proč jsi nešla se mnou k matce?“

„Nechtělo se mi.“ Odsekla chladně žena. „Co mám společného s tou starou ženou? Stále mi chce jen ukazovat, jak se má žít podle nového učení a při tom vyšly najevo její staromódní názory. Ale teď jí to už není nic platné.“

„A přece!“ zvolal muž. „Nesmíš o ní tak opovržlivě mluvit, je i dnes tak tichá a vyrovnaná jako dříve. Tak by to mělo vypadat i u nás!“

„Tatínek také nikdy nechodil do hospody,“ řekla žena vznětlivě.

„A maminka se stále starala o čistotu bytu a pečovala o jídlo, místo aby šla do kina!“ vrátil jí to. Oba stáli proti sobě plni zášti.

Starý muž se odvrátil a aniž by jim věnoval jediný pohled, napřáhl svou hůlku proti domu. Zasyčelo to, jako když se ponoří žhavé železo do vody. Starý muž viděl už dost a opustil město.

„Nechceš nic vědět ode mne?“ zeptal se nyní srdečný mužský hlas. Vedle starého muže stála zářivá postava a on ihned věděl, že je to jeho vůdce.

Provázím tě od okamžiku, kdy tě opustila smrt,“ pokračoval, „ale teprve teď mne smíš vidět, poté, co jsi odložil poslední pouta, vížící tě k zemi. Nyní začíná tvoje velká cesta! Vzhůru, příteli, Světlu vstříc!“

Vznesli se vysoko nad pozemské a stále bez přestání stoupali. Když byl starý muž unaven, uchopily ho jemně ruce a mocně podepřely, takže jím proudila nová síla. Viděl okolo sebe kolotat neznámé světy, které se vynořovaly z nekonečnosti všehomíra jako ostrovy. Byly obydleny živoucími bytostmi, jež byly mnohem krásnější než pozemští lidé. Viděl podivuhodné stavby, které světélkovaly jako bílý kov mezi květinami a stromy neznámé krásy. Nakonec byl ze všeho toho nového a velkolepého tak přemožen, že zavřel oči. Svou hůlku pevně tiskl k srdci a odevzdal se do rukou svého vůdce. Konečně jej vůdce jemně posadil a oznámil: „Jsme na místě.“

Starý muž otevřel oči a dlouho se marně namáhal, aby snesl záplavu světla, která ho obklopovala.

„Ó, ty svaté Boží Světlo, jak jsi krásné!“ zajíkal se štěstím.

„Jsi rozechvěn, lidský duchu,“ řekl vůdce, „a to stojíš jen před vstupem do ráje.“

Nacházeli se v prostoru, podobném svatyni, jenž byl uzavřen obrovskou zlatou branou. Byla celá ze zlatých plátů, zdobených překrásně tepanými obrazci.

„Teď už musíš jít dále sám,“ řekl vůdce, „moje úloha je u konce.“

Starý muž poděkoval, přikročil k bráně a pokoušel se jí otevřít, ale marně. Ač se namáhal ze všech sil, těžké křídlo se ani nepohnulo.

„pomodlím se,“ pomyslil si a pozvedl sepjaté ruce, ve kterých držel svou hůlku. Jak pojednou zazářila! Podobala se té nejčistší vodě, ozářené slunečním paprskem. Zbožně přitiskl hůlku k srdci a pak se jí dotkl zlaté brány. Tu se vrata široce rozevřela a před ním ležel nádherný sál. Nesčíslné křišťálové sloupy nesly nebesky modrou klenbu. Pod ní putovali blažení lidští duchové. Láskyplně přistoupili ke starému muži a vedli ho rozechvělého dál.

Uprostřed sálu stál zlatý stůl a za ním seděla v drahocenném křesle svatá postava. Starý muž se vrhl k milovanému Vladaři a chtěl ho pozdravit. Ale pojednou se neodvažoval jít blíže, neboť zář paprsků kolem Imanuele mu vzala dech.

„Zde jsou tvé dobré skutky,“ pronesl teď hlas, který starého muže činil v jeho pozemském životě tolik šťastným a který mu zaplavil srdce vlnou radosti. Ale hned se bolestně ulekl.

„Pane,“ řekl pohnutě, „přinesl jsem s sebou jen to jediné, to co mi bylo nejsvětější a nejdražší – Tvé Slovo.“

Při tom položil hůlku na stůl. Boží síla Svatého Slova v hůlce vzkypěla tak, že jím byl sál přeplněn. Z hůlky se rozvinoval jeden zlatý list za druhým, až byl celý stůl pokryt jejich zářící nádherou.

„Zlaté a čisté jsem ti Slovo předal, zlaté a čisté jsi je zachoval a přinesl. Sluho věrný, vejdiž v radost pána svého!“

Řekl to Pán? Všechno kolem starého muže tonulo v nádherném proudu Světla. Jeho kolena poklesla, jeho oči přetékaly blažeností. A přece – až tehdy, když pohlédl do zářivých božských očí Imanuele, pochopil, že nalezl svůj věčný domov.