Zlatý anděl
Marie Halseband
Zlatý anděl stál na vysokém podstavci před vchodem na hřbitov. Díval se vzhůru k nebi a jeho obličej velebně a radostně zářil.
Všichni lidé, kteří přicházeli na hřbitov, museli jít kolem něho, ale žádný ho neviděl, žádný k němu nepozvedl zrak. Přesto měl anděl mnoho návštěv a mnoho radil i pomáhal, neboť duše zemřelých, kteří zde byli pochováni, ho viděly a přicházely k němu.
„Černý a temný bys měl být, ne zlatý,“ zabručel starý muž, kterého nesli v rakvi kolem anděla. „Jakoby to byla radost být pochován!“ S těmi slovy se mrzutě obrátil na druhou stranu, aby usnul.
„Poslyš, řekl jemný hlásek u nohou anděla a veselá kudrnatá hlavička se dívala nahoru, „u tebe je tak pěkně, smím tu zůstat?“
Anděl se sehnul k dítěti a zvedl ho nahoru. „Leť vzhůru, vstříc Světlu,“ řekl přívětivě, „tam je to mnohem hezčí, „a téměř okamžitě se vznášela mladá dušička k modrému nebi.
„Ach slečno,“ oslovila anděla jedna starší hubená postava, „hledám svou sestru a kanárka, moji světničku a mé dobré kafíčko. Kde to vše zůstalo?“ naříkala.
„To nemáš nic lepšího, co bys hledala?“ ptal se anděl.
Duše sklonila hlavu a posadila se bezradně a tiše na svůj náhrobek.
„To je neslýchané, jaká je tady tma!“ huboval hněvivý mužský hlas. „Kde to vlastně jsem?“
„Zemřel jsi,“ zněla andělova odpověď.
„I co, já jsem právě tak živý jako ty!“
„Jistěže žiješ,“ řekl anděl, „jen jsi opustil své pozemské tělo a musíš nyní pochopit, že se nalézáš na místě, kam patříš.“
„To bych rád, jen kdyby tu nebylo tak tma. Nemůžeš mi pomoci, aby bylo kolem mne světleji?“
Anděl svěsil svou krásnou hlavu a pak řekl: „Počkej trochu, dnes přijde vznešená návštěva. Každému, kdo usiluje ke Světlu, bude pomoženo.“
Nyní se kolem andělových nohou položily dvě paže a radostný dívčí hlas řekl: „Jen se na mne podívej, jsem najednou zase úplně rovná, můj hrb je pryč a mohu běhat bez berlí!“
Anděl se usmál: „To proto, že jsi své trápení trpělivě nesla a modlila se k Bohu. Zůstaň u mne sedět, dnes tě potká štěstí.“
Tu zazněl zlostný hlas: „Čekat, čekat – jak často jsi to už říkal. Nechce se mi čekat! Chci pryč od tohoto hloupého těla pod zemí, které mne vězní!“
Malý scvrklý mužík stál vedle svého hrobu a šermoval rukama. „Mám toho dost! Deset dní už jsem zde a stále nemohu odtud. Ach, ty strašné provazy, které mne tak poutají!“
Anděl se podíval na mužíka, který byl držen pevnými pouty, jejichž konce mizely v zemi.
„Inu,“ řekl anděl, „to je tvoje věc. Každý člověk si taková pouta připravuje sám. Proč jsi nevěřil v Boha?“
Starý si zacpával uši a vztekle dupal nohama.
Tu se krásný obličej anděla rozzářil radostí. Sestoupil z podstavce a rozpřáhl ruce. Přicházeli dva lidé, muž a žena. A jaký div! Paní s úsměvem pokynula andělovi – uviděla ho a poznala.
Anděl se hluboce uklonil na pozdrav a řekl: „Pane! Je zde mnoho duší, které čekají na spásu. Daruj jim svou milost.“
Anděl pozvedl ruku a celým hřbitovem proletěl bouřlivý šum. Předstoupily duše od svých hrobů, dívaly se na Abdrushina a jeho paní a uviděly zářící Světlo, které oba dva obklopovalo. Tu poklekly a prosily, aby byly osvobozeny od pozemských pout a směly najít správnou cestu k nebeskému Otci.
Abdrushin pokynul na souhlas a mnoho duší se ihned vzneslo vzhůru. Za odcházejícím párem se nesla slova díků a lásky.
Anděl zase stál na svém podstavci a hleděl za Synem Člověka.
„Kdy už konečně přestane ta tma?“ řekl hašteřivě starý mužík blízko anděla. „Kdy budu volný?“
„Neviděls Syna Člověka? Necítils, že tu byl?“ ptal se anděl. Starý potřásl hněvivě hlavou.
Duše, která do té doby seděla tiše na svém náhrobku, přišla teď blíž a řekla: „Ano, anděli, je opravdu něco lepšího, než ty směšné pozemské malichernosti, na kterých jsem lpěla. Teď vím, co musím udělat. Chci hledat cestu k milému Bohu. Můžeš mi při tom pomoci?“
Anděl se podíval k večernímu nebi, jeho obličej zářil a on pozvedl tiše svou ruku. Duše se k němu přivinula a dívala se tam, kam ukazovala jeho ruka. Uviděla daleko od hřbitova na pískem posypané cestě kráčet dvojici lidí. Okolo nich svítil zářící paprsek a nahoře na nebi se třpytil kříž spásy. A duše najednou poznala svoji cestu.