Poslední soud
od Marie Halseband
Sedm andělů vystoupilo před zlatou bránu a pozvedlo pozouny. Třikráte zatroubili a jasný pronikavý tón rozechvěl celý vesmír. Pak předstoupil první anděl a zvolal:
„Nadešla hodina soudu! Pozvedněte se duše a jděte na místa posledního odpočinku svých pozemských schrán!“
Nastal veliký ruch a šepot, ze všech úrovní onoho světa sem proudily duše zemřelých. Hřbitovy se plnily, na bitevních polích bylo živo a nad vodami se vznášely duše utonulých.
Velké prosící oči se upíraly k nebi a mnoho sepjatých rukou se chvělo, když Anděl Páně vkročil mezi ně. Lidské duše pojednou viděly před sebou své předchozí životy, věděly, co udělaly dobrého i zlého a u mnohých zlo tak převažovalo, že tlačilo duše k zemi.
Jiné duše rozevíraly náruč a dívaly se s radostnou nadějí na přicházejícího anděla. A ten kráčel pomalu světem a kam dopadl jeho pohled, tam soudila svatá vůle Boží, která byla s ním. U jedné části duší to vyvolávalo pokoru, radost, jásot a vřelý dík, u jiných nejhlubší zoufalství, hrůzu a bědování, neboť propadly věčnému zatracení.
Také lidem na zemi nezůstalo utajeno, že nad dušemi v záhrobí probíhal poslední soud, neboť je čekalo totéž. Museli by to už dávno poznat podle mnoha znamení, kterými k nim promlouvala Boží dobrota, ale nechtěli tomu věřit. Krčili nad vším rameny a soucitně se usmívali některým lidem, kteří poznali Světlo a poukazovali na katastrofy, nebo mluvili o Vyslanci Božím.
Ale Boží dobrota je nekonečná. Každá lidská duše dostala ještě jednou příležitost k poznání, ať už během pozemského života, nebo na onom světě. Proto zavanul nad lidmi nebeský dech a pronikl do mnohých srdcí. A takoví lidé mohli pojednou vidět duše zemřelých, které se dostavily k poslednímu soudu a klečely na místech odpočinku svých pozemských schrán….
Na hřbitov pomalu vešla paní. Chodila sem pravidelně každý týden, aby navštívila místo odpočinku svých milých zemřelých. Již jich zde odpočívala celá řádka, které navštěvovala, neboť Bůh jí daroval nekonečné štěstí i žal, aby její duše mohla tímto pozemským životem postoupit výš.
Vstoupila do míst, kde byly hroby jejích milých a usedla na lavičku, která stála mezi dvěma vysokými cypřiši. Bylo dnes teplo a přece, náhle ucítila na skráních studený závan. Vzhlédla směrem k manželovu hrobu a leknutím se zachvěla. Mnula si oči, ale opravdu – nebylo to mámení, na náhrobním kameni seděl její muž a mlčky se na ni díval.
„Nelekej se,“ promluvil pak tiše k zaražené paní, „ovál tě Boží dech, stala jsi se vidoucí. Nevidíš jenom mne, můžeš vidět i ostatní duše, které jsou zde na hřbitově. Také naše děti přijdou.“
„Tys mne čekal?“ zeptala se paní, která se konečně vzpamatovala.
„Byl jsem připoután k zemi,“ zněla smutná odpověď, „proto jsem musel být často zde a vídal jsem tě. Nyní jsem volný a prosím úpěnlivě o shovívavý soud, až přijde anděl. Chceš se připojit k prosbám za mne a za všechny, kteří zde prodlévají v bídě a útrapách?“
Paní beze slova pokývla a sepjala ruce.
„Maminko, milá maminko,“ ozval se vedle ní radostný hlas. Krásná a zářící stála vedle ní s dítětem v náručí její dcera, jež zemřela mladičká. „Přicházím ze slunného domova, kde jsem si hrála se svým dítětem a zpívala mu. Vrátili jsme se a vznešený anděl nám požehnal. Ó jak veliká je milost Boží!“
„Pusť nás vedle sebe, abychom si mohli usednout, dítě, jsme unaveni,“ zaznělo vedle ní. Starý bělovlasý pár přistoupil a sedl si na lavičku. Byli to rodiče naší paní. Dobrotivě jí pokynuli a starý muž řekl: „ Všechno v životě jsme dělali spolu, proto jsme směli i na onom světě zůstat spolu. Naše skutky nebyly opravdu vždy dobré, ale naše velká láska nám vždy pomohla dál. Doufáme v odpuštění.“
Tu zazněl rytmus pochodového kroku. Kolem pochodovali vojáci. Jedna duše vybočila z řady a přikročila k paní.
„Přicházím od Zborova, maminko, a nyní smím jít s kamarády do krásnějšího světa. Vidíš vznášejícího se anděla nad námi? Ten nás vede. Ani jsem si toho nezasloužil, neboť jsem myslel málo na Boha. Ale vznešený anděl řekl: Kdo z nesobecké lásky dovedl zemřít za vlast, toho duše smí hledat cestu vzhůru! A tak si teď šťastně vykračujeme. Mnohé však potkalo něco strašného. Běda těm nešťastníkům, kteří sebou na onen svět nevzali ani jedinou čistou myšlenku lásky. Na shledanou, moji milí!“ pokynul a pospíšil si, aby dohonil svoje druhy.
Najednou ovanul ženu slaný mořský vzduch. Před ní stál její bratr, námořní kapitán. Obličej měl orámovaný zvlhlými vlasy a jeho modré oči zářily.
„Představ si, sestřičko,“ volal šťastně, „smím jít vstříc Světlu! Já, který jsem odešel lehkomyslně na moře, nestaraje se ani o ženu ani o dítě!“
„Jak to, co ti pomohlo?“ zeptala se paní, která věděla, že dlouho vedl život jako lehkomyslný větroplach.
„Když se loď potápěla, staral jsem se samozřejmě o své lidi. Všechny jsem umístil do záchranných člunů a tři muže ze strojovny, kteří již byli v podpalubí uzavřeni vodotěsnou přepážkou, jsem dostal z lodi tak, že jsem sekerou rozbil palubu. A pak jsem zbyl sám na potápějící se lodi. Teprve tehdy jsem si vzpomněl na ženu a dítě. Poprvé jsem si uvědomil, co vše jsem jim způsobil, co jsem zameškal a modlil jsem se. Pak se nade mnou zavřela voda. Představ si, to vše mně pomohlo, a já jsem přece udělal jen to, co má udělat správný kapitán. Ale také moje žena na mne vzpomínala s láskou a modlila se za mne. Proto mohu nyní k ní.“
Paní seděla se slzami v očích na lavičce, ponořena do svého nitra, když tu ji vyrušil srdceryvný nářek. Na sousedním hrobě ležela postava, zarývala prsty do země a mezi nářkem zazníval dutý hlas: „Ó, proč jsem jen nevěřil v Boha! Teď už je pozdě!“
„Příliš pozdě!“ znělo to hroznou ozvěnou z mnoha hrobů a zoufalý křik, kterého se paní zhrozila, naplňoval hřbitov. Mnohé duše se třásly na svých náhrobcích. Jedna z nich vyrvala kříž, hodila ho na zem a křičela: „ Proč se zarýváš do mého srdce jako žhavé železo?“ a soptíc vzteky upadla přes něj na zem….
Pojednou nastalo velké ticho, anděl soudu vkročil na hřbitov. V jeho ruce svítil ohnivý Meč. Duše klesly na kolena a jejich oči se úzkostlivě dívaly na zářící tvář anděla.
Žena anděla neviděla, ale cítila uchvacující blízkost něčeho velikého. Poklekla, skryla svůj obličej v dlaních, přitiskla se ke studené zemi a vyslala modlitbu beze slov vzhůru k nebi.
Anděl pomalu kráčel hřbitovem. Za ním neslyšně mizely zkřivené obličeje odsouzených v hlubinách. Ale duše, v nichž byla láska ke Světlu, se vznášely vzhůru.
Na zemi schýlená žena cítila, jak nad ní proudí veliká síla a slyšela, jak hlasy jejích milých doznívají v díku a velebení Boha. Ale ještě dlouho ležela na zemi, než se odvážila zvednout hlavu. Hřbitov byl úplně prázdný – soud pominul. A nad korunami stromů zářil v nebeské modři bílý obláček.
„Ach, tam se nyní vznášejí,“ pomyslila si paní naplněna zbožností. „Všemohoucí Pane, měj také se mnou slitování, až mne povoláš k soudu!“
