Jan Křtitel
Marie Halseband
Nekonečnou pouští, žlutým pískem, přes dálky se táhnoucí nízké pahorky, které sahaly kam až oko dohlédlo, putoval vysoký, pohublý muž. Slunce nemilosrdně pražilo do snědé pokožky poutníka. Byl oděn jen velkou kůží, kterou měl přehozenou přes jedno rameno a plátěnou rouškou, ovinutou kolem kyčlí, tento jednoduchý oděv udržoval pohromadě kožený pás, ne kterém visel plátěný sáček a láhev, zhotovená z duté tykve.
Jinak byl muž nahý, včetně nohou, jejichž tvrdá kůže byla poseta prasklinami a jizvami. Vyrudlé světlehnědé vlasy byly neupravené a spolu se zanedbaným vousem rámovaly hubený hnědý obličej, v němž plály ohnivé oči, jejichž pohled dovedl provrtávat a rozechvět srdce. Muž kráčel dlouhým stejnoměrným krokem, zdálo se, že nezná únavu.
Konečně se v dálce vynořily koruny palem, které byly dosud skryty za velkou dunou. Slunce už také rudozlatě zapadlo. Nastávalo rychlé stmívání, obvyklé na jihu.
Vysoký muž došel do oasy už za tmy. Slyšel funění velbloudů, viděl proti tmavomodrému nočnímu nebi obrysy několika stanů a před nimi dva malé ohníčky. Nepozorován usedl stranou od karavany, otevřel svůj plátěný sáček a pojídal prostou večeři.
Zvětřily ho dvě velké dogy a se zuřivým štěkotem se k němu přihnaly, ale pohled jeho očí je umlčel. Připlížily se s přátelským vrtěním ocasů a ulehly k jeho unaveným nohám.
„Co ti psi mají?“ tázal se měkký ženský hlas ze stanu.
„Asi nějaký šakal, paní, ale už se ztišili,“ zazněla odpověď.
Mluvčí přiložil do ohně nový kus velbloudího trusu a příchozí uviděl v záři plamene lesknoucí se zbraně a rozeznal bohaté ženské šperky. Pomalu se zvedl a přistoupil ke stanu, následován psy. Při jeho objevení dosud tichý tábor ožil. Před ním se vynořili dva ozbrojenci. Uchopily ho tvrdé ruce, ale on je setřásl, až se muž zapotácel.
„To je pozdrav, který byl nabídnut žíznivému poutníkovi?“ zeptal se klidně, vzpřímiv svoji vysokou postavu.
„Mír s tebou, cizinče!“ zazněl hluboký mužský hlas ze stanu. „Studna je přístupná pro každého a nebudou u vody žádné hádky. Udělejte místo pro cizince a přineste mu pohoštění,“ zvolal, obrátiv se dozadu.
„Děkuji ti!“ odvětil krátce příchozí.
Vypil šálek velbloudího mléka, který mu byl podán. Pak ulehl do písku, odmítnuv přikrývku, kterou mu přinesl sluha a usnul.
„Podívejte se na ty psy!“
Toto zvolání probudilo cizince. Bylo ráno. Jeho pohled spočinul na dogách, které se uložily těsně vedle něho a zdravily ho vrtěním ocasů.
Muži z karavany obstoupili divoce vyhlížejícího muže, kterého si mohli až teď při denním světle prohlédnout.
Na zvolání sluhů vystoupil z největšího stanu vysoký stařec, bíle oděný. Za zlatem vyšívaným opaskem měl drahocenný zakřivený meč.
„On hladí psy, pane,“ volali na něj zaraženě lidé, „a oni ho nepokoušou!“
Stařec přistoupil blíže a podíval se do cizincových očí. Tento mu šel pomalu vstříc. Pod pronikavým zrakem příchozího bylo starému muži úzko, a nyní řekl tento podivuhodný muž tiše: „Budeš mi jednou sloužit, šejku.“
Stařec hrdě ustoupil: „Tobě sloužit? V mém životě nikdy!“
„V tomto ne, královský muži, ale v jiném a budeš rád, že to budeš smět dělat!“ zněla tichá odpověď.
Pak se cizinec otočil, vytáhl se do výše, do jeho snědých lící se nahrnula krev a jeho hlas zněl jako kalená ocel, když začal mluvit:
„Což nevíte, že tato země se stala svatou, že jí Bůh požehnal? Poklekněte a modlete se, neboť Pán jest blízko!“
Padl se zdviženýma rukama na zem. Muži hleděli na něj s údivem. Jeden z nich přistoupil k šejkovi a šeptal mu: „Viděl jsem ho před rokem v El Saltu. Je to Jan, bláznivý prorok, nepřítel Herodesův. Ale lid jde za ním.“
Stařec se překvapeně pohnul.
„Jene!“ zvolal v tom okamžiku jasný hlas. Štíhlá dívčí postava pronikla kruhem mužů a běžela ke klečícímu. Tento při pohledu na závojem zahalenou ženu udělal odmítavý pohyb, ale dívka zůstala odhodlaně stát.
„Příteli, ty už neznáš Lejlu, kterou jsi uzdravil? Otče, pohleď, to je opravdu ten, kterého jsem tak dlouho hledala!“
Uchopila šejka za ruku a táhla ho k Janovi. Ten zvedl hlavu, vstal a uchopil nabízenou ruku. Znovu projel Janův ohnivý zrak starcem. Pak Jan přistoupil ke studni, naplnil si láhev vodou, obrátil se a volným krokem odešel bez pozdravu do pouště. Psi ho tiše kňučíce kousek cesty provázeli, až je zavolal hvizd jejich pána zpět.
Toho večera bylo ve velkém stanu ticho. Šejk seděl na nádherném koberci, tahal figurkami na malé šachovnici ze slonoviny a vzpomínal. Lejla seděla v koutku. Na klíně měla koťátko, se kterým si hrála. Konečně začal starý muž, aniž se k ní otočil, polohlasně mluvit: „Moji věrní psi! Nikdo se k nim nesmí ani přiblížit, potravu berou jen z mé ruky. A oni šli k tomu cizinci a následovali ho kus cesty! Jeho pronikavý zrak mne ještě teď uvnitř pálí. Co vlastně chce?“
Lejla položila kotě na polštář a přisunula se k otci.
„Musím ti o něm vyprávět, otče. Ohlašuje Mesiáše a volá „Běda“ na všechny kolem, kteří ho nechtějí slyšet. Má mnoho učedníků a lid jde za ním. Ale stále říká, že je jen zvěstovatelem někoho vyššího.“
„A nyní putuje zcela sám!“ řekl stařec. „Chtěl bych s tímto zvláštním mužem ještě jednou mluvit. Dnes mi řekl, že mu budu později sloužit, já, šejk dvanácti kmenů! Je to blázen! Kdyby mi to řekl někdo jiný, krvavě bych ho ztrestal. Proč jsem to nebyl schopen učinit s tímto mužem? – Ale nyní už dost o něm. V několika dnech budeme v Jeruzalémě. Bydlet budeme mimo město a do Herodesova paláce půjdu jen k jednáním. Budeme bydlet v domě našeho přítele Omara ben Ibrahima, tam budeš mít dobrou ochranu. Do paláce nepůjdeš. Herodesův dům není dobrým místem pro čistou pannu a královna je zlá.“
O týden později panoval na tržišti hustě obydleného Jeruzaléma veselý a čilý ruch. V podloubích domů nabízeli kupci své zboží, prodavači vody táhli za sebou své oslíky, obložené měchy s vodou. Přední židovští obchodníci kráčeli důstojně davem, římští legionáři v lesklé zbroji drželi hlídku před místodržitelovým domem.
V davu Židů bylo vidět hnědé Araby, štíhlé Řeky, tmavé Egypťany i urostlé Syřany, Herodův bohatý dvůr přilákal kupce i dobrodruhy. Dvě ženy, zakryté závojem, procházely davem.. Drahé šperky prozrazovaly, že jde o bohaté Arabky. Byla to Lejla se svou služkou, která se odvážila vyjít si na malou procházku.
V hustém davu mohly jít jen velmi pomalu kupředu. Brzy byly zmateny voláním a stále se zvětšujícím neklidem a pak náhle byly vtlačeny stranou do výklenku u schodiště. Pospíchaly po schodech nahoru, aby ušly tlačenici a také aby viděly, co se děje. I tam však stáli lidé.
První, koho Lejla uviděla, byl Jan. Stál na protější straně náměstí na kameni a kolem něho se tlačili jeho posluchači. Uprostřed náměstí prorážela městská stráž svými krátkými kopími cestu davem, což provázela neustálým voláním: „M9sto pro Herodiadu! Místo pro královnu!“
„Jistě byla zase u toho egyptského věštce,“ řekla jedna žena, stojící vedle Lejly. „Tam plynou peníze, které byly vymačkány z lidu.“
Mezitím se objevil v ulici, jež ústila na náměstí, nádherný průvod. Zahajovali jej mladí, červeně odění lučištníci, pak jela na černých berberských koních osobní stráž. A za ní, důstojně, pěšky a úplně sám kráčel Herodiadin hofmistr a pak teprve následovala královna ležíc v nosítkách s rozhrnutými záclonkami, nesela urostlými muži, oděnými jen krátkou zástěrkou.
Herodiada milovala přepych, který viděla u cizinců a který napodobovala. Tato nosítka, jaká měly jen přední Římanky, byla pro ni zvlášť zhotovena v Římě. V nosítkách zdobených drahokamy a vějíři z drahého peří, viděla Lejla ženu, jejíž jméno bylo v celém kraji vyslovováno s velkou nenávistí a hořkostí.
Herodiada byla krásná, přestože vlastní mládí měla již dávno za sebou. Její namalovaný, dle všech pravidel módy umně vypracovaný obličej s velkýma černýma očima, byl orámován silnými tmavorudými vlasy, které jí spadaly v tlustých pletencích na záda. Ve vlasech měla zapleteny perlami vyšívané stuhy a nádherný smaragdový diadém pevně přidržoval jemný indický závoj na hlavě. Její kyprá postava byla oděna do drahocenného, zlatem vyšívaného zeleného mušelínu, malé nožky obepínaly pozlacené sandály. Její kotníky právě tak jako paže a zápěstí byly pokryty šperky. Lákající a krásná byla ta žena, ale byla to krása znepokojující, ba nebezpečná. Lejle se při pohledu na ni prudce rozbušilo srdce. Když Herodiada zaslechla zvonivý hlas Janův, nesoucí se přes náměstí, dušeně vykřikla.
Jan stál na kameni se široce rozpaženýma rukama a volal přímo ji, ženu, která přinesla do judské země tolik utrpení a žalu. Jeho hlas byl výhružný a žádné z jeho slov královně neuniklo, neboť jejich průvod mohl v té lidské tlačenici postupovat jen zvolna vpřed. Herodiada i pod nalíčením zbledla zlostí a tvrdě komandovala svého hofmistra. Tento zavelel okamžitě k urychlení průchodu. Tu zasvištěly biče žoldnéřů, kterými rozháněli dav, vynucujíce si bezohledně uvolnění cesty. Skvostný průvod rychle zmizel, zatímco Janův zvučný hlas se vrýval do srdcí posluchačů. Lejla a její průvodkyně využily vzniklé uličky a rychle spěchaly zpět do domů jejich hostitele. ---
„Ještě stále ho drží ve vězení,“ řekl po několika týdnech šejk. „Uvěznili ho v prázdné cisterně ve druhé zahradě. Konečně jsem dostal od Herodese povolení ho navštívit. Nejdříve mi to nechtěl pln nedůvěry dovolit, ale já jsem mu řekl, že si s ním mám cosi vyřídit, a tak souhlasil, šklebě se spokojeně v očekávání, co z toho bude mít. Zítra čekám návrat našeho posla s příznivou odpovědí, pak budu moci Herodesovi, nenasytnému hrabivci, nabídnout zemi u El Karak a za to dostanu Jana. Jdu teď za ním, abych mu přinesl útěchu. Lejlo, sluníčko moje, máš pro něj nějaký vzkaz?“
„Poděkuj mu za mne a vezmi s sebou psy,“ řekla Lejla a v jejích očích se zaleskly slzy.
Následován dogami kráčel starý muž vzhůru po stupních nádherné zahrady, jejíž kráse se nemohla rovnat žádná jiná.
Vojáci osobní stráže jej zadrželi, pečlivě zkoumali pečeť průkazu a pak jej teprve zavedli k cisterně. Mříž byla nadzdvižena a spuštěn žebřík. Krátce na to stál šejk ve zšeřelém prostředí prostoru, kde byl zatuchlý a dusný vzduch, který ztěžoval dýchání. Na vlhké zemi seděla postava, jež nyní vstala a šla starci vstříc. Oči zářily jako vždy, ale hlas zněl měkce, když se tázal:
„Co chceš u toho, jehož noha opustí brzy tento zkažený svět?“
„Chci jasno, Jene. Mluv ke mně, jsi požehnán Bohem!“
„Jdi za tím, který mně včera poslal s láskou zprávu. Ten ti dá jasno, neboť on jest Bohem seslaný. Já jsem jen jeho zvěstovatelem. Jdi za ním brzy, jestliže ještě doufáš v milost, neboť vidím se vznášet kolem jeho svaté hlavy velké utrpení.“
„Půjdu,“ slíbil šejk, „ale řekni mi, co ty víš o mně? Jak to, že ti mám sloužit?“
„Mně a tím Nejvyššímu. Tvá duše je již velmi stará a přece se musí často vracet na tento svět, než dosáhne Boží milosti. Vidím jasně tvůj další život, příteli, těžký, vysoce urozený , všechno musíš prodělat a prožít a jednou budeš vydán zvůli na pospas jako já. Ale potom přijde tvé poslední vtělení a v něm nádhera. To ti říká Jan, který smí ohlásit Božího Syna i Syna Člověka, zvěstovat nynější i budoucí dobu, začátek a ukončení Božího soudu, Jan, věrný služebník svého Pána ve věčnosti!“
Pohublá postava stála pevně do sebe obrácena, zářící oči upřeny vzhůru na světlý cíl, ruce sepjaty k modlitbě.
Dojat díval se šejk na tohoto muže, do sebe pohrouženého. Jeho prorockým slovům téměř neporozuměl, ale cítil velikou sílu jeho ducha, takže přijal pravdivost jeho poselství bez jakýchkoliv pochyb.
Nad otevřeným otvorem zazněly hlasy. Jan vylezl po žebříku nahoru, aniž mu v tom mohl šejk zabránit a prostrčil otvorem hlavu. Hned na to zazněl jeho zvonivý hlas se starou silou:
„Nestydíš se, dcero Belzebubova, jít kolem mého posvěceného hrobu? Poduško hříchu, podněcovatelko vraždění, zhoubo Herodesova! Myslíš, že nevím nic o hrůzných slavnostech, které zde budou dnes večer znovu konány? Dnes bude tvůj zlý plán splněn, zplozenkyně pekla!“
„Což mu nikdo nezacpe hubu!“ zvolal zuřivý ženský hlas.
Zaznělo hlasité reptání a pak bylo slyšet mužský hlas.
„Královno, u spodní brány stojí od rána velký dav lidí. Požadují vydání jejich proroka. Mnozí pláčou, ale většina vyhrožuje.“
„Tak je rozežeňte biči, chátru!“ poručila žena setníkovi.
„Shoďte ho dolů!“ připojila.
„Herodiado, jsi prokletá!“ zvolal Jan znovu. „Tvé jméno ať navěky zůstane postrachem. Čisté ženy budou s hanbou klonit své hlavy a když je zaslechnou, zhrozí se…“
Železná mříž, kterou na něj tlačili, ho umlčela. Sestoupil po žebříku dolů. Shora zněl ženský smích, domýšlivý a zlý.
Šejk hleděl s obdivem na muže, který tak odvážně mluvil a teď se opíral o stěnu, obličej ukrytý v dlaních. Slyšel jej vzdychat a sténat a když mu klesly ruce, viděl v jeho očích stát velké slzy.
„Nad čím pláčeš?“ ptal se šejk.
„Nad lidstvem, pro Božího Syna, který musí zemřít jako já, pro dobrotu Jeho Otce, která bude lidmi znevážena. Však běda lidem, pak přijde soud!“
Jan stál s rozpaženýma rukama v tom těsném prostoru.
„Vidím ho přicházet v oblacích. Imanuel, Syn Člověka, tomu budeme smět sloužit v nové říši!“
Dlouho stál Jan bez pohnutí. Konečně nechal klesnou ruce, jeho pohublou postavou projela hrůza, když řekl:“ Lidstvo musí putovat cestou zvěrstev, krve a běd. Nebe a země se proti lidstvu vzbouří ve spravedlivém trestu. Blaze malému zástupu, který to pozná!“ Přistoupil k šejkovi, položil mu ruku na rameno a měkce řekl: „Žij blaze, pozdravuj Lejlu. Uvidíme se zase, až započne práce pro Syna Člověka.“
Pak usedl obrácen ke zdi a tak setrval bez pohnutí, takže se stařec s těžkým srdcem odhodlal ho opustit.
„Ráno pro tebe přijdu, příteli,“ řekl, „pak budeš volný a odejdeš s námi.“
Ale Jan nedal ničím najevo, že ho slyšel. Stařec pak zaklepal na mříž cisterny a byl propuštěn. Psi se mu vrhli vstříc a čenichali kňučíce ke tmavému otvoru, zatímco vojáci vytáhli žebřík. ---
V altánu před ženským pokojem pohostinného přítele seděli na kobercích šejk a jeho dcera ve večerním chladu. Z Herodesových zahrad sem táhla balzamické vůně, tu a tam zněla z dálky přerývaná hudba. Slavnost Herodiady byla v plném proudu. Zahrady byly osvětleny nesčetnými pochodněmi. Zdálky to vypadalo jako roje světlušek.
„Mně je tak úzko,“ řekla Lejla a přitiskla se k otci, „bojím se o proroka. Je zde příšerně, vzduch je přeplněn děsem.“
Také šejk cítil ten úzkostný tlak, který se zdál ležet na celé přírodě, ale donutil se k veselé odpovědi.
„Ráno půjdeme pro Jana a s ním budeme hledat Nazaretského. Uvidíš, že ještě všechno dobře dopadne!“
Tu zaznělo ze dvora dlouhé vytí.
„Psi!“ zvolala Lejla a vyskočila.
V tom okamžiku proletěla zářící hvězda noční oblohou.
„Oni ho zabili!“ křičela dívka lomíc rukama. Dvorem zaznělo táhlé vytí a přešlo do naříkavého kňučení. Šejk objal své třesoucí se dítě kolem ramen.
„Ráno půjdeme pro něj,“ zašeptal přiškrceným hlasem, i když věděl jako ona, že se Jan vrátil domů do nebeského světla jako vítěz, zatímco on a jeho dítě stáli ve tmě a nouzi a museli doufat, že přijde čas, kdy se naplní věštba největšího ze všech proroků.