Dvě rozmluvy

 

Marie Halseband

 

Smím rušiti? Nezlobte se, prosím, na mne. Jest to ohledně knihy, nedá mě to pokoje. Prosím, pomozte, vysvětlete mně!“

„S radostí, ale jedno vám chci hned říci. Když knihu čtete a zůstane vám něco nejasného, čtěte ono místo opět příští den. Shledáte, že to, co se vám včera ještě zdálo nepochopitelné, je najednou srozumitelné, ba samozřejmé. Musíte jen klidně přemýšleti o přečteném. Tak! Nyní začněte!„

„Ach neosměluji se téměř ptáti, máte pravdu. Četla jsem ještě velmi málo, abych všemu rozuměla. Avšak jedna otázka mně stále zaměstnává.Víte přece, že můj muž před půl rokem zemřel. Ošetřovala jsem jej a prokazovala mu tolik lásky, kolik jsem jen mohla. Pohřbíti jsem jej dala, jak chtěl. Modlila jsem se za něho a obětovala pro něj, co jsem jen věděla. Ale on se tím nezdál býti spokojen. Neboť jedné noci se mně zřetelně zdálo, že stál u mého lůžka a rozčileně ke mně hovořil důraznými posuňky. Byla jsem nešťastna. Co jsem měla nyní činiti? Řekněte mně, jak tomu mám rozumět?“

 „ Ale to je přece tak jednoduché. Váš muž chtěl říci, jak jemu i sobě máte pomoci. Radujte se, že pomoc přišla tak brzy. Jen něco je mně nesrozumitelným. Co nazýváte obětí ?“

„To , co jsem se učila již jako malé dítě. Ku příkladu, ke cti Matky Boží si odříci kus koláče nebo kapesné šetřiti na svíci, která se potom mrtvému nebo svatému rozžehne.“

„Uvažujte o tom: prospějete těmito činy vskutku někomu? V Indii vrací si fakirové údy, v Kairu tančí domorodci k vyčerpání a každý míní, že tím Bohu prokazuje velikou laskavost. Když svůj kus koláče nebo chleba dáte někomu opravdu hladovému, pak jste učinila dobrý skutek, ne však, když trýzníte svoje tělo. Nezapomínejte, že tělo jest svěřený statek. Jen když jste zdráva tělesně i duševně, může se dostaviti harmonicky zdárný výsledek.“

„Pak jsem to dobře mínila, ale přece špatně učinila. Musím se učiti jinak.“

„To musíme všichni.Vždyť teď to víte lépe a můžete podle toho jednati.“

„Má modlitba byla také nesprávná?“

„To záleží přirozeně na vaší modlitbě samé. Když se za něj vroucně modlíte o postup ke Světlu, tedy mu to jistě pomůže. Každá pravá modlitba bude vyslyšena ve Světle, ovšem často jinak, než jsme chtěli, vždy však k našemu nejlepšímu, nebo toho za koho jsme prosili. To je pravá láska. Kdysi jsem poznal u své známé falešnou, sobeckou lásku. Tato paní také náhle ztratila svého muže. Napřed byla ve své bolesti bezmocná, potom začala s mrtvým provozovat jakýsi kult. Vystavila jeho popel ve svém pokoji, postavila mu oltář a nevzdálila se více od něj.

Víte co se tu stalo jemnohmotného? Duše muže, která ještě byla spjata se zemí, nemohla se dlouho odpoutati,poněvadž byla zdržována smutkem paní. Musela jíti těžší , bolestnější cestou,než jí byla zprvu určena. Žena věřila, že poctivě truchlí, ale myslela jen na svojí osamělost, stále jen na sebe.Proto se musí mnoho k dobru přičiniti.“

„Snad jsem dala svému muži vše dobré a on rychle stoupá. Vždyť jste jej znal a víte, že byl dobrý člověk.“

„Pravda, že byl, ale proto nemůže se mu darovati ani kousek cesty, kterou má ještě proputovati. U Boha není nespravedlivosti.“

„Nemohu mu tedy nijak pomoci ?“

„Řekl jsem vám již dříve, že pomoc je zde. Žijte tak jak učí kniha.Tím pomůžete sobě i jemu. Na každém z nás je závislá celá řada hledajících duší. Jsou to mrtví,které jsme měli rádi, nebo se kterými nás spojuje nit osudu. Vidí Světlo, které vyslanec Boží přinesl na zemi. Čtou s námi a vnímají s potěšením velkou Boží dobrotu. Tím s námi vystupují do čistších výšin. Víte teď, o co vás váš muž prosil, když stál u vašeho lůžka?“

II.

„Všechno je mně jasné, co píše, ale že sám o sobě řekl, že je Syn Člověka, tomu nemohu uvěřiti.“

„Kdo to má tedy říci, když ne On? Má Boží poslání. Vždyť zjišťuješ sám při čtení knihy, že je pravá , pravdivá. Proč pak nechceš věřiti právě tomuto jedinému ?“

„Syn Člověka musí býti jiným, ne tak čistě lidským jako my.“

„Krásně! On má tedy seděti nad námi v oblacích a mluviti k nám hromem a bleskem? Což by  nám byl jen tak srozumitelným? Nemusí býti člověkem mezi lidmi, aby své poslání vyplnil? Tvrdíš , že myslíš jasně, ale toto jednoduché, ba samozřejmé nemůžeš pochopiti.“

„No , nejsem žádné dítě, které si myslí, že král musí seděti v županu, korunou a žezlem. Nějak se ale přece musí vyznačiti před jinými lidmi.“

„Není to čisté, vznešené Slovo, které nám On přinesl, už samo vysvědčením Jeho poslání? Ježíš k nám také přišel jako prostý člověk. Od něj také vyžadovali, že by měl býti jiným, než jsou ostatní lidé.Dnes se opakuje totéž. Lidé nejsou ani o vlas jiní.“

„Ty jsi mně usadil, starý příteli, ale můj rozum se přece ještě brání.“

„Čti tedy dále a utvrz v sobě čisté učení. Pak běž na Horu. Až spatříš Abdrushina, můžeš ke mně opět přijíti. Chci ti potom něco znovu říci a odpovědět ti. Ale doufám, že nebudeš již míti mnoho ku ptaní.“