Imanuel promluvil
***
Marie Halseband
Co je to – blesky? Či snad burácení bouře? Nebo to duní země pod hrozivými údery?
Jsou to vlny Světla, to úder meče svatých Slov prolétá stvořením. Proniká nekonečnými světy, rozněcuje hvězdy a duchy, kteří na nich žijí, naplňuje úctou a pokornou radostí. Svatá Slova zaznívají všemi úrovněmi. Hledající duše padají v modlitbě na kolena. Z hlubin temnot, v nichž čekají ztracené duše na svoji záhubu, proniká bědování a bolestný nářek.
Slova se nesou až do hradu Grálu, kde jsou zachycována do zlaté misky. Miska, kterou drží dva archandělé, zvučí a září a oni ji nesou ke stupňům trůnu Boha Otce.
Teď probíhá svatý děj v Hradu Grálu a současně také na zemi. A Imanuel tam stojí v celé své nádheře, obklopen zástupy nebeského vojska. I když je Slovo pronášené pozemskými ústy přijímáno s takovou uctivostí, jenom andělé znají jeho celý dosah a význam.
Slovo, neseno zlatými paprsky, letí všehomírem a klečící duchové je všude přijímají s nejhlubší zbožností. Světy všech sfér plesají a koří se Božímu Vyslanci.
Nad naší nepatrnou Zemí letí dech Božího Slova. Této zemičce je určeno k její spáse a – ach, jak málo lidí jej slyší! Všechno tvorstvo mlčí a ve ztišení vyciťuje svatou hodinu. Jen člověk je zcela otupělý. Ostrým úderem meče zasahuje Slovo velkoměsta, a přesto sotva jedinec si uvědomí a slyší jeho volání. Všichni sice pociťují nesmírný tlak Světla, ale nevědí, co tento tlak znamená.
Jenom jednotlivci cítí ruku Nejvyššího a modlí se. Ale z míst, kde zločin a zoufalství pevně svírá duše odloučených, zaznívá úpění. Je také slyšet nejedno osvobozující vydechnutí a tu odtud stoupá uvolněná duše v jemné záři výš.
Svaté Slovo letí nad lesy a lučinami, osamělého poutníka nutí, aby se pohroužil do sebe, pastýřům zní jako vzdálené vyzvánění, takže odkládají svoji práci a spínají ruce k modlitbě. Slovo přináší povzbudivou útěchu unavené stařence na okraji cesty a hrubým brachům ve výčepu popudlivost a nával zlosti, neboť – Světlo nyní přivádí všechno temné a zlé do varu.
Slovo září nad sněhem pokrytými vrcholky velehor i nad modrým mořem, burácí kolem pyramid a nutí v písku odpočívající Araby, aby sklonili hlavy. Světlo vztyčuje černocha, který v bázni cítí na sobě velikou sílu a váhavě pozvedá svůj zrak k nebesům.
V chrámech a pagodách za zvuku gongů a zvonů se jeví Světlo jako výboj blesku. Tam v chrámových dveřích klesl, přemožen vzrušením starý Číňan na kolena, uviděl Světlo, na něž po celý svůj život čekal s vroucí touhou. On i jeho moudří bratři ví, že chrámový poklad skrývá veliké tajemství – proroctví o Synu Člověka.
Slovo vane nad rýžovými lány Indie, čechrá listy ovocem obtížených stromů a povívá bělostnými květy lotosů. Před chrámem z bílého mramoru, k němuž vede široké schodiště omývané průzračnou vodou, stojí štíhlé dívčí postavy. Tmavé oči se usmívají, v černých copech se třpytí zlaté šperky a večerní vánek si pohrává s bělostnými mušelínovými závoji, do nichž jsou zahaleny.
Tu přichází šumot živoucího Slova Imanuele. Děvčata jsou jata bázní, jejich srdce se chvějí, Boží síla je tlačí na kolena. Jejich velké oči zrcadlí plachost i bázeň nitra, pojednou jsou uchváceny touhou, kterou dosud nepoznaly – svatou touhou po Světle, které je tiskne k zemi a přináší jim poznání.
Slovo zahaluje naši malou Zemi hojností Světla, která bleskurychle září všemi směry, neboť je vyslovila ústa Vyslance Božího. Lidé, kteří našli cestu na Svatou Horu, stojí tu s plachou zbožností a blaženou radostí. Nepochopitelná je velikost a svatost hodiny, v níž nebeští rytíři a andělé obklopují Horu, aby velkolepá vznešenost Imanuele byla zjevná všem, kteří toužebně hledají Světlo.