Ježíš z Nazaretha
Marie Halseband
Na velkém náměstí stál dům a k jeho dveřím vedlo krásné široké schodiště. Na náměstí bylo shromážděno množství lidí, divoce pobíhali a vykřikovali neustále směrem k domu jedno jméno. Chtěli dokonce vyběhnout po schodech nahoru, ale tam stáli vojáci s napřaženým kopím.
V hučícím davu si hrálo i několik dětí. Přidávaly se ke křiku, radovaly se z tohoto lidského shonu a schovávaly se mezi dospělými.
Byl mezi nimi také chytrý klučina, který se radoval z tohoto divadla jako ostatní děti a byl zvědav, na co zde všichni čekají. Proklouzl tím hemžením lidí až ke schodišti a obdivoval z největší blízkosti vojáky, které vídával dosud jen z dálky pochodovat. Jak se blýskaly jejich třpytné pancíře a holeně a na helmách vévodily chocholy.
Teď se otevřely nad schodištěm dveře a okamžitě zesílil křik a tlačenice. Klučina by byl býval určitě pošlapán, kdyby se mu bylo nepodařilo v posledním okamžiku proklouznout mezi nohama vojáků. Teď stál na nejnižším schodě s prstem v puse a díval se velikýma očima nahoru.
Z otevřených dveří vyšli vojáci a pyšní muži a potom byl na schody přiveden člověk. Ó, jak ale vypadal! Sporý oděv zakrýval jen spodní část těla, jeho záda byla zbičována do krve. Přes obličej mu stékaly krvavé krůpěje a jeho vlasy byly ztmavlé a slepené potem a krví. Na hlavě měl trnovou korunu.
„Ježíš z Nazaretha,“ křičel divoce lid, „ukřižujte ho!“
Ježíš stál docela tiše a jeho velké modré oči se dívaly přes hlavy davu vzhůru k nebi, až ho hrubé ruce dostrkaly zpět do domu.
Klučina se vrátil domů a bylo mu dovoleno jít znovu ven, tentokrát se svým otcem. To bylo živo a toho shonu! Celé město se zdálo být na nohou. Bylo horko a cesta vedla nahoru na kamenitý pahorek.
Kolem cesty stáli obchodníci s občerstvením a všude se hlasitě rozprávělo. Klučina dostal kus melounu a otec jej vysadil na balvan, aby mohl vše lépe přehlédnout.
„Už ho přivádějí, už ho vedou!“ nesl se vítězný křik vzhůru po cestě.
„A kříž si musí nést sám,“ řekla jedna žena.
„Ano, a pořád pod ním padá,“ volal jeden muž, „tak ho zbili!“
Pojednou vedle klučiny někdo zaplakal. Jeho otec se ptal, proč pláče. Muž řekl tiše: „Uzdravil mé dítě a teď ho zabíjejí!“
„Buď zticha,“ řekl mu klučinův otec, „nebo dostaneš také výprask. Nevidíš, jek se všichni radují?“
Kolem pochodovali vojáci. Jejich pancíře se na slunci jasně leskly. Za nimi šel kat se svými pomocníky a mezi nimi vlekl Ježíš na krvácejících zádech těžký kříž. A právě před klučinou se pod jeho tíhou skácel.
Tu k němu přiskočil muž, který plakal, zvedl kříž a řekl:
„Nechej mne ho nésti, Pane!“
Ježíš se na něj podíval a pokývl hlavou. Pak šel namáhavě dále.
Tu klučík náhle sklouzl ze svého místa, běžel za Ježíšem a dal mu svůj meloun. Při tom pohlédl do potem a krví zbroceného obličeje a do očí Syna Božího.
A na tento pohled nemohl zapomenout po celý svůj život. Myslel na něj ještě jako starý muž a když na něj myslel, musel sepnout ruce a modlit se.
A to je asi také důvod, že ho Bůh dnes znova poslal na zem, aby mohl sloužit Synu Člověka, Abd-ru-shinovi.