Sourozenci

Sourozenci

Marie Halseband

Unavené a nevyspalé děti seděly v uhánějícím vlaku. Čtrnáctiletý Jirka pečoval starostlivě o své dva mladší sourozence po celou dobu noční jízdy a nyní se jim chystal připravit snídani, rozdělit mléko a chléb s máslem.

„Už brzy budeme na místě,“ řekl povzbudivě ke své malé sestřičce, její hlavička se ospale opírala o jeho rameno. „Tome, pomoz mi s Luckou, aby teď byla vzhůru!“

Jedenáctiletý bratr po ní sáhl svojí pevnou chlapeckou rukou, přitáhl malou k sobě a posadil jí zpříma. Děti přestály smutné dny, před několika týdny jim krátce po sobě zemřeli oba rodiče. A protože to vypadalo tak, že již nežijí žádní jejich příbuzní, byl jim ustanoven poručník, který velký dům jejich rodičů prodal a děti se staly svědky jeho vyklízení i toho, jak byl jejich domov úplně zlikvidován.

Tu se nenadále přihlásil již před časem nezvěstný nevlastní bratr jejich maminky a prohlásil, že si děti vezme k sobě. A tak se stalo, že byly nyní děti na cestě za ním.

Jirka se díval na své sourozence, za něž se po smrti rodičů cítil odpovědný. Vzpomínal na ústrky, které je potkávaly v posledních týdnech, na lhostejnost lidí kolem nich i na jejich úlevu, když z nich bylo sejmuto břímě starat se o cizí děti. Jak málo lásky v této době malí zažili, i když to lidé s nimi mysleli dobře, takže byli celí zaražení a stísnění z toho všeho, neboť cítili, jak jsou na obtíž.

Jaké to asi bude u strýčka? Bude je mít rád, nebo bude jako jejich poručník, který nechtěl, aby děti s úctou zachovávaly nezkalený odkaz svých rodičů? Jak to otec vyjádřil, když ho Jirka viděl naposled:

„Děti moje, chovejte svůj křížek v úctě. To je to nejlepší, co jsem vám mohl dát.“ A pak ještě dodal: „Vyhledejte Syna Člověka, jakmile budete moci. Tam je spása!“

Jirka se zadíval na Lucku. Její malá ručka držela pevně stříbrný křížek a ona opět usnula. Ach, snad jej budou zase muset schovávat pod šaty, jako dosud. Kolik odmítavých slov jim kvůli tomu bylo v poslední době řečeno! Jednou dokonce udělal poručník nepěknou poznámku na adresu jejich rodičů. Ale tehdy Jirka nevydržel mlčet. Útlá postava chlapce se vypjala a se zrudlou tváří poručníkovi odpověděl:

„Prosím, nedotýkejte se našich rodičů! Dali nám to nejlepší, co měli a my půjdeme v jejich šlépějích!“

A nyní tedy jeli na jih. Jejich strýček bydlel blízko sídla Božího Vyslance… To bude jistě divuplné setkání. Ale dost už, teď není čas na snění! Chvatně se podíval na své hodinky a zvolal:

„Připravte se, za chvíli budeme vystupovat! Tome, pomoz Lucii s oblékáním, vynesu zatím kufry na chodbičku.“

Děti protáhly svoje údy, dlouhou jízdou zdřevěnělé, oblékly si kabáty a postavily se ke dveřím. Vlak už mezitím zpomaloval rychlost a vjížděl do nádraží. Právě když Jirka pomáhal Lucii vystoupit, přišel nějaký muž a snesl ji z vagonu na zem.

„Jsem Roberts,“ představil se při tom. „Pan strýček mne pro vás poslal.“

„On sám nepřijde?“ ptal se Jirka udiveně.

„Můj pán se vrátí z ciziny až zítra,“ zněla odpověď. Jirka se zahleděl do poctivé staré tváře muže a podal mu ruku.

„Jistě jste už dlouho u našeho strýčka, že?“

„Už skoro dvacet let, tedy od doby, co pán koupil zámek. Převzal mne a moji paní od předešlého majitele. Při jeho častých dalekých a někdy i dlouhých cestách si přál mít spolehlivou ochranu pro svoje sbírky a my mu byli doporučeni. Pan strýček je vlastně doma teprve poslední dva roky. Tak pojďte, prosím!“

Roberts uchopil kufry, vykročil a děti ho následovaly. Jirka byl trochu zklamán, že o ně strýček projevil tak malý zájem a neukončil kvůli nim cestu o jeden den dříve. Ale bylo mu jasné, že strýcovo mnohaleté odmlčení souviselo s jeho předchozím neustálým cestováním. Jak je asi strýček přijme? Nezdálo se mu, že to bude dobré.

Před nádražím stálo auto, vedle něho řidič, který ihned otevíral dveře. Ze zelené šoférské uniformy vykukoval spokojený, jako uhel černý, dobrácký obličej. Silné rty a zářivě bílé zuby se na děti usmívaly. Lucka polekaně vykřikla.

„Nebuď hloupá,“ pošeptal jí Tom a položil jí konejšivě ruku na ramínko. „To je přece černoch!“

„To je náš Jonáš,“ vysvětloval Roberts. „Pán si ho přivezl ze svých cest.“

Jonáš se usmíval celou svojí tváří, pomohl dětem nastoupit a jízda k novému domovu začala. Projížděli nádhernými lesy, velikými slatinami, v pozadí prosvítaly hory, jejichž vrcholky byly pokryty sněhem. Děti vdechovaly svěží čistý vzduch a také Jiří hleděl na svět méně starostlivě.

Náhle se za jednou zatáčkou vynořil rozlehlý dům, vlastně zámek, v němž byla většina okenic zavřena. Auto projelo vraty s ozdobným mřížovím a pískem sypanou cestou k velkému schodišti, na němž stála stará žena v bílé zástěře. Udělala malou staromódní poklonu a sledovala pozorně příjezd. Když vůz zastavil, rovnou se ujala Lucie. Děvčátko se zadívalo vážně do dobromyslného, kulatého obličeje a pak položilo důvěrně hebkou tvářinku na povadlou líc stařenky.

„Ach, ty jsi tak hodná!“ šeptla Lucie s přesvědčením a tím bylo hned na uvítanou uzavřeno přátelství.

Držíc se za ruku paní Robertsové vešla Lucka do domu a bratři ji následovali. Všichni vstoupili do velké prostorné haly, u schodiště stál jako na stráži obrovitý medvěd s otevřenou tlamou. Lucka se ho opět trochu polekala.

„Toho zastřelil pán v Americe,“ řekla paní Robertsová. „V zámku toho uvidíte ještě moc, ale napřed si prohlédneme vaše nové obydlí.“

Dětem byly zařízeny pokoje v přízemí. Malý světlý rohový pokoj pro Lucii a velký pokoj pro chlapce. Mezi oběma pokoji byla prosluněná místnost, jejíž stěny byly pokryty pestrými tapetami. Vysoká okna a dveře vedly do zahrady, která se rozkládala za domem.

Děti byly radostí celé bez sebe. Rychle se umyly a zasedly k prostřenému stolu. Roberts je obsluhoval. Jak jim chutnalo po té dlouhé cestě a jak to bylo krásné mít konečně zase domov.

„Smíme si zde všechno rozestavět jako doma?“ ptal se Tom a myslel při tom na své modely strojů.

Roberts přisvědčil.

„Bude zde s námi strýček obědvat?“ dotazoval se Jirka a bral si přitom již třetí sladkou pochoutku.

„Pan strýček jídává v neděli v zeleném pokoji a přes týden jí většinou sám ve svém pokoji. V neděli přicházejí obyčejně hosté. Nevím, zda pan strýček mladé panstvo přizve.“

Jiří odstrčil svůj talíř. Pojednou ho přešel hlad.

Odpoledne strávili sourozenci tím, že procházeli celým krásným starým parkem. Cestičky byly pečlivě udržovány, ale celé partie keřů i les byly ponechány pokud možno v původním přirozeném stavu. Hranici mezi zámkem a vesnicí tvořil široký potok., který prosvítal mezi stromy.

Děti byly nadšeny svým novým domovem. U večeře jim Roberts říkal, že strýček obývá jenom jedno křídlo tohoto velkého domu, zatímco ostatní místnosti zůstávaly prázdné.

Náhle na děti padla taková únava, že už do sebe nemohly dostat ani sousto. Lucii klesla hlavička na stůl. Ani nevěděla, že ji stará paní zanesla do jejího pokoje, svlékla ji a uložila do postýlky. Jen jednou si Lucka sáhla na svůj křížek a zamumlala: „Neberte mi ho!“

„To víš, že ne, děvenko!“ uklidnila ji stará žena a pohlédla pozorně na malý stříbrný křížek, který se jasně třpytil v měsíčním svitu, jenž dopadal do pokoje.

Když děti druhého dne, unaveny hrou, vcházely ze zahrady do domu, netušily, že je pozorují, ukryty za záclonou okna v prvním poschodí dvě přísné oči. Pak jim Roberts ohlásil příchod jejich strýčka. Mají na něho počkat ve společenském sále. A tak zde tedy seděly a čekaly již přes hodinu. Mezitím si prohlédly skříně i police plné starožitných cenností, obdivovaly se zvláštním maskám na obličej i zbraním všeho druhu, které byly rozvěšeny porůznu od stropu až po podlahu. Tom byl zbraněmi přímo nadšen a byl by si nejraději některou půjčil, ale Jiří, který se pln neklidu procházel sem a tam, mu to nedovolil.

„Strýček na sebe nechává dlouho čekat,“ řekl pak.

„A jak se vlastně strýček jmenuje?“ ptala se Lucka, která se schoulila do velkého gobelinového ušáku.

„Karel Skocharovský,“ řekl Jiří. „Je synem naší babičky a jednoho Rusa a žil nějaký čas v Rusku. Pak se s ním babička vrátila sem, domů, a vzala si dědečka. Strýček je mnohem starší než naše maminka. Brzy prý opustil domov a vydal se na daleké cesty. Maminka o něm často vyprávěla a velmi často naň vzpomínala. Také byla smutná, že o sobě nedával vědět a že o něm neměla žádné zprávy. Proto se domnívala, že snad zemřel.“

Vyprávění Jiřího přerušil jakýsi šramot. Otevřely se dveře a v nich stál velký, hubený muž s lehce prošedivělými vlasy, pod nimiž ve žlutém obličeji s úzkým nosem a úzkými rty, svítil pár tmavých pronikavých očí.

Děti zdvořile vstaly a dívaly se na příchozího. Tak to byl tedy jejich strýček. Pozorně si je prohlížel, podal každému ruku a řekl odměřeně a úsečně:

„Vítejte děti, posaďte se. Ze všeho nejdříve se vám postarám o pravidelnou činnost, protože jste byly už dlouho bez povinností. Jiří a Tom budou nyní denně jezdit do gymnázia. Doveze vás tam auto, je to tak blíž, než vlakem. Lucie bude vyučována učitelkou z naší vesnice. Ukažte mi nejprve, že umíte být pilní!“

Jirka, jehož ten stručný proslov na uvítanou vyvedl z míry, strýčkovi zaraženě poděkoval. Starý pán jim pokynul a dodal: „Ať se vám tu líbí!“ A po těchto slovech za ním zaklaply dveře.

Lucka potichu vzlykla: „To není hodný strýček!“

„Tiše!“ tak nesmíme mluvit, vždyť jej sotva známe a tak se o nás stará. Dal nám svůj nejmilejší pokoj. Řekla mi to paní Robertsová. V našem zahradním pokoji před tím pracoval. Nyní se přestěhoval nahoru, abychom měli sluníčko a mohli být co nejrychleji v zahradě!“

„A je to maminčin bratr a proto sem patříme,“ dodal Tom. A s tím děti odešly.---

„Tak ty se nám zdráháš chodit na náboženství!?“ řekl přísně strýček.

„Ano strýčku Karle, nebylo to nic pro nás, rodiče si to nepřáli a zařídili to. Jistě jsi už o tom dostal papíry.“

Starý pán přikývl a řekl: „Chtěl bych znát příčinu.“

„Nosíme kříž Grálu, jako naši rodiče,“ řekl Jiří, „a věříme tomu, co nás oni učili. Mám knihu a také Tom z ní už směl leccos číst.“

„Přines mi ji!“ stručně rozhodl starý pán.

Jiří ji přinesl.

„Nějaký čas si ji ponechám,“ pravil strýček Karel. „Pak ti sdělím své rozhodnutí.“

Jiří se beze slov uklonil. ---

Byl překrásný začátek června, plný slunce a modré oblohy. Malá Lucka se honila za běláskem v zahradě. Jonáš, s nímž se už dávno spřátelila, jí udělal v zákoutí březovou lavičku s malým stolkem. Tam nyní zamířila, usedla do chládku a vybalila si své vyšívání. Poblíž pařezu seděl Tom a vyřezával píšťalku.

Sourozenci se ve strýčkově domě cítili šťastní a spokojení. Všichni je tam měli rádi, jen strýček byl zdrženlivý. V poslední době sice chodil častěji do zahrady, když si tam děti hrály, byl však stále skoupý na slovo a když mu Lucka donesla květiny, jen krátce poděkoval. Když mu Tom ukazoval nadšeně nějaký nový model stroje, jen pokývl. Jirka se stáhl do sebe. Čekal stále na strýčkovu odpověď, neboť měl stále ještě u něho svoji knihu.

Dnes procházel strýček pomalu zahradou a sedl si vedle Lucky na malou lavičku. Díval se s úsměvem na pestrou výšivku, s níž se mořila. Po chvilce se mu svěřila.

„Podívej se, to vyšívám pro tebe, strýčku Karle,“ řekla horlivě. „Paní Robertsová říkala, že je tvůj pokoj tmavý. Vybrala jsem proto pro tebe květiny a motýlky, aby ses jimi potěšil, až na ně pohlédneš.“

„To má být pro mne?“ ptal se starý muž.

„Ano, strýčku, Tom i Jirka také něco dělají. Máš přece brzy narozeniny a musíš přece vědět, že náš máš u sebe!“

„Teď jsi všechno prozradila,“ volal Tom rozhořčeně. Přišel o něco blíž a ukazoval svou píšťalku.

„Co je to za křížek?“ zeptal se najednou strýček Lucky.

Malá ručka spěšně křížek zakryla.

„To je můj křížek! Dala mi ho maminka a tatínek říkal, že to je pro nás to nejlepší, co můžeme mít!“

„Je krásný, musíš ho stále nosit,“ řekl jemně strýček a zamyšleně umlknul.

Tu ho znenadání vyrušil Tom, který naplno spustil válečný pokřik a bouřlivě poskakoval kolem obou sedících.

„Já jsem to přece věděl,“ volal, „že ty jsi hodný a Jirka by ti klidně mohl říci, že odešel k Synu Člověka. Víš, to bylo tatínkovo přání a Jirka hned řekl, že to, že bydlíš tak blízko Svaté Hory, způsobil sám Pán Bůh!“

„Tak tam tedy Jiří odešel na výlet. A kdy se vrátí?“

„Dnes odpoledne, strýčku Karle!“ ---

„Proč jsi šel tajně na Horu, aniž bys mi o tom řekl?“ ptal se přísně starý pán.

Jiří stál vzdorovitě před ním.

„Protože jsem si myslel, že se proti tomu postavíš. Měl jsem již svou zkušenost s poručníkem. A tatínkovo přání jsem musel splnit! A jsem rád, že jsem to udělal!“

„V pořádku, vidím, že se ctíš své rodiče a toho si cením. Ale proč nemáš ke mně důvěru? Tvoji sourozenci mi otevřeli svá srdce, jen ty se dosud straníš.“

Jirka se lehce zarděl a pak odpověděl věcně:

„Máš moji knihu, strýčku!“

„Ano, a co má být?“

„Máš ji už několik týdnů, nemluvíš o tom a nevracíš mi ji. To mne trápí. Musí být mezi námi jasno,“ dodal tiše.

„Tak. A co když ji mám proto, abych měl sám v sobě jasno? Tuto knihu nelze přece jen tak rychle přečíst, ta vyžaduje zvažování, aby byl její obsah pochopen a přijat!“

„Strýčku Karle, tys ji opravdu četl?“

„Zajisté, můj chlapče! Něco, čeho si tvoji rodiče a i vy tak vážíte, nemám právo jen tak odložit a přejít!“

„A co tomu všemu říkáš?“

„Že je to to nejkrásnější, nejčistší a nejryzejší, s čím jsem se v mém dosavadním životě setkal.“

Tu se kolem strýčkova krku položily dvě slabé jinošské paže a Jirka začal docela dětsky vzlykat.

Starý pán seděl docela tiše. Položil svou ruku na chlapcovu hlavu a konečně vnímal bloky, které se mezi nimi rozplývaly.

„Je to opravdu zvláštní,“ pomyslil si dojatě. „Tito mladí lidé vstoupili tak náhle do mého života, obrátili naruby všechny moje zásady a zvyklosti a já se z toho musím nakonec ještě radovat. Vždyť je to přímo milost Nejvyššího, že můj život na stará kolena je najednou tak bohatý a prostoupený láskou a radostí. Že jsem pochopil Boží záměr a mohu napravit vše ještě dříve, než bude pozdě – za to děkuji svatým slovům Syna Člověka.“