Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Starý pán

Marie Halseband

 

Starý pán nazlobeně přecházel sem a tam. Na psacím stole ležel dopis, který ho hned po ránu úplně rozladil.

Co to těm dětem tak najednou napadlo! Když už se tak moc zajímají o okultismus, stěhování duší a kdo ví o co ještě, to je jejich věc. Jsou staří dost, aby věděli, co dělají. Pokud to provozovali v tichosti, sami a nepůsobili tím žádné zlo, tak to nepokládal za nic špatného. Ale teď do toho zatáhli i vnoučata! To jako dědeček už skutečně trpět nemůže! Řekl jim také důrazně na celou věc svůj názor a na to přišla dnes v dopise odpověď.

Starý pán sáhl ještě jednou po dopisu a znovu četl:

„Kdyby sis, milý otče, dal alespoň trochu práce s tím, že by sis také přečetl oč jde, jistě bys záhy lépe porozuměl mně i mojí ženě! Ty víš, jak Tě mám rád a s jakým vděkem jsem uznával Tvoji otcovskou starostlivost a právě pro tuto moji vděčnost Tě prosím o porozumění. Pošlu Ti na týden děti, abys mohl sám posoudit, zda jednáme správně.“

Starému pánovi poklesla ruka, držící dopis. Závěr dopisu byl přece jen ze všeho nejlepší: jeho tři vnuci k němu přijedou a on již prosadí svou! Posadil se do svého pohodlného ušáku, sáhl po oblíbeném časopisu a zabral se do četby.

Za několik dní seděl starý pán spokojeně u snídaně a díval se do jasných zdravých tváří svých tří vnuků, kteří se nedočkavě pustili do jídla.

Nejstarší, šestnáctiletý Arnošt vyprávěl o cestě, na níž je potkalo několik veselých příhod. Jedenáctiletý Karel zápolil s nožem a vidličkou jako s nebezpečným nepřítelem a cpal se jakoby týden hladověl, zatímco se sedmiletý Petřík přitom díval velkýma modrýma očima na oba bratry a na dědečka, jemuž lehce hladil ruku.

Chlapci vypadali výborně. Starý pán spokojeně konstatoval, že jsou milí a srdeční jako vždy, tedy to s nimi není jistě tak špatné. Proto začal hned z nejstaršího vytahovat rozumy.

„Řekněte mi něco o rodičích,“ prohodil jakoby mimochodem.

Arnošt hned pln ochoty dědečka informoval:

„Daří se jim báječně, jsou teď pořád veselí a usměvaví. A tatínek se už domů nevrací z továrny se zachmuřenou tváří.“

A při tom je přece dost špatná prosperita, pomyslel si dědeček a nahlas řekl: „To je správné, že si už nedělá starosti. Nyní ale hodně cestuje, že?“

„Posledně mi dovolil, abych jel s ním,“ vmísil se do hovoru Petřík. „To bylo tak krásné! Arnošt byl už s tatínkem třikrát a Karel také! Ach dědečku, měl bys tam také jednou zajet.“

„Kampak Petříku?“

„No, na Svatou Horu přece,“ odpověděl malý, „k Božímu Vyslanci“.

„Ale kdež, žádná Svatá Hora není a natož Boží Vyslanec! Ty časy jsou již dávno pryč, kdy chodil po světě Ježíš.“

Všichni tři chlapci na něho beze slov upřeli pohled svých velkých očí. Petřík odtáhl svou malou ručku z dědovy ruky a Arnošt řekl tiše a ukázněně: „Smíme odejít, dědečku?“

O čtyři dny později seděl večer starý pán zamyšleně ve svém pokoji a uvažoval o průběhu posledních dní. Co všechno poskytl svým vnukům, jak obratně se pokoušel přivést je opět k církevní víře. Pomohlo to alespoň trochu? V cirkuse byly děti na výsost spokojeny, bavily se a smály, a přece na zpáteční cestě Petřík řekl:

„Ale na Hoře je, dědečku, přece nejkrásněji!“

Úchvatná velikost gotické katedrály na děti hluboce zapůsobila. A přece, když opouštěli mohutnou církevní stavbu, Karel prohlásil:

„Tady ale Pán Bůh nebydlí.“

„A kde tedy?“ zeptal se starý pán. Odpověď chlapce zněla:

„U Pána Boha je přece jas a teplo a tam uvnitř bylo šero a chlad.“

A dnes mu nejstarší vnuk o tomto novém učení, které měl vryto hluboko v srdci, klidně a jasně vyprávěl. A dědeček pro sebe konstatoval, že tuto látku ovládá daleko lépe nežli latinu, či jiný předmět gymnázia. Bylo zvláštní, že starý pán mohl namítat co chtěl, na jednoduchém a prostém myšlení dětí ztroskotával všechen jeho důvtip.

A když si myslel, že je přivedl do úzkých a učení zesměšnil, přišla překvapující odpověď – jako třeba dnes, když Petřík řekl:

„Dědečku, teď jsi byl najednou úplně temný!“

Tu starý pán, zmaten, přerušil rozmluvu. Nevěděl si s dětmi rady. Vždyť i on věřil v Boha, v hodinách nouze se k němu modlil, zachovával slova bible a teď – by ho měli novomódní proroci a jejich učení pomýlit?

Přistoupil ke knihovně a vytáhl malý svazek Nového zákona. Mimoděk jej otevřel a četl:

„Jestliže nebudete jako děti, nikdy nevejdete do království nebeského.“

„Jako děti“ – uvažoval starý pán. Ano, děti mají čisté, nefalšované cítění. Ví jasně o dobru a zlu. Ale jsou také ovlivňovány dospělými. Napodobivost u dětí může být chytře využita. Co je tedy správné? Aniž bych chtěl, jsem nucen proti své vůli přemýšlet. Chci tedy vyzkoušet, dostanu-li od dětí odpověď.

Starý pán šel ke koupelně, kde se ozývaly veselé hlasy. Pootevřel tiše dveře. Karel se drhnul právě kartáček, až mýdlová pěna létala na všechny strany. Petříka už Arnošt osušil a Petřík si právě zapínal pyžamo.

„Co to tu máš?“ ptal se dědeček Petříka.

Malý pevně přitiskl dlaň na prsa a zadíval se nedůvěřivě na dědečka. Náhle se jeho tvářička vyjasnila a zvolal:

„Teď to můžeš vidět, dědečku, už jsi zase světlý!“ Otevřel dlaň a hrdě ukazoval stříbrný křížek.

„Karel a Arnošt je mají také,“ dodával.Arnošt je dokonce zpečetěný. My jsme k tomu ještě moc malí. Ale Pán nám požehnal, abychom zůstali hodní, víš?  Ne, nesahej na něj, dědečku!“

„Proč na něj nemám sahat? A co je to za křížek?“ ptal se starý pán tiše.

„Každý je za svůj křížek odpovědný,“ odvětil Arnošt za malého. „To je kříž Pravdy a je to zdroj veliké radosti, smí-li jej člověk nosit.“

Na starého pána to působilo zvláštním způsobem. Nevěděl, má-li láteřit, nebo být tiše. Něco mu tím přiblížilo Ježíšova slova, ale nechtělo se mu věřit, že to tak je. Petřík hleděl pozorně a napjatě do dědečkovy tváře a náhle mu položil ruce kolem krku.

„Nebuď smutný, dědečku, ty také určitě dostaneš křížek,“ řekl důvěřivě.

Starému pánovi se chtělo zvolat: „Já ho nechci, nechci vůbec nic o tom vědět,“ ale slova mu uvízla v krku. Když se podíval do velkých upřímných dětských očí. Tiše políbil malého na čelo a vyšel z koupelny. ---

 

„Dědeček vás pozdravuje,“ vyřizoval Arnošt rodičům po návratu domů. „Byl k nám velice milý a hodný.“

„Ne, napřed nebyl,“ doplňoval Karel, „ale když uviděl naše křížky, zůstal potichu a už nic neříkal. A směli jsme dokonce vyprávět o Hoře.“

„Ano,“  zvolal Petřík, „sedával při tom úplně tiše a vymýšlivě“.

„Říká se přemýšlivě,“ opravil ho Karel.

Ale Petřík ho neposlouchal. Vklouzl k mamince a položil jí hlavičku do klína.

„Víš mami,“ řekl přemoudřele s vážnou tváří, „dospělí lidé to nemají někdy ani trochu lehké. Proto teď musí dědeček tak moc o všem uvažovat.“

„Doufejme, že uvažuje správně,“ řekla vroucně maminka a pohladila jeho světlovlasou hlavičku.

Přidat komentář

Odeslat