Srdce
Marie Halseband
„Tolik mne bolí srdíčko, protože odcházíš,“ řeklo malé děvčátko mamince.
Leželo s horečkou zarudlými tvářičkami v postýlce a vztahovalo své ručky ke své krásné matce, která se k němu sklonila, oděna v lesklých večerních šatech.
„Ráno budu zase u tebe, moje maličká,“ řekla měkce mladá žena. „Máš u sebe přece tetu, která s tebou zůstane celou dobu. Maminka je dnes pozvána, víš?“
Dítě na ni pohlédlo neobyčejně vážnýma očima.
„Jsi dnes nějaká jiná,“ řeklo a odstrčilo matku od sebe.
Ta se tiše usmála, pohladila ještě jednou horkou hlavičku děvčátka a obrátila obnažená záda k tetě, která jí podala brokátový kabátek a pomohla jí do kožichu.
Pak usedla mladá žena do svého auta. Cestou měla čas na uvažování, neboť jízda trvala téměř hodinu. Zpočátku měla ještě starost o nemocné dítě, ale brzy ji ovládly jiné myšlenky. Dnes na ni konečně čeká velká radost. Paní Helena věděla, že dnes bude mluvit s Jiřím. Čekala na to od jeho návratu. Ne, čekala vlastně mnohem déle, čekala od svého mládí, jak si uvědomovala.
Tehdy byla velmi mladá, když poprvé navštívila usedlost svého budoucího muže, bylo to oboustranným přáním rodičů, aby jejich přátelství bylo utvrzeno tímto sňatkem. Mladému děvčeti, přicházejícímu z těsného městského bytu, se zalíbil bohatý život na venkově. Lichotilo jí, že se o ni ucházel mnohem starší muž. Budoucí tchýně jí hýčkala. Po dvou měsících se slavilo zasnoubení a o půl roku později byla slavena velkolepá svatba.
Krátce po příchodu do nového domova zemřela tchýně a mezi smutečními hosty spatřila Helena mladý známý obličej.
„Jiří, jak ty sem přicházíš?!“ ptala se překvapeně.
„Stanu se vaším sousedem. Moje teta, paní Wolfová, mne chce udělat svým dědicem. Nyní se tedy musím já, ubohý referentík, stát na stará kolena zemědělcem.“
Helena s úsměvem vzpomínala na veselé časy, které tenkrát nastaly. Jiří byl často u nich hostem. Měla nesmírně ráda jeho návštěvy. Sršela pak vtipem a bujností a Jiří jí nezůstal ani jednu odpověď dlužen. Jednoho dne spatřila Helena smutný pohled svého manžela, který seděl tiše vedle nich. Ulekaně zmlkla. Také Jiří zpozoroval ten pohled a do tváří mu stoupla červeň. Nastalo tísnivé ticho a Jiří se tehdy brzy poroučel. Necelý týden nato se s ním rozloučili. Vyprosil si na tetě, neboť byla ještě plna síly, dovolenou pro cestu kolem světa. Chtěl poznat moderní způsoby polního hospodaření.
Usedlost i život Heleny utichl. Teprve po roce přinesla malá dceruška do domu zase radost. Od Jiřího přicházely jen zřídka zprávy. Většinou o něm informovala sousedy paní Wolfová sama. Zdálo se, že Jiří nemá ani chuť vrátit se domů. A před dvěma roky přišel Helenin manžel při nehodě o život. A tak byla tedy volná.
Jiří nechával na sebe dlouho čekat. Konečně se před několika týdny vrátil. Očekávala ho s chvějícím srdcem a viděla s radostí, že také on na ni nezapomněl. Přicházel teď jako předtím na návštěvu, ale přece jen se trochu změnil. Byl vážnější a uzavřenější. Vyprávěl jí o svých cestách, uměl málo slovy vylíčit živě své zážitky a ze všeho jeho chování mluvila úcta k Bohu a vyzařovala čistota a zvláštnost myšlenek, jimž Helena pozorně naslouchala.
Přišly Vánoce. Osobně přinesl pozvánku na slavnost a přitom věnoval Heleně nádherné květiny ze skleníku, patřícího paní Wolfové a silnou knihu.
„To je to nejkrásnější, co ti mohu k svátkům přinést, Heleno,“ řekl. „Doufám, že tato kniha bude pro tebe právě tak cenná jako pro mne.“
Mladá žena poděkovala a ptala se s úsměvem:
„Myslela jsem, že zamítáš tanec a slavnosti a teď mi přinášíš sám pozvánku!“
„Rozuměj mi správně,“ odpověděl vážně. „Odmítám nynější tance a zábavy, protože musí být jiné, nové, mravnější, na jiném základě, a to vše má žena ve své moci! Ale tentokrát dává teta pozvánku na rozloučenou. Já sám jsem tam hostem. Možná, že mám také zvláštní důvod být právě při této slavnosti.“
Po Jiřího odchodu vybalila Helena knihu a četla.
„Je opravdu krásná,“ řekla po dvou dnech Jiřímu, když přišel na čaj, „ale nerozumím všemu, je to tak těžké, a mně přitom schází vytrvalost a klid.“
„Budeš-li ji číst s opravdovou vážností, budeš mít oboje,“ odpověděl Jiří. „Možná by tě zajímalo, jak jsem toto čisté učení nalezl.“
Místem mého posledního pobytu v cizině byla Brazílie. Jel jsem ze Sao Paula do vnitrozemí a navštívil jsem několik usedlostí, kam mně dal německý konzul doporučení. Když se mi na zpáteční cestě zlomila osa auta, najal jsem si koně a chtěl jsem tu krátkou cestu dokončit koňmo. Samozřejmě jsem ztratil cestu a byl jsem rád, když jsem se za soumraku dostal k malé farmě, kde mne přátelsky přijali pohostinní staří manželé. Jejich radost byla o to větší. Když zjistili, že jsem Němec jako oni. Když se starý muž dozvěděl, že se vbrzku hodlám nalodit, prosil mne, abych vzal s sebou poštu, na níž mu nesmírně záleželo.
„Neobtěžoval bych vás s tím,“ řekl, „kdyby nebyla určena Synu Člověka.“
Užasl jsem a začal se vyptávat. A on přinesl tuto knihu a vyprávěl mi. Musel jsem starci naslouchat, každé jeho prosté slovo mne chytlo za srdce. Představ si, Helo, zůstal jsem několik dní u těch starých lidí, četl a četl. Starali se o mne jako o vlastního syna. Večer jsme sedávali pospolu, stařec mi vysvětloval, co mi nebylo jasné. Byly to nádherné, pokojné dny, které jsem s těmito jednoduchými, skromnými lidmi prožil.
Samozřejmě jsem starci slíbil, že dopisy přinesu do Tyrol osobně. V Sao Paulu jsem navštívil tamější kruh Grálu, je překvapivě velký. A pak jsem jel přes moře do Evropy a přímo na Svatou Horu. Tam jsem zažil největší prožití svého života. O tom ti budu moci vyprávět, až toho víc přečteš, Helo. O tomto svatém prožití může člověk vypovědět jen člověku nejbližšímu. ---
Světla usedlosti paní Wolfové se vynořila ze tmy. Helena zapudila všechny myšlenky a naplnila se očekáváním. Záříc radostí vešla do slavnostně vyzdobených místností, kde byla srdečně přivítána starou dámou. A ten, na kterého se těšila, Jiří, stál s bledým zasmušilým obličejem vedle a pozdravil jí s obřadnou zdvořilostí, ale beze stopy po srdečnosti. Z tváře mladé ženy se pomalu vytrácela záře. Zaujala místo mezi staršími ženami a namáhavě se snažila připojit se k řečem o domácích starostech. Nemohla pochopit změnu v chování Jiřího, který byl ještě včera k ní tak srdečný a mluvil přece o zvláštním důvodu této slavnosti. To přece mohlo platit jen jí a jejich obapolné náklonnosti.
U stolu seděla proti němu, zdálo se, že ji ani nevidí. Mezitím, co svému sousedu jednoslabičně odpovídala, naslouchala hovoru, který vedl Jiří se svou sousedkou, starou paní, vdovou po generálovi. Ta se právě ptala: „Tak vy vůbec netančíte, pane Wolf?“
„Nikoliv, milá paní a kdybych býval zval hosty místo své tety, tak by se tu také dnes netančilo.“
„To by bylo pro naši mládež zklamání,“ pronesla stará dáma udiveně.
„Mám o ženách vyšší mínění, než abych je těmito moderními tanci snižoval,“ řekl vážně.
Stará dáma se mu pozorně zadívala do očí.
„To bylo krásné slovo muže,“ přikývla mu. „Teď jich není moc slyšet. Ženy dnes hledají něco jiného.“
„Lituji toho,“ řekl Jiří hlasitě a podíval se naproti na Helenu. „A lituji, že již naše mladé dívky ztratily cit pro pravou ženskost. Rozumím tím opravdovou cudnost a čistotu. Ale jak se tomu mohou naučit, když jim jejich matky nejdou příkladem? Já si každopádně nedovedu představit žádnou ženu a matku mých dětí, která by se ukazovala všem očím obnažená tak, jak „káže“ móda.“
Helena se hluboce zarděla a pak zbledla, pojednou všemu porozuměla. Dnešní pozvání bylo zkušebním kamenem, zda přijala učení do sebe tak, že bude otevřeně podle něho jednat. Musela by se na této slavnosti objevit jako vzor ženského světa. Jak žalostně zklamala, že se nechala svést lehkomyslným a směšným: „Dělá se to tak, tak se chodí, nezůstanu pozadu!“
Mladé ženy se zmocnila nevýslovná bolest pro to, co se stalo, ale současně se v ní ozval vzdor. Nyní mu ukáže, že ho také nepotřebuje. Pojednou k velkému překvapení svého spolustolovníka začala povídat a smát se. Později ve velkém sále šla v tanci z náruče do náruče. Jiřího už nezahlédla až do ukončení plesu. Až při loučení jí pomohl beze slova do kožichu, doprovodil ji k vozu, otevřel dvířka a pomohl jí nastoupit. Nepadlo ani slůvko.
Helenu zamrazilo, a proto si kožich přitáhla těsněji k tělu. Po tvářích krásné ženy tekly velké slzy. Ztratila snad navždy své štěstí? Zavřela oči. Kdyby tak mohla jen na pár minut nemyslet, daleko odsunout muka! Prudce vyjela k domovu. Po chvíli zastavila, neboť na ni doslova padla únava. –
Co to bylo za dlouhou galerii, ve které stála? Jak se sem dostala? V místnosti panovalo šero a Heleně se zdálo, že slyší tikání mnoha hodin.
„Jsem snad v nějakém hodinářství?“ přemýšlela.
Pojednou byla místnost osvětlena zvláštním modrým světlem a v tomto světle k ní přicházel stařec. Vlasy a vous rámovaly stříbrem jeho vznešenou tvář. Byl oděn do bílé třpytivé látky.
Zvedl ruku a ukázal na stěnu. Helena spatřila velké skleněné skříně, které stály podél ní a vevnitř uviděla srdce, nespočet srdcí. Tepala a chvěla se jako tikající hodiny. Mladá žena se na ně dívala a přistoupila pomalu k nim. V jedné prosklené skříni uviděla řadu srdcí skoro černých, která jen tiše, s námahou a sotva znatelně tepala.
„Odpočívají,“ řekl kmet zvučným hlasem a opakoval: „Odpočívají a čekají.“
„Na co čekají?“ ptala se Helena.
„Na tvou pomoc,“ zněla odpověď.
„Komu patří ta srdce?“
„Tvým zemřelým!“
Helena se zachvěla. Stařec ukázal přikazujícím způsobem na další skleněnou skříň. Tam viselo malé, bleděrůžové srdce, které bilo nepravidelně a škubalo sebou.
„Tvé dítě!“ řekl kmet.
Mladá žena hleděla na to srdéčko, které bylo bledší a bledší a pohybovalo se jen unaveně.
„Ono se zastaví!“ vykřikla zděšeně.
„Možná,“ podotkl kmet. „Musíš projít bolestí, abys došla poznání. Záleží jen na tobě, zda to budeš muset prožít nebo se dříve otevřeš. Dívej se dál!“
V další zasklené skříni viselo opět jen jedno srdce. Bylo zářivě rudé a velké, ale mělo velikou a hlubokou ránu. Bilo silnými údery a při každém úderu vyronila se z rány velká krvavá slza.
Helena pocítila hlubokou bolest při pohledu na toto srdce. Začala se chvět a rukama si přikryla obličej.
„To je srdce Jiřího,“ řekl kmet, „které jsi poranila. Podívej se ještě jednou!“
Helena se na ně váhavě podívala. Viděla, jak světlý paprsek sklouzl po ráně, a ta se pod jeho dotekem zacelila. Srdce bylo zase zdravé a nezraněné a dostalo světélkující třpyt.
„Co mu pomohlo?“ zajíkala se Helena.
„To, na co čekají tvoji zemřelí, aby mohli rozkvést a zesílit ve Světle. To, co může dát tvému dítěti novou životní sílu, když mu k tomu pomůžeš – Slovo!“
„Slovo!“ zaznělo to v Heleně. Polekaně se probrala….
Seděla v autě. Pak se rozjela domů. Sluha jí otevřel dvířka auta, podal Heleně ruku a pomohl jí vystoupit. Jako ve snu šla mladá žena po schodech nahoru do pokoje své dcerušky.
„Je jí lépe, spí,“ zašeptala teta, která bděla u dítěte.
Helena poděkovala a poslala unavenou spát. Pak poklekla u postýlky a dívala se na bledý obličejíček dítěte. Myslela na malé srdéčko, její ruce se sepjaly k vroucí prosbě a velikému slibu.
„Slovo!“ znělo a šumělo to ještě v ní.
Postaví svatému Slovu Nejvyššího ve svém srdci chrám. Mladou ženu naplnila síla a radost a viděla teď svou cestu jasně před sebou
