Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Fantomy

 

Marie Halseband

"Je úplněk! Slavnost!" hlučelo to z temného zástupu, který se krčil na stupních velikého schodiště ve vnitřním nádvoří dóžecího paláce.

V měsíčném svitu, který ozařoval sloupoví chodeb, bylo vidět na podlaze se porůznu povalující velké černé chuchvalce, které se jen pomalu pohybovaly.

Chraptivé zvuky, divoké kletby a srdcelomné výkřiky bole­sti přehlušovaly nárazy příboje, který v pravidelně se vracejících vlnách bil do zdí paláce. Z Piazetty dolétaly sem tlumené zvuky hudby a zpěvu.

Ztichlé mramorové nádvoří zvolna oživovalo. Ze všech stran se sem slézala, plazila a hopkovala prapodivná společnost. Schodiš­tě a chodby se hemžily odpornými postavami. Všechna tato havěť, odlepující se od sloupů a zdí, směřovala k veliké soudní síni nád­herného paláce. Zde byla též skleněná chodba vedoucí k mostu vzdechů, k tomu nejkrásnějšímu mezi mosty, který však byl také svědkem největ­šího nářku své doby a pod nímž hučela tmavá voda.

Neslyšně se rozevřela veliká brána státního vězení a po mostě se plížily černé, zachumlané postavy. Došly až do sálu, zůsta­ly pohromadě a zaujaly místo v pozadí, zatím co se ostatní postavily proti nim. Z davu se oddělila jakási postava a postavila se k vyso­ké soudcovské stolici dóžecího paláce.

Venku byla překrásná noc. Laguny se leskly v měsíčním světle a těch několik tmavých gondol, které ještě brázdily vodu, klouzalo po hladině jako po tekutém stříbře. V osamělé kráse stála Maria della Salute.

Postavy dlící v sále vůbec nevnímaly krásu nádherné noci venku. Bez hlesu čekaly na měsíc, který za chvilku ozářil sál jasnými paprsky. Jeho objevení se bylo pozdraveno strašlivým řevem a jasná zář ozařovala hrůzný obraz.

Strašlivé pitvory, zkřivené a znamenané ošklivou sprostotou se šklebily v magickém světle měsíce. Houbovitá, zmučená těla s drápy na rukou svítila krutýma a tvrdýma očima. Poslední skupina obyvatelů vězení, která právě docházela měla také tak strašlivé obličeje. Jejich tváře byly však znetvořené smrtelnou hrůzou a zou­falstvím a vyhlížely proto tak odporně.

Vyschlá obrovitá těla byla jako poseta ohavnými bradavice­mi. Ale nejstrašlivější ze všech nestvůr byla mazlavá hmota, krvavě rudá, tlustá a rozplizlá, sedící na purpurovém křesle. Byla to odpor­ná pitvora, která měla místo nosu tlustou ropuchu a z jejíž tlamy se řinula krvavá pěna. Dvé strašlivých ledových a nemilosrdných očí vyhlíželo zpod podivného útvaru koruny z odporných rudých červů. Postava byla zahalena červeným pláštěm z malých dráčků a netopýrů, který připomínal tratoliště krve.

Nyní pozvedl fantom ošklivou chlupatou pracku a z druhého houfu ihned zazněl řev a křik. S úsměškem si pohladil tlusté břicho a odporným hlasem skřípavě zvolal:

„Sešli jste se tady všichni, moji zlatí a já jsem stále vaším králem. Nikdo není tolik nasycen vraždami jako já! Ó, mé Be­nátky! Žel, že časy již nejsou tak příznivé jako dříve! Jak nádherné to bylo kdysi, když se tyto staré zdi rozechvívaly křikem umírajících."

"A křikem mučených," pravila vysoká žena, ověšená spoustou železných háků a dřevených šroubů, jejíž ohavný smích, kterým provázela svá slova, pronikal až do morku. „Ano, ano, kdyby nebylo ukrutnosti!" dodala samolibě.

„A závistí a nenávisti," volaly jiné hlasy.

„Ti lidé jsou podivní tvorové,“ ozvala se opět žena. "Kdy­by věděli, jak dobře nás tu živili a jak o nás pečovali, bylo by jim jistě úzko!"

„Cha cha," zasmál se Rudý. Tolik se smál, až pozbyv dechu, nemohl ani promluvit. Ostatní měli z toho radost, že se tak dusí a bavili se nerušeně dále.

„Co zlata získala tato republika pomocí mučení!" pravila žena. „Každý chtíč obdržel svůj díl a všechny tyto žádosti a city zplodily nás, fantomy! A což nám neposílají stále novou potravu? Jen se podívejte, zde přichází zase jeden!"

Mezi dveřmi se objevil štíhlý, průhledný fantom.

„To je něco pro mne!" volala nenávist. „Hola, mladíčku, pojď sem a napij se síly, abys mohl lépe působit!"

Příchozí zmizel pod šedivým pláštěm nenávisti a za chvíli se objevil silnější a neprůsvitný. Avšak i nenávist o hodně ztloustla. Fantomy si poskytovaly vzájemně potravu.

Konečně nabyl Rudý dechu. Kašlaje a chrchlaje bručel :

„Dříve než začneme svou pravidelnou hru, mám vám ještě cosi vyřídit! Brzy bude konec našemu věznění, bude nám dána volnost a pak může svět něco okusit!"

V zápětí se sál otřásal ohlušujícím řevem. Fantomy byly jako posedlé a trvalo hezkou chvíli, než Rudý zjednal klid. Ze vzteku, že je nemohl utišit, zamáčkl rukou zeleného draka, který se odvážil až k němu a mrštil jím do davu.

Když konečně nastal klid, zahrnul nejdříve shromáždění přívalem nadávek a pak mluvil dále.

"Vy víte, že jsme všichni připoutáni na místo, kde se udál zločin, i když při tom můžeme působiti při­tažlivě nebo vysílati sílu na dálku. Zde v Benátkách jsou skoro všech­ny veliké paláce přeplněny našinci. A přece jsou lidé u vytržení, vidí-li nádherné stavby na Canale Grande. Kdyby se mohli lépe podí­vati a viděli nás i naše rejdy, zašla by jim jistě chuť obdivovati se jim.

Včera mě navštívil kolega z dolní Itálie, který následkem zemětřesení byl uvolněn ze svého místa a vyprávěl mi, jak se tamější fantomy shromažďují a chystají se společně přepadnouti lidi. Skřípal při tom radostí zuby. Až se vlna zemětřesení dostane až sem, pak hladina vodní vystoupí a městu se zle povede. Tehdy my vši­chni ukážeme, co dovedeme, neboť každý sloup tohoto města je podryt vraždou, každá stěna podkopána nenávistí, sklepy prohnilé zoufalstvím a v olověných komorách zuří šílenství. Všechno je připraveno co nejlé­pe, co nevidět budeme svobodni! A pak - běda lidem! Teď je na pořadu obvyklá zábava."

Pronikavě zapískal a zoufalý křik, otřásající sálem, byl mu odpovědí. Skupina fantomů, hnána divokým strachem, utíkala odtud a za ní s křikem a řevem se řítili pronásledovatelé.

Jedině nenávist setrvala ještě chvilku ve společnosti Ru­dého.

"Jak se na to těším!" pravila a její strašlivé oči se za­leskly.

 

Pak se oba fantomy uchopily za ruce a odkvapily za temným klubkem příšer, jež se zrodily z lidského myšlení a neřestí.

Stříbrné světlo úplňku zalévalo město. Osamělá gondola klouzala tiše kolem nádherných paláců, které pyšně a tajuplně čněly k modrému nočnímu nebi.

Přidat komentář

Odeslat