Noc fúrií
Marie Halseband
Noc byla temná a černá. Po rozpoutání živlů a hrůzách minulých dnů nastalo hrobové ticho. V domech rozbořených zemětřesením bylo jen zřídka vidět nepatrné světélko. Lidé seděli raději v temnotách ze strachu před ohněm. Bouře minulých dnů rozpoutaly ohňů již dosti. Rozpoutané živly hrály teď strašlivou hru s ustrašenými lidmi a přivedly je na pokraj zoufalství. A teď nadešla tato tichá, jakoby mrtvá noc. Nikde se nic nepohnulo , ani vánek neosvěžil tísnivé dusno.
Nikde nebylo slyšet ani ptačího, ani zvířecího zvuku. Ani obvyklé strašlivé výkřiky zděšených lidí se dnes nikde neozvaly. Žádné dunění země, věštící zkázu. Všude naprostý hluboký klid. Toto ticho bylo příšerné a strašné. Přinášelo více hrůzy než zuření živlů. Zvířata se plížila co možná nejblíže k lidským příbytkům a k lidem a krčila se pod schodišti a v chodbách a ležela bez hlesu, těžce oddychujíc.
Byl to strach, nejhroznější z fantomů, který kráčel bez hlesu dům od domu a svým spárem rval srdce lidí, až se jich zmocňovalo šílenství. Také lidé, právě tak jako zvířata, hledali ochranu jeden u druhého. Tu seděla matka, nejmenší dítě majíc v náručí a byla obklopena všemi ostatními příslušníky rodiny. Jinde sešli se všichni obyvatelé domu a seděli sklesle pohromadě.
Osamocených lidí zmocnila se hrůza. Tu opustil muž lůžko své ochromené ženy, aniž by dbal na její prosby, a vyřítil se s výrazem šílenství do temnot a zhroutil se v kůlně na dříví. Onde vrhla se žena s křečovitě semknutýma rukama na podlahu a mumlala modlitbu, zatímco se vedle ní krčila jiná, která si zacpávala uši, aby přerušila strašlivé ticho. Všude svítily šílené pohledy ve tmách. Ze všech stran počaly zaznívati zlomené výkřiky hrůzy. Co nedovedly vzbudit hrůzné události minulých týdnů, dokázala nyní noc mrtvého klidu. Lidé se počali modlit.
Rychlým klusem pádil mladý muž po schodech malé vily s nakloněnou střechou, jejíž rovnováha byla posledním zemětřesením znatelně porušena. Před dveřmi stoupl na cosi měkkého, co se s kňučením odplížilo stranou. Všude ta zvířata. Vyrazil nezamčené dveře v předsíni a utíkal dále. „Waltře, Waltře!“ křičel zuřivě a vrhl se ke druhým dveřím. Nohama a pěstmi kopal a tloukl do dveří, až sténaly. Náhle otevřel kdosi dveře a zoufalec vřítil se k příteli. Ten rozsvítil elektrickou lampičku a pohlížel okamžik na zpocený, strhaný obličej s divoce vlajícími vlasy a uchopil muže za ledovou ruku a vtáhl jej dovnitř. „Co je, Karle?“ tázal se.
Příchozí ho zoufale objal. „Nech mne u sebe, Waltře! To strašlivé ticho mne zničí.“
„Buď rád, že je konečně ticho, poprvé mohu zase spát,“ pravil Walter.
„Spát,“ smál se druhý nervosně. „To jsi jediný, kterého znám. Spát dnes v noci, kdy se připravuje nejstrašnější hrůza! Každý to cítí, jenom ty jsi klidný.“
„Pomodlil jsem se,“ pravil Walter klidně. „Náš život je v rukou Páně.“
„Nemohu se modlit!“ volal zoufale Karel. „Mé myšlenky se matou. Kde jsi nabral ten klid a tu sílu?
„Ze své víry,“ odvětil vážně Walter. „Mohl jsi dnes stát u mne s právě takovou útěchou, kdybys jen byl chtěl. Proč jsi neslyšel? A teď mi popřej klidu , musím spát. Ráno přijde zase mnoho nemocných. Polož se na pohovku, zde jsou přikrývky a spi tak jako já. Musím ukázat svým pacientům veselý a vyspalý obličej. To je nejlepší lék.“
Karel pohlížel s obličejem zachváceným hrůzou na Waltera, z něhož proudil nádherný klid. Pochopil, proč ho mají nemocní rádi a proč byl v těchto strašlivých týdnech všemi vyhledáván. Jak velice se změnil. Jaká to veliká vnitřní opora a jistota ho povznesla ze zoufalé masy? Jak vzdálen a cizí zdál se mu tento muž, který byl kdysi jeho přítelem. Mlčky přijal uklidňující tabletku, kterou mu lékař podal, a ulehl. Jen když nemusel být zase sám.
Walter polooděn vrhl se na lůžko. Měl víčka olověná - hned usnul pevně a tvrdě. Jen ještě viděl, že i Karel se položil a přikryl.
Karel však nespal, nýbrž poslouchal. Usnutím druhého nastalo opět to strašlivé ticho, které napínalo nervy až k prasknutí. Vlasy se začaly ježit, po těle přebíhal mráz. Pak přišlo to nejhrůznější.
Odněkud to začalo hvízdat, nejdříve tiše, pak se stále větší silou, až se vše slilo v jediný strašlivý zvuk. Propukl orkán, jakého země ještě nezažila. Vytí a skučení větrů mísilo se s praskotem stromů a střech a s křikem mučených tvorů.
Karel s hrůzou vyskočil a vrhl se na Walterovo lože. Zoufale hledal přítelovo tělo a naslouchal jeho klidnému, pravidelnému oddychování. Walter v tomto řádění živlů klidně spal. Chvějící se ruka Karlova našla konečně na nočním stolku kapesní lampičku a mdlé světlo ozářilo obličej spícího. Venku zněly výkřiky hrůzy a zdálo se, jakoby se rozpoutalo peklo. Divá armáda táhla s jekem a kvílením vzduchem.
Ohlušující rachot otřásl nábytkem a Walter spal. Nebylo možno ho vzbudit žádnou pozemskou mocí. Karel jím třásl a lomcoval, ale Walter oddychoval klidně dále. Zvedl ho tedy za límec u košile, ale spící se neprobudil. Co se to však lesklo na krku pod látkou košile? Ach, kříž to byl, ten kříž, který způsobil rozchod jejich přátelství. Až dnes ho strach zase přihnal do Waltrova domu. Teď měl příležitost vzít toho rušitele míru a zahodit. Při tom zmatku ho Walter nebude dlouho hledat.
Horlivě prohledával kapsy a hledal nůž, když vtom zhasla lampa. Strašlivé nárazy větrů otřásly domem. Těžký pot vystoupil na Karlově čele. Slyšel zvenčí temné dunění a bědování mnoha lidí. Některý dům se musel zřítit.
Do pokoje vniklo náhle mdlé světlo, takže Karel mohl rozeznat Waltrovu postavu a malý, svítící křížek na jeho krku. Karel uchopil se zase nože. Pryč s tou věcí, která ho tolik dráždila až ke vzteku. Tu se však objevila bílá ruka a přikryla kříž. Karlův výkřik hrůzy zazněl domem a našel mnohonásobnou ozvěnu. Ze všech stran rozléhal se k němu pojednou jekot, chechtot a křik. Strašlivé postavy ho obkličovaly. Zlobou strhané tváře pohlížely na něho a ze všech stran a odevšad chápaly se ho zkřivené a chlupaté drápy a pazoury. Rval se s nimi zoufale a bil na všechny strany...
Po strašlivé noci Božího soudu vyšlo zářící slunce a svítilo na hrůzný obraz zkázy a zničení. Nesměle a tiše začali opět cvrlikat ptáčci, zvířata vylézala ze svých úkrytů, květiny zvedaly své hlavičky a keře i stromy rozprostíraly své větve v teplých paprscích. Očištěná země počala volně dýchat. Avšak jen málo lidí začalo vycházeti ze svých zřícených domů. Přicházeli se strnulými, bledými tvářemi, v nichž bylo možno zřetelně čísti prožité hrůzy. Avšak v jejich očích byl hlubší lesk, naučili se znáti Boha.
Zvolna probral se i Walter z hlubokého spánku, když sluneční paprsek zasvítil mu do očí. S pravidelným a obvyklým pohybem ruky sáhl ke krku, hledaje svůj kříž a jemným pohybem ruky zasunul jej pod šat. Pomalu si vzpomínal na svého pozdního hosta. Když se vztyčil a rozhlížel se po Karlovi, našel ho zhrouceného v rohu pokoje. V ruce držel nůž a dělal s ním podivné pohyby. Walter vyskočil, volal na něho, třásl jím, ale bez účinku. Pozvedl Karlovu hlavu a uzřel vyhaslé oči šílence.
Rozechvěně se Walter oblékl a vyšel z domu. Neváhal, razil si cestu troskami. S úžasem viděl všechnu tu hrůzu a pomalu se mu ujasnilo, jaká to byla dobrá ruka, která ho ukolébala do ochranného spánku. Poslal vroucí dík na Svatou Horu.
Teď pochopil také smutný přítelův osud. Pohřížen úplně do sebe, šel svou cestou a teprve za chvíli zpozoroval, že ho lidé následovali. Stále jich přibývalo a přicházeli sem ze všech stran zbořeného města. Všichni měli na čele světlé znamení. Vzpínali k němu ruce.
„Ty znáš cestu,“ volaly chvějící se hlasy. „Pomoz i nám ji najít. Dnes v noci dotkl se nás prst Boží, pomoz nám!“
„Jak vám mohu pomoci?“ koktal zmateně Walter.
„Nosíš kříž!“ volalo najednou sto hlasů.
„Odkud to víte?“ zvolal překvapeně Walter a sáhl na svůj oděv.
„On září,“ pravila jedna stará žena a schýlila se k jeho ruce. Veliká slza skanula jí z očí.
„Budu vám o tom vyprávět,“ pravil po chvíli Walter a vytáhl svůj kříž. Ten v slunci jasně zazářil a sto párů očí se naň dívalo s plachou žádostí a zbožností. Ze srdcí lidí, očištěných Božím soudem, stoupala jasným paprskem modlitba vzhůru k nebi.