Kronika
Marie Halseband
Před posledním nositelem jména domu Krammerů a jeho přítelem ležel stříbrem kovaný svazek. Mladí muži seděli na italských židlích s rovnými opěradly, které byly, jako ostatně každý kus nábytku ve velké příjemné místnosti, uměleckým dílem. Hlavní stěna místnosti byla celá zastavěna knihovnou a kromě ní doplňovala zařízení tohoto pokoje bohatě vyřezávaná truhlice. Kam jen padl zrak, stál starobylý nábytek, zdobený rodinnými erby.
„Tak už vyprávěj!“ řekl Karel Meissner, lékař. „Přece víš, jak mne tvoje studie zajímají.“
„Musíš být trpělivý, Karle,“ zněla odpověď. „Musím toho objasnit ještě mnoho. Přestože jsme přáteli od školních let, nevíš nic o mém rodném domě, neboť jsi v něm nikdy nebyl. Předsudek mého otce o přiměřenosti stavu by nikdy nebyl dovolil, abych se přátelil s někým dle jeho mínění neurozeným. Jelikož jsme byli jediná šlechtická rodina v malém hnízdě, měl jsem zůstat sám.“
„Proto ta tvá nechuť, když jsme chtěli něco slyšet o tvém domově a ty výmluvy, když tě chtěl někdo navštívit!“
Konrád Krammer pohladil příteli ruku.
„Nebyl bych dokázal přivést tě do ledového ovzduší tety Charlotty a vystavit tě odmítavým slovům mého otce. Ty nevíš, co to znamená, muset skrývat všechny city. Ale svým způsobem mě měl otec přece jen rád. Ve tvém slunném domově je všechno přirozené a nevíš, jak tvé matce děkuji ještě dnes za to, že mne přijala jako svého ke svým pěti dětem. Odebrala mi hořkost mého mládí.
Krammerové vždy viseli na všem zděděném. Rodina byla prostě všechno. Stála neochvějná, ovládala žijící a obklopovala je pevnými hradbami. Běda tomu, kdo je nechtěl respektovat! Otec nikdy mé ze života se radující matce neodpustil, že ho opustila, protože nemohla dýchat pod stálým dozorem otcovy sestry. Až donedávna jsem myslel, že je moje matka mrtvá – ale o tom až později.
Otec se těšil z toho, že jsem se chtěl stát znalcem dějin umění. Zdálo se mu, že tak získá záruku, že i já budu žít po staru a zůstanu věren rodové tradici. Skutečně jsem byl také závislý na tradicích domu, víc, než jsem si chtěl přiznat.
Na otcovo přání jsem se po složení zkoušek ujal práce, kterou se jemu nepodařilo dokončit, vyplnit některé mezery v rodokmenu rodiny. Stopa vedla do Würtzburgu.
Tam žil od začátku 16. století náš rod. Byli tehdy radními a přáteli starosty Tilmana Riemenschneidera, kterého pak nechali padnout, když tohoto ušlechtilého muže mučil inkviziční soud.
Strašná doba! Stačilo jen ze závisti nebo lačnosti někoho označit za kacíře a ihned se ho chopila nelítostná soudní klika.
Tenkrát napsal můj prapředek do kroniky, že jeho syn Jobst si přivedl do domu překrásnou ženu, dceru cizího lékaře. To, že k tomu při přísné rodové uzavřenosti vůbec došlo, dalo by se samo o sobě nazvat zázrakem. Starý pán svou snachu velice miloval, těšil se ze svých vnoučat Elsy a Konráda. Jenom syna musel často kárat, protože prý upadl do špatné společnosti. Téměř se o něm v kronice nezmínil.
„Je u rudovlasého ďábla,“ napsal jednou. Potom náhle nastala dlouhá odmlka a pak tam jednoduše stálo napsáno třesoucí se rukou: „Na den Jana byla snacha Elsabe a její dceruška ještě se čtyřicetišesti muži a ženami upálena za živa. Byly nařčeny z čarodějnictví.“ A po řadě měsíců ještě zápis: „Můj syn byl dnes oddán s Brechtou z rodu Schornheimbů.“ –
Tím kronika skončila a teprve o pár století později v ní bylo pokračováno. Dovedeš si domyslet, že při rodové zatíženosti a pýše Krammerů byla chybějící část zcela opomíjena. Než otec zdědil majetek, byla hlavní linie rodu chudá jako kostelní myš, jistě často hladověli, jen aby se nemuseli rozloučit s rodinným majetkem. –
Rozjel jsem se tedy do Würtzburgu hledat v tamních listinách a našel po uvedení časových údajů ihned zápis: „Také manželka radního Krammera, jež byla nejkrásnější ženou ve Würtzburgu a její pětiletá dceruška, která byla velmi jemné a chytré dítě, zemřely v jeden den.“
Matce bylo kladeno za vinu, že znala umění léčit a dítěti, že si hrálo s čertem. Také o žaláři, ve kterém byly měsíce vězněny a kde se po krátkém mučení Elsabe přiznala, byla zmínka a protože ještě existoval, také jsem vyhledal tato místa.
Dlouho jsem stál ve vlhké, zatuchlé místnosti, myslel na nešťastné předky a prohlížel ve světle kapesní lampičky plesnivé stěny. Pojednou mne roztřásla zima a cítil jsem kolem srdce úzkost, měl jsem dojem, že slyším hlasy – a tu jsem chvatně opustil ono místo žalu a bolesti.
V hotelu na mne čekal telegram, který mne naléhavě odvolal domů. Můj otec utrpěl smrtelný úraz. Našel jsem ho již mrtvého.
Neřekl jsem ti někdy, že žádný mužský člen našeho rodu nezemřel přirozenou smrtí? Mnoho jich zahynulo při neštěstí či úrazu, jiní spáchali sebevraždu, několik jich padlo na bitevním poli.
Uspořádal jsem pozůstalost, uzamkl otcův pokoj a vzal jsem si k sobě jen několik věcí, mezi nimi tam tu truhlici. Je těžká jak olovo a při naší nešikovnosti nám jednou při úklidu tvrdě dopadla na podlahu. Když jsem ji několik dnů poté otevřel, odskočilo víko tajné přihrádky a z ní vypadla celá řada zažloutlých listů.
S námahou jsem je rozluštil: byl to životní příběh Elsaby, napsaný jí a Konrádem. Musel jsem jej nejdříve přeložit ze staroněmčiny, ale pak jsem měl v rukou velkou část rodinné historie.
Tehdejším dějům jsem porozuměl správně až když jsem poznal učení Grálu, což se stalo brzy na to.
Vzal jsem si jako čestný úkol splnit otcovu vůli a odejel jsem do Thüringenu, kde žilo několik Krammerů. Zjistil jsem, že v malém městě žije i žena tohoto jména. Pospíšil jsem, abych vyhledal neznámou příbuznou a našel jsem svoji matku a u ní lásku, domov a svatou nauku.
Poselství Grálu jsem nemohl hned přijmout. Příliš ostře osvětlovalo vše, co mi bylo doposud drahé a milé a co vyplňovalo z velké části celý můj život. Ukázalo mi bezohledně všechny sklony a dokázalo mi, jak nicotnými jsou šlechtictví a pokrevní svazky před věčnými zákony Nejvyššího. Byl jsem bezradný vedle rozbitých střepů mé dosavadní náplně života jako děcko, když přijde o hračku. Až teprve pomáhající slova mé matky mne vzchopila. Poukazovala na přitažlivost stejnorodého.
Sáhl jsem znova po knize a nalézal jsem v ní jednu pomoc za druhou. Ale skutečně jasno mi bylo brzy na to na Hoře, neboť Imanuelova ruka mi ukázala cestu, kterou se má ubírat moje další učení i studium.
Nyní jsem již ve středu své práce a jsem rád, že právě tobě mohu o tom všem vyprávět, tobě, jehož jsem po čase znovu našel a k tomu na Svaté Hoře.“
„Moje cesta k učení Grálu byla tvrdší, než tvoje,“ vzpomínal Karel. „Myslím, že my lékaři, musíme překonávat zvlášť mnoho zábran. Ale nyní jsem cíle dosáhl. I kdybych byl nebyl poznal osobně Abd-ru-shina, jeho učení bych byl musel uznat za pravé a pravdivé, tak je logické a bez mezer. – Teď jsem žádostiv slyšet víc o tvé knize „Rodinná kronika ve smyslu učení Grálu“, dodal.
„Chci z toho nyní vyjmout jen ono místo, u něhož jsme skončili – u životního příběhu Elsaby. Vzdělaná, krásná žena s myšlením předstihujícím svou dobu, byla současně jasnovidná. Zpočátku se jasnovidných jevů bála, ale její moudrý otec, který sám usiloval o dosažení vlastního poznání, jí vše vysvětlil.
Tento ranhojič věděl o myšlenkových formách i o fantomech, nazýval je dobrým nebo zlým svědomím člověka. Inkviziční soud po něm vztahoval svá chapadla a proto musel uprchnout a byl šťasten, že Elsabe našla u Krammerů svůj domov. Mladá paní, zvážněla těžkým prožitkem a také kvůli svému jasnovidectví, jež jí dávalo pravdivě nahlédnout i do budoucnosti. Zpočátku se plně vžila do vznešeného poklidu patricijského domu. Divoký Jobst ji miloval, tchán byl jejím nejlepším přítelem a malá dceruška Elsabe, která se brzy narodila, se zdála být dovršením míru a štěstí. Brzy se ukázalo, že malá zdědila po matce dar vidění, viděla bytostné. Její vyprávění o tom, jak si malá hraje s mužíčky v zahradě i doma, jak plakala, když byly řezány květiny do váz proto, že si pak už nemohla hrát s malými dívenkami, které je pěstovaly, je rozkošné.
Pak přišlo do radostného domu zlo v osobě rudovlasé Brechty. Zlé myšlenkové formy se zdály být na této vnadné ženě přímo nalepeny. Proto Elsabe při jejím příchodu omdlela úlekem a potom v první chvíli úzkosti prozradila své pečlivě střežené tajemství manželovi. Jobst ji dočasně poslechl. Do domu ještě jednou vstoupilo štěstí – narosil se udržovatel rodu, syn Konrád.
Také stařec věděl o jejím vidění. Jednoho dne napsal, aniž tomu věřil, že Elsabe byla předvolána před soud inkvizice a má být odsouzena k potupné smrti na základě udání jejího vlastního manžela.
Je to strašlivá historie, trýzeň starce, když seznal výrok soudu, byla nevýslovná. Od toho dne psal pouze na tajně uložené listiny, které ukrýval v truhlici své zemřelé ženy. Pak následovala poslední Elsabina zpráva z vězení, stařec ji musel krátce před její smrtí tajně navštívit. Popisovala mu strašlivé jemnohmotné útvary, vyskytující se v jejím okolí, které měly souvislost jak s prostorem cely, tak i s lidmi ji obklopujícími.
Když viděla, že nenalezne ani náznak slitování u soudců, vzdala boj a přiznala co chtěli, zatímco její dceruška bezelstně a něžně vyprávěla o mužíčcích, se kterými si hrála. Krátce před svou smrtí měla Elsabe ještě vidění.
„Vidím,“ psala, „že nejhorší zlo přišlo do domu s rudovlasou ženou. Všechny potká neštěstí. – Ubohý Konráde, jak chladno bude kolem tebe! Tvůj rod nebude nadále provázet mír. Jobst vyvolá počátek trýznivému životu. –
Zlé útvary budou větší a mocnější, obklopí všechno, nalepí se na zdi, na každý kus nábytku. Také mého syna to postihne. Zdá se, že na mužích tohoto domu leží prokletí. Nikdo nenajde klid. –
Odejdou do jiného města, ale útvary potáhnou s nimi a nedají se odmrštit. Nenajde se žádné vysvobození pro toto zatracení? – Zde, v daleké vzdálené budoucnosti září světlo! Je to kříž! Ale ne ten, na němž visí Spasitel! Jeden z mužů rodu ho spatří a pak pomine kletba!“
Přátelé seděli tiše.
„Téměř vše je mi jasné díky učení Grálu,“ řekl Karel přemítavě, „jenom to prokletí. Jak tomu mám rozumět?“
„Poslyš nejdříve, jak povstalo, pak porozumíš, aniž bych musel mnoho připojit. Starý Konrád, tchán, je teď úplně změněný, jak píše, nenávidí novou snachu z hloubi duše, neboť ona svedla jeho syna ke všem špatnostem. Denně si vzájemně ubližují a když Jobst také této ženě ublíží, otec triumfuje.
Znovu zasáhl inkviziční soud a poslal pro rudovlasou ženu. Zda Jobst opět provedl tuto ničemnost, není řečeno, ale prokletí té ženy znělo domem, když byla odvlékána: „Ať žádný muž tohoto rodu nenalezne klid a mír na zemi!“ Propadla soudu. Konrád to zaznamenal se zadostiučiněním.
Vidíš Karle, to už nebyly jen myšlenkové formy, které nyní musí rod vléci, to byly mohutné, děsivé fantomy, zplozené strašnými lidskými vášněmi. Opanovaly dům a přitahovaly k sobě stejnorodé právě tak jako lidé, podléhající jejich vlivu, přitahovali sobě rovné, kterým toto děsivé prostředí vyhovovalo.
Teď bojuji s tímto temným světem a již jsem napůl zvítězil, neboť všechen ten nábytek a věci, které jsem dřív miloval, mně zlhostejněly a fantomy se necítí dobře, když na nich spočine klidný, jasný zrak mé matky. Nastěhovala se do toho domu a přinesla s sebou jen samé dobré myšlenky.“
„Nemyslíš, že se o to už před tvou matkou někdo pokoušel?“
„To je možné, snad byli zadušeni těmi temnými fantomy. Já jenom vím, že to tu předtím bylo a na nás to působilo a že to nyní zmizelo jako loňský sníh. Jistěže také žádný z předků nemohl jít proti nim silou Světla. Abd-ru-shinovo Slovo nám neustále pomáhá. –
Denně se mi objasňuje nové souvislosti, další obzory se přede mnou otevírají a má kniha se může vlastně stát jen dalším důkazem pravdy svatého učení Abd-ru-shina.“