Svaté ruce
Maria Halseband
Na louce ležela jemná ranní mlha. Smějící se slunce ji však v okamžiku vypilo a jiskřilo plno radosti v kapkách rosy, které se všude leskly. Tu zazněl stříbrojasný smích. Malí andělíčci vylétli z domu, skulili se ve své dovádivosti a zapletli se do dlouhých růžových řetězů, které nesli. S úsměvem přikročili dva andělé blíže a sjednali pořádek. Růžové řetězy byly teď nataženy od vchodu do malého domečku, na němž zářil zlatý kříž, až k lesíku. Rychle byla udělána slavnostní cesta a malí andělíčci houpali se spokojeně v girlandách a bezstarostně si zpívali. Oba andělé přinesli veliké koše temně rudých růží a roztrousili je po cestě, která byla brzy jako sametový koberec a naplňovala vzduch příjemnou vůní.
Pak otevřely se domovní dveře a vznešená paní vyšla. Pozdravila oba anděly, stojící po obou stranách dveří a pokynula s úsměvem maličkým, kteří se plni štěstí před ní ukláněli. Královna, sledována anděly, kráčela zvolna po růžové cestě. Rozpřáhla své požehnané ruce, z jejichž dlaní řinulo se jemné světlo. Tak šla až k lesu a po úzké cestě přišla až ke studni. Zde byly postaveny z růží opravdu triumfální oblouky. Dřevěný příklop byl odsunut a celá obezdívka ovinuta růžemi. Maličké sedátko, vypolštářované růžemi, zvalo k posezení. Maria přistoupila ke studni, vztáhla nad ní ruce a modlíc se, pohlížela k nebi. Z jejích rukou proudily nyní mnohobarevné paprsky do hluboké studny, ozařovaly ji a tvořily na vodě podivuhodnou hru světla. Tichý výkřik údivu přiměl královnu, aby schýlila hlavu. Mezi růžemi protlačila se kučeravá hlavička. S úžasem díval se malý andělíček na skvělé barvy a pokoušel se je chytat. Vznešená paní se schýlila, uchopila maličkého a posadila se na růžový polštář a pohroužila se do hlubokého zadumání. Viděla nitro Země, viděla tam spěch a chvat, maličkých postav. Viděla jak se otevírají brány a přehrady a jak ve studni samotné počíná ruch. Šumící pramen pronikl na denní světlo. Viděla jak se vaří a víří voda. Studna se chvěla pod tlakem divokých živlů a brzy proudila záplava přes okraj studny do údolí. Šumot vody naplňoval les. Maria stanula zářící a usmála se vděčně k nebi. V jejích vztyčených rukou zářily dva zlaté kříže.
Zvolna kráčela nazpět. Kráčela po temně červeném růžovém koberci a její veliké oči zřely plny štěstí dobrotivý obličej Boha Otce.
Na louce čekalo množství lidí, vesměs nemocných. Byli mezi nimi i mrzáci a chromí. Také na blízkých polích a na cestě před domem bylo vidět zástupy lidí, jak uctivě stojí opodál. Pohlíželi všichni v toužebném očekávání ke Svatému domu. Když se Maria blížila, poklesli choří a zdvihli úpěnlivě ruce. Vznešená paní tiše stanula, přelétla všechny zrakem plným milosrdenství a pak kráčela čekajícími řadami lidí a žehnala jim svýma rukama.
Tak došla až k domu. Tam rozevřely se do široka dveře a záplava Světla proudila ven. Ve dveřích stál Král. Setkali se. Jasná zář Světla obklopila Marii a Imanuele a z nich vyzařoval Kříž. Pak ukázala Marie radostně k lesu a Král přikývl. A hned vyšli z domu dva učedníci a pospíchali ku prameni, aby donesli všem pomoc hledajícím léčivé vody. Dveře se zavřely za vznešenou dvojicí a záře pohasla. Lidé, kteří klečeli v hlubokém pohnutí, a modlili se, povstali nyní tiše a ubírali se uctivě ke svatému prameni. Jen malí andělíčci zůstali, napínali růžové řetězy stále novým způsobem až na střechu, kde svítil kříž Grálu. Pomalu tvořila se z girland veliká písmena a brzy bylo možno čísti: „To byl první den Svatých Rukou.“