Pohádka
Marie Halseband
Tiše otevřela se zlatá brána a z ní vystoupila pohádka. Byla malá a růžová a horlivě mávala baculatýma ručkama nahoru k světlému domovu věčnosti. Právě dostala úkol od Boha a Pána.
Nyní však trůní Pán příliš vysoko a svatě nad celým stvořením a jeho věčné prasvětlo nedovoluje se k němu přiblížit. On však, Pán, vysílá své myšlenky andělům, kteří jeho vůli ihned nesou čistou do stvoření.
Tak také nyní přišel anděl a volal k práci pohádku, která se právě zrodila z dálného paprsku ctností. Měla sestoupit dolů k lidem, žít u nich a udržovat v nich bdělou vzpomínku na krásu prastvoření, z něhož oni kdysi vylétli jako nevědomé jiskry.
Měla jim vyprávět o prastvořených a jejich čistém životě, jak slouží Bohu a jej uctívají. Měla vyprávěti o andělích a o věčné nádheře, neboť lidé měli zůstat spojeni s bytostnými pomocníky, které jim Pán v lásce poslal, aby tak mohli znovu vystoupiti ke Světlu, jako zralí duchové.
Proto měla v nich býti udržována a stále více posilována veliká touha po Světle, aby oni malí, později stvoření, neklesli únavou. A tento úkol dostala pohádka.
Radostně kráčela pohádka dolů, shromažďovala na své dlouhé cestě do sebe všechno světlo, všechnu hudbu, všechen třpyt barev, aby z nich mohla dávat lidem. Když přišla k zemi, radovali se lidé z rozkošného malého děvčátka a rádi je přijímali ve svých chýších. Bytostní strážci země ji též s jásotem pozdravovali a pomáhali jí na všech cestách.
Dlouhé doby putovala pohádka od obydlí k obydlí, přinášela radost všude, kam přišla. A když odcházela, zůstával v domovech svatý lesk čistoty a poznání Boha.
Navečer sedávala pohádka s pastýřem u ohně a drsní mužové jí naslouchali se zářícíma očima. Stádo uložilo se blízko kolem vysoko šlehajícího ohně. Lesní zvířata se neslyšně blížila, i skřítkové a gnomové vylézali ze svých úkrytů.
Všichni chtěli slyšet nádhernou nebeskou báj o lásce Páně a o díle jeho stvoření. Pohádka však seděla v jejich středu s tvářemi planoucími radostí a tiše děkovala Bohu Otci, že smí působit k jeho cti a chvále. Dík pomoci pohádky, udržel člověk dlouhou dobu spojení s bytostnými pomocníky, mohl jejich pomoci používat a s nimi spolupracovat, jak to Pán kdysi určil.
Pohádka putovala neúnavně. Plavila se s rybáři přes šumící moře, jezdila s lovci přes divoké stepi, sedala v ledových jeskyních severu i pod chýšemi pokrytými palmovými listy a pod spalujícím slunečním žárem.
Z pohádky, malého děvčátka, stalo se jemná dívka, která zpívajíce radostně chodila po zemi. Vždy nosila pestré věnce na plavých kadeřích. Nosili jí je bytostní všude kam přišla. Přinášeli luční květiny, máky nebo sněžné lekníny, vonné růže i zvlášť lepě žhnoucí květy tropických lesů, pestré listy podzimu a jiskřivé, sněhové krystaly. Pohádka se radovala, zdobila se jimi a vzpomínala na svůj světlý domov.
Její šat však zůstal vždy bílý, čistý, bez ozdob a to se lidem nechtělo líbit. Brzy pokoušeli se ji ozdobit pestrými a hedvábnými hadříky a tvrdili, že je to mnohem krásnější, ale pohádka se tomu bránila. Strhovala dolů skvrny, které jí byly stále tajně připínány a když se rozhněvala, tu se lidé šklebili a dělali zchytralé obličeje. Chtěli tím říci :
„To my přece víme lépe než ty!“
A když se obelhali, pak už nedbali slov pohádky a připadali si velmi chytří.
Ano, všecko se nějak změnilo s lidmi. Pohádka to pozorovala na každém kroku. V domech, které se pořád zvětšovaly, malí bytostní byli vidět jen velmi zřídka a plaše. Pohádka tam byla dost cize přijímána. Vůbec se jí lidé jevili nějak cizí a nedbali již její návštěvy jako dříve.
A když se přece jen někdy v tiché hodině s pohádkou rozhovořili, mísili mezi její stará jména a jemná slova tak mnohé zvláštní temné názory, že se mnoho z nebeského lesku jejich napomínání ke Světlu ztrácelo. Nad zemí i lidmi ležely šedivé závoje a pohádka cítila s hlubokou bolestí, jak světlo Páně se vzneslo do nedostižných dálek.
Brzy začali se lidé otevřeně brániti proti pohádce. Posmívali se povýšeně, když ji viděli nebo obraceli zraky stranou. Tiše sedávala v koutě a i děti, které ji jinak rády vítaly, váhaly ji pozdravit.
Když jednoho dne unaveně vstoupila do domu, zasyčelo to proti ní jako hadí sykot. Za pecí dřepěl hrubý tovaryš, který na ni jízlivě zavolal:
„Zde přichází ta lhářka!“
Pohádka se rozrušila, hněvivě potřásla svými zlatými copy až jí s hlavy spadl rudý věnec z révového listí. Vykročila vstříc zlému a volala : „Bůh mne přece poslal! Jak bych mohla přinášet něco jiného než pravdu a pomoc ze Světla Páně?!“
Ale chlapík se ztřeštěně smál. Toho večera nechtěl již nikdo víc v domě poslouchat sladkých slov pohádky.
Smutně chodila nyní pohádka po zemi a uzavřela zářící světlo, pomáhající milosti hluboko ve své duši. Kamkoliv také přišla, všude již nenávistný tovaryš „Pochybnosti“ vešel před ní. Doprovázen mnoha přáteli, pospíchal před pohádkou a křížil všechny její cesty.
Obratně zkroutil každé slovo pohádky do směšnosti, nebo je odkázal mnoha námitkami do říše bájí. On a jeho přátelé dovedli lidem tak rozvážně radit a stále je upozorňovat na jejich zdravý rozum a jejich povýšenost, že je lidé rádi poslouchali. Brzy si zvykli považovat všechny moudrosti a vypravování pohádky za vybásněné a smyšlené.
A tak se stalo, že všechny světlé rady pohádky byly zanedbány. Lidé zapomněli myslet na Boha a jeho nádherné stvoření, pustili zákony Páně do větru a začali se domýšlet, že jsou něčím více, než všechno ostatní, co žije.
Tovaryš „Pochybnosti“ však nedal v lidech vzniknout žádnému pokoji a přemýšlení. Štval je se svými přáteli, mezi nimiž hlad po moci a chtivost majetku byly nejsilnější, takže již neměli žádných jiných myšlenek. Všechny povídky, smyšlenky a hlouposti, jakož i skryté odpornosti nepravdy sváděli na pohádku, a tak se stalo, že lidé brzy zapomněli všechno o bytostném životě. Každou vzpomínku na něj označovali jako lež a výmysl pohádky.
A tak to činí stále ještě až do dnešního dne!
Když přišla nyní pohádka tiše a vážně kráčejíc, našla zavřené dveře. Jen někde ještě děti poslouchaly její vypravování.
„To není pravda! My to víme lepší!“ znělo jí vstříc.
Tu utekla pohádka pryč od lidí. Hluboko v lese u pramene znala tiché místečko, tam se skryla se svou bolestí. Poznala, že temnota se svými trabanty obetkávala zemi, ovládla lidi a tím se stalo, že zadusila všechno dobré v jejich duších. Pohádka věděla, jaký zlý konec za to lidem nadejde a že jejich pádem celé nádherné stvoření Páně bude uvrženo do těžkého neklidu.
A tu se pohádka rozplakala hořce nad tím, jak nevděční lidé se zle odměnili lásce Páně. Plakala, že její práce pro Všemohoucího neměla žádného úspěchu. Dlouho seděla, modlila se a prosila o ujasnění, má-li jíti dál smutnými cestami nebo se vrátit do věčné říše.
A jak tu seděla a toužebně vyhlížela k zářícímu nočnímu nebi, na němž se jiskřily tisíce hvězd, tu spatřila náhle jasnou hvězdu, která s hukotem klouzala z nekonečnosti a poblíž země se tiše zastavila. Tu sepjala pohádka v pokoře své ruce a děkovala za svaté znamení.
Hned věděla, že tuto hvězdu viděla již po druhé přicházeti k zemi. Věděla, že znovu přináší poselství Boží a že má nyní zvěstovat svatou dobu, dobu soudu Páně!
Pak se pohádka utěšila a povstala. Odložila svůj šat a smyla ve studeném jasném prameni všechny své starosti. Uhladila a zapletla své dlouhé vlasy, které jí v lesklých copech padaly na ramena. Pohádka nepospíchala se svou prací ve skrytém koutě lesa. Věděla, že lidé ji budou nyní postrádati ještě méně, než dříve. Proto si také velmi pozorně upravila svůj šat, který byl zaprášen dlouhým pozemským putováním a pošpiněn zvědavými pohledy lidí.
Venku před její skrýší bouřlivě letěl čas. Rok za rokem přecházel. Kolem pohádky však zůstala chladná, jasná zimní noc a čisté záření hvězdy. Konečně bylo všechno čistění skončeno. Pohádka se opět posadila na svůj kámen a pohlížela radostně, jsouc připravena, vzhůru ke hvězdě, tomuto poslu ze světla.
Znovu uhýbala noc zšeřelé šedi přicházejícího dne. Osaměle stála ještě hvězda v plujících závojích oblaků. Jasně blýskala z ní jiskra, která sršíc vystřelila dolů a se zvoněním padla do klína pohádky. Tato ji uchopila a držela ve svých rukou třpytící zlatý kruh. Na čelence nádherně zářil kříž, svaté znamení Páně.
Blažená zbožnost a hluboká vděčnost naplnily duši pohádky.
„Nyní přišel čas!“ pravila vstávajíc. „Opět mohu sloužiti Věčnému a Tomu, kterého On k zemi poslal.“
Se slavnostní tváří posadila jiskřící zlatý kruh na svou hlavu a vykročila do jasného rána. Louky byly ještě holé. Jaro vyslalo teprve několik svých poslů, ale všude, kde se dotkly malé nožky pohádky země, tam to počalo šeptati a šustiti. Jemná tráva vyrážela ze země, a usměvavé květné hlavičky se rozevíraly. Stará třešeň na stráni pokryla se bohatstvím bílých květů ve chvíli, kdy se na ni pohádka podívala. Břízy a buky na kraji lesa si ihned oblékly něžně zelený slavnostní háv, jak jim pohádka pokynula.
Potůček tiše bublaje, klouzal vedle cesty pohádky. Pstruhové vystrkovali hlavy z jeho čisté vody a svýma kulatýma očima obdivovali děvče. Vtom přiletěly včeličky.
„Jak jsi krásná!“ bzučely s obdivem.
Tu se pohádka sklonila k potůčku a s údivem viděla, že je již krásnou pannou, a že v jejích vlasech žhne zlatá čelenka nebes korunovaná svatým křížem. Čistá a krásná jako kdysi přicházela k zemi, stála zde pohádka opět, očištěna ode všeho nánosu a vší prolhanosti lidí. Cítila v blažené radosti, že nádherná síla Věčného opět všemohoucně pronikla temnotou, kterou lidský duch zavinil.
„Nyní mi světlé slovo pomůže šířit pravdu“ pravila pohádka s hrdou radostí. „Kříž svatého Grálu v mém kruhu zazáří při každém slově, kterým budu lidi volat k soudu Páně!“
Nyní mne lidé budou muset poslouchat, neboť Syn Boží je opět na zemi! Třpytíc se v lesku svatého kříže a v čisté kráse, kráčela pohádka k příbytku lidí. Když v paprsku věčné pravdy překročila první práh, začaly dole v údolí všechny zvony vesele a slavnostně vyzvánět.
Na zemi byly velikonoce.
A příchozí mluvila opět k naslouchajícím lidským duším :
„Pokoj vám a láska Boží zůstávej stále s vámi!“
