Vždy vesela rusalečka
Marie Halseband
Jistě jste ještě neviděli tak stříbrně jasný, veselý potůček jako ten, o kterém vám chci dnes vyprávět.
Byl to mladý radostný potok, smál se a vypravoval tak hlasitě, že to bylo slyšeti až u babiččina domečku. A ten stál přece až na druhé straně louky.
Ano, ano, potůček byl opravdu velmi bujný, skákal přes balvan hustě porosltlý mechem, který se nad tím docela zamračil. Ale potůček ve skoku se obrátil a zašuměl :
" Nezlob se ! "
Tu se musel i starý skalní mužík rozesmát, jak vesele to znělo. Z louky přiběhli elfové se stříbrnými kbelíčky, usmívali se na potůček, který jim šumivě kbelíčky naplnil, aby květiny a travička dostaly svou potravu ještě dříve, než bude slunce příliš teple hřát. Brzy zářila a třpytila se celá louka v prvních slunečních paprscích. Všechny čisté krůpěje rosy hořely jak nádherné drahokamy.
Šups ! Proti proudu potoka vystřelil pstruh do výše. Měl červeně tečkovaný šat a byl na něj velmi pyšný, ale přece se trochu zalekl, když narazil na starého vodníka, který právě vycházel ze svého domu, v němž bydlel pod velikým balvanem.
" No, no, jen ne tak zhurta," bručel starý pán.
Pak se ale jeho celá tvář rozzářila, neboť dvě malé ručky položily se kolem jeho krku a malá rusalka vtiskla polibek na jeho rozcuchané zelené vlasy.
Byla mu ze všech nejmilejší tato maličká, vždy veselá rusalečka, která bydlela v rákosí a udržovala tam dobré přátelství s rybami a žabami. Nyní podala strýčkovi vodníku ručku a máchala kolem sebe s rybím ocasem, který měla místo nohou v malém kruhu. To znamenalo totéž, jakoby se naši malí chlapci nebo děvčata poklonili.
Ano, byla to dobře vychovaná rusalečka, vždycky poslouchala své rodiče a proto ji všichni měli rádi a vždycky se radovali, když ji viděli. Dnes byla zvlášť rozradostněna, protože směla na návštěvu k babičce dole v jezeře
Tam bylo krásně ! Byly tam nejkrásnější žluté a bílé vodní růže. V každé z nich bydlela malá bytost a se všemi se rusalka znala. Veliké zlatem se třpytící vážky létaly kolem a v rákosích měly svá hnízda kachny a divoké labutě. Všechny právě měly mladé. Proto směla i rusalka přijíti, aby se na ně podívala a s nimi si pohrála.
Tak se rozletěla o závod s šumícím potokem dolů do údolí. Vletěla až do středu modrého jezera. Všechny ryby se polekaly a balvany uhýbaly hlavu , aby jí neublížily. Rusalečka ovšem plácala radostí až se voda pěnila.
Najednou cítila, že ji něco zadrželo, chtěla se vytrhnouti, ale čím více sebou cloumala, tím více se zamotávala do dlouhé sítě, kterou lidi nastražili na lovení ryb. Unaveně visela nakonec v síti a viděla kolem sebe viseti ryby bezbranné jako ona. To bylo žalostné ! Rusalečka vyslala vřelou modlitbu vzhůru k milému Bohu a prosila o pomoc.
" Stůj přece klidně " pravil vedle ní chraplavý hlas.
Černý samotářský rak slyšel, jak se rusalečka modlila a přišel nyní se svými nůžkami, aby ji vysvobodil. Byla to těžká práce. Rak celý zčervenal námahou, konečně se mu podařilo, že rusalčí dítě vyprostil ze sitě, Rusalečka pak ještě prosila starého raka tuze, aby pomohl osvobodit i ryby, sama velmi statečně mu při tom pomáhala.
Byla z toho veliká radost v jezeře, když všichni vysvobození a šťastni sešlil se u rasalčiny babičky, která již připravila polévku, nákyp z žabích vajec a mnoho jiných dobrých věcí a čekala na vnučku. Rusalka měla mnoho co vyprávět, až se zcela unavila.
Babička ji pak uložila do někkých vodních řas a listů vodní růže ke spánku.
" Napřed musím však poděkovatg milému Bohu, který vnukl starému rakovi, aby mi pomohl, " pravila rusalka vděčně usínajíc. A to také učinila.