Neposlušný skřítek
Marie Halseband
Tiše šustíce rozevřelo růžové poupě své květné lístky a stálo tu nyní v zářivé kráse. Bylo bledě růžové. Brzy se z něžných lístků vynořila líbezná hlavička skřítka. Ospale si mnul oči a udiveně se díval na vycházející slunce.
Všude to kvetlo a vonělo. Ze sousedních keřů kynuly a mávaly krásné sestřičky skřítků a mávaly pavučinovými závoji. Na jedné z listů mladé růže ležela jiskřivá krůpěj rosy jako drahokam. Malý skřítek si na ní pochutnal k snídani.
Brrrr ! S hukotem přiletělo cosi kolem tmavého a velikého.
Skřítek zaleknut klouznul pod listí. Veliký zlatý třpytící brouk se usadil na růži :
" Nu pojď jen ven, dítě skřítků, já ti nic neudělám, " bručel. Chci se jen napít z tvého krásného růžového kalicha.
U takové mladé růže to nejlépe chutná. "
Skřítek se díval jak brouk pije a brzy se přestal bát. Vylezl ven a zvědavě se rozhlížel. Byl to mladý vysoký růžový strom, na němž se jeho růže rozvila jako první květ. Vpravo i vlevo svítily v zeleni listů růžové špičky, které prozrazovaly, že bude brzy následovati další květ. Tam dřímalo ještě mnoho skřítčích sestřiček.
Brzy následovala další návštěva. Paní včela přilétla oděna v hnědou kožešinu a pilně bzučela. Teď už skřítek neměl strachu, s úsměvem rozevřel lístky, aby pilná včela našla med.
Když cele obtížená včela odlétla, díval se toužebně za ní, kéž by mohl také tak lítati !
" Vždyť ty přece dovedeš lítati ! " volal hlas z vedlejšího stromku a žlutá růže na něj mávala.
Ze všech květin vystoupili nyní skřítkové, vznášeli se společně, uchopili se za ruce a tančili v ranním větru svůj taneček. Jak vesele vlály pestré květinové šátečky a jaké jemné hlásky jim k tomu zpívaly. Růžového skřítka zachvátila touha. Vtom hleď ! - již letěl s nimi v kruhu. To byla radost. Skřítčí dítě se nemohlo toho ani nasytiti.
" Zpátky, zpátky ! " zaznělo náhle, a veselé postavičky mizely na všechny strany do svých květinových domků, takžte růžový skřítek naráz osaměl.
" Rychle, jinak tě slunce spálí ! " volala na něj jedna z plně rozvitých růží.
" Ale vždyť je venku tak krásně ! " reptalo skřítčí dítě. " Těch pár kroků domů mohu vždycky ještě dost rychle dojíti " "Což ještě nevíš, že musíš umříti, když svůj květinový domov na dlouho opustíš ? " pravila rudá růže matka. " My skřítkové máme povinnost býti ve svých květinách. Žijeme s nimi, staráme se o jejich blaho a o následující plody. Pak se můžeme také, když květiny zvadnou, vrátiti do naší země skřítků, až nás nová práce zavolá. Kdo však se o svou květinu nestará, ten musí umříti, zahynouti.
" Ale my jsme přece také tančili ! " řekl skřítek vzdorovitě.
" To je něco jiného. To smíme. Všechno ve svůj čas. Práci i zotavení. Teď to víš, jdi nebo chceš být neposlušný zákonů!"
Malý skřítek stáhl svou hubičku nakřivo, ale přece letěl do svého růžového domečku. Slunce již opravdu příliš pálilo a mezi květnými listy byl milý krásný chládek a malý skřítek tam brzy usnul.
Jemný smích ho probudil. Když si odhrnul kadeře s čela, viděl před sebou sedět nádherného žlutého motýla.
" Ty jsi ale ospalec, " smál se motýl. Podívej se, jak je venku krásně ! "
Opravdu bylo krásně, slunce se smálo a nebylo již tak vysoko na nebi. Skřítkovi se zdálo, že už není také tak horko.
" Viděl jsi už vůbec něco ze světa ? " ptal se žluťásek.
" Co je to svět ? "
" Jejej, tato veliká zahrada ! " smál se motýl. " Je možno v ní lítat až do únavy a vždycky se najde společnost. Je tu také potok, který vypráví povídky a za nim je pořád ještě nějaký kousek světa. "
" Chci letět s tebou. " řekl růžový skřítek a pozvedl něžná křídla. " Vždyť se mohu brzy vrátit," myslel si u sebe, neboť varovný hlas pravil v jeho nitru : " Zanedbáváš své povinnosti "
Ale to už růžový stromek byl hluboko pod ním a na všechno bylo zapomenuto. Jak nádherně se to kolébalo v teplém slunečním vzduchu a cesta vedla vysoko vzhůru do koruny lípového stromu.
" Med z lípového květu chtuná nejlépe, " pravil motýl a začal navštěvovati květiny.
Skřítek obdivoval bzučení a ruch ve velikém stromě, ve kterém se to jen hemžilo čmeláky a včelami. Náhle vyrazil krátky výkřik. Uviděl ptačí hnízdo. Seděla tam čtyři tlustá mláďata.
" Chceš jíti k nim ? " tázal se motýl a hned na to seděl skřítek na kraji hnízda a houpal nožičkami.
" Škoda, že jsi tak veliká moucha, " řeklo první mládě, já bych tě rád sežral ! "
To bylo velmi milé přivítání.
" Tak, tak, zaznělo vedle a ptačí máma přilétla s malou housenkou,kterou hodila jednomu z mláďat do otevřeného zobáku.
" Co tu děláš skřítku ? " zvolala udiven. Snad jsi také nezapomněl na svou květinu ? "
" Starej se o své děti ! " řekl skřítek štiplavě,. " Já vím, co mám dělat. "
" Oho ! " pravil hluboký mužský hlas a skřítek stromu vystrčil svou bradatou hlavu. " Myslíš si, že zákony jsou hračkou pro darebné děti ? Marš zpátky do svého domu ! "
" Já nechci ! " řekl skřítek vzdorně a odletěl odtud. Opustil všechno i motýla. Letěl a viděl před sebou stříbrně třpytit potůček.
" Malý skřítku, kam putuješ ? " šuměl potok.
" Vypravuj mi trochu, co děláš, " pravil skřítek. Ty toho víš tak mnoho, říkal mi žluťásek. "
" Já poháním mlýn, " bublal potok. "Pestře tečkovaným pstruhům a vodním duchům starám se o jasnou vodu. Květinám a travinám dávám čerstvý nápoj a tolik kamení, kolik ho jen utáhnu nosím dolů do údolí do řeky. Mám celý den plno práce, to chce zákon, já přece pracuji tak rád. "
" Pořád slyším mluvit o zákonech, já o tom přece nechci nic vědět, " reptal růžový skřítek.
Potok zapomněl na chvíli úžasem pleskavě bublati. Docela ztichl, ale pak se živě rozšuměl :
" Naše zákony jsou věčné ! Milý Pán Bůh nám je dal. Ohlédni se jen v zahradě a na poli, každý strom, každá květina, každé stéblo žijí dobrotou Boží. Což není plnění životních zákonů samozřejmou vděčností ? Zeptej se nejmenší rybičky, která ve mně pluje. I ona o tom ví, a ty, dítě skřítků, chceš vzdorovat Bohu ? "
Skřítkem to náhle zachvělo. Slunce zmizelo za stromy. Jeho svědomí procitlo najednou pod vážnými slovy potoka a on měl touhu po své růžové postýlce. Odletěl rychle jak jen dovedl.
Byla to daleká cesta. Všude byly květiny, ale ne a ne najíti svou růži. Motýl by byl jistě věděl nejkratší cestu, ale toho nechal sedět na stromě. Soumrak se rozložil. Zimou se chvějící skřítek zaklepal na veliký zvonek.
" Skřítek bez domova ! " volal zvonek. " My tu nemáme místa.
" Já jsem zabloudil, " naříkal řůžový skřítek. " Pusťte mne přece dovnitř. I kdybychom chtěli, nesmíme, tak to chce zákon ! " volaly zvonky.
" Zase ten zákon ! To musí být něco velmi velikého a přísného. Přece jsem měl raději poslechnout rudou matku růži. Bylo by to lepší, kdybych byl přece jen doma, " uvažoval skřítek.
Dlouho ještě hledal ve tmě, prosil mnoho květin o nocleh, ale všude marně. Nakonec zalezl zmrzlý a unavený do svinutého suchého listu. Byla to dlouhá žalostná noc růžového skřítka. Kolem jeho úkrytu zněly údery a výkřiky. Tepající křídla svištěla okolo a maličký samým strachem ani nezavřel oči. S ulehčením pozdravil první papsek světla a znovu se vydal na pouť. Dlouho již tančili skřítkové v ranní záři, když konečně našek svou růži.
Ó hrůza, jak tato vypadala ! Byla celá zvadlá, všechny listy visely nemocně dolů a jejich okraje zhnědly.
" Pusť mne dovnitř, chci se fo tebe starat ! " prosil skřítek.
Ale růže se nepohnula. Vycházející slunce zasáhlo plným paprském mladý stromeček a pod jeho horkem klesal mrtvé růži zvolna list po listu dolů k zemi. Skřítek to viděl. Hluboké leknutí jím zachvělo. Pak ho schvátila těžká únava. Sklonil svou hlavičku a zůstal sedět bez hnutí. Stoupající slunce strávilo jeho tělíčko a on se zozplynul jako mlhavý dech.
Na růžovém keři však vyskočily v téže chvíli tří bleděrůžové růže a světlé dítky skřítků vyhlížely bděle mezi lístky. Byly tak krásné, že lidí, kteří procházeli zahradou, plni nadšení zůstávali stát u růžového keře udiveni.
" Počkejte až přijdu, budu vám vypravovati povídku o neposlušném růžovém skřítku, " volala rudá matka růží, ke třem maličkým skřítkům, " abyste se také vy neprovinili proti zákonům. " Přilétla ke třem mladým růžím, a vypravovala. Tak se také stalo, že jsem její povídku slyšela a dnes vám ji mohu vyprávěti, neboť já jsem právě stála před růžovým keřem a obdivovala tyto tři mladé sestřičky.