Starý kovář
Maria Halseband
Již dlouho pohlížel z blízkého svahu cizí poutník na toto divadlo a těšil se z tohoto obrazu síly a práce.Starý kovář diváka neviděl. Setřel si pot s čela a začal zpívat. Jak se podivil cizinec, když zaslechl jasně a čistě motivy z oper. V tomto malém hnízdě jistě mají rádio a gramofon. Kovářův zpěv byl však jistě podivuhodný výkon, poněvadž byl bez chyb. Muži to nedalo a šel se podívat blíže.
"Dobrý den, mistře!" Smím si tu odpočinout?" tázal se cizinec a opřel se o zahradní plot.
Stařec přátelsky pokynul a ukázal na malou lavičku uprostřed kvetoucích karafiátů a jiřin.
"Posaďte se do zahrady, muži, budu hned hotov. Pak si můžeme spolu pobesedovati."
Opět duněly rány kladiva a zdálo se, že stařec na cizince zapomněl. Tomu však nebyla dlouhá chvíle v rozkvetlé, malé selské zahrádce. Radostně přelétal jeho pohled skvělou nádheru květin a prodléval na silné postavě kovářově. Brzy byla jeho práce hotová. Zavěsil řetěz, který vykoval na kovadlinu, umyl se u studny a vešel do zahrady.
"Hej," smál se stařec, "to já přinesu chleba a něco k pití."
Šel do malého domku a brzy se vrátil zpět s podnosem na němž byly talíře, sklenice a džbán s domácím vínem. Když přinesl ještě ze studny konev svěží vody, pravil starý kovář:
"Buďte vítán, pane, a nechte si chutnat."
Brzy seděli oba pospolu jako staří známí, neboť skromné vystupování cizincovo, který se představil jako dr. Franke, se kovářovi zamlouvalo. Náhle zaznělo z domu dlouhé zasténání. Stařec vyskočil a pospíchal dovnitř. Bylo slyšet jeho přidušené konejšení a uklidňující slova.
Muž se za chvilku vrátil, posadil a jedl jako by se nic nestalo. Cizinec potlačil otázku, když viděl starcovi oči. Byly široce rozevřeny a bylo vidět, že je duchem nepřítomen.
"Uvnitř leží má žena," pravil po chvíli polohlasně, jako by mluvil jen k sobě." Je chorá na těle i na duši a bývá teď často krutá. Bůh však ví, proč to je," dodal k tomu jasným hlasem.
"Dětí nemáte?" tázal se cizinec.
"Ó ano! Tři skvělé chlapíky," odvětil kovář. "Ale zde to právě všechno povstalo. Muselo to ovšem tak být. Budu vám to vyprávět, pane doktore, ale nezapomeňte se při tom napít. My zde v kraji révy dovedeme mluvit nejlépe při víně.
Moji hoši byli a jsou největší chloubou, zvlášť nejstarší Jan, chlapík urostlý jako strom, silný a svižný. Když stával u kovadliny srdce se mi smálo. Ale ten klacek neměl nic jiného v hlavě jen hudbu. Učil se tajně hrát na housle a na klavír a konečně jsem musel dovolit, aby šel do světa studovat hudbu.
Druhý hoch Karel, byl jemné postavy. Měl jsem vždycky strach, abych mu neublížil," pravil stařec a podíval se s úsměvem na své svalnaté ruce. "Když i on přišel s hudebními nápady, nechal jsem ho jít. Poznal jsem již u toho prvního, který byl horká hlava, že by bylo bezúčelné se proti tomu vzpírat.
Když však i ten třetí s tím začal, tu bylo u nás hromobití. Ten musel již zůstat doma. Potřeboval jsem přece pomocníka a někdo musel pokračovat v mé práci, když již pradědeček byl kovářem. Kluk byl od té doby zaražen. Konal tiše své řemeslo. Byl však stále bledší a brzy jsem viděl, že bych ho ztratil. Tu jsem ho nechal s bolestným srdcem jít kam chtěl. Jeho dík i radost byly dojemné.
Má žena stála mi až do té doby věrně po boku, třeba že mi v boji s chlapci mnoho pomoci nemohla. Byla stále churavá a jemná a žila tiše pro sebe. O nás se však pilně starala a chodila často do kostela.
Všichni tři hoši přicházeli domů jen občas, přinášeli sem hudbu a růžové plány o budoucnosti. Dům býval plný zpěvu a něco mi z toho utkvělo v mé staré hlavě. Jednou, když všichni tři pojednou neočekávaně dojeli a večer seděli pohromadě, počal vyprávět Pavel o jednom příteli, u něhož se naučil znát nové slovo Boží. Přinesl knihu s sebou a mluvil o Synu Božím a o Synu Člověka. Když to matka slyšela, začala se náhle vadit a křičet, což se u té tiché ženy nikdy nestalo. Nakonec počala zuřit a odvolávala se na faráře a církev. Mlčky odešel hoch ven. Nepromluvil již ani slova o učení Grálu. Když však odcestoval, našel jsem v kovárně otevřenou knihu a první slova, která jsem četl, zněla: "Kdo se nesnaží, aby Slovo Páně také správně pochopil, ten se proviňuje."
Brzy začaly chodit nadšené dopisy od mého horkokrevného Jana, který se vrhl střemhlav do nového učení!
S mou ženou stala se podivuhodná změna. Byla teď mrzutá, svárlivá a ztrpčovala mi život. Pak dostala záchvat mrtvice a od té doby byla ochromena. Mohla již jen málo mluvit. Když však mluvila, byla to jen nenávistná slova proti chlapcům a proti Antikristovi, kterého prý přinesli do domu. Když jsem jednoho dne v její přítomnosti našel ve skříni knihu a vzal si ji, neboť mezi tím jsem ji nečetl, - tu křičela až jí od úst létala pěna. Pak se zhroutila zalita potem. Položil jsem ji na postel a zdálo se mi, jakoby zašeptala: "Kříž!"
"Je to jistě zvláštní historie, pane doktore," přerušil se stařec, ale musel jsem ji někomu vyprávět, abych si to všechno sám ujasnil. A k vám pojal jsem hned důvěru."
Cizinec srdečně přisvědčil a kovář pokračoval: "Jednou přišli dva nejstarší zase domů. Zářili vnitřním štěstím a ukazovali mně stříbrné kříže, které nosili na krku a vyprávěli mi o Vyslanci Božím. Žena upadla do hlubokého rozechvění, jakmile se děti k ní přiblížily. Bylo zřejmě vidět, jak se jí ulehčilo, když zase odcestovaly. Teď jsem i já začal knihu čísti. Dělal jsem to ovšem úplně tajně, ale zdálo se, že to žena přece pozoruje. Nedala se již uklidnit. Zlý duch seděl jí v týle. Teprve časem se mi to ujasnilo, když jsem učení lépe pochopil. Čistá, nádherná Pravda může přicházet jedině od Boha.
Když se moji hoši opět vrátili domů, pravil Jan: "Tentokrát snad mohu matce pomoci a ukazoval při tom na zlatý kříž, který se leskl na jeho kabátě. Šel klidně k ní a ona na něho pohlížela ztrnulým zrakem. "Kříž!" sténala hlasitě. "Ó, jak hoří!" Svíjela a kroutila se jako v bolestech. Jan uchopil ji za ruku a něžně ji hladil. Pomalu se uklidňovala a nakonec usnula. Teď náhle chtěla, aby hoch byl stále u ní. Jakmile odešel, začala se chvět a křičela: "Kříž mě spálí!"
Když chlapec odcestoval za týden, bylo jí již mnohem lépe. Záchvaty přicházely stále řidčeji a já sám mohl jsem ji lehce uklidniti. Kdybych ji mohl přinésti ze Svaté Hory Boží pomoc, jistě by se brzy úplně uzdravila."
Cizinec pozorně naslouchal. Teď položil svou ruku na tvrdou pěst starého muže.
"Jen skutečně opravdu a poctivě hledajícím má býti pomáháno," pravil klidně.
"Pane, vy znáte Poselství?" tázal se kovář překvapeně. Host vstal a jeho světlý vlas zářil ve večerním slunci. Marně se snažil zakrýti svoje rozechvění.
"Vaše víra pomohla i mně!" pravil měkkým hlasem. "Již dlouho jsem znal učení, ale jakási váhavost mně zdržovala. Teď vím, proč mně to dnes tak neustále pudilo na cestu a jak dobře to s námi Otec v nebesích myslí. Pozdravujte nemocnou a vaše skvělé syny. Na svaté Hoře se opět uvidíme.
