Pomsta 

 

Marie Halseband



Široko do dálky lesklo se jezero. Jeho modrozelená voda tvořila pravidelné vlnky, které se se šploucháním vrhaly na břeh malého poloostrova, na němž stál zámek. Veliké skupiny stromů střídaly se s pěstěnými trávníky a záhony květin. Schodiště omývané vlnkami vedlo na bílou terasu, vedle které rozkládalo se veliké prostranství, posypané světlým pískem. Zde u břehu byla voda velice temná a několik balvanů u břehu svědčilo, že tu břeh klesá kolmo do hlubin.

Na břehu stál velký mramorový balvan a na něm byla vytesána dvě jména. Na bílé lavičce vedle balvanu seděl starý muž. Hlavu měl opřenou do dlaní a díval se na zrcadlící se vodní hladinu. "Dnes je tomu deset let a jezero podrželo, co přijalo a zachovalo tajemství," myslel si. 

Pohlížel chvíli k lehátku, na němž ve stínu stromů odpočívala štíhlá dívčí postava. Tam ležela jeho vnučka, jeho poslední radost i starost. Zdali pak se uzdraví z nemoci, kterou měla již její matka a zdali pak se bude moci radovat jako paní tohoto krásného majetku? Nikdy nic neslyšela o strašlivé události, která se tu odehrála, a dědeček skryl před ní všechen bol svého srdce i svou nenávist. Pomalu se to v něm všechno utlumilo. Nedávno však předčítalo dítě z knihy, a od té doby všechno staré procitlo a rozbouřilo se. Před jeho vnitřním zrakem táhly minulé doby a pevně ho upoutaly.

Brzy bude tomu pětatřicet roků, kdy se nastěhoval do krásného, růžemi obrostlého domečku v zámeckém parku se svou devítiletou dceruškou. Převzal tehdy správu statků mladé ovdovělé baronky. Byla to pěkná práce s tou moudrou paní po všechna léta. Jen kdyby nebylo bývalo její divoké prchlivosti a mladého chlapce, zhýčkaného miláčka matčina. -

S klidnou pravidelností a šťastně žil přesto se svou dceruškou Lízou, která byla stále hezčí a naplňovala svou veselostí jeho tichý dům.

Mladý zámecký pán býval jen zřídka doma. Studoval na všech možných universitách. Jednoho dne sdělila baronka svému věrnému rádci, že její syn se zasnoubil. Brzy nato přijeli snoubenci a po několik týdnů bylo všude plno radosti. Pak pojednou jedné noci zmizel mladý baron a Líza, jeho milované dítě. Bylo ohromné pobouření. Nevěsta zklamaně odjela.

Baronka vybíjela své záchvaty vzteku v divokých jízdách na koni a v autu. Jednoho dne přivezli ji na selském povoze. Sletěla s koně a jezdkyně i kůň byli těžce zraněni.

Teď nastala doba nejtěžší pro pohyblivou ženu. Musela sedávat ochromena v pojízdné židli. A on, který měl již sbalena všechna zavazadla, zůstal u ní jako jediná opora a obklopil ji všemožnou péčí. Zdravou byl by mohl opustit, ochromenou nikdy.

Líza plná štěstí psala z Ameriky. Dali se na lodi sezdat. Žádala otce o odpuštění, a že všechno bude pak dobré. Jen baronka byla nesmiřitelná. Myslívala na mladou paní se strašnou nenávistí a přičítala jí všechnu vinu, ba i svou chorobu. To, že syn psal jen krátce a neprojevil žádné zvláštní účasti, bylo také přičítáno za vinu Líze.

V ustavičném hloubání, hněvu a hořkosti stala se brzy z mladistvé ještě zámecké paní stará žena. Vysedávala po dlouhé hodiny na břehu, dívala se do vody a mumlala kletby. Byla přístupná jen svému příteli a rádci, nesměl se však nikdy zmínit o mladé dvojici.

Léta přešla. Tu přerušil jednoho dne správce své mlčení a podal nemocné dopis.

"Musí to být," pravil a posadil se tiše stranou.

Líza psala o smutném životě. Lehkomyslný muž propil všechen majetek, nadělal dluhů a jednoho dne zmizel. Ji i s dceruškou zanechal v bídě. Krátce na to dostala zprávu, že při jakémsi ošklivém případu přišel o život. Prosila, aby se mohla vrátit domů kvůli svému dítěti, které bylo nemocno, aby mohla pro maličkou pracovat.

Dlouho seděla stará paní s dopisem v rukou.

"Nechť přijde!" zvolala náhle pronikavým, tvrdým hlasem. Ještě dnes zněla její slova starému muži hrůzně a zřetelně v uších. Byla to její poslední slova.

V příštích týdnech pracovala stará baronka mnoho u svého psacího stolu. Přišel z města její právní zástupce, avšak nikdo nevěděl, o čem s ním jednala. Ve volném čase projížděla se na své pojízdné židli sama po zahradě a dosáhla v tom velikého cviku a rychlosti. Všude vynořovala se tmavá postava nemocné, bylo vidět její žlutý obličej s přísným zrakem nebo bylo slyšet pravidelné pohyby jedoucí židle.

O několik měsíců později vítal starý muž na nádraží své dítě a vnučku. Líza se mu zdála ještě krásnější, ale byla jemná, skoro průsvitná. Zvedl vysoko malou Ritu, aby tak zakryl svůj úděs.

Již brzy zrána příštího dne stála pojízdná lenoška staré paní na písčité pláži u vody a v ní seděla smějící se baronka. Své vyschlé ruce držela stále na pákách lenošky a posunovala ji ku předu i dozadu. Tak ji našel a oznámil příjezd dcery.

"Maličkou chci vidět až později. Nejdříve chci mluvit s paní, a to sama. Slyšel jste, úplně sama!" Volala jako rozkaz a po chvilce dodala týmž tvrdým hlasem jako před několika měsíci: "nechť přijde!"

Jak málo znal však tuto ženu, a jak příliš důvěřoval tomu, že její srdce časem změklo. Ó, kdyby byl tehdy poslechl svého vnitřního hlasu a přes rozkaz zůstal nablízku!

Přivedl dceru až na pokraj písčité pláže. Pak ji viděl, jak se váhavě v zatáčce cesty ještě jednou obrátila a pak viděl její bílou štíhlou postavu stát blízko břehu těsně před pojízdnou lenoškou. Stará paní se napolo vzchopila a ztrnule na ni pohlížela. Její ruce pevně svíraly páky. Nebylo slyšet ani hlásku. Když pak po dlouhých hodinách poháněn neklidem přišel na písčitou pláž, nebylo tam nikoho. Ve vlhkém písku bylo možno rozeznat stopy pojízdné lenošky. Vedly přímo do modré hlubiny. Jezero pohřbilo nenávist i bolest.

Dnes tomu bylo deset let. Starému muži se to zdálo právě tak nesnesitelné a strašné jako tehdy. Jedině jeho nenávist k ženě, která uvrhla jeho dceru v náruč smrti, se trochu zmírnila. Naučil se v poslední době jinak myslet. Co všechno mu ta jeho vnučka vyprávěla: O zvratném působení, o řetězech, které si vytváříme sami a jež nám pak v záhrobí brání ve vzestupu.- Ne, to se nesmí stát. Chtěl pomoci oběma duším a sám dosíci klidu a pak se po prvé rozhodl, že se pomodlí nejen za dceru, ale i za starou paní. Cítil, jak se mu při tom ulevilo.-

"Dědečku!" probudil ho milý hlas z jeho zasněnosti. "Pojď sem a podívej se!"

Šel k mladému děvčeti, které ukazovalo rukou na jezero a také pohlížel ukázaným směrem.

"Vidíš to?" volala vnučka živě.

"Vypadá to, jako by se dvě postavy vznášely nad vodou," odpověděl starý muž nejistě a zmateně.

"Představ si, že jsem odložila knihu a dívala se směrem k tobě. Viděla jsem stát vedle tebe dvě ženy a jedna z nich byla světlá. Podávala druhé ruku, ale ta se bránila. Tu ukázala světlá žena na tvé srdce, které bylo vidět obrovsky zvětšené v tvých prsou a jež bylo pokryto tmavými skvrnami. Na to se druhá žena schýlila a plakala. Slzy smyly skvrny z tvého srdce tak, že bylo úplně čisté. Avšak i žena stala se světlejší, chopila se ruky světlé ženy a obě vznášely se zvolna nad vodou. Myslím, že tyto ženy tě milovaly a že i tys je míval rád, když ještě žily.

Tu starý muž schýlil hluboce hlavu a jeho oči zvlhly. Vnučka položila svou něžnou hlavu na jeho rámě a pravila: "I mně bylo, jako by mně jemná ruka pohladila vlasy. Bylo to jako matčin pozdrav." Pozvedla knihu, kterou měla na kolenou a řekla: "Dědečku, budeme-li teď oba zdrávi na těle i na duchu, máme co děkovat jen tomuto svatému poselství!"