Ve světle Pravdy

Poselství Grálu od Abdrushina

Velký mozek, malý mozek a sluneční pleteň

 

Marie Halseband

 

Byli jednou tři sourozenci, kteří žili každý sám pro sebe v malých světničkách, a vedlo se jim dobře a byli šťastní. Jen zřídka se navštěvovali, poněvadž to nebylo zapotřebí. Měli telefon a mohli si tak navzájem sdělovat všechna svá přání a myšlenky. Denní stravu dostávali ze společné kuchyně, která byla uprostřed domu, a s tím byli spokojeni. Neměli konečně ani mnoho času pro takové vnější záležitosti, protože každý se zaměstnával svou prací, o které vedli často přátelské rozmluvy. Mimo ně žilo v domě ještě mnoho synovců a jiných příbuzných, ale o ty se starali sourozenci, jen pokud to bylo jich povinností. Tito tři sourozenci se jmenovali: Světloočka, Bohumila, Zemirád. Světloočka bylo krásné mladé děvče a bydlelo blízko kuchyně. Vyprávěla ráda mladé Bohumile něžné a krásné povídky, a při tom pletla z nádherných, světelných vláken měkké šatičky, které se třpytily jako nejjemnější zář měsíce.

Malá Bohumila bydlela ve věžovité komůrce hned vedle bratra Zemiráda. Bylo to něžné dítě s krásnými dlouhými kadeřemi a nosilo vždy jen měkké šatičky, které ji upletla sestra Světloočka. Při tom stále myslela na bratra. Dávala mu všechny čepice a rukavičky, které jí byly veliké, nebo které byly ze silnější tkaniny a hodily se proto lépe bratrovi. Byla by mu ráda dala i své šatečky, které byly tak měkké a roztažitelné, že by se mu jistě hodily. Ale on je odmítl.

Zemirád byl silný, růžolící chlapec, zvědavý a živý. Jako malý hoch si hrál nejraději se svým zlatým, jemným pískem, jehož měl plnou bednu a stavěl z něho zámky a zahrady. Když trochu povyrostl, zdála se mu tato práce příliš nudnou. Chtěl podniknout něco jiného. Stával po celé hodiny u okna a pozoroval venku život velikého města. Když se mu něco velmi zalíbilo, otvíral okno a vyhlížel ven. V takových dnech přerušoval hrubě a netrpělivě vypravování obou sester a volal: "Nechte těch nesmyslů!" Pak bývaly Bohumila i Světloočka vždy smutné, protože věděly, že otevřenými okny může vniknout dovnitř mnoho kalného a temného, aniž by to bratr pozoroval. Použily pak všechnu svou lásku a trpělivost, aby temno opět vypudily. Přinesly krásný keř bílé růže, na němž kvetl nádherný květ, a daly bratrovi mnoho krásného ovoce. To všechno vypěstovaly a opatrovaly ve svých malých světničkách.

"Rády bychom ti vyprávěly, jak světlo s naší láskou tě provází i ve spánku," říkaly bratrovi. "Chtěly bychom s tebou, ty vědychtivý, udělat výlet do světlých výšin, kde není temnot a utrpení, nýbrž jen blažené uctívání Boha. Pojď s námi! Nech se vést před brány ráje!"

Tak prosívaly sestry a Zemirád pak býval pohnut a zahanben. Radostně přijal růži i ovoce a horlivě se o ně staral. Brzy však stala se mu i tato malá práce obtížnou, stále častěji vyhlížel z okna, po dlouhé hodiny sedával na okně a pozoroval.

Tu přišel jednoho dne k oknu cizí chlapec, zastavil se a kýval nahoru na malou věžičku.

"Nemohu odejít ze své příjemné světničky," pravil Zemirád. "Můžeš-li, pojď ke mně nahoru, budeme si spolu hrát."

Tu cizí chlapec vystoupil rychle po téměř neviditelných stupních nahoru, vskočil dovnitř a ptal se: "Co máš na hraní?"

Zemirád přinesl hrdě svou skřínku plnou nádherného písku. Pak přinesl i květiny a ovoce jako to nejkrásnější, co měl. Cizí chlapec uchopil skřínku a ledabylou rukou rozházel písek po světničce. Pak vzal ovoce a kousl do něj.

"Brr, to má mdlou chuť," pravil. "Tu máš! Zkus, co já jsem přinesl. Vytáhl z kapsy pocukrovaný preclík a dal jej Zemirádovi. Ten měl slzy v očích, poněvadž počínání návštěvníkovo mu působilo bolest. Trápilo ho, že se mu nelíbilo jeho ovoce a že květinou vůbec pohrdl. Jen váhavě kousl do preclíku. Ach, jakou měl dobrou chuť! Měl plná ústa cukru. To bylo opravdu něco jiného než jeho ovoce, které pojednou vypadalo tak nevzhledně a přezrále. Když Zemirád dojedl preclík, zdálo se mu, že má jakousi žlučově hořkou příchuť.

"To je žvást!" pravil cizí chlapec, když mu to Zemirád povídal. "Tu máš bonbon," a vtiskl cosi Zemirádovi do ruky.

Pak přistoupil chlapec k oknu a zapískl. Hned vybíhali ze všech domů chlapci a přibíhali k oknu.

"Dávejte pozor!" volal na ně chlapec a vyhazoval jeden kus ovoce za druhým oknem mezi křičící a povykující houf. Když vyhodil poslední, vrazil jakoby nevědomky do květináče. Bílá růže se ulomila a spadla na podlahu.

"Moje květina!" zvolal Zemirád, teď opravdu polekán.

"Kluku hloupý, přece se pro takovou hloupost nebudeš rozčilovat," odpověděl opovržlivě cizinec... "Počkej, zavolám ti lepší kamarády." Přistoupil k oknu a volal: "Pojďte všichni nahoru."

Tu zvedl se radostný pokřik a celá společnost lezla nahoru. Zemirád zachránil ještě s posledním kouskem pocitu studu svůj květináč a schoval jej na vysokou poličku a růži položil na prádelník. Jako divoká zvěř vtrhla horda k němu, Skákali přes stoly a židle a při tom povykovali a rámusili tak, že malá Bohumila zamkla vedle ustrašeně svoje dveře, a musela si ulehnout, jak ji z toho rozbolela hlava.

Teď měl Zemirád společnost, která ho již neopouštěla. Odcházívala ovšem také na chvilku pryč, ale jen aby přinesli věci, které jim cizí mladík poručil. Brzy byla světnička Zemirádova přecpána všelijakými hračkami a harampádím. V pokoji bylo tak těsno, že se téměř nemohl ani pohnout. To ho učinilo pohodlným a líným.

Jak se ulekly sestry, když ho po dlouhé době v jeho vzácné hodince opět navštívily. Často se sice pokoušely s ním mluvit, ale křik společnosti je vždy přehlušil. Teď seděl před nimi nabubřelý a díval se na ně lhostejnýma očima.

"Chceme ti pomoci," pravily mu. "Uklidíme tvůj pokojík a vyčistíme jej, abys měl z něho zase radost a mohl v něm skákat."

"Dejte mi pokoj," bručel nevrle.

"Pomůžeme ti, bratře, vyházet ty cizince, abychom my tři mohli zase žít v souladu a štěstí."

"Nežvaňte!" pravil Zemirád.

Tu pravila Světloočka vážně: "Copak jsi na všechno zapomněl, i na nebeské zahrady a nádheru věcí Boha Otce? Kde jsou dary, které jsme ti z lásky darovaly?"

"Co já vím?" krčil rameny. Řeč sester byla mu nepříjemná a těžkopádně se otočil. Mezi tím prodírala se Bohumila tiše naházeným haraburdím a mnohokrát se při tom bolestně uhodila. Šla však dále, neboť nahoře objevila zaprášený a vyschlý květináč. Namáhavě šplhala po bednách a prknech a sundala jej dolů. Teď ho opatrně přenášela. Ó, běda, jak ona sama však vypadala! Světlý vlas byl pln pavučin a dítě bylo celé zaprášené. Světlé šatečky byly k nepoznání roztrhány a malé ručky do krve poškrabány.

Když bratr uviděl krásnou sestru tak zohyzděnou, počal plakat. Světloočka přistoupila tiše a hladila oba. Malá Bohumila nezdála se ani pozorovat, že je celá zaprášená. Počala otírat zvadlou květinu a čistit ji. Zemirád viděl, jak kapky krve z jejích rukou kanou do suché země a plakal pln obav o ty malé ručky, aby se zase uzdravily. Tu počalo se tiše hýbat ve zvadlém keři a na suchých větvích objevil se maličký zelený pupen. Světloočka vzala květináč do svých rukou a ovinula jej jemnými vlákny. Tu povstal Zemirád a rozhlížel se, kam by mohl květinu postavit. Po prvé zpozoroval tísnivou přeplněnost a nepořádek ve svém pokojíku.

Rychle vyhodil několik beden a kusů železa oknem ven, aby uvolnil milý starý prádelník, který byl zatlačen do rohu a vypadal velmi zaprášený a otlučený. Vzal hadr a jal se čistit prádelník. Čím déle čistil, tím více ho práce těšila, až konečně zdál se mu dosti čistý, aby na něj mohl postavit květináč. Zatím rozvinul se na keři malý zelený lístek. To ho tak potěšilo, že pokračoval v uklízení, aby měl více místa.

"Oho!" zvolal náhle ošklivý hlas a cizí hoch stanul u okna. "Chci tě navštívit, proč jsi vyhodil naše nejkrásnější věci oknem?"

Zemirád polekaně vzhlédl, sestry zmizely a chlapec vskočil dovnitř.

"Hej, bratříčku, snad nechceš, aby ty dvě směšné kojné, tvé sestry, udělaly z tebe slabocha. Co by tomu kamarádi řekli? Ukaž hned, že jsi správný chlap."

Cizinec přistoupil při tom k růžovému keři a chtěl jej vzít a vyhodit. Tu zachvátil Zemiráda strašlivý hněv.

"Ruce pryč od mé růže!" vzkřikl. Mladík se smál, nahnul se k oknu a volal: "Halo, kamarádi, rychle sem! Je tu divadlo!"

Již slyšel Zemirád rychlé kroky po dláždění a nerozhodně pohlížel na cizince i na růži. Tu uviděl kolem ní vznášet se ještě jedno světlé vlákno Světloočky a poznal v něm zakrvácené ručky sestry Bohumily. Pojednou se rozhodl. Uchopil obrovskou silou mladíka a vyhodil ho ven právě na ženoucí se hordu chlapců. Pak zavřel okno. Zvenčí doléhal k němu řev, až ho zamrazilo. Vypukla bouře, s třeskotem narážely kroupy na okenní tabule a ve světnici nastal ledový chlad.

"Moje květina zmrzne," myslel si Zemirád. "Musím udělat oheň."

"Bratře, vždyť máš přece kamna a tolik věcí, které se musí spálit!" volal Bohumilin hlas.

"Pojď ke mně, malá sestřičko," volal na ni.

"Nemohu, musím čistit," odpověděla Bohumila. "Musím se hodně umýt. Bylo u tebe příliš mnoho prachu a špíny."

"A ty Světloočko, ke mně nepřijdeš?" tázal se dále.

"Právě pletu nové šaty pro sestru. Staré u tebe roztrhala. Nemám času pro tebe bratře, pomoz si sám!"

Tu Zemirád zatopil a naházel do kamen všechno, co mu přišlo do ruky. Ve světnici se rozjasnilo a oteplilo a na růžovém keři vyrůstal jeden lístek za druhým.

Také venku se rozjasnilo a cizí mladík stál před oknem a pokorně prosil, aby ho pustil dovnitř.

"Budeš mít všechno, co chceš. Dorty a koláče, koně i auto, peníze i požitky. Chci ti sloužit, jen mě vpuss dovnitř, je mně zima."

Zemirád odmítl. Venku nastalo nádherné jaro a všechno rozkvetlo. Lidé vycházeli z domů, zpívali a tancovali a všichni zdáli se zářit štěstím a radostí. Cizí mladík nechal předvést všechny drahocennosti města v dlouhém průvodu před Zemirádem. Před okno nastavěl pečeně a mlsků, víno i šampaňské. Krásné ženy volaly ho k tanci a starosta s celou radou vyšli a nabízeli mu zlatý záslužný řetěz. Ten si Zemirád již dlouho přál a již přistupoval váhavě k oknu. Tu uviděl, jak na obličeji mladíka objevuje se vítězoslavný úsměv a v témže okamžiku slyšel, jak Světloočka povídá: "První šaty jsou hotové." Začervenal se studem, obrátil se a šel ke své růži.

Tu ozvaly se opět hlasy sester vedle něho a počaly mu vyprávět zprvu opatrně a ostýchavě o krásných, starých časech. Zvolna probouzely se v něm vzpomínky na tu nevinnou dobu štěstí a na cesty, které tehdy se sestrami podnikal. Bývali v dalekých zemích a nádherných, požehnaných krajích. Kde to asi bylo? Přemýšlel a pracoval na tom dále.

Zcela tiše objevilo se zatím na růžovém keři nepatrné poupátko, a když je Zemirád uviděl, uchvátila ho jásavá radost. Ochotně naslouchal nyní sestrám, které mu vyprávěly o víře v Boha a o věčné spravedlnosti a snažil se při tom udělat si na svém pokojíku pořádek. Venku před oknem stával však ještě cizí mladík, často klepával na okno a prosil o vpuštění. To jsou pro Zemiráda temné hodiny. Pak odpočívá práce a on naslouchá vábným slovům. Pak přicházejí sestry tiše dovnitř a ukazují na růžový keř. Ze Zemiráda hned všechno spadne, cizinec zmizí a on pracuje s novou silou. Má však ještě mnoho co dělat, aby jeho světnička byla tak čistá, že by v ní rozkvetla bílá růže.

 

Pro komentování článků musíte být přihlášení

Nové komentáře

  • Poznámky Dr.Hüttera
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 4. 2. 2023 16:35
    V textu čteme: "Žádná z těch lidských duší, které budou v této době odstraněny ze země, ještě není ...
     
  • 18. duben 1937 - Josef Kovář
    Edita Pokorná Váchová Edita Pokorná Váchová 1. 12. 2022 21:06
    Děkuji, pane Kováři.
     
  • Synové Krále
    Zuzana Lechmanová 12. 10. 2022 14:14
    Krásné
     
  • Obrazy stvoření
    Zuzana Lechmanová 12. 10. 2022 12:56
    ˇDakujem.

Fotogalerie

Real time web analytics, Heat map tracking

Celkem členů

249 registrovaných
0 dnes
0 včera
0 tento týden
5 tento měsíc

Poslední příspěvky

X

Nejprve se přihlaste

Pouze registrovaní uživatelé mohou kopírovat