Nápis na hrobce
Marie Halseband
"Tak co, starče, jak pokračuje tvá práce," tázal se štíhlý Arab a chystal se vystoupit nahoru. Musel projít dříve schýlen nízkým otvorem dveří, aby se dostal na plošinu, kde seděl starý muž pod stinným stanem. Stařec byl zahalen v široký, temně zelený plášť, jeho hlava byla jako z vydělané kůže a bílá špičatá brada dělala jeho hubený obličej ještě podlouhlejším a hubenějším. Seděl uprostřed nejpodivnějších přístrojů a měřících aparátů. Pod ochrannou střechou ve skále ležela hromádka jemně svinutých papyrusových svitků. Před starcem na nízkém stolečku ležela měděná plotna, do které vyrýval pomocí rydla a kyseliny písemné znaky. Plotna byla jimi již ze tří čtvrtin pokryta.
Starý muž pozvedl hlavu, pokynul lhostejně příchozímu na pozdrav a pokračoval ve své práci, aniž by se dal rušit. Arab přistoupil na okraj zdi, která lemovala plošinu věže a díval se na žhavou, sluncem ozářenou zemi. Pod ním rozkládalo se skalnaté údolí hrobů knížat. Ve skalní stěně temně zírala nedávno otevřená brána, střežená kamennými lvy. Arabův zrak se zarosil, když se tam díval. Vždyť tam dole ležel již po několik týdnů člověk, kterého nejvíce miloval, a jenž mu byl po celý život přítelem, knížetem i kamarádem v boji. Násilně musel se vytrhnout ze svých chmurných myšlenek a těkal zrakem po dlouhém, úzkém údolí, v němž se hemžili světle odění lidé a velbloudi. Na úpatí věže, na které stál, odpočívala řada jezdců. Sněhobílých mužů a koní. Byli to vybraní, krásní lidé a zvířata, tělesná stráž mrtvého knížete. Střežili vchod do skalnatého údolí, před nímž, kam oko dohlédlo, rozprostřela se nekonečná, žlutá, lesknoucí se poušť.
"Posaď se, Eh-Bra-Hyde, a poslouchej," pravil stařec hlubokým hlasem. "Četl jsem ti již, co jsem napsal od úmrtní slavnosti za našeho pána, kdy po dva dny a dvě noci všichni jeho sluhové a přátelé truchlivě leželi na zemi a nepřijímali ani potravy ani nápojů. Teď pokračuji dále.
U Abdrushinova katafalku stál štíhlý náhrobek ze sněhobílého mramoru, a v něm dřímala Nahome, dcera cizího národa. O ní se musím ještě krátce zmínit, neboť vím z hvězd, že přijde ještě jednou na Zem, až se navrátí náš kníže. Nahome, dcera královská a já starý Joram, jsme poslední z našeho kmene, který kdysi Abdrushina přepadl a jejž on si pak podrobil. Pokoušel jsem se uprchnout s dítětem v náručí, avšak rychlí jezdci knížete nás dostihli. Byl jsem od vítězů zajat. Nenáviděl jsem nepřátele svého národa a chtěl jsem raději zemřít, než být otrokem. Tak stanul jsem vzdorně před ním a pohlížel poprvé do jeho velikých zářivých očí.
Jsi volný, Jorame, pravil klidně, nechci tě nutit, ani ti dělat bolest. Znal jsem všechna tajemství své země a jako důvěrník královského rodu, a mimo to mi Allah propůjčil tajemné síly a dary jasnovidnosti. Abdrushin to věděl a přece mi dal svobodu. S úžasem patřil jsem na něho a v témže okamžiku viděl jsem podivuhodné světlo z nebe rozlévati se na něho a viděl jsem, jak svatá znamení Allahova stojí nad ním. Nahome však vztáhla jásavě ručky k němu a on pozvedl ji něžně vzhůru k sobě. Tu jsem poznal, že je miláček Boží a od té doby náleželo mu mé tělo i má duše.
Nahome vyrůstala s knížecí úctou pod otcovskou péčí Abdrushinovou. Byla překrásná. Mé srdce se smálo, když se objevila jako vítr na plošině věže. Perly zdobily její černé copy a její oči temně zářily, jakmile kníže vstoupil. Když pak došla zvěst o strašném zavraždění našeho pána do našeho tábora, a jezdec pln hoře jí to sdělil, tu zmizela bez žalostného hlesu ve svém stanu. Když jsme ji později hledali, nalezli jsme ji již ztuhlou, ač spanilou a krásnou ležeti na loži. Vedle ní stál malý, zlatý pohárek a lahvička jedu, kterou si před lety ode mne kdysi vyprosila. Nahome, radost mého stáří, následovala miláčka Allahova."
Stařec se opřel nazad a pohlížel dlouho do dálky.
"Nyní konám svou poslední práci," pravil konečně k Eh-Bra-Hydovi. "Pak půjdu i já za nimi, jak jsem již dávno četl ve hvězdách; musím ještě zaznamenat, co jsem viděl dnes v noci. I to patří na hrobku knížete. Teď však již odejdi, příteli. Dnes večer dáme tuto tabuli na místo odpočinku našeho pána." Stařec se díval za odcházejícím, až zmizel v temnotě kamenného schodiště. Pak schýlil se opět nad tabulí a psal.
"Allah vyslal knížete na zem a pošle ho ještě jednou, až uplyne víc než dva tisíce let. Veliká hvězda bude ho zvěstovat a přinese hrůzu a zmatek mezi lidi. Přivodí těžké živelní pohromy, neboť vyslanec Allahův je Syn Člověka, o němž budou brzy mluviti proroci. Přináší Boží soud. Běda lidstvu. Zajde v bědování a jen malý počet jich bude zachráněn svou vírou. Toto píši já, starý Joram, v řeči mých otců, aby to nemohl nikdo číst a vrahové vznešeného knížete nebyli varováni. Je má zasáhnout trestající soud, jako všechny ty, kdo se odvážili rušiti místo posledního odpočinku těla mého pána a krásné Nahome."
Starý muž pracoval neúnavně řádku za řádkou po dlouhé hodiny. Krůpěje potu vyvstaly na jeho bledém čele a rydlo mu téměř padalo z unavené ruky, která nyní s poslední silou značila ještě kříž, z něhož září paprsky.
Když navečer vstoupil velký Arab opět na plošinu, ležel stařec v pokrývce na koberci a pohlížel na něho pohaslým zrakem. "Se mnou je konec Eh-Brah-Hyde. Teď musíš donést desku sám," pravil a ukazoval na měděnou plotnu, která stála u zdi již celá popsaná. Arab posadil se k němu a uchopil studené ruce Joramovy, který s námahou mluvil dále. "Napsal jsem na desku ještě mnoho o neslýchaných pozdějších událostech, ale to je ještě tajemství." Stařec ležel klidně a těžce oddychoval. Náhle rozevřel široce zraky a posadil se s vypětím posledních sil, zatím co Arab ho jemně podepíral. "Vidím Světlo a řady blažených," zvolal Joram nadšeně. "Tu stojí Abdrushin, náš Pán, všichni volají: Syn Člověka! Ó jak září ve Světle a Čistotě. Vedle něho sedí krásná Paní a drží nádobu, ve které to zlatorudě vlní a víří. Nemohu se ani dívat, jak je to krásné." Po starcově obličeji rozlily se náhle veliké slzy a on tiše pokračoval. "Nahome, volám tě, praví Pán. A nyní svítí všechno pojednou jemně růžově, a kam se podívám, vidím samé růže a lilie. Mezi nimi stojí Nahome, čistá a krásná. Nahome - milované dítě."
Starý muž se zhroutil jako bleskem zasažen. Eh-Bra-Hyd sklonil se k němu a jemnou rukou zatlačil jeho vytřeštěné oči a pak zůstal sedět u mrtvoly, až přišel jeho sluha.
"Bude pochován před hrobkou Pána," rozkazoval Arab, chtěl, aby jeho klid nebyl ničím rušen. Nechť ve své veliké lásce je tam na stráži."