Nezpůsobná dívenka
Marie Halseband
Se vzdorovitým obličejem ležela Herma v postýlce a její malé srdéčko bylo plno ošklivého hněvu. Proč má být jen ona vším vinna a vždycky jen ona plísněna. Když jí to dělá žert, aby Lenu zlobila, nemusí se matka pro to hned durdit. Lena je přece za to placena. Vždycky je to stejné, jen ona je v domě ta nepokojná. Dobře tedy, bude ještě víc a pak ostatní uvidí, co udělali. - Ach, v duši dítěte bylo zachmuřeno. V sále hovořili rodiče a Herma mohla rozumět tichým slovům, poněvadž dveře byly nedovřeny.
"Řekla jsem jí to, že k podřízeným musíme být dvojnásob přívětivými, poněvadž to není lehký úkol, být pro jiné stále pohotově," řekla matka. "Ona se však na mně podívala studeně a odmlouvala."
"Stále jsem doufal", odpovídal otec, "že čisté okolí, požehnání a kříž jí pomohou. Zdálo se, že to na ní učinilo přece hluboký dojem."
Kříž. Herna po něm sáhla zpola zahanbeným a bezděčným pohybem, vždycky ten kříž. Všichni o něm mluvili s úctou a učitelka jí vždycky říkala, aby myslela na to, aby se mohla stát nyní dítětem Grálu a směla žít s ostatními na Hoře. Když byla nezpůsobná, byla vždycky na něj upozorněna a tu se její hněv teprve probudil. Každé nucení bylo Hermě protivné, a proto odvrátila své myšlenky od svatého znamení.
V tom pocítila na prošívané pokrývce tlak a v prostoru něžně osvětleném měsíčním světlem viděla před sebou choulící se zvíře, malou červenou veverku.
"Pojď se mnou!" řekla krátkým, rozkazujícím tónem, "u nás u bytostných uslyšíš již to další."
Herma se vůbec neprotivila, že zvíře sedělo před ní, ba že i mluvilo, zlobila se jen, že tak energicky chtělo o ní rozhodovat.
"Nepůjdu", řekla pohrdavě, "mohla jsi mě alespoň o to náležitě poprosit."
Veverka udeřila ocáskem o pokrývku, a mezi jejími špičatými zoubky bylo slyšet sykot: "Totéž ti řekla dnes ráno Lena. Učinila jsi to?"
"To je něco úplně jiného", podotkla Herma chladně, "jdi a nech mne spát."
Oči veverky počaly jiskřit. Pojednou zahvízdla. Postel se náhle naklonila a Herma vylétla z okna a letěla ještě kus dále vzduchem a dopadla nešetrně na malý lesní palouček.
"Dávej přece pozor!" volaly vyčítavě mnohé jemňounké hlásky, "vždyť zničíš naše krásné město!"
A mravenci pobíhali poděšeně mezi sebou. Herma rychle vyskočila, ale nemohla si odpustit, aby svůj hněv nad vzdušnou cestou neprojevila tím, že několikrát šlápla do mraveniště. Nemyslela však na to, že je bosá. Pobouření mravenci přešli okamžitě k protiútoku, který skončil bolestným úprkem Hermy.
"Zadržte ji, aby nemohla dále!" volala veverka a vyskočila na nízkou větev vedle Hermy; bleskurychle sehnuly se větve šípkového keře dolů a obejmuly její tělo bolestivými pouty. Chtěla se bránit, ale květinová pouta ji krvavě zraňovala. Chtěla křičet, ale veliký netopýr tichounce přilétl a sedl si na její ústa. Hermy se zmocnila veliká úzkost, která se trochu zmírnila, když z lesa vystoupila dívka, milá na pohled, ale smutného obličeje. Tiše opřela se o strom a její veliké oči dívaly se na Hermu plny výčitky a obvinění.
Nad loukou objevila se jasná zář měsíce a nyní Herna viděla, že veverka měla na hlavě korunku něžně utkanou ze žaludů a malých lístečků. Také dívka měla vetknutou květinovou korunku ve vlnitých vlasech. Ze všech stran mezi stromy přicházela zvířata všeho druhu, skřítkové stromů a květin, duchové kamenů a mechu. Malý mužíček v hnědých sametových šatech, s nádherným černým pláštěm přistoupil blíže. Herma viděla, že to byl veliký motýl. Vynořovali se brouci a drobnější hmyz. Všichni měli na hlavách svítící čelenku. Herma stála na shromáždění králů.
Nyní předstoupila dívka a pravila: "Nebudeme dnes soudit, zdali toto dítě zde je vino žalem mnoha z nás. Chceme dnes před ni postavit zrcadlo a podívat se, může-li se ještě polepšit. To bude naším nejbližším úkolem pro vznešeného krále, jemuž sloužíme ve věrné lásce. Nechť přijdou trpaslíci!"
V temnotě lesa to zašumělo a dlouhý průvod trpaslíků z něj vykročil. Vedli a vlekli sebou spoustu zvláštních bytostí, které se nehezky bránily a křičely, ale při spatření Hermy umlkly. Malí zajatci trpaslíků jako nepodařené kořeny nebo zvířata, měli ohyzdné výrůstky a znetvořeniny a všichni měli stejný, zlomyslný a odporný výraz obličeje. Trpaslíci jednali s nimi se zřejmým odporem.
Dívka znovu promluvila: "Podívej se dobře na tyto malé ohyzdy, to jsou tvoje činy v posledních týdnech. Sebrali jsme je a trpaslíci je zavřeli do jeskyň. Však je už znovu poznáš."
Znetvořeniny předstupovaly před ni jedna po druhé, a u každé Herma viděla, co učinila, jakoby hnusné postavy měly s sebou kouzelné zrcadlo a držely jí ho před očima. Tu uhodila malého bratříčka a trýznila ho, zde pokakala sestře inkoustem sešit, aby ona byla potrestána. Pak zase vzdorovitě vypověděla matce poslušnost, trápila ji vždycky a byla na ni zlá. Zde obelhala otce, tam žalovala na sourozence a žalovala nespravedlivě. Znovu a znovu bila Lenu, kopala a štípala ji a ještě ji zraňovala ošklivými slovy. Malá hříšnice byla pomalu zardělá studem; kamkoliv obrátila své provinilé oči, všude se na ni dívaly její špatné skutky. Nakonec se jí zmocnila závrať z nových a nových obrazů, které se na ni tlačily.
"Ano, Hermo, je to bolestné," řekla nyní dívka, "všechno víme. A ještě s žalem vidím, že se tě to správným způsoben nedotklo. Ale nepokládáme tě dosud za ztracenou, nejdříve ti bude odplaceno stejné stejným. Cviku a Cvaku, pojďte sem a udělejte čest svému jménu."
Ze zástupu trpaslíků vyskočily dvě statné malé postavy. Uchopily Hermu, vytáhly jí bezohledně z trnových pout a vhodily ji velikým obloukem zpět do její ložnice, ve které se s hlubokým vzdechem probudila.
Bylo ještě brzo ráno a Herma měla čas přemýšlet o svém pozoruhodném výletu mezi bytostné a brzy jí to připadalo jako sen. Setřásla nepříjemné vzpomínky a bezstarostně se oblékla. Již přemýšlela, jak by mohla pozlobit Lenu a hlučně dupajíc, běžela po schodech dolů, poněvadž jí to bylo zakázáno. Ale ach, noha ji náhle pálila jako pekelný oheň a na okamžik se před ní objevil zlostí jiskřící malý obličej. To přece nebyl sen! Stísněna sestoupila po schodech dolů.
"Chci své mléko!" zvolala nezpůsobně do kuchyně. Hned na to se slzami v očích třela si nos, poněvadž se jí dostalo od trpaslíka pořádné šupky.
A tak, jak to začalo ráno, šlo to celý den. Na každý nezpůsob byla ihned bolestná odpověď. Konečně Herma trápená se všech stran se vzdala a seděla tiše u svých školních úloh. Ale ani tady neměla klidu. Nemilosrdně ji strkali malí pozorovatelé, jestliže ustala ve svá horlivosti.
To byla nyní velmi bolestivá doba učení, kterou Herma musela prožít. Pomalu na jejím vlastním těle jí bylo ukazováno, co způsobila jiným. Když se jednou konečně přemohla a byla k Leně vlídná, uviděla ve starém poctivém obličeji velikou radost a poprvé se v ní probudilo přání, dělat to i nadále lépe. Poznenáhlu byli Cvik a Cvak méně v činnosti, ale ukazovali jí v rozích a koutech zlé obličeje, když Herma opětovně upadala do starých chyb.
Minulo mnoho týdnů. V jedné noci, kdy měsíc byl v úplňku, uchopili Cvik a Cvak svoji svěřenku a tentokrát mnohem něžněji ji dopravili na lesní mýtinu ke shromáždění králů. Herma byla tentokrát uvítána přívětivěji a dívka k ní přistoupila a řekla: "Vyprávěj nám, co ses naučila!"
Zprvu zajíkavě, pak lehčeji a spěšněji přiznala se Herma ke všem svým nezpůsobům.
"Přemýšlela jsi také o tom, proč jsme si dali s tebou takovou práci? Či myslíš, že Cvik a Cvak nemají nic jiného na práci, než aby trestali nezvedené děti?"
Herma sklonila zahanbeně hlavu a její pohled utkvěl na stříbrném kříži, lesknoucím se v měsíčních paprscích. V tom ruka dívčiny ho také uchopila.
"Ano, tomuto svatému znamení poděkuj, že jsme se s tebou namáhali. Nestalo se to k vůli tobě. Sloužíme tím králi králů, aby v jeho blízkosti byl jen mír, radost a dobrota; kdybys byla zůstala zlou, byla bys musela odejít a kříž by ti byl vzat. Dnes ještě neporozumíš, co to znamená. Ale poněvadž jsi byla dosud jen dítětem, tedy my bytostní mohli jsme se pokusit o tvoje obrácení. Chceš dále pracovat na tomto zlepšení a ode dneška nositi kříž v úctě?"
Herma dosud hleděla na malý stříbrný kříž. Poprvé přemýšlela o jeho pravém významu správným způsobem, poněvadž také poprvé beze vzdoru a odmluvy naslouchala řeči někoho jiného. Veliká radost ji naplnila. Vzala kříž do obou rukou a zvolna řekla:
"Chci nyní vždycky myslet na kříž a na krále Imanuele a také na to, abych mu dělala radost."
Všichni bytostní přívětivě pokyvovali a dívka dotkla se Hermina čela, její oči na ní spočinuly a něžné ruce doprovodily ji domů.
Nemyslete si, že Herma byla ihned vzorným dítětem, tím do smrti nebude, ale i tak je to dobré. Cvik a Cvak museli mnohdy s ní rozlousknout tvrdý oříšek, poněvadž ona se musela naučit tomu, co je i pro dospělé lidi tím nejtěžším, to jest překonat sám sebe. Trvalo to přinejmenším dlouho, ale ona měla vůli dělat to dobře, a tak brzy již nemuseli trpaslíci být neustále za ní. K tomu měla nyní mnohem lepšího strážce a napomínatele ve svém kříži, který vysoko ctila nade vším, poněvadž poznala jeho význam. Co je platno člověku, řekne-li: "Je to dobré", ale necítíli to ve svém srdci. A tak to šlo s Hermou až dosud.
Jednoho dne se oba trpaslíci s Hermou rozloučili, a bylo jim smutno, protože se všichni tři měli rádi.
Nyní žije Herma radostně se svými rodiči, sourozenci a s Lenou a je možno doufat, že z ní bude jednou správné dítě Grálu. A to znamená velmi mnoho.