Rej skřítků
Marie Halseband
Jemné, něžné zvonění zaznívalo ze zahrady, ponořené do vlahého soumraku. Nádherný den časného léta chýlil se ke svému konci. V záhonech dýchaly tulipány, sytá červeň šalvějí potemněla a vznešené lilie, které se tyčily v jejich středu, zářily dvojnásobnou bělostí a čistotou. Rudé růže se matně třpytily, oměj a vika pohybovaly se ve vlahém večerním vánku.
Měsíc vyšel zářivě nad horou a ozařoval zahradu. Na bílé lavičce, zpola zakryté těžkými, převislými větvemi květů, seděl muž. Tiše pohlížel na nádherný klid večera a kochal se pohledem na tanec dvou světlušek, které se proháněly zahradou prodchnutou vůní a radostí ze života.
"Kdo může takto létat," myslel si muž, "ten je oproštěn od všech myšlenek, ode všech starostí! Jen na jednu jedinou hodinku moci zapomenout na všechen spěch, žít bezstarostně a kvést tak, jako zde tyto květiny a zvířata. Muselo by to být krásné!"
Položil se na záda a zadíval se na měsíc, který skoro v plném úplňku vystoupil vysoko na nebi. Nejjasnější světlo i nejhlubší stíny střídaly se zahradou, dodávajíce všemu podivuhodný, tajuplný půvab. Tichá zahrada, kterou prochvívala silná květinová vůně, vyhlížela jako očarovaná.
"Kdo může takto nezarmouceně žít!" pomyslel si ještě jednou muž a zadíval se na jiskřící broučky, kteří právě skotačili na cestě.
Tu mu bylo podivně lehce a volno, cítil, jak z něj spadá pozemská tíže a v tom již stál vedle svého těla u lavičky a díval se udiven a trochu obveselen na odpočívající tělo.
Jaký to byl pojednou bzukot, šum a zpěv, jak byla oživena zahrada, která přece snivě odpočívala v plném klidu večera. Mluvení a volání, šepot a smích zaléhal k uším muže, který překvapeně hleděl kolem sebe na život v přírodě.
Jemný vánek dotkl se jeho obličeje.
"Promiňte," řekl netopýr, "mám však naspěch, hlad bolí!"
"Kateřinko!" zaznívalo to žádostivě. "Kde jsi? Nevidím již tvého světélka!"
Tak volal jeden svítící brouček a hledajíc, poletoval nahoru a dolů. Druhý, taktéž hledajíc, zkřížil jeho cestu a volal na něj:
"Však já ji najdu a stane se mojí ženou! Pak se můžeš rozhlédnout, aby sis našel jinou!"
A maličcí svítící broučkové vyrazili proti sobě, až oba spadli do trávy.
Ze záhonů tulipánů vycházelo hlasité praskání a mlaskání - tam se skulil ježek a pojídal šneka. Nebyl dosud hotov s obědem, když cosi v jeho blízkosti zašustilo. Bleskurychle vyrazila z křoví užovka, zasyčela na svého úhlavního nepřítele, který ji zpozoroval příliš pozdě, a zmizela v hustém porostu. Ježek rychle spolkl zbytek svého jídla a cupkal bystře za hadem.
"Všechno je jako u nás, lidí," řekl nyní zkoumavě muž. "Všude tentýž boj o potravu a o život. Nevidím účelu, proč to všechno je?"
V tomto okamžiku uslyšel šustot, šelest a vlnění a rozhlížeje se kolem, pozoroval s údivem, že z květin vystupují půvabné malé bytosti. Volaly vzájemně na sebe a rovnaly si své, jako vánek něžné, pestré šatečky, vyhlížející jako květinové lístky. Pak se vzaly za ruce a tančily před užaslým mužem svůj rej. Muž se nemohl dosyta vynadívat na jejich něžné pohyby. Zpívaly k tomu jasnými hlásky. Byl to radostný zpěv, takový, jaký se skutečně k těmto krásným bytostným dětem hodil. Elfové zpívali:
"Sloužíme Pánu, tak jako všechno na Zemi mu slouží. Jen člověk zapomněl na Boha, a proto také již neví, jaký účel život má. Kdo neslouží Bohu, toho život je bezcenný a špatný."
Nyní vystoupil z kroužícího reje před muže bytostný oměje. Byl to mužíček v modrém brnění.
"Stojíme před tvými dveřmi a bdíme!" volal na muže. "Chceme tě však také probudit, abys slyšel naše volání."
"Voníme a kveteme, dávajíce barvy a světlo těm, kteří chtějí hledat spásu," pravil tulipánový elf. Jeho žlutý krajkový šat vesele poletoval, když se vracel mezi ostatní.
"My neseme barvu Svaté lásky," volali elfové šalvěje. "Lidé mají myslet na ni, kdykoliv nás uvidí. Avšak na čistou, vznešenou nebeskou lásku dávno již zapomněli."
Ve veselém shluku přilétly nyní pelargonie. Čisté, maličké postavičky v pestrobarevných sukénkách.
"My kveteme před okny a zdobíme terasy. Jsme jen malé, ale náš dík smí spolu s ostatními stoupat vzhůru ke světlým výšinám. Jíkají nám skupinové duše a jdeme vzájemně spolu vzhůru. Jedna zanikajíc jest zároveň semínkem jiné. Sloužíme jedna druhé a všechny společně Pánu, který na nikoho nezapomíná a všechny nás má rád!"
"My, malí bytostní, kteří kveteme a připravujeme ovoce, jsme také skupinovými dušemi!" zvolal elf lipového květu, slétaje ze stromu. "Bytostný stromu jest naším otcem, pomáhá nám žít. My mu na oplátku pomáháme nésti semena, živíme nespočetné bytosti, a tak sloužíme výstavbě života!"
Muž bezděčně vzhlédl a spatřil zvrásnělý obličej usmívajícího se lipového stromu. Tu musel potřásti hlavou. Do jakého světa to zde nahlédl, do světa, s nímž žil, aniž by o něm něco tušil.
Nyní předstoupil kývající a houpající se skřítek orlíčku a pravil:
"Člověče, ty se divíš a nechápeš! - Kdysi jste nás viděli a znali, ba ještě více! Tehdy jsme vám pomáhali, protože jsme vás milovali a protože to tak bylo určeno Pánem! - Je to však již dávno, co jsme se vzdálili od vašeho ošklivého konání!"
Nyní se muž probral ze svého údivu a zasmál se. "Čím jste nám mohli pomáhat?" tázal se trochu zvysoka.
"Víc, než si myslíš!" odvětil bytostný ostrožky a srazil ostruhy jako voják.
"U nás vládne pořádek a všechno jde svou radostnou, světlou a chtěnou cestou! - My květiny dávaly jsme vám radost a ještě dnes se z nás radujete, ačkoliv to již není takové, jako kdysi. Naše květy měly vás vždy upomínat na nádherné působení Světla, z něhož tryská veškerý život. Snažily jsme se udržet váš dík bdělým, darujíce vám svou krásu, abyste při pohledu na nás vzpomínali na Pána, který všechno stvořil. Jeho Svatá síla bezprostředně vyzařuje z prastvoření, které je mnohem čistší a nádhernější než Země!"
"Prastvoření?" podivil se muž.
"Přirozeně! Zde je přece pozdější stvoření a ty stojíš na maličké Zemi, části tohoto pozdějšího stvoření, které je opět v porovnání s nedozírností nádherného prastvoření jen velmi malé."
Chudobky se trochu hlasitěji chichotaly "Tady si opět jeden myslel, že je pánem stvoření," štěbetaly jedna druhé, ale matka růže je napomenula.
"Lidé, vaše myšlení stalo se omezeným! Proto nás již nevidíte a proto jste pozbyli spojení s malými pomocníky Chtěli jste být chytřejší než Pán a nežili jste podle vůle Boží. Všechno, co vám bylo dáno k podpoře a užitku, jste zneužívali."
"Tomu nerozumím!" odpověděl muž. "My se doslova plahočíme na této zemi, která se opravdu nestala krásnější. Mohu jen říci, že jsem Boha povždy ctil!"
"Ty ani nevíš, co to znamená, Boha opravdově uctívat," zaznělo současně ze všech stran.
Dotčeně vířil kruh skřítků závratnou rychlostí kolem muže. Teprve pozvolna se opět uklidňoval.
"Ano, takoví jste," ujala se růže opět slova. "Že se země stala ošklivou a že sami musíte se plahočit, jest jenom vaše vlastní vina. Pro peníze jste ji celou rozryli a rozkopali. Svými stroji zbavili jste se chleba. Máte-li v nějaké zemi něčeho nadbytek, pak to dozajista nedáte hladovějícím v jiné zemi."
"Můj Bože," zdráhavě přitakal muž, "to je pravda, ale válka...!"
"Ano, válka a nenávist, rozepře a nepřízeň vládnou na Zemi, která mohla být jasnou a světlou, naplněna láskou Nejvyššího, kdybyste ji byli tak hluboko nestáhli do temna!" zvolala nyní lilie pobouřena. "Staňte se napřed opět čistými a dobrými, dříve nežli se odvážíte přiblížit s prosbou k Pánu, jehož svaté jméno ustavičně zneužíváte tak ošklivě a nedbale, jako jsi to právě učinil ty!"
Muž naslouchal úplně zmaten. Nevěděl již opravdu, co by měl říci. Usilovné přemýšlení těžce na něho dolehlo. Vyčerpán na duši i na těle usedl na lavičku vedle svého těla. Ale skřítkové prováděli dále kolem něj svůj rej.
Za nějakou chvíli zavanula k muži jemná, vonná vlna. Jemně fialový heliotrop soukal se po pavučině, těsně kolem jeho nosu.
"Pozemský muži, ty jsi zaražen a přitom vidíš jenom nás, malé bytostné z jemné hrubohmotnosti, kterou vlastně každý člověk mohl by vidět.
Tak jako my se zachvíváme v radostném reji, tak zachvívá se stvoření, a tak jako my podáváme si ruce, tak si také veškerý život ve stvoření podává ku pomoci své ruce, a jeden spolupůsobí s druhým. Vše kolem tebe žije, nic není mrtvo. Naší síly dostává se nám od našich přátel stojících o půl stupně nad námi. Jsou vždy o trochu více světlejší a jemnější, a sami jsou opět spojeni s ještě světlejšími pomocníky. A tak to jde dále v nepřerušeném řetězu až nahoru k Pánu. Je to ustavičná výměna, je to dávání a braní, dík a radost dávajícího. A tak to také mělo být i u lidí!"
"Bylo by to velmi krásné!" mínil muž. "Ale nebude tomu tak nikdy!"
"Jak nesprávně opět myslíš," vmísila se hlasitě a ostře bytostná fuchsie. "Každý z vás lidí to říká. Žádný nechce začít se zlepšením, a proto stojíte všichni nečinně a zlomyslně a klesáte stále hlouběji. Kdybyste byli poslouchali svých pomocníků, bylo by to s vámi jistě tak daleko nedošlo."
"Což my máme také pomocníky?" tázal se muž. "Já jsem dosud žádného nezpozoroval!"
"Proč plýtváte slovy s tímto člověkem?" volal elf náprstníku. "Pojďme raději tančit, on stejně nerozumí, co mu chceme říci."
A rej pokračoval ve svém víření dále kolem muže. Pojednou se ze zástupu odtrhl elf, oděný v šatečky bledého kosatce a připlul k němu dolů.
"Vedle tebe pracují lidští duchové a vzdušné bytosti vanou zahradou, žehnajíce a pomáhajíce. Víly šeptají ukryty v houští, a ve větvích stromů pozorují skřítkové mladé ptáčky. Zahrada je plná živých bytostí."
Muž se bystře rozhlédl kolem sebe, ale i když se hodně namáhal, neviděl nic. Pohněvaně vyskočil:
"Nikdo tu není!" volal popuzen. "Opravdu nevím, čemu mám věřit z této směsice dnešní bláznivé noci!"
Jemný, mnohohlasý smích zvučel kolem něj. Kroužilo to jako jasná mlha kolem skřítků, kteří se ztráceli jeho zrakům, mizíce ve vzduchu a měsíčních paprscích.
Opět o něj zavadil netopýr.
"Přemýšlejte!" volal na něj. "Přemýšlejte, a pak se naučíte! Na světě není nic mrtvého, kromě lidí!"
"Jak to myslíte?" tázal se muž důrazně.
"Promiňte mi," odvětil zdvořile netopýr, "ale mám nejvyšší čas, abych se vrátil domů. Čekají na mne mé děti."
Jeho měkký dotek křídel zavadil o čelo mužovo, který se probudil a povstal. Stříbrné měsíční světlo zalévalo zahradu. Vlahá noc dýchala jemnou vůni květin. Dvě světlušky skotačily prohánějíce se sem i tam a muži se zdálo, jako by zaslechl jemné, vábivé volání: "Kateřinko!"
"Všechno je sen, omyl a fantazie!" řekl konečně a ubíral se ke svému velkému domu, plnému myšlenkových forem, starostí a sklíčenosti, jenž mu pojednou připadal velice temný.
Ale maličké prožití ve světě bytostných ho všude provázelo, a brzy se v něm probudí k životu, vzdor tomu, že to nepovažuje za pravdu.
V čistých paprscích Svatého Světla musí se nyní duše otevírat. Musí, ať již chtějí, nebo ne, protože svatá vůle Boží je k tomu donutí.