Napsal Marie Halseband
Kategorie: Marie Halseband
Zobrazení: 837
 
Princezna Sněhurka s ledovým srdcem
 
 
 
 
Marie Halseband
 

Na světě jsou pozoruhodní lidé. Jsou mezi nimi mnozí, na nichž na první pohled nevidíme, co v nich vězí dobrého nebo zlého, a jsou také takoví, a těch je mnoho, kteří chtějí budit zdání, že jsou něčím víc, než ve skutečnosti jsou. Ale princezna sněhová vločka byla skutečnou princeznou. Na té to bylo již z daleka vidět, i kdyby byla nenosila ve svých stříbrných vláskách ani jedinou křišťálovou korunku.
 
 
Její lesknoucí se šaty byly posety hvězdičkami a na malých útlých nožkách nosila ty nejúhlednější stříbrné střevíčky, jaké si možno jen představit.
 
Princezna bydlela vysoko nad oblaky, ve skleněném zámečku, který ji dal její otec - ledový obr - vystavět, poněvadž ji velmi miloval. V zámku bylo mnoho sálů, jeden krásnější než druhý a v nich byly prostřeny bílé tlusté hebounké koberce, jako čerstvě napadlý sníh. Ložnice malé princezny se třpytila bělostí, jakoby ozářena měsíčním světlem. Stála v ní postýlka umělecky zhotovená z ledového rampouchu jako z obrovského drahokamu, a v ní hedvábné podušky určené chránit spánek krásné Sněhurky.
 
Zámek, který dal král ledových obrů vystavět princezně, byl překrásný. Požádal o pomoc nejdovednější bytostné a tak bylo vytvořeno umělecké dílo, nemající sobě rovna. Však to také trvalo hodně dlouho, než byl zámek hotov a to malé princezně, která mezitím pobíhala v ledových zahradách obrovského světa, nesloužilo.
 
V zahradách byly divukrásné sluje, plničké křišťálů a drahokamů, jeskyně, zabíhající hluboko do ledu a osvětlované jedinečně pestrými světly. Byly však ledově studené, i ledovým obrům bylo v nich zima a proto otec svou malou dcerku před nimi varoval. Neboť kdo prodléval v jejich chladné nádheře příliš dlouho, ten byl daleko vzdálen od světla věčnosti a hrozilo mu nebezpečí, že mu srdce zledovatí - a to je něco velmi zlého, protože potom takový nešťastník zapomene na lásku Boha Otce i jeho vznešenost, zapomene na všechno, kromě sama sebe a miluje jen své vlastní malé já.
 
Ale princezna, sotvaže vkročila do první jeskyně, rázem zapomněla na všechna otcova varování. Pronikala stále hlouběji a hlouběji do tajemství ledového světa, nedbala, že minul den a nastala již noc, spěchala dál a dál, dívajíc se užasle kolem sebe, ba zapomněla i jíst i spát. Tak se stalo, že se ani nemodlila a její srdce rychle ledovatělo.
 
Princezna se vrátila z ledových jeskyní úplně změněná. Mluvila tvrdě a lhostejně se starým sněhulákem, který až dosud byl jejím nejmilejším společníkem a který úzkostně na ni čekal.
 
A tu přišel pro ni otec, zářící radostí, aby ji odvedl domů, do nového zámku. Princezna hned zdaleka namítala, že si zámek představovala mnohem větší a nádhernější. Pak proběhla všemi sály a komnatami, podívala se do vysokého ledového zrcadla, jež odráželo její něžnou postavičku, a pokynula milostivě svému otci, který kráčel šťasten vedle ní, čekaje na slova uznání.
 
"Hezké", řekla konečně, když stáli ve velikém zrcadlovém sále, který zářil a třpytil se tisícerými plameny rozžatými severní září.
 
Otec obr byl zasmušilý. Tolik se těšil na jásavý dík svého dítěte a nedovedl si vysvětlit, proč projevuje tak málo radosti.
 
"Byla tak dlouho sama", uvažoval v duchu, "snad zapomněla. Musím ji upozornit!"
 
"Sněhurko, zatanči!" zvolal hlasitě. "Sál jest určen k tvému tanci a pro službu Pánu, se kterou máš dnes započíti!"
 
Tanec princezna velmi milovala, chutě se pustila do tance a její nožky se jen míhaly po hladkých ledových parketách. Vířila kolem, až se jí šaty vzdouvaly a hvězdičky na nich třpytivě blýskaly.
 
Ledová zrcadla zachycovala tisíceronásobně její obraz a promítala jej sálem.
 
Ledový obr seděl na svém trůně a radostí tleskal.
 
"Děkuji ti, dceruško!" zvolal uchvácen a pokynul malé princezně. Přijala dík jako něco samozřejmého, vždyť byla tak něžná a krásná! Tančila dále, myslíc při tom na ledové jeskyně i jejich chladnou nádheru a její tanec se stal divoký a rozpustilý.
 
Obru bylo smutno u srdce, když spatřil princeznu divoce tančit. To přece nebyl tanec zasvěcený službě Světlu. Co se to stalo z jeho dítěte? Vždyť ona nechápe, co to znamená smět sloužit svému Pánu! Drsně přerušil její rej.
 
"Sněhurko, pojď sem! Chci ti ukázat, jaký je tvůj úkol!"
 
Princeznička se zvolna přibližovala a král, otevřev okno, ukázal jí vzdálenou zemi, na níž dopadal nádherný sněhový poprašek.
 
"Podívej se!" řekl, "když tančíš, poletuje na zemi sníh.
 
Tam dole pod námi říkají tomu zima. Musíš však být pamětliva, že všichni, až k těm nejmenším, podléháme vůli a zákonům Pravěčného.
 
Jeho služebníci působí v Jeho vůli. Mně poroučí Merkur a já poroučím tobě v jeho jménu. Smíš tančit, jen když ti řeknu, střez se však být neposlušnou nebo tak divokou jako prve! Máš vděčně sloužit Světlu, na to nikdy nezapomeň! Kdybys chtěla jednat podle své vůle, tedy bys zde nemohla déle zůstat."
 
Princezna poslouchala jen zpola. Ječ o sloužení a díku shledávala skoro nudnou.
 
Pak šli ke stolu do veliké jídelny, která byla čalouněna jinovatkovými gobelíny. Velcí sněhuláci pochodovali v dlouhých řadách a přinášeli na stříbrných mísách plno vzácných jídel. Princezna nahlédla vybíravě tu i tam a vzala si jen několik malých soust. Zato tím horlivěji proháněla tlusté sněhuláky, žádajíc vždy něco jiného, než jí nabízeli.
 
A proto se ledový obr snažil být dvojnásob přívětivý. Chválil sluhy a pokaždé hlasitě a vlídně poděkoval, a zejména starému princezninu opatrovníku, jehož tato velmi nezpůsobně přehlížela, dal mnohé dobré slovo. Dosud doufal ve změnu dceřiny bytosti, avšak princezna zůstala lhostejná a chladná. Starý otec pohlížel s rostoucí nevolí na dceru.
 
"Což se nedovedeš chovat jinak? Proč zarmucuješ ty věrné staré služebníky?" tázal se. "Proč jim alespoň jedenkrát nepoděkuješ?"
 
Dcera pokrčila lehce rameny.
 
"Děkovat? A proč? Dostanu přece tak jako tak vše, co chci," odvětila lhostejně. Ubohý otec, ledový obr! Seděl zde, jakoby ho někdo udeřil do hlavy, nebos najednou si uvědomil, že dcerka neuposlechla jeho varování a navštívila ledové jeskyně. Roztřásl se bolestí a hněvem.
 
"Ó, jaký žal!" zvolal a veliké slzy se mu koulely po tvářích a ledových vousech. "Srdce ti zledovatělo! Zapomněla jsi na Pána a jeho dobrotu. Zatím co já jsem se snažil udělat ti zde radost, tys tam dole v ledových hlubinách pohřbila všecko dobro svého srdíčka! Nedám ti již nic, dokud se nenaučíš děkovat a v lásce sloužit!"
 
Rozhněvaný obr vstal a spěšně opustil zámek. Tu se obrátili i sněhuláci a šli za svým králem. Jen princeznin starý opatrovník nebyl mezi nimi. Na místě, kde stál, vznikla malá ledová skvrna; starý sněhulák se ze zármutku k smrti uplakal.
 
Za chvíli byl zámek opuštěn a tichý.
 
"To je dobře, že jsou všichni pryč!" pomyslela si princezna a roztančila se síněmi, chtějíc otce pohněvat. Kdo ví, co by byla ještě udělala, kdyby to byla dovedla! Ale sotvaže začala jak se patří tančit, zámek se s hrozným rachotem rozskočil, podlaha se roztrhla a princezna se řítila dolů k zemi.
 
Ach, to byla zlá cesta povětřím mezi divokými vířícími sněhovými vločkami a princezna dopadla ztěžka na zem a právě na svůj něžný nosánek, který až dosud nosila tak vysoko. Nebylo divu, že si jej musila hezkou chvíli třít, než se mohla rozhlédnout kolem sebe, a tu zjistila, že sedí na střeše nějakého domu.
 
Podle svého zvyku chtěla se lehce zhoupnout dolů. Ale princezna byla těžká a nemohoucná a sníh se jí lepil na oděv. Nyní teprve uviděla, že všechny hvězdičky z jejího roucha opadaly a její krásné šatičky byly špinavé a nevzhledné. Stříbrné střevíčky ztratila již kdesi na cestě vzduchem, tak jako korunku, na kterou si uleknuta chtěla právě sáhnout.
 
"Pojď," řekla vtom krytina, "podržím tě!" a pomohla Sněhurce dolů na zem.
 
"Nu, copak!" zvolala, když se tato beze slova odvrátila. "Ty mi ani nepoděkuješ?"
 
"Ne!" zněla odpověď. "Já jsem princezna!"
 
Na ta slova se daly okolní domy do smíchu, až se třásly a nahýbaly, smály se i rampouchy na okapu, až radostí zvonily, smál se i okap, smáli se i psi, kteří čenichajíce pobíhali po dvoře.
 
"Kdybys byla princezna", řekla konečně krytina opět zvážněvši, "pak bys musela být teprve pamětliva toho, že ten, kdo chce v životě stát výše, musí také více dávat a dělat než ostatní!"
 
"Dělám tak, jak já chci!" odsekla princezna povýšeně a rychle odcházela. Šaty měla rozedrané, vlásky rozcuchané, takže nikdo v ní již nepoznal nežnou princeznu Sněhurku. Byla ráda, že se setmělo a že přišla do lesa, kde ji nikdo neviděl.
 
Nádhera zimního lesa byla úchvatná. Upomínala ji poněkud na třpyt zříceného zámku a na minulé, nenávratné časy plné krásy. Ale na to též princezna nechtěla myslit!
 
Zpola zakryta křovím a sněhem, objevila nyní několik srnek.
 
Ubohá zvířata nemohla se téměř ani pohnouti a vzhlížela prosebně k ní hladovýma smutnýma očima. Ale Sněhurčino chladné srdce s nimi necítilo. Potom přišli zelenošedí mužíčci a utěšovali mrznoucí zvířata. Vyprávěli jim o slunečním světle, o jaru i lásce Páně, která nezapomene na žádného tvora, a pomohli unaveným srnám nalézt trochu kůry a suchých bylin, takže se posilněny opět vzchopily.
 
Zamyšleně a zlobně šla princezna dále, aniž si všímala cesty. Byla by málem zakopla o malou prohlubeň ve skále, kdyby byla vtom nezahlédla záblesk světla, které z ní pronikalo. Zvídavě sestoupila po úzkých stupních dolů a přišla do úpravné jeskyně. U jasně plápolajícího ohně seděly dvě staré ženy a vařily k večeři polévku.
 
Příjemně voněla bylinami a kořínky, ale princezna nakrčila nelibě nosík a úplně zapomněla přáti dobrý večer.
 
Ženy ji laskavě pozvaly dále. Jedna z nich jí sňala vlhký oděv a přinesla jí místo něj hnědou čistou kytlici z hrubé látky, která se zdála být princezně pro její jemné tělíčko příliš drsnou. Proto ani slovem nepoděkovala.
 
Druhá žena přistoupila k ní ze zadu a uhlazovala jí stříbrožluté vlasy hřebenem z jemného sosnového jehličí.
 
"Au, toto tahá!" řekla princezna.
 
Ženy postavily nyní před ni misku polévky a vlídně ji vybídly, aby jedla.
 
"Nechci, jsem zvyklá jíst pouze ledový buillon", řekla princezna a odvrátila se od ohně, jehož teplo jí působilo nezvyklou bolest srdce.
 
Obě ženy se na sebe podívaly.
 
"Ach, ona neumí děkovat!" řekla jedna z nich zachmuřeně a přiložila několik polen na oheň, takže vysoko vzplál a zahřál celou jeskyni.
 
"To teplo je mi nepříjemné!" řekla Sněhurka a chtěla se odtáhnout dále, ale nemohla. Oči staré ženy jakoby ochromily její údy i myšlenky. Jedna z nich k ní přistoupila a položila svou vrásčitou ruku na její srdce. Ostrá bolest pronikla princeznou, chtěla křičet, chtěla si stěžovat, ale nevypravila ze sebe ani hlásku.
 
"Vždyť jsem to věděla," zvolala žena, "že má ledové srdce!"
 
"Proto také neumí děkovat!" připojila druhá.
 
Princezna chtěla zlostně odpovědět, že také nechce děkovat nebo být nějakým způsobem laskavá a ženy okamžitě porozuměly jejím myšlenkám.
 
"Děvče, nechceš-li nám poděkovat", řekla první žena, "tedy je to tvou věcí. Cokoliv uděláš dobrého nebo zlého, vrátí se ti zpět a postihne také jen tebe. Ale Pánu Bohu musíme děkovat každým dechem, neboť On nás všechny stvořil. Kdo nectí Boha a jeho vůli, ten se tomu musí naučit!"
 
Stařena vytáhla z kapsy stříbrnou píšťalku a zapískala. Nato přispěchali se všech koutů a skulin jeskyně maličcí mužíčci a ptali se po jejím přání.
 
"Vezměte tuto dívku s sebou!" zvolala stará žena. "Ona má studené srdce! Nechť slouží v nejtemnějších hlubinách země, aby se tam konečně naučila děkovat a poznávat!"
 
Zdráhající se princezna byla nato uchopena mnoha drobnýma ručkama a přistrčena těsně k ohni. Ó, jak byl teplý a hnusný! Její odvaha povolovala, Sněhurka byla smutná a studené srdce div se jí bolestí nerozskočilo.
 
Bolestně si vzdychla, rozplynula se a jako veliká kapka vody se skulila hluboko do země.
 
"Tam ať nyní sedí v temnotách a slouží trpaslíkům!" řekla stará žena své společnici. "Jednoho dne se v ní přece probudí touha po světle, neboť má-li v sobě jen trošičku dobra, nemůže na ně nikdy zapomenout. A pak bude již sama usilovat, aby se dostala opět vzhůru."
 
"Zůstane-li však její srdce chladné a ona úplně zapomene na světlo a lásku, co potom?" otázala se druhá žena zamyšleně.
 
"Pak nechť zahyne a umírajíc nasytí ušlechtilejší zárodky, které budou Bohu a Pánu lépe sloužit než to činila ona!" zněla odpověď.
 
"Proto jí tedy přeji, aby našla brzy světlo a vřelostí srdce napravila, co její ledové srdce bez lásky zavinilo", připojila druhá.
 
A totéž přejeme naší princezničce i my.