Prázdniny na horách
Marie Halseband
Starý muž seděl na lavičce před svojí horskou chatou a čekal na vnoučata, osmiletou Evičku a sedmiletého Tomáše. Po prací naplněném životě se odstěhoval sem nahoru, aby strávil zbytek svého života v klidu hor, které už od svého dětství miloval a tak se tím splnil jeho dávný sen.
Místo, kde nyní bydlel, bylo obklopené zasněženými horskými velikány. Bylo chráněné před drsnými větry a protékal jím divoký potok. Chata měla u skály obzvlášť výhodné a chráněné místo. V blízkosti byla salaš a bydleli tu pastýři se zvířaty.
Pastýři pomáhali při stavbě chaty a též stařeček jim mnohokrát pomáhal.
Nyní se starý těšil na návštěvu svých vnoučat a právě tak se těšila i Evička s Tomáškem. Přišli se svými rodiči a zvědavě se rozhlíželi kolem. Obdivovali chatu zvenku i zevnitř, všude cítili radostné a dobré myšlenky svého dědečka.
Děti se tu cítily v bezpečí a byly šťastné. Když vyběhly ven, uviděly hned vedle ještě jednu chatu. "Dědečku, vždyť tu je ještě jedna menší chata, ta také patří tobě? Tys nám ani neřekl, že jsou tu dvě chaty!"
"Ta menší je stáj pro moje oslíky", odvětil starý. "Jen tam běžte a podívejte se na ně. Jmenují se Florián a Sebastián. Mělo to být pro vás překvapení."
"Jak dlouho je už máš? Kde si k nim přišel? Jsou to dobrá zvířátka? Smíme na nich jezdit?" To všechno chtěly děti vědět.
"Pomalu, pomalu", řekl dědeček, "jsou to dobrá, užitečná zvířátka, na kterých můžete jezdit, a až přijde čas, budu vám vyprávět, jak jsem k nim přišel."
V následujících dnech se však k tomu nenaskytla příležitost. Děti si nejdříve měly zvyknout na život v horách, a též na své denní práce, kterými mohly dědečkovi pomoci.
Až potom se učily jezdit na oslovi, což je velmi bavilo a těšilo. Podnikaly s dědečkem vycházky každý den o něco dál a výš, s oslíky i bez nich.
Navštívili blízkou salaš, obdivovali pastýře se stádem a přihlíželi, jak pastýři vyrábějí máslo a sýr pro svoji vlastní potřebu.
Jednoho deštivého dne jim dědeček konečně vyprávěl, jak k oběma oslíkům přišel:
"Bylo to v době, kdy jsem ještě nežil v horách a nevěděl jsem, zda se mi vůbec někdy moje přání splní.
Jednoho dne jsem stál tam dole v nížině přede dveřmi, když tu šel kolem muž s oslíkem, obtíženým nákladem. Bez slitování muž poháněl ubohé zvíře kopanci. Zmocnila se mě zlost a řekl jsem tomu surovci svůj názor."
"Můžeš to tvrdohlavé zvíře mít!" křičel na mně výsměšně, "zaplať jen pořádnou hromádku peněz a dohodneme se!"
Bylo mi ubohého zvířete líto a tak jsem ho odkoupil, i když jsem nevěděl, co s ním budu dělat. A tak jsem měl oslíka. Postavil jsem mu na zahradě stáj a používal jsem ho k nošení různých břemen. Vždy byl dobromyslný a čilý.
Jednoho dne, plného starostí, když jsem dostal výpověď z domu, ve kterém jsem bydlel jako nájemník, jsem se rozhodl, že si na svém oslíku vyjedu do hor. Chtěl jsem si totiž na této cestě ujasnit svá další rozhodnutí. Bylo mi, jakoby mi myšlenka na tuto cestu do hor byla vnuknuta.
Ať už tomu bylo jakkoliv, šel jsem si pro oslíka, který byl rád, že si vyjde ven a proti všem zvyklostem sám přebral vedení. Byl jsem tomu rád, protože mne příliš zaměstnávaly mé myšlenky a starosti a i tak jsem neměl určitý cíl. Zvířata vidí mnohé, co my lidé nevidíme a dají se tím vést a řídit.
Tak jsem cestoval důvěřivě na svém Floriánovi, který, jak se zdálo, si byl jistý. Nakonec jsem byl zvědavý, kam mě donese. Za nějaký čas jsme přišli po neznámých cestách k sousední salaši a potom sem do tohoto horského údolí, kde nyní bydlím.
Když jsme sem dorazili, bylo mi, jako bych kolem sebe slyšel radostné hlásky šeptajících mnoha malých, šťastných bytostí. Můj Floriánek zaržál obzvlášť vesele, jakoby se rozloučil s někým, koho jsem já neviděl. Sám jsem byl okouzlený tímto krásným údolím. Hovořil jsem s pastýři z blízké salaše a rozhodl jsem se, že tu budu stavět."
"Ale ty máš přece dva oslíky!" zvolaly děti.
"Ano, ještě Sebastiána, ale to je zase jiná povídka", odpověděl dědeček. "Tu vám také chci vyprávět, protože mi jinak nedáte pokoj.
Brzy na to jsem musel zanést důležitou zprávu svému příteli v horách. Tentokrát přenechal Florián jako obvykle vedení mně. Bylo zářivé jasné ráno, když jsme dorazili do horské chaty mého přítele. Obloha byla ještě jasná. Přítel mne pozval, abych zůstal několik hodin až do odpoledne. Souhlasil jsem a Florián se zdál být též spokojený. Klidně se pásl na horských loukách a pochutnával si na dobré trávě.
Náhle však zneklidněl, přestal se pást a chtěl jít pryč. Ano, stal se tvrdohlavým, což jsem u něj vůbec neznal. Já jsem chtěl zůstat, on však chtěl jít pryč. Nakonec mi přítel poradil, abych se vydal na cestu, neboť věděl, že zvířata mají spojení s malými bytostnými a že poslouchají jejich výstrahy a pokyny.
Tak jsme tedy šli, jak to Florián chtěl. Brzy jsem si byl jistý, že byl takovou malou bytostí vedený dal se příkrou cestou, která vedla prudce dolů. Mezitím se nebe zatáhlo, zvedl se prudký vítr a my jsme dorazili domů právě včas, než se spustila prudká bouřka.
Následující den jsem se dozvěděl, že cesta, po které jsme původně měli jít, byla zasypaná sesunutou hlínou a kamením. Hluboce otřesen jsem děkoval Bohu za zázračnou záchranu jeho nejmenšími služebníky, kteří mého Floriána varovali a vedli. Nyní jsem přemýšlel, čím bych to dobré zvíře mohl potěšit. Vždy jsem měl dojem, že se cítí osamělý a pomyslel jsem si, jak jsem já rád, že mám přátele a příbuzné, že by stejně tak i on měl radost z přátel. A tak se mi brzy naskytla příležitost koupit druhého oslíka, který se jmenuje Sebastián. Jsem rád, když je vidím spolu, jak jsou šťastní, což jste určitě viděli také. Nikdy je od sebe neoddělím, mám radost z obou."
