Dětský doktor
Marie Halseband
Ve velkém parku s vysokými starými stromy a překrásnými květinkami stál dlouhý, jednoposchoďový dům s plochou střechou. I když to byla dětská nemocnice, nepanoval v ní smutek a bolest. Kdo chvíli postál u brány nebo šel po širokých, udržovaných cestách, slyšel mnoho smíchu a zpěvu a veselé dětské hlasy. Duší domu byl vedoucí lékař, doktor Pokorný, přívětivý starší pán, který si rád s dětmi zažertoval a našel si čas k tomu, aby jim vyprávěl povídky. Nemocné děti jsou obzvlášť vděčné za každé přívětivé slovo, za každý milý pohled. Proto všichni malí i větší pacienti svého strýčka doktora velmi milovali a často se stalo, že po vyléčení některá dívka nebo chlapec prolévali při loučení slzičky.
I dnes, za slunečného letního dne bylo mnoho malých pacientů v parku, postele byly vysunuty na terase, lehátka postavená a několik dětí, které se už uzdravily, si hrálo a pobíhalo. Kolem většího chlapce se seskupilo několik dětí a doktor Pokorný k nim právě přišel.
Avšak dnes se vždy přívětivý strýček doktor velmi rozzlobil. Chlapec se pokoušel vytrhat pavoukovi nohy.
"Fuj, styď se, takto trápit zvíře!" zvolal lékař. Pachatel se sice začervenal, ale pokoušel se ospravedlnit svůj čin: "Vždyť je to jen odporný pavouk..."
"Za prvé, je pavouk velmi užitečné zvíře, a za druhé, nic vám nedává právo trápit jiného živého tvora, i kdyby byl mnohem menší nebo zdánlivě neužitečný," řekl lékař velmi vážně.
Děti provinile hleděly k zemi. U jejich nohou ležel pavouk, který se marně pokoušel dostat dopředu na dvou zbývajících nohách. Tu ho zašlápla velká mužská bota.
"Cos to provedl, strýčku doktore!" naříkalo děvčátko. "Teď jsi pavouka usmrtil!"
"Měl se ještě dál trápit, Barborko, když jste mu tak krutě vytrhali nohy?" zeptal se lékař.
"Pojď ke mně, Ivane", obrátil se na pachatele, "a vy ostatní si můžete také přisednout a poslouchat. Chci vám vyprávět příběh." Děti rády poslouchaly. Všechny si sedly na lavičku, strýček doktor doprostřed.
"Byl jednou jeden malý chlapec a jmenoval se právě tak jako ty, Ivane. Otec mu brzo zemřel a maminka pracovala a šetřila pro své jediné dítě. Chlapec se choval jako všechny jiné děti v jeho věku. Někdy byl neposlušný, občas však uměl být i velmi rozumný. Ve škole se učil dobře a pomáhal mamince v domácnosti nebo na jejích pochůzkách. Měl však jednu špatnou vlastnost. Trápil zvířátka a rád jim působil zlo.
Kočce pana domácího utopil kosátka, mouchám a pavoukům trhal nohy. Chytal žáby, aby je posadil do sklenice a nechal je tam zahynout žízní. K ptákům vylezl na stromy a vybíral jim vejce z hnízda nebo vyházel bezbranná mláďata..."
"Ó, strýčku doktore, ten chlapec byl ale špatný", přerušilo děvčátko vypravěče. "Ano Renátko, máš pravdu, byl to špatný chlapec. Jeho maminka byla zoufalá. Nemohla ublížit ani mušce a její dítě bylo tak kruté a trápilo každé zvíře. Pokoušela se všemi způsoby - láskou i přísností, aby chlapce změnila.
I když Ivan slíbil, že už žádné zvířátko nebude trápit, upadl vždy znovu do svých starých neřestí. Když začal dospívat, tak sám bojoval proti tomu špatnému zvyku a maminka si ulehčením vydechla. Protože byl velmi nadaný, dostal se do města na vysokou školu.
Jednoho dne překvapil maminku zprávou, že se chce stát zvěrolékařem. Vysvětlil jí, že cítí potřebu napravit to, čím se na zvířátkách prohřešil. I když nemohl zvířátka, která kdysi k smrti utrápil, přivést opět k životu, přece jen doufal, že ve svém povolání jim bude moci pomáhat v bolestech a tísni.
Byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků jejího života, když maminka slyšela synova slova.
"Ó, to se Ivan musí stát zvěrolékařem a může ještě všechno napravit", přerušila opět Renátka.
"Počkejte, jak všechno dopadne", napomínal lékař. "Když potom mladý muž chtěl vědomosti, které získal, použít u nemocných zvířátek, tehdy jej zvířata odmítla. Žádné zvíře nesneslo dotyk jeho rukou. Už když se blížil, zneklidněno a trhlo sebou. Zdálo se, jakoby na rukou mladého lékaře cítilo, že kdysi trápil zvířata.
Mladý muž velmi zesmutněl. Litoval své špatné skutky z mládí. Jeho učitelé mu nakonec radili, aby studium zanechal nebo změnil. Maminka i on se uskromňovali a šetřili, jen aby mohl studovat, a teď by bylo všechno nadarmo. Neměl odvahu, aby o tom mamince napsal.
Mezitím se stále znovu pokoušel přiblížit ke zvířatům. Všechny pokusy však selhaly. Jednou si kočka jeho domácí paní zapíchla trn do přední tlapky. Zavolali ho a on chtěl zvířátku pomoci. Ale kočička, jindy velmi přítulná, ho kousla do ruky. Měla stejný pohled jako kočka, které utopil kosátka.
Můžete si představit, jak byl mladý muž zoufalý. Chtěl se vystěhovat do Ameriky a stát se farmářem. Uvědomil si však, že také jako farmář se bude muset zabývat koni, krávami, dobytkem. Proto tento plán zavrhnul. Co však má napsat své mamince?"
"Možná, že by vždy měla být jeho maminka u toho, když by ošetřoval zvířátka", řekla Renátka. "Moje maminka má tak něžnou ruku, že zkrotí i nejzuřivějšího psa, říká vždy otec."
"Tak to bylo asi stejné u jeho maminky, Renátko. Ale představ si to, nemohl přece všude brát maminku s sebou. Musel najít jiné východisko. A víte, že když člověk tak vroucně prosí o pomoc, tak také přijde..."
"Já jsem jednou prosil, aby škola vyhořela, protože jsem zapomněl svoji slohovou práci". Přiznal se větší chlapec, "ale škola přece nevyhořela."
"Ano, špatné věci si nesmíte nikdy chtít vyprosit a hloupé také ne. Když už byl Ivan zoufalý a už se od svých učitelů odhlásil, onemocnělo v sousedství dítě. Lékař, který bydlel nedaleko, nebyl doma a dítě potřebovalo pomoc ihned. Přišli pro něho. Nejdříve nechtěl, ale nemohl přece svou pomoc odmítnout. Dítě se dusilo. Udělal potřebný zákrok a tím dítěti zachránil život. Tento zážitek se mu stal ukazatelem nové cesty. Chtěl se nyní stát dětským lékařem."
Doktor Pokorný se odmlčel. Děti čekaly na konec povídky. Potom se zeptaly: "Co bylo dál, strýčku doktore?"
"Co bylo dál?" opakoval. "Nic. To je konec."
"Ale stal se ten tvůj chlapec Ivan potom dětským lékařem?", zeptal se chlapec, který se též jmenoval Ivan.
"Určitě," zněla stručná odpověď.
"A měly ho děti rády?" ptala se Renátka. Tu se podíval strýček doktor na děti a řekl tiše: "Myslím, že ano..."
Ivan byl první, který pochopil. Postavil se, podal lékaři ruku a řekl: "Chci se stát takým, jako jste vy, pane doktore!"